Peter Glotz

Minulost nezaženeme jak obtížnou mouchu

Peter Glotz

Klasický argument jednajících politiků ať už z Prahy, Varšavy, Berlína nebo Moskvy zní, že se máme zabývat budoucností. Minulost má být ponechána historikům. Ve velmi obecném smyslu je to pravda. Nejdříve jde vždy o životní zájmy současníků. Proto by bylo scestné, kdybychom chtěli Čechům zakázat vstup do EU s odkazem na Benešovy dekrety, ať už roku 1945 jakkoli odporovaly mezinárodnímu právu. Můžeme, ba musíme bez újmy na rozličných národních interpretacích a odlišných pojetích práva najít společné praktické životní problémy. Politici jsou v demokraciích voleni proto, aby tišili hlad, urovnali spor a hájili právo. Identitu a lidské štěstí zaručit nemohou. Potud je vše jasné.

Ale národy jsou společenství lidí, kteří žili dříve, žijí nyní a kteří budou žít zítra. Mají sebevědomí a důstojnost, jen když znají a chápou vlastní minulost, když truchlí nad svými mrtvými, když mohou být hrdi na jejich činy a zděšeni jejich zločiny. Minulost nemůžeme odehnat jak dotěrnou mouchu. Evropané to zažívají právě nyní při debatě o ústavní smlouvě, koncipované ústavním konventem. Když Češi, Poláci a Slováci hledají velmoc (dnes Spojené státy americké), o kterou by se mohli opřít, je to pozůstatek starých časů - bojí se Evropy, která by mohla být ovládána Německem a Ruskem, dnes snad Německem a Francií. Kdo nezná dějiny, nechápe to - a hledá proto důvody a koncepty budoucího uspořádání na špatných místech. Politicky korektní šum, jak jej provozují politici z povolání, dobří lidé a dovozci a vývozci, nevede ke smíření, ale jen k obchodům. Těch je také třeba. Pokud ale dojde k závažnému konfliktu, je zdánlivý mír ten tam. Takové úvahy sehrály rozhodující úlohu pro zdůvodnění existence Centra proti vyhánění. Programem byla vyhánění v množném čísle. Dvacáté první století se musí z vyhánění ve 20. století - z vyhánění Arménů, Řeků, Turků, povolžských Němců, krymských Tatarů, sudetských Němců, východních Prusů, Slezanů, krajinských Srbů nebo kosovských Albánců - něčemu naučit. Mám na mysli neoddělitelné spojení minulosti a přítomnosti. Hitler se při svých plánech na vyhnání a při vyhánění samotném odvolával na Turky a jejich genocidu Arménů, která je - jak opakovaně říkával - dávno zapomenuta. Protagonisté etnicky čistého národního státu po roce 1945 - například Beneš a Gomułka - se (chybně) odvolávali neustále na osudnou smlouvu z Lausanne z roku 1923, která stála život desetitisíce lidí. Musíme si uvědomovat duchovní souvislosti, aby genocida Arménů nebyla zapomenuta stejně jako hanba z Lausanne, o které britský ministr zahraničí lord Curzon prohlásil, že tato výměna obyvatel je "veskrze zavrženíhodné řešení, za které bude svět těžce pykat ještě v následujících staletích". Curzon měl pravdu. Pykáme ještě dnes.

Centrum proti vyhánění nechce nic "vytrhnout z politického kontextu", jak se obává zvláště Varšava. Jak si chceme počínat, ukazuje například má studie o česko-německých vztazích Die Vertreibung - Böhmen als Lehrstück (Ullstein-Verlag, Mnichov). Vyhnání sudetských Němců tvoří poslední z šesti kapitol. Kniha popisuje historii znepřátelení v časovém rozmezí jednoho století 1848-1946. Touto metodikou chce pracovat i dokumentační centrum, které připravuje Erika Steinbachová a já. Nejde jenom o "památník", tedy o nějakou expozici, která má umožnit pouze meditaci a vyvolat zármutek, jde o zahájení kritického rozhovoru o vyhnání, o osvětu výstavami, nasloucháním, debatami. Smutek nad nevinnými oběťmi má vycházet z vyslovené pravdy, z konfrontace rozdílných vyprávění, z kontroverzních myšlenkových prací. Němé zděšení chceme nahradit námahou historické práce a reflexe.

Nyní na konci roku 2003 je zřejmé: současná německá vláda tuto myšlenku odmítá. Ministr vnitra Schily se může pokoušet o zprostředkování jak chce, kancléř a ministr zahraničí se usilovně dívají jinam. Samozřejmě že vyhánění neschvalují. Jejich odpor k těmto těžko uchopitelným složitým otázkám - vyhnání, útěk, deportace, nucená emigrace, nucená integrace - má však abstraktní povahu. Jasný postoj k osudu Kurdů, srbské většiny v poalbánšťovaném Kosovu, k čečenským nebo k maďarsko-rumunským konfliktům by mohl vyvolat diplomatické komplikace. Asi je správné, že se vysocí úřední činitelé nemohou vyjadřovat jako publicisté nebo profesoři. Ale německá vláda nevyužívá možnosti ovlivnit např. Centrum proti vyhánění, jehož veřejné působení by mohlo narušit pravicový okraj německé politiky. Jak nutný takový veřejný rozhovor je, ukazuje jednak projev hessenského poslance za CDU Martina Hohmanna, jehož výslovný rasismus provokuje všelijaká kradmá vyjádření souhlasu, či antisemitismus skrytý za antisionismus v antiglobalizační organizaci Attac.

Nemůžeme debatu o vyhnání dále protahovat; hrnec, který stojí příliš dlouho na plotně, se připálí a začne smrdět. Centrum proti vyhánění nemá prostředky, aby mohlo bez sponzorů z veřejného sektoru zřídit stálé dokumentační středisko či moderní muzeum. Podporují je ale čtyři sta německých obcí, nadstranické seskupení i dárci z řad obyvatel. Jsme chudí, ale ne bez prostředků. Považuji proto za rozumné začít práci s omezenými projekty, např. výstavou Století vyhánění, tedy oním děsivým "krátkým" 20. stoletím. Ukázat vnitřní souvislosti vyhánění mezi léty 1915 a 2002 od genocidy Arménů až po válku v Kosovu a jeho následky projekt, který by lidem otevřel oči tak, jak to učinila výstava o Wehrmachtu Jana Phillippa Reemtsmase, do níž patřila i trpká debata o zfalšovaných fotografiích. Je na čase, abychom ono "musí se..." nahradili prvním krokem.

Spor o vyhánění, který jsme zahájili, bude pokračovat. Je to rovněž spor o nacionalismus, ono vyhrocené hledání identity, které v žádném případě nepatří minulosti, včetně sporu o "překlenující evropské struktury". Ona poslední debata bude brzy eskalovat, především pokud by měl návrh ústavy EU ztroskotat na úzkostech Španělů, Poláků nebo Rakušanů. Musíme si uvědomit: vyhnání Němců z Čech, Moravy, Slezska nebo východního Pruska po druhé světové válce je součástí rozsáhlého, bobtnajícího a tu a tam znova ožehavého problému, který má pro Evropu zvláštní význam. Jde o tematiku národnostně smíšených oblastí, migrace obyvatelstva, práv menšin a národnostních skupin, autonomního postavení i úředních jazyků. Nikdo nemůže smést tuto problematiku, ani její historický, ani její aktuální rozměr, ze stolu politickou korektností.

Peter Glotz (1939) je přední německý sociálně demokratický politik, publicista, politolog, mediální teoretik; působí jako profesor na Univerzitě v St. Gallenu.
Přeložil Lukáš Ryšavý

Obsah čísla 6/2003

Peter Glotz

Minulost nezaženeme jak obtížnou mouchu

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu