Loučení s Václavem Burianem

Ve čtvrtek 9. října 2014 náhle, po besedě o Listech ve Vídni, zemřel Václav Burian, novinář, překladatel, básník, spoluvydavatel a redaktor Listů. Především pro rodinu a řadu přátel doma i v Polsku je to krutá ztráta. Vyrovnat se s ní mohou jen tak, že zemřelý neodejde z jejich myslí a srdcí. Listy musí pokračovat v jeho práci tak, jak ji neočekávaně opustil. Tak zůstane přítomný i na jejich stránkách.

Přinášíme některé texty, jež vznikly k poslednímu rozloučení 18. října v Olomouci nebo které zde byly předneseny. V. Burianovi jsou věnovány i texty J. Novotného, D. Vody a A. J. Liehma.

-red-

Aleksander Kaczorowski

Václav Burian nežije (1959–2014)

Můj nejlepší český přítel. Znali jsme se tak dlouho, že si vůbec nedovedu představit, jak to teď bude. Proč teď jezdit na Moravu? Jak unést jeho nepřítomnost na všech těch místech?

Tolik proklábosených večerů – o knihách, o politice, o životě. Když jsme se poznali, studoval polonistiku v Olomouci, přestože byl už tehdy překladatelem Czesława Miłosze a jedním z největších znalců polské poezie. Studium dokončil až po třicítce, protože ho za komunismu nevzali na univerzitu. Nepoznal jsem v Česku nikoho, kdo by o Polsku věděl tolik jako on.

Bude se o něm psát, že to byl básník, výborný překladatel a vydavatel knih, redaktor jednoho z nejlepších českých časopisů, dvouměsíčníku Listy. Ale především to byl velmi dobrý člověk; to ví každý, kdo měl to štěstí jej poznat. Přítelem Polska byl zcela určitě. Ale také byl tím nejlepším srdečným kumpánem našeho okruhu překladatelů a milovníků české kultury. Lepšího nebylo, a už nebude.

Vašku, děkuji Ti, že jsi byl...

Vlasta Chramostová

Děkuji

Václav Burian – zemřel. Ta pravda se mi nezdá být vůbec možná. Ale neštěstí přichází vždycky odtud, odkud je vůbec nečekáme. Byl horečně pracující, sebespalující, jako by cítil, že mu nebude dopřáno dost času. Bylo mu 55 let. V roce 2014 by bylo 55 i mému synovi. Kdyby žil.

Mé setkání s Václavem bylo z těch nenáhodných náhod. Osudové, řekla bych.

Byl konec normalizačních 70. let. Šupnou na uhlí sjížděli do sklepa po zadku návštěvníci v texaskách. Tady si hudebník Emil Pospíšil, který už bohužel rovněž není mezi námi, zařídil v domě svých rodičů v Olomouci hudební zkušebnu a nahrávací studio.

Tou šupnou sjeli i dva přátelé Václav Burian a Tomáš Tichák. Přijela jsem na jedno ze svých ilegálních představení. Předčítala jsem ze Všech krás světa pana Seiferta. Tehdy je ještě nikdo nemohl znát. Recitovala jsem jeho verše a po představení jsem s mladými besedovala.

Po Listopadu přijeli do Prahy. U dveří jsem je hned nepoznala. Počítali s tím. Se smíchem se prokázali podpisovou listinou z onoho památného večera. Sepsali jsme ji tehdy pro radost panu Seifertovi. Měli v úmyslu udělat se mnou jakýsi knižní rozhovor. Můj můž jim ukázal hromadu rozházených lejster na mém stole, pod ním i na zemi kolem. „Tam jsou odpovědi na všecky vaše otázky,“ řekl. Chystala jsem se napsat knihu vzpomínek. Stali se mými redaktory. V tom čase jsme se velmi sblížili. Stali se z nás přátelé. Burianovi rodiče se v mládí stýkali s rodinou Pelikánových. Já znala Jirku Pelikána už z války. Skrýval se u našich příbuzných na Drahanské vysočině.

Václav byl olomoucký patriot. Vystudoval po Listopadu polonistiku na olomoucké Palackého univerzitě. Dělal mnoho pro literární i společenské polské-české přátelství. Byl Středoevropan. Vynikající překladatel, básník, redaktor, vydavatel. Přispíval do podzemních Lidovek, do mnohých českých i polských novin a časopisů.Vynaložil velké úsilí, aby exilové Pelikánovy „římské“ Listy i po Listopadu pokračovaly. I po Pelikánově smrti. Do dneška. Pravě se podílel na dokončení letos předposledního, říjnového vydání. Velmi jsem si ho za tuto činnost vážila. Listy jsou jediným periodikem, vycházejícím za normalizace v cizině, které se podařilo přenést domů a úspěšně v něm pokračovat. Přispívala jsem do Listů římských, polistopadových i do těch olomouckých. A zúčastnila jsem se i jiných jejich aktivit.

A tak jsme se měli i teď, v roce 2014, setkat v říjnu u nás na chalupě. Mělo to být jedno z pracovních setkání. Připravovali jsme druhou knihu mých vzpomínek. Neměla jsem hotovou stať, kterou jsem chtěla „mládencům“ dát přečíst. Odložila jsem proto setkání na Prahu. První kniha byla i díky skvělým redaktorům velmi úspěšná.

Václav s Tomášem byli jako dvojčata. Ne jednobuněčná. Byli různí. Doplňovali se. Ten chlapec nám bude při psaní velmi, velmi chybět.

Václav, Václave! Děkuji za všecko.

Vladimíra Dvořáková

Laudatio pro Václava Buriana

Setkání s Václavem Burianem byla vždy naplněna humorem, optimismem, činorodostí a i tím, co bych nazvala člověčenstvím a opravdovostí.

Znala jsme ho především prostřednictvím časopisu Listy, mnohokrát jsme, ať již při mých návštěvách Olomouce či při akcích v Praze, seděli a rozebírali, co by šlo udělat pro časopis, a on mi vždy s porozuměním naslouchal a zároveň věděl, že to většinou skončí jen u těch nápadů. Nikdy mi to nevyčetl a já mám pocit dluhu, který již nikdy nesplatím.

Vzpomínám si, jak mne zaskočilo a zároveň dojalo oznámení, že mi bude udělena cena Pelikán za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Byla to pro mne velká pocta, vždyť již samotný výčet jmen ukazuje, že Václav Burian a všichni, kteří se na jejich výběru podíleli, dokázali udržovat a prosazovat hodnoty, které vycházely ze schopnosti naslouchat, vnímat druhého, tolerovat jiné názory.

Při předávání cen, které s neuvěřitelným šarmem Václav Burian řídil, vždy zaznělo i laudatio. A tak dovolte, abych takové laudatio vyslovila.

Václav Burian patřil k těm lidem, kteří dokázali jít i proti nepřízni času. Bez ohledu na omezení, jež vyplývala z nemožnosti studovat (polonistiku vystudoval až po roce 1989), se vždy zabýval literaturou, v době komunismu publikoval v samizdatu a také samizdat vytvářel a šířil. Byl spoluzakladatelem samizdatového časopisu Ječmínek, své práce vydával nejen v něm, ale přispíval i do dalších novin a časopisů, například do olomouckého samizdatového sborníku Enato nebo do Lidových novin. V roce 2000 mu byla udělena novinářská Cena Ferdinanda Peroutky.

Byl velmi spjat s olomouckým kulturním životem, ale dával mu vždy širší rozměr, který přesahoval do prostoru středoevropského. Miloval Polsko a polskou literaturu a dokázal k ní přitáhnout další generace a vytvořit skutečně hluboké přátelské vztahy a vzájemné kulturní obohacení. Obdivuhodné jsou zejména jeho překlady prací Czesława Miłosze, nedávno vyšel jeho překlad básní krakovského autora Krzysztofa Lisowského. Za svůj vztah k Polsku a polskému disentu byl letos v červnu na pražském velvyslanectví Polské republiky oceněn Medailí vděčnosti Evropského centra Solidarity v Gdaňsku.

Kromě práce v redakci časopisu Listy, které všemožně podporoval i materiálně, byl redaktorem časopisů Arch A5, Notes, olomouckých Hanáckých novin, týdeníku Literární noviny. Jako jeden z redaktorů časopisu Scriptum se věnoval polským knižním novinkám. Byl českým zpravodajem týdeníku Tygodnik Powszechny. Jeho básně byly přeloženy do litevštiny, polštiny a slovinštiny. Nakladatelství Burian a Tichák dávalo potěšení z krásných knih, jež nutily k zamyšlení nad minulostí i současností, nad člověkem a jeho světem, jež přinášely varování i naději. Asi nebylo mnoho jejich čtenářů, ale o to byli vděčnější.

Václav Burian nám zanechal odkaz ve svých básních i překladech, a zároveň zůstane dlouho v srdcích těch, kteří měli tu čest se s ním setkat.

Václave, děkujeme ti. Budeš nám chybět.

Z dopisu Karla Skalického

Buriana jsem sice nepoznal v osobním setkání, takže, kdybych ho byl snad někde potkal, tak bych ani nevěděl, že je to on. Ale byl jsem s ním v častém emailovém kontaktu, takže z toho, jak mi psával a reagoval na má psaní, mi tak přirostl k srdci, že teď, najednou, mi srdce naříká a říká, že mi bolestně chybí. Listy byly pro mě z velké části Burian. A tak Vám a jeho milým nevyslovuji jenom sou-strast, ale sděluji Vám a jim, že mám já sám skutečnou a docela opravdovou strast. A tato strast mě nutí k modlitbě za něj a též i k němu, neboť věřím, že člověk smrtí není znicotněn a odjsoucněn, ale jen uveden do jiného řádu bytí, v němž nadále žije a působí a je otevřen dovršení a naplnění, které bude naplněním toho, po čem všichni toužíme a co jsme dosud jen jakoby náznakově a občas a tu a tam zakusili, totiž nezastřenému setkání s Láskou, ze které jsme všichni vzešli a k jejíž naprosté plnosti jsme, ať už vědomě či nevědomě, orientováni.

Claude Vancour

Václavu Burianovi

Oči jsou zpátky
z marné cesty snů
– zarudlé –
a stejný šálek
zapomnění,
nocí naplněný
– bolehlav, jenž bychom měli pít –,
jak růžice chodníků v Mostaru,
kostky zdobené zlatem
před tvými dveřmi, Václave,
nesoucí jména bližních
z domu, udušených
toho stejného říjnového večera
se zastávkou ve Vídni na cestě
do nicoty.

Z francouzštiny přeložil Aleš Zapletal.

Leszek Engelking

***

Mrtví jsou za hranicemi
za zdí
za železnou oponou
Dopisy odtamtud nechodí
ani pohledy ne
Ani nevíme jestli žijí
jsou zdraví
jak se jim daří
Jaksi tam nikdo nejezdí
na výlety ani služebně
Není nikdo
kdo by mohl
o nich cokoliv říci
Aspoň ne někdo
důvěryhodný.

Z polštiny přeložil Václav Burian.

Aleksander Kaczorowski (1969) je esejista a překladatel české literatury.

Vlasta Chramostová (1926) je herečka a publicistka.

Vladimíra Dvořáková (1957) je politoložka.

Karel Skalický (1934) je katolický kněz, teolog, redaktor, publicista.

Claude Vancour (1948), vl. jménem Vladimír Claude Fišera, je francouzský historik, básník a překladatel.

Leszek Engelking (1956) je polský básník, literární vědec a překladatel.

Archiv Listů
Autoři Listů

Loučení s Václavem Burianem

Aleksander Kaczorowski

Vlasta Chramostová

Vladimíra Dvořáková

Z dopisu Karla Skalického

Claude Vancour

Leszek Engelking

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu