Jiří Vančura

My čeští vlastenci

Od doby, kdy už se dá mluvit o národech, bylo české vlastenectví spojeno s averzí vůči Němcům.

Někdy mělo podobu nechuti, jindy neskrývané nenávisti, sotva však pohrdání - to si obvykle ponecháváme pro národy žijící na východ od Moravy. Protiněmecké ladění českých vlastenců bylo přirozené, vždyť i Palacký označil český osud jako nepřetržité stýkání a potýkání s Němci. O nevraživém vztahu obou národů bylo už popsáno mnoho kapitol, objektivních i zaujatých. Věnujme se proto převážně jen jednomu výseku tohoto vztahu, poměru Komunistické strany Československa, potažmo KSČM, k Německu a Němcům.

Tento vztah procházel podivuhodnými proměnami, a co je hlavní - jen málokterá část komunistického zkreslování minulosti a přítomnosti zakotvila tak hluboko v obecném povědomí. Víc než o historický výlet jde tedy o současnost.

Od svého vzniku byla KSČ politickou stranou, která si na svůj štít vepsala zásadu internacionalismu. Skutečnost, že pro tehdejší německou menšinu v republice uplatňovala princip národního sebeurčení, je dostatečně známá a ze strany komunistů nerada slýchaná. Jisté je, že tento postoj, ostatními politickými stranami odsuzovaný jako protinárodní, vyplýval z neskrývané internacionální pozice KSČ, a byl tedy logický. Ostatně porozumění našich komunistů pro požadavky německé menšiny trvalo jen do doby, kdy se v Německu upevnila moc pronásledující všechny, kdo smýšleli jinak, než kázal Adolf Hitler.

Až do chvíle, kdy nacistické Německo zaútočilo na Sovětský svaz, nelze oficiální postoje KSČ označit jako protiněmecké. V Čechách a na Moravě už byl protektorát, letáky ilegální KSČ, kopírující pomýlené představy Moskvy, však vyzývaly k jednotnému postupu českých i německých proletářů proti imperialistické válce, rozpoutané a podněcované kapitalistickým Západem. Je otázkou, jak měla či mohla taková jednota vypadat a do jaké míry odpovídala smýšlení řadových komunistů. Prognózy Komunistické internacionály, založené na vědeckém učení marxismu-leninismu, ovšem hlásaly, že dříve či později německý pracující lid svrhne Hitlera a nastoupí cestu proletářské revoluce. To všechno, doslova ze dne na den, změnil 22. červen 1941.

Odsun, nebo výměna?

V době, kdy ještě českoslovenští komunisté disciplinovaně papouškovali teze fabrikované v Moskvě, nekomunistická část domácího odboje se zabývala úvahami o podobě republiky po vojenské porážce Německa. Na předním místě těchto úvah stál problém budoucího vícenárodního státu, především tedy otázka německé menšiny. Z tehdejších dokumentů, zasílaných československé exilové reprezentaci v Londýně, vyplývá, že nekomunistický domácí odboj jednoznačně a s jistou dávkou škodolibého uspokojení doporučoval vyhovět požadavku sudetských Němců, formulovanému v roce 1938 lapidárním heslem "Heim ins Reich", tedy přesídlit tyto Němce z českého na německé poválečné území.

Myšlenka vysídlit velké skupiny obyvatelstva na území sousedního státu a vyřešit tak riskantní národnostní napětí nebyla zcela nová. Od počátku 20. století byla již několikrát praktikována, většinou na základě mezinárodních dohod a způsobem zcela odlišným od pozdějšího tzv. odsunu. Přesto byla dost odvážná a výjimečná, takže ji prezident Beneš, jemuž byly depeše z okupované vlasti předávány, do svých představ o uspořádání poměrů v poválečném Československu nezahrnoval. Přestože je Edvard Beneš v minulé i současné sudetoněmecké interpretaci vydáván za hlavního strůjce poválečného osudu Němců obývajících s Čechy společné území, skutečnost byla složitější.

Je méně známým, třebaže nesporným faktem, že v době, kdy již diverzní hnutí henleinovců začalo vážně ohrožovat samu existenci československého státu, zabýval se prezident Beneš myšlenkou vyřešit česko-německý spor vzájemnými ústupky. Uvažoval o možnosti vyměnit část území (v Čechách především téměř ryze německé Chebsko) za teritoriálně obdobné území německé a uskutečnit zde postupnou výměnu obyvatelstva: těm, kdo chtějí své osudy spojit s hitlerovským Německem, umožnit, aby osídlili území postoupené Německu, a Čechy stejně jako Němce, kteří v Hitlerovu hvězdu nevěří a dají přednost životu v ČSR, usídlit v krajích vyklizených nacisty.

Ponechme stranou, zda tento obecně formulovaný projekt nebyl už příliš pozdní a zda by pro patrioticky či spíše nacionalisticky smýšlející část československé politické reprezentace byl kdy přijatelný. Proto byla tato Benešova úvaha, vzdor prvním, zatím jen ověřovacím diplomatickým krokům, držena v přísné tajnosti - tím přísnější, čím víc se vývoj v Evropě blížil ke svému vyvrcholení. Hlavním důvodem, proč se tato Benešova úvaha nikdy nedostala do fáze věcného projednávání, byly ovšem skutečné úmysly nacistického Německa: nepřálo si uklidnění situace, ale naopak její zostření a ve svých záměrech nepožadovalo část sousední země, ale Československo celé. Dnes může tato epizoda už jen ilustrovat Benešovo hlubinné, neváhejme říci demokratické přesvědčení, že smíru a řešení je možné dosáhnout i za cenu teritoriálních úprav, nikoli jen prostým, po válce jakoby samozřejmým vyhnáním trojského koně z vlastního území. Ostatně myšlenka o jistých územních přesunech, sledujících naznačený cíl, se u Edvarda Beneše objevuje ještě na přelomu dvou posledních válečných let, kdy už byla vzhledem k průběhu války a převládajícím náladám dosti anachronická.

Odcizené prvenství

Posláním předchozích odstavců nebylo představit prezidenta Beneše jako demokrata, pro něhož poválečné radikální přeměny, postihující miliony lidí, byly nepřijatelné - vždyť se s nimi pod vlivem poválečné atmosféry alespoň verbálně zcela ztotožnil a pokládal je za danou realitu. Jde o něco jiného: o prioritu myšlenky vyřešit někdejší česko-německé spory a zajistit bezpečnost republiky formou hromadného odsunu, přesněji vyhnáním Němců. Pokud se nechceme ztotožnit s orwellovskou jámou pamětnicí, kam jsou nepohodlné skutečnosti odkládány, musíme vzít na vědomí, že na myšlenku odsunu Němců z ČSR nemá patent KSČ, ale domácí nekomunistický odboj. Československým komunistům musela být v době, kdy vznikla, bytostně cizí, odporující jejich víře v proletářský internacionalismus.

Sotva bychom tuto okolnost zdůrazňovali nebo ji měli komunistům za zlé, nebýt toho, že jak plynul čas a už zmíněná jáma pamětnice zarůstala uměle vysazovaným plevelem, nárokovala si KSČ nejen pozici nejdůslednějšího stoupence odsunu Němců, ale i prioritu tohoto řešení, jako by pro odsun byla od samého začátku. Čím méně pravdy toto propagandistické tvrzení obsahovalo, tím urputněji je českoslovenští komunisté prosazovali. V letech - a šlo o dlouhá čtyři desetiletí - svého monopolního mocenského postavení je hájili všemi prostředky. Evidentní svědectví, zprvu obsažená i v oficiální ideologické literatuře KSČ, nesměla být publikována, každá zmínka o pravém stavu věcí byla pokládána za protistranický, případně protistátní postoj. Otcem i matkou odsunu Němců a jeho hlavním obhájcem byla KSČ, pevným garantem neměnnosti tohoto řešení, o jehož zvrácení usilují západoněmečtí revanšisté, byl Sovětský svaz - a všechno ostatní bylo pouhým kacířstvím.

Že se myšlenky poválečného hromadného odsunu Němců a jejího provádění spontánně chopila československá veřejnost a že protesty proti nelidskému zaházení s internovanými Němci byly jen ojedinělé a o to záslužnější, není třeba zdůrazňovat. Otázkou, která teprve čeká na své podrobné objasnění, je období tzv. divokých odsunů, nejvýrazněji ilustrované pochodem brněnských Němců na rakouské hranice. Opakovaně se tu apologeti poválečné odplaty odvolávají na hlas lidu, v Brně konkrétně na dělníky ze Zbrojovky, kteří prý tehdejšímu národnímu výboru předložili požadavek tak ultimativní, že mu nebylo možné nevyhovět.

V materiálech londýnského válečného exilu, ale i v textech, které vznikly v prostředí západních spojenců, najdeme ovšem nejednu úvahu o tom, že Němcům zastiženým na osvobozených územích je třeba vytvořit podmínky, které je přimějí prchat do Německa. K tomu skutečně docházelo, zejména před postupující Rudou armádou se vytvářely organizované i živelné vlny uprchlíků, z nichž mnozí skončili svou pouť na osvobozeném československém území. Nešlo ovšem jen o cílené vytváření podmínek, za nichž se volba útěku zdála být nejnadějnějším východiskem. Své tu sehrál i nevyslovovaný pocit viny, konkrétní i kolektivní, otázka, jak se k těmto Němcům zachová například polské obyvatelstvo, v letech války decimované jak někdejšími, tak nově přistěhovanými Němci. Otázka pochopitelně oprávněná.

V amerických i britských projektech vzniklých v průběhu války najdeme řadu návrhů na poválečné uspořádání Německa - od rozdělení země až po přesuny obyvatelstva - návrhů, které nakonec zůstaly nepoužity. Nemějme iluze o tom, že tato západní část protihitlerovské koalice trpěla přehnaným sentimentem nad budoucími osudy Němců, a že tedy byla v zásadě proti jejich vyhánění z míst, kde po sobě zanechali velmi neblahé dědictví. Přesto v jejích postojích, včetně konečného přivolení k často citované pasáži Postupimské konference, týkající se dříve národnostně smíšených oblastí, najdeme jistou demokratickou zdrženlivost, pocit, že "tohle se přece nedělá". Odtud i postupimská formulace o civilizovaném provedení odsunu z Československa.

Západní spojenci nehráli ovšem v Postupimi a při obdobných jednáních první housle. Tváří v tvář nacistickým zločinům, jichž byli svědky při osvobozování koncentračních táborů, a při vědomí, že utrpení, které válčící Německo způsobilo obyvatelstvu jejich zemí, je nesrovnatelné s martyriem slovanských národů ujařmených Němci, byly jejich námitky dosti zdrženlivé, v žádném případě kategorické. Iniciativy a patronace nad poválečným vyhnáním či odsunem Němců z území, která často obývali už po celá staletí, se stal Sovětský svaz v čele s vojevůdcem všech vojevůdců, generalissimem Stalinem. Tento poruštěný Gruzínec stejně jako země, jíž vtiskl svůj charakter, neměl v otázce násilného vystěhování celých národů žádné zábrany a navíc s ním měl už i vlastní, zdánlivě dobrou zkušenost.

Interpretace, podle níž o odsunu Němců z Československa rozhodly přece v Postupimi společně čtyři vítězné velmoci, apologetický výklad napovídající mezi řádky, že jsme se tehdy vlastně jen podrobili příkazu shora, je dosti pokryteckou retuší minulých událostí. Požadavek etnického očištění poválečného Československa vznikl na domácí půdě, setkal se s téměř naprostým souhlasem domácího obyvatelstva a svůj patronát nalezl především v Sovětském svazu. Stalinovo válkou rozšířené impérium nebylo ovšem při tomto svém postoji motivováno neutuchající láskou ke slovanským národům, jenom nemělo žádné zábrany. A co bylo nejpodstatnější - vysídlení Němců z Československa stejně jako z Polska odpovídalo jeho dlouhodobým strategickým koncepcím.

Nejen zisk, ale i ztráty

Československu bylo tedy umožněno vyřešit problém česko-německého soužití na vlastním území tím nejradikálnějším způsobem, jaký přicházel v úvahu jen po skončené válce. Tedy v době, kdy němectví ztratilo jakoukoli lidskou důstojnost nejen u Čechů, ale prakticky na celém světě. ČSR jako uznávaný člen protihitlerovské koalice tehdy dosáhla vítězství, o jakém se jí před válkou mohlo jen snít.

Celé dlouhé dny a tisíce potištěných stránek by mohly být věnovány dnes už dosti jalovým diskusím, zda existovalo i jiné řešení, které by lépe obstálo v prověrce času a v postupném zdůrazňování základních lidských práv. Ponechme však tyto diskuse stranou a připomeňme si negativa, jimiž odsun vývoj naší republiky na celá desetiletí zatížil.

Na území, z něhož v průběhu několika let odešli Němci, přicházely statisíce lidí, usilujících o nový, zámožnější život, o skutečný a nezanedbatelný sociální vzestup. Příkré rozdíly mezi bohatstvím a chudobou, existující v předmnichovské republice a nesrovnatelné s rozdíly současnými (i když často označovanými stejným názvoslovím), pomohlo osídlení pohraničních krajů téměř odstranit. Bylo příznačné - a těžko to dnes vystavovat výtkám - že si tito nově příchozí nekladli otázky o morální oprávněnosti přebývání v domech, které nepostavili, o používání půdy či zařízení, na něž si neušetřili a jež museli opustit lidé jen s nejskrovnějším zbytkem svého majetku. Šlo přece o Němce, které koneckonců postihl osud mnohem mírnější, než jaký připravovali a uplatnili vůči porobeným národům a "méněcenným rasám".

Poválečné vyčlenění části obyvatelstva z účasti na základních občanských právech, které česká společnost přijala a ochotně sdílela, přineslo své neblahé ovoce při repríze, k níž došlo záhy po únoru 1948. Opět byla vytvořena kategorie lidí druhořadých, kteří nezasluhují žádné ohledy. Obecný souhlas s potlačením "třídních nepřátel" ve městech i na venkově byl sice už podstatně nižší než v době, kdy šlo o Němce, nikoli však dostatečný k tomu, aby praporečníky sociální revoluce, sklízející plody Vítězného února, zastavil či mohl zastavit. Ještě menší souhlas, spíš tichý nesouhlas, vyvolalo třetí vytváření kategorie občanů nezasluhujících ochranu a ohledy, perzekuce statisíců rodin postižených na počátku sedmdesátých let normalizačními prověrkami.

Sotva koho dnes napadne, aby osudy lidí jednou označených za třídní nepřátele na základě svých majetkových poměrů a podruhé pro své postoje vůči intervenci v srpnu 1968 spojoval s atmosférou let po druhé světové válce. Když komunisté za vydatné součinnosti tehdejších demokratických stran slovy i činy přeměnili své někdejších německé spoluobčany v lidi druhé kategorie, sotva uvažovali o tom, že si za pouhé tři roky toto rozdělování zopakují. Taková je však logika každého, byť dílčího popření občanských práv, každé rezignace na humánní principy, každé ztráty soucitu tváří v tvář utrpení. Zdaleka nejde jen o naši zkušenost. Pasivní přihlížení k tomu, že zpočátku šlo "jen o židy", posléze vedlo k utrpení celého německého národa. A nezastavila se ani potřeba KSČ diktovat celé společnosti poté, kdy se režim vypořádal s Němci a pak s třídními nepřáteli a politickými oponenty. Nepodceňujme proto zhoubný vklad, který do československého vývoje vložila první etapa vymezující kategorii druhořadých lidí a občanů.

Odsun a suverenita

Příznačná pro duchovní závislost na Moskvě byla rychlost, s níž KSČ odložila své původní, v dané chvíli však nevyhovující principy. Když nevelký hlouček německých komunistů ve druhém poválečném roce hodlal uspořádat svůj stranický sjezd, zaslal vedení KSČ dopis s prosbou, aby na něj vyslalo svého zástupce. Příležitost pro československé kované marxisty, aby tím poukázali na existenci "jiného Německa", které se Hitlerovi nepodřídilo a v němž, jak měli českoslovenští soudruzi usoudit, lze spatřovat zárodek nové německé budoucnosti. Zároveň ovšem kámen úrazu: bylo před volbami, a KSČ, která vystupovala jako nejdůslednější bojovník proti Němcům, si nemohla takový postoj dovolit. Ožehavé dilema proto vedení KSČ vyřešilo rozhodnutím, že dopis ponechá bez odpovědi. Teprve když byla - především v sovětském zájmu - vytvořena Německá demokratická republika, připadlo nejmoudřejšímu z moudrých, Klementu Gottwaldovi, vytýčit heslo "není Němec jako Němec". Tím novým, demokratickým a důvěryhodným Německem byla samozřejmě NDR, zatímco západní část Německa byla po více než tři další desetiletí představována jako hnízdo agrese a revanšistických živlů, před nimiž nás chrání jen těsné spojenectví se Sovětským svazem.

Základním, až do poslední chvíle zaznívajícím tenorem bratrských vztahů se Sovětským svazem byla právě ona ochrana před německým revanšismem. Dokonce i smlouva o dočasném pobytu sovětských vojsk, vnucená Československu v říjnu 1968, byla ve své preambuli zdůvodněna nutností zajistit socialistické země před "sílícími revanšistickými snahami západoněmeckých militaristických sil". Bez ohledu na skutečný vývoj ve světě, v Evropě a v sousedním Německu byl Československu stále vnucován přízrak odplaty, jemuž lze čelit jen pevným spojenectvím, ve skutečnosti satelitní podřízeností. Je pravda, že na onen přízrak záhy nevěřila ani Moskva, ani Praha a že služebné, nesuverénní postavení ČSSR vyplývalo už jen z potřeby normalizačního vedení udržet se u moci. Přesto byla hrozba revanšistické odplaty za odsun stále živena a vyzvedána.

Očištění země od Němců, za jehož garanci nepřestalo československé vedení Sovětskému svazu blahořečit, učinilo z Československa skutečné i fiktivní rukojmí. A je příznačné pro současné komunisty, že při svém hořekování nad ztrátou suverenity po vstupu ČR do Evropské unie zcela zapomínají na faktické a rozsáhlé omezení československé svrchovanosti, jemuž komunistická strana do poslední chvíle tak ochotně asistovala.

Po vyšlapaných cestách

Po čtyři desetiletí byl poválečný odsun vydáván za nejsprávnější a jedině možné řešení, které nemůže a nesmí být kritizováno. Tento pohled, který KSČ dlouho společnosti vnucovala, nalezl na rozdíl od jiných prvků komunistické věrouky úrodnou půdu. Spolu se vzpomínkami na prožité utrpení se spojil v soudržný amalgám, který snadno přilnul k vrstvě protiněmeckého nacionalismu našich dědů.

Taková vytrvalost obecného úsudku, přijatelného už tím, že neoslovuje žádné svědomí, nás ovšem nectí. Srovnejme ji třeba se současnou Francií, jíž Německo v první světové válce (dodnes nazývané "velkou válkou") způsobilo nesmírné ztráty a utrpení, po dvou desetiletích zopakované. Jisté ovšem je, že Francie k tomu, aby novou situaci naplnila novými vztahy, měla čas o několik desetiletí delší. V zemích ovládaných komunisty byly naopak protiněmecké resentimenty neustále oživovány a cíleny převážně tam, odkud vzcházela skutečná naděje.

Sotva dnes někdo pochybuje o tom, že vývoj směřuje k novému nazírání, které se soustředí na přítomnost a budoucnost, zatímco minulost, jakkoli trpká a rozporná, zůstane minulostí. Tomuto vývoji lze ovšem nejen napomáhat, ale i bránit, jak o tom svědčí příklad z letošního února, kdy byl volen nový prezident.

Předpokládejme v dobré víře, že stanovisko, které tehdy zveřejnili představitelé Českého svazu bojovníků za svobodu, nebylo motivováno účelově, ale spíše vyplývalo z dlouhodobého pocitu, že paměť, za jejíž nositele se členové ČSBS celkem oprávněně považují, je ke škodě současnosti i budoucnosti přehlížena. Prohlásili tehdy, že "nebojovali za republiku, v jejímž čele by měl stát pan Jan Sokol nebo někdo jemu podobný". Své patetické prohlášení, vydané "jménem všech živých i mrtvých odbojářů", opírali o někdejší výrok, jímž prezidentský kandidát Jan Sokol označil poválečný odsun za hanebnost. V očích funkcionářů téměř vlastizrada.

Jak poplatné bylo toto stanovisko čtyřicetileté rigidní propagandě českých komunistů, vydávajících poválečné řešení česko-německého soužití za nedotknutelné a přísně chráněné před jakýmikoli otazníky! Proč označili postoj Jana Sokola - bojovníka za občanské svobody bez bázně a hany - téměř za vlastizrádný? A proč zamlčeli hned následující Sokolovu větu, že tento jeho názor v žádném případě neznamená souhlas s jakýmikoli sudetoněmeckých nároky na revizi a odškodnění odsunu? Názor vyplývající ze Sokolova hlubokého přesvědčení, že staré křivdy nelze napravovat křivdami novými, které by restituce vztahů zaniklých před půlstoletím nutně způsobila.

Na správnost, nutnost a principiální bezchybnost poválečného vyhnání Němců z československého území lze mít různý názor. Kdyby kdokoli z těch, kdo mu už jednou provždy dali své rozhřešení, se svým názorem vystoupil a kritizoval názor opačný, šlo by o věcnou diskusi a všechno by bylo v pořádku. Vyjádření funkcionářů ČSBS bylo však hrubým okřiknutím, zcela v duchu komunistického vlastnictví jediné pravdy. Jen mocenské prostředky a sankce, které v podobných případech následovaly, už zaplaťpánbůh chyběly.

Názor na morální stránku vyhnání celého etnika z míst, která obývalo i zvelebovalo po celá staletí, názor podobný Sokolovu stanovisku, slyšíme a uslyšíme mnohem častěji. Především lidé nových pokolení sotva kdy budou s poválečným exodem souhlasit. Spíš ho budou považovat za obludný a v naší době již nepředstavitelný.

Není třeba, abychom žili s permanentním pocitem zděděné viny, a je naopak nezbytné, abychom důrazně odmítali názory a požadavky těch, pro něž dějiny začínají teprve v roce 1945. Zejména je však třeba, aby sjednocovaná Evropa, do níž vstupujeme, věděla, že pro nás je jakákoli obdoba poválečného řešení česko-německých vztahů stejně nepřijatelná jako pro současné Dány a Brity a Belgičany, Francouze a Italy. Čím dřív sami pro sebe zpochybníme pohled, který nám byl po čtyři desetiletí vtloukán do hlav, tím více bludných úskalí na naší cestě Evropou šťastně mineme.

O autorovi - Obsah čísla 4/2003

Jiří Vančura

My čeští vlastenci

Odsun, nebo výměna?

Odcizené prvenství

Nejen zisk, ale i ztráty

Odsun a suverenita

Po vyšlapaných cestách

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu