A. J. Liehm

Nezapadlý

Václava Buriana jsem znal jenom po telefonu. V životě jsem ho neviděl, znal jsem ho jen z novin, kam přispíval, z Literárek. Jednoho dne jsem dostal dopis, ve kterém se ptal, jestli bych s ním nezašel na pivo. Což jsme udělali a tam jsme se poprvé poznali. Řekl mi tehdy, že se v Praze necítí dobře, že to tady není to, co si představoval. Ale že by se mohl ujmout Listů, protože restituoval nějaký dům i pár haléřů a z toho že by se dalo vydávání financovat, alespoň pro začátek. Bylo to ve chvíli, kdy lidé vydělávali, kdy vznikali čeští miliardáři. A z těch miliardářů nikoho nic takového nenapadlo, zatímco tenhle člověk, který měl pár korun, Burian, na to ihned pomyslel. Okamžitě jsem kývl, mluvil jsem o tom i s jinými lidmi. A výsledek je, že Václav Burian a Tomáš Tichák dělají od té doby Listy z Olomouce. Je to Burianova zásluha. Dal na ně všechno, co mohl, a staral se o ně postupně vlastně jako šéfredaktor, ačkoliv žádným šéfredaktorem nikdy nebyl. Za ta léta jsem často jezdil do Olomouce, on jezdil do Prahy a výsledkem bylo, že jsme se velice sblížili. Začal jsem si ho velmi vážit. I jako polonisty, protože on byl také polonista. Vynikajícím způsobem překládal poezii do češtiny a hlídal, co se dělo v Polsku v kultuře i jinde. Listy dostaly nakonec nějaké granty, ale sponzora do dneška nenašly, ačkoliv sponzoři dávají na jiné věci.

A tak to fungovalo, až si ve Vídni někdo řekl, že se uspořádá velká debata o Listech. Byl jsem k tomu dost skeptický, protože jsem si říkal, že česká komunita ve Vídni asi Listy nečte – a kdo jiný tam umí česky? Nicméně jsme o tom dlouho mluvili a on mě neustále přesvědčoval, že z Prahy do Vídně je to stejně daleko jako do Olomouce a abych tam také přijel. Ještě poslední večer mně zavolal a ptal se, zda jsem se definitivně rozhodl, že nepojedu. A že si další den zavoláme. Už jsme si nezavolali. Co se v té Vídni stalo? On tam ten večer ukočíroval a v noci umřel. Je to veliká škoda, poněvadž Václav Burian nejenže měl velký vztah k polské a ke středoevropské literatuře, ale měl navíc novinářský nos. Byl tím, čemu se říká dělník v kultuře. Prostě pracoval, od rána do večera, a jednoho dne náhle zmizel. Listy to snad přežijí, je potřeba dělat je dál. Redakce už získala nějaké spolupracovníky, zaplaťpánbůh za ně.

Jednou bude nutné ocenit, co Václav Burian udělal pro českou, pro středoevropskou, ale především pro polskou kulturu. Byl polonista povoláním. Ale nejen to. Je důležité připomenout, že česká kultura měla na tento typ lidí štěstí už od 18. století. Říkalo se jim zapadlí vlastenci. Vůbec nevím, jak by to všecko bez oněch zapadlých vlastenců dopadlo. Byla jich řada, lidí ohromně oddaných, kteří všechnu tu užitečnou práci dělali bez peněz, zadarmo. Přispěli zásadním způsobem k záchraně a znovuzrození české kultury. Nejen literatury, ale kultury v tom nejširším slova smyslu. Mezi těmito zapadlými vlastenci má Václav Burian velice důležité a významné místo. Mohu jen doufat, že o něm jednou někdo pořádně napíše, kdo vlastně byl a jak pomohl v černých časech české kultuře. Obávám se, že dneska je zapadlých vlastenců méně a méně. A nenadálá smrt Václava Buriana poskytuje příležitost, aby se tenhle aspekt české literatury a kultury konečně nějakým způsobem zhodnotil a vzkřísil.

Antonín J. Liehm

Archiv Listů
Autoři Listů

A. J. Liehm

Nezapadlý

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu