Jan Novotný

Václav

Kdy jsi prožíval nejvyšší pozemské štěstí? ptal se mě kdysi kdosi. Snad to měl z dotazníku Marcela Prousta. Takových chvil bylo víc – ale ne právě mnoho. Vzpomínám na jednu z nich, která se už nezopakuje, a váže se k ní proto stesk, který ale vyvolání prožitku neoslabuje. Nafukovací člun unáší mne a Václava po rameni Moravy od Horky k dómským věžím. Václav ulehne na dno člunu a vyhodí nohy přes okraj. Zmocňuje se nás vír v zátočině a unáší nás v mnohokrát opakovaném kruhu. I čas jako by se točil v kruhu a nikam nás nehonil.

Nakonec mu musíme pomoci a sáhnout po pádlech. Čeká nás ještě kouzelný průpich už blízko Olomouce. Rychlá voda jím protéká jakoby z jedné řeky do druhé, protisměrné. Ale ještě před ním se hrabeme z člunu na břeh a navštívíme lužní jezírko s lekníny na hladině a žlutými kosatci na břehu.

Dvakrát či třikrát jsme podnikli i náročnější cestu z Litovle. Občas jsme se zasnili či zapovídali a pozdě jsme si povšimli kmene v řece, ke kterému nás voda nezadržitelně hnala. Společná záchranná akce obvykle nevyšla, byli jsme oba příliš individualisté. Výlet byl obohacen nechtěnou koupelí a zachraňováním nákladu. V Hynkově jsme přecházeli z hlavního toku na rameno a u Chomoutova zase z ramene na hlavní tok. Na spojkách byly peřeje a my jsme váhali mezi zážitkem s rizikem a bezpečím bez zážitku. Rozhodli jsme se vždycky pro bezpečí, nesjížděli jsme vodu kvůli adrenalinu. Radovali jsme se – a zvláště Václav – z prostých věcí, zeleného loubí nad vodou, ptačích hnízd, bobřích doupat v březích.

Nevybavuji si už, kdy k nám Václav přišel poprvé. Důvodem byly hodiny latiny, které mu poskytovala maminka – musel si opatřovat vzdělání soukromě. Brzy se však zapsal do mé vzpomínky velikou klokaní kapsou na bundě, v níž nosíval nezávislou literaturu, mnohdy vlastnoručně opsanou a svázanou.

Poslední Václavova podoba, kterou jsem poznal až nakonec, je vyjádřena slovem Básník. Stávalo se mi to častěji, ale nejvýrazněji u Václava. Znám někoho už docela dobře z běžného vystupování a z řeči a dostávám do ruky jeho literární práci (anebo také naopak), mám proto už předem jakousi představu, jak bude ten člověk psát nebo jak bude jednat a mluvit. A vždycky bývám velice překvapen. Nemíním to ale tak, že se mi člověk štěpí do dvou obtížně slučitelných podob – naopak velmi rychle si uvědomuji jednotu jeho bytosti, která spočívá i v různosti, a na klamné očekávání rychle zapomínám.

Václav rád hodně, řekl bych s epickou šíří mluvil. Jako básník – a ostatně i jako novinář – byl však nedostižný minimalista. Jeho Blankyt půlnoci čtu jako nesmírně intenzivní, třebaže jaksi ztišené, záznamy prožitků, které se mi čas od času otvírají: Olomoučan ve mně zná zívání pávů v městském parku, ani já nejsem nikde, kde bych měl být, pro mě na podzim zas mrznou ryzce v smrčinách a mám uloženu v hlavě onu vůni chladu z lopuchů či stání u okna vlaku, za nímž se mihne kocour v reznoucí trávě roviny mezi Berlínem a Uralem. Snad nejraději mám báseň věnovanou Básníkovi, s motivem poezie jako měsíčního světla, který v mnohem rozevlátější podobě nacházím třeba u Březiny.

Těsně nad ticho
šeptáš svá slova
a je to z plných plic.

A druhá sloka?
Měsíční teplo prokřehlým rukám,
vím, nelze víc.

Jan Novotný

Archiv Listů
Autoři Listů

Jan Novotný

Václav

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu