Jaroslav Opat

Neberme dějinám, co jejich jest

Polemika (k Listům 5/2005)

Listy č. 5/2005 otiskly článek – recenzi Rozumět dějinám? Ano, ale… od Martina Poláška. Autor knihu Rozumět dějinám oceňuje s řadou výhrad. V závěru konstatuje, že je v ní „mnohé naznačeno, ale často nedořečeno“ a přijímá ji jako „dobrý základ pro odbornou i nejširší veřejnosti otevřenou diskusi“. Diskusi nejen o česko-německých vztazích, jež se vrací jako „rozvodněná řeka“ znovu „do svého podzemního koryta“ po nedávném sporu o symbolické ocenění německých antifašistů. Kniha může také, dodává, napomoci širší diskusi o metodologii historických věd – „o tom, co, jak a proč historik dělá, dělat může nebo dělat má“.

Poláškova recenze si zaslouží pozornost, jeho přímluva za diskusi o metodologii práce historiků pak zejména. Je věcí autorů knihy, zda na Poláškovu výzvu odpovědí. Její první česká verze vyšla v roce 2002 s podtitulem Vývoj česko-německých vztahů na našem území v letech 1848–1948. Mne v recenzi zvlášť zaujala část III. (s. 19), v níž Polášek autorům knihy vytýká „jedno zásadní opomenutí“. Tvrdí, že „zcela“ vynechali Masarykovu „nacionální propagandu za první světové války“ a nezmínili ani jeho parlamentní projev, „v němž označil české Němce za cizince a kolonizátory“. Žel, Polášek sám neuvádí, co má na mysli, když píše o Masarykově „nacionální“ propagandě za války, ani kdy a v kterém parlamentním projevu Masaryk mluvil o českých Němcích jako o „cizincích a kolonizátorech“. Škoda! A protože jde o otázky i v našem dnešním myšlení vážné, živé, dovolím si několik poznámek.

Pravda, Masarykova propagační činnost za světové války sledovala také národní, v tom smyslu „nacionální“, zájmy Čechů a Slováků. Sledovala je ovšem v rámci filosofické a politické orientace podstatně širší, humanitně demokratické, v rámci orientace evropské a světové! K tomu tři z Masarykových zvlášť významných vystoupení za války:

Svoji inaugurační přednášku na londýnské King’s College v říjnu 1915 pojal jako: Problém malých národů v evropské krizi. Na pařížské Sorbonně mluvil 22. února 1916 na téma Slované ve světě (Les Slaves dans le monde). A nebylo náhodou, že ke konci války napsal obsáhlejší programový spis Nová Evropa. Stanovisko slovanské. Nevzít tato evidentní evropskost a světovost akcentující fakta na vědomí a označit Masarykovu propagační činnost za války jen za nacionální znamená v lepším případě podstatu vážné dějinné skutečnosti hrubě zkreslit.

Ještě vážnější je Poláškovo tvrzení, že Masaryk označil v parlamentním projevu české Němce za „cizince a kolonizátory“. Přitom neuvedl, v kterém projevu tak Masaryk učinil. Opět škoda! Věnoval jsem studiu Masarykových projevů i jiných pramenů řadu let velkou pozornost. V žádném z nich jsem se však s jeho slovy o českých Němcích jako „cizincích“ a „kolonizátorech“ nesetkal! Je přitom znám a dnes bez problému přístupný Masarykův projev („poselství“) představitelům Národního shromáždění z 22. prosince 1918, přednesený krátce po návratu domů. V obsáhlejším projevu užil na adresu českých Němců kritická slova. Jejich političtí představitelé se pokoušeli v závěru války odtrhnout od historicky českých zemí jejich pohraniční oblasti obývané převážně, nikoli výlučně (!) Němci. Pravda, Masaryk tyto pokusy v projevu odmítl. Protože tento úsek jeho řeči byl hned v následujících dnech v části německého tisku a později v historizující publicistice některými autory vždy znovu hrubě zkreslována, uvedu zde podstatnou část Masarykových autentických výroků:

Po vyjádření porozumění pro psychologicky těžkou situaci českých Němců po prohrané válce, v níž „příliš ochotně“ podporovali „pangermánský výbojný program“, Masaryk zdůvodnil československý program výstavby státu mj. slovy adresovanými právě jim, Němcům obývajícím historicky české země, jejichž čelní představitelé zpočátku nový stát demonstrativně odmítali. Řekl: „My jsme vytvořili náš stát; tím se určuje státoprávní postavení našich Němců, kteří původně do země přišli jako emigranti a kolonisté.“ A dále: „Máme plné právo na bohatství našeho území, nezbytného pro průmysl náš i Němců mezi námi. My nechceme a nemůžeme obětovat naše značné menšiny (české, J. O.) v takzvaném německém území. My jsme také přesvědčeni, že hospodářský prospěch odkazuje naše německé krajany k nám. Závisí na nich, aby se k nám postavili správně. Přeji si upřímně, abychom se co nejdříve dohodli…“ (Spisy TGM, sv. 33, CD I., Praha 2003, s. 30).

Kde je tu řeč o „cizincích“ a „kolonizátorech“? Proč nevzal Polášek na vědomí Masarykova autentická slova – stanoviska na vědomi, když autorům knihy Rozumět dějinám vytýkal jako „zásadní opomenutí“, že v knize nevzpomněli Masarykova slova o českých Němcích jako „cizincích a kolonizátorech“? Konstatuji: Masaryk v citovaném projevu, ani nikdy později, tyto výrazy nepoužil. Je tudíž na místě otázka: neupravil si Martin Polášek pro svoji výtku autorům knihy Masarykova slova svévolně do podoby, již potřeboval pro průhledně tendenční tvrzení o problémech, jež prý vnášel do česko německých vztahů Masaryk? Či převzal tato tvrzení z jiných, antimasarykovských a antičeských zdrojů?

Jde o otázky podstatné. Pokud Polášek přesně neuvede, kdy a v kterém projevu Masaryk nazval české Němce „cizinci“ a „kolonizátory“, pak nezbývá než jeho tvrzení kvalifikovat jako hrubě nepravdivá.. Věc je o to vážnější, že recenzent dále tvrdí, maje na mysli jím objevené „cizince a kolonizátory“ v Masarykových projevech, že údajná prezidentova prohlášení „vnášela do česko-německých vztahů v ČSR nejeden problém.“

V reálných, svévolně neupravovaných dějinách je přesně opak pravdou! Masaryk se po celou dobu svého prezidentství zasloužil podstatným způsobem o to, že vztahy mezi Čechy a Němci se po skončení války začaly v Československu vyvíjet pozoruhodně pozitivně, navzdory různým nacionalismům na německé i české straně. Tuto skutečnost potvrdilo mezi léty 1918 a 1938 mnoho Němců demokratů. Jeden příklad za četné jiné: Franz Spina, profesor německé univerzity v Praze a po řadu let ministr československé vlády za německý Bund der Landwirte, viděl po Masarykově skonu jeho velikost v tom, že vytvořil z chaosu světové války samostatný stát nejen pro Čechy a Slováky. „Nesmrtelná“ zásluha zesnulého byla podle Spiny v tom, že za jeho prezidentství byl v českých zemích „prastarý válečný stav mezi Čechy a Němci vystřídán česko-německou spoluprací“; že byl zahájen vývoj, který, „veden důsledně a energicky dále“, představoval „největší historickou událost v sudetoněmeckém prostoru“. Byl to vývoj, který – dle Spiny – činil Masaryka i sudetským Němcům v Československu „nesmrtelným“.

Polášek vytkl autorům recenzované knihy, že „zásadně opomenuli“ to, co prostě u Masaryka neexistovalo, a autoři to tudíž ani opomenout nemohli. Navíc se zeptal, zda to byl jejich záměr, či náhoda. Zde je spíše na místě otázka recenzentovi: Jaký záměr sledoval při psaní recenze on, jakou hodnotu či smysl může mít historiografie, politologie a ideologie vůbec, nebere-li reálná fakta dějin na vědomí a jiná, ideologicky tendenčně konstruovaná, do nich vnáší?

Neberme dějinám, co jejich jest. Nevnucujme jim, co v nich nebylo!

Jaroslav Opat (1924) je historik.

Obsah Listů 1/2006

Související články

Martin Polášek: Rozumět dějinám? Ano, ale…

Jiří Vančura: My čeští vlastenci

Peter Glotz: Minulost nezaženeme jak obtížnou mouchu

Jaroslav Opat

Neberme dějinám, co jejich jest

Polemika (k Listům 5/2005)

Související články

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu