Bohemicus (Jan Štern)

Z bloku

Připomeňme si v čísle, kde se loučíme s Janem Šternem, jeden z jeho textů. Je starý téměř třicet let, a přece velmi často až nepříjemně aktuální...

-red-

Poslanec * Prorok reálsocialismu * Beránek, který nesnímá hříchy * Odborářské skotačinky * Volají: ať žije svoboda

Při rovnání knihovny mi padl do ruky Nylonový měsíc Jaroslavy Blažkové. Je to už víc než dvacet let, co jsem tu povídku četl a zůstal ve mně po ní trochu nostalgický pocit. Navíc pak dojem, že jsem tu Blažkové rezatou Vandu už někde potkal, a tak jsem si příběh o nylonovém měsíci prchavé lásky chtěl zopakovat. Vanda se mi pořád líbila, i když celá scenérie příběhu připomínala idylický, bezelstný a už zapomenutý film. A tu jsem užasl. Uvědomil jsem si (což mi při prvním čtení před dvaceti lety uniklo), že jediný mužský, který tu supernáročnou a nesentimentální dívku Vandu vlastně zajímal, byl jakýsi „poslanec“.

Byl to nepohledný, starší pán, který v sobě tajil jakousi hořkou zkušenost, asi z války, cudný svým vnějším projevem a vytrvalý v zájmu o věci, které ho přesahovaly. Takhle ho viděla Vanda:

„Poslanec zrozpačitěl, ještě víc vynikla neurčitost jeho věku, dlouhé hubené ruce, které trčely ze špatně ušitého konfekčního saka.“

„Měl by ji nudit, tenhle nehezký chlapík s unaveným obloukem páteře a s jizvou místo úsměvu, lhostejný k eleganci a ke všemu, co s ní souvisí. Místo nudy tu byl zájem, skoro napětí. Vanda zbožňovala hádanky, a v něm bylo něco, nač nemohla najít odpověď.“

Nepíšu zde recenzi, a proto mne nezajímá Blažkové „poslanec“ jako literární, nýbrž jako sociální fakt. Najděte dnes takového člověka v našem veřejném životě: člověka, který by si mohl získat nefalšovanou úctu mladé, kritické spisovatelky – protože oči Vandy jsou zde i autorovým zrakem.

Najděte mi dnes takovou vzácnou zvěř: poslance s nadosobní motivací, veřejného činitele, kterého by poháněla ne vidina postupu na sociálním žebříčku, ale něco, co by šlo bez úšklebku nazvat „vyšším morálním principem“.

Tady není důležité, že ten Blažkové poslanec byl asi sám notný naiva. Důležité je, že vůbec byl – a není.

Vlastně je, v seriálu Jaroslava Dietla. A protože Jaroslav Dietl ví o nadosobní motivací asi tolik jako Eskymák o rovníkové Africe, jsou jeho hrdinové z okresů nutně umělohmotní, nedojímají opravdovostí, ale dráždí drzostí, s níž sami sebe do toho světa „všeobecné vychcanosti“ prolhali.

***

Při tom rovnání knížek jsem také na posezení spořádal ještě jednu. Napsal ji Vladimír Páral a jmenuje se Milenci a vrazi. A přiznám se, četl jsem ji jedním dechem, alespoň do poloviny, pak už román rozbředá. Na straně sté čtvrté jeden z hrdinů ústecké ságy, Alex Serafín, takto přemítá ve vypůjčené podnikové limuzíně před křižovatkou:

„K západu, gentlemen, Herren, Messieurs, směrem k městu a pobírat za nic stokoruny za privátní melouch – enterprising, bez daní, rizika a hysterické solidnosti psychofarmaky hnaného Okcidentu?

K východu, soudruzi, tovarišči, Genossen, směrem k fabrice, lehnout si do elektroskladu s flaškou piva a sledovat na hodinkách, jak nám nabíhají placené přesčasy v konejšivé nirváně ospalého Orientu?

Kam jen račte –“

Znovu jsem užasl: vždyť tady někdo napsal filozofii našeho šmelinářsko-byrokratického totalitarismu ještě před jeho naprostým normalizačním triumfem! Veliký je reálný socialismus a Vladimír Páral je jeho prorok. Svou knížku napsal autor – jak tvrdí závěrečná noticka – od 18. srpna 1966 do 13. srpna 1968. Ale ona už pojednává o dalším desetiletí. Vždyť teprve v něm se například manželé Tušlovi – ten parádní párek dravečků – mohli jaksepatří rozvinout. Jestliže v Páralových raných šedesátých letech Tušlovi teprve bojují o pozici v podniku a o kvartýr, tož v sedmdesátých letech už jako supersoudruzi kupují od státu za babku vilu, neboť to oni nám dneska už nerušeně vládnou. Všichni se v tom Páralově (a našem) světě slepě ženou za osobním profitem, všude chroustají, až jim kape od kusadel, nastal dlouhý den kobylek.

A Páralův jediný spravedlivý, Julda Serafín, se na tom tržišti pošetile motá, lidem je k smíchu a na obtíž, kazí jednotnost ideového obrazu a bude vyvržen. Jak praví autor: „Kromě nejmenších dětí ho všichni považovali za naprostého idiota.“

***

Zaplaťbůh, že už jsou ta sedmdesátá léta za námi. Protože den kobylek pomalu končí a zůstává hospodářská spoušť, nad kterou hrozivě pohřmívá.

Ne že bychom čekali, že nám náprava přijde z hierarchické hůry. Tam dnes spíš naši novozbohatlíci v panice uvažují, jak své rychle nabyté majetky nějak kamuflovat a dědičně utrvalit. Koneckonců, čert je vezmi. Pro ten strach jim není co závidět. Ovšem, jestli někdo stále ještě spekuluje s tím, že s příchodem nového vladaře na uvolněný, leč dosud nerozviklaný kremelský stolec vzejde také éra nové mravnosti, pak je stejně naivní, jako byl Páralův Julda. Hora takových, řekl bych andropoidních očekávání porodila zatím hodně šedivou myš.

Přečtěte si například fejeton v slovenské Práci z 9. června 1983. Pod titulem „Riaditeľ sa obohacoval“ se praví:

„Ing. Milan Papšík, riaditeľ závodu podniku Povodie Dunaja v Malackách, si iste nemyslel, že ho raz budú súdiť pre trestný čin zneužitia právomoci verejného činiteľa. Zapríčinil si to len sám, lebo ako 50-ročný vedúci pracovník si mal uvedomovať zodpovednosť voči spoločnosti, ktorá mu plne dôverovala. V závode si počínal tak, akoby to bol jeho súkromný podnik. Boli to predovšetkým opravy vlastného auta v dielňach závodu. Tri roky mu opravovali pracovníci osobné vozidlo. Všetko v pracovnom čase, takže závod za tieto práce vyplácal mzdy. Neskôr sa zistilo, že riaditeľ získal takto 3548 Kčs. Aj na rodinkárstvo doplatil. Predovšetkým zamestnával svojho syna so zatriedením do VII. tarifnej triedy, kde mu závod vyplácal hodinovú mzdu vo výške 10,90 Kčs. Syn nevykonával práce, ktoré sú podmienkou pre toto zaradenie. Aj keď ho podnikový riaditeľ upozornil na túto neoprávnenú mzdu vyplácanú synovi, neurobil ihneď nápravu. Takto získal riaditeľov syn za dva roky na škodu podniku 12 421 Kčs. Riaditeľ býval v podnikovom byte. Bez súhlasu riaditeľstva podniku si dal z prostriedkov závodu vybudovať pivnicu a saunu. Časť potrebného stavebného materiálu, a to cement, dlaždice, obkladačky, určeného na výstavbu sociálneho zariadenia, použil jednak pre podnikové byty, jednak na opravu kúpeľne svojej svokry v Záhorskej Bystrici. Týmto poškodil podnik o ďalších 4231 Kčs. Revízia vyčíslila celkovú škodu, o ktorú sa riaditeľ obohatil, sumou najmenej 20 200 Kčs.“

Ubohý riaditeľ! Vyměřili mu (ne kvůli spravedlnosti, ale protože je kampaň a na někoho to padnout musí) 3 roky natvrdo. Zjištěnou škodu prý musí nahradit. Obžalovaný se odvolal.

Bodejž by se neodvolal! Vždyť neudělal přece nic, než co bylo zvykem, co se zaběhlo, zabydlelo, tolerovalo. Dvacet tisíc – co je to proti mnohamiliónovým transakcím pana Zapadla, někdejšího ředitele mladoboleslavské automobilky, jehož velkošmeliny zašmodrchaly do svých sítí i ruského generála! Aféra Zapadla však zcela zapadla. Jedna sauna! Co je to proti rezidencím ředitele televize nebo okresního tajemníka z Prahy 4, jehož vilu dokonce zvelebovali pankráčtí vězňové! A vůbec, co to je za „show“ a komu to má vytřít zrak?

***

Každé ráno se koná v naši trafice a ve všech trafikách v Česku plebiscit: nejdříve zmizí z pultu Lidová demokracie, pak Svobodné slovo; když už není Slovo, kupuje se alespoň Mladá fronta. Lidé vycítili, že způsob, jak jsou tyhle noviny dělané, lze ještě snést – a tak, když už není ani ta Fronta, leží na pultě dva plátky, jeden světového formátu a druhý takový upatlaný, červenočerný – Rudé právo a Práce.

To, že pak ranní obecenstvo vykoupí dříve Práci, nemluví v její prospěch. Je to úžasný šajsblat, snad nejhůř dělané noviny ve střední Evropě. Že si je lidé koupí ještě před Rudým právem, je akt zásadní povahy: alespoň na jednom místě mohou dát najevo, co si o vydavatelích RP myslí.

Když jsem si onoho dne kupoval noviny, leželo tam už jenom Rudé právo a jeden červenočerný Hoffmannův věstník. Měl jsem sto chuti koupit si Rudé právo, přece jen se tam člověk alespoň v zahraniční rubrice něco dočte (když to umí číst), ale pak jsem si s povzdechem koupil tu malou ranní nudu.

A protože v Práci z 30. května opravdu nebylo co číst, zahleděl jsem se do románu na pokračování. Nazývá se „Jako jed“ a napsal jej Karel Zídek. Nevím, proč se to jmenuje „Jako jed“, ale ze 44. sekvence jsem zjistil, že je to pěkná sranda. Jakýsi obstarožní inženýr Pavel se tu neustále potýká a pojímá s temperamentní Slovenkou Julkou a zmíněné potýkání a pojímání je právě zastihuje – za bílého dne – na lavičce ostrova Štvanice. Ocitujme Julku:

„Ty môj miláčik, ty ma chceš? Mlč, veď aj ja ťa chcem, hneď teraz a tu! Znovu se mu zakousla do rtů, až cítil na jazyku krev. Než se nadál, dosedla mu obkročmo na klín. Potom ho obratně zakryla svou dlouhou sukní a pod její záštitou se s ním iniciativně snažila navázat spojení.“

Musel jsem si zakrýt ústa kapesníkem, tak mne zveselila ta syntéza erotiky starých Večerů pod lampou s novořečí byrokracie: iniciativně se snažila navázat spojení! Že by se sám stranický šéf kultury Müller opět chopil pera? Nuže, čtěme dále:

„Co to děláš?“ div že nekřičel. „Zbláznila ses? Měj rozum! Podívej, někdo sem jde.“

Avšak Julčiny sametové oči byly zakaleny mlhovinou a ona ve svém úsilí nepolevovala. Znovu se mu nemilosrdně zakousla do rtů, dusila jeho zoufalá slova a urputně se domáhala dosáhnout kýženého. Volnou rukou mu strhla hlavu na prsa, a jako by chlácholila vyděšené dítě, naléhavě šeptala:

„Hlupáčik. Nikto nejde. Nikto sa nepozerá. Nikto!“

Noné! zvolal jsem opět a představil si sladkobolný úsměv šéfa státních odborů, když se na tohle pozerá. Noné!

Pak jsem si ale řekl: hele, nebuď snob. Přej jim to. I soudruh Hoffmann chce mít na své úrovni nějaké to porno. A tohle je takové domácké, odborářské, krotké. A navíc se tím posiluje česko-slovenská vzájemnost.

Po čase jsem si zase koupil Práci a rovnou se pozerám na román „Jako jed“. Bylo to už 55. pokračováni a nezklamalo:

„Julka mu visela na rtech vlahýma a obdivnýma očima, zlehka mu položila malou dlaň na mužné svalnaté předloktí a hladila je tak, aby jeho hustý, plavý porost protékal mezi doširoka roztaženými prsty. A Pavlovi se začala valit s hukotem krev do hlavy, vyprahlo mu v ústech a nemohl se soustředit na vyprávění.“

Dobře, pomyslel jsem si nahlas, až lidé v tramvaji vzhlédli. Dobře, vše je na svém místě.

Pak jsem se ale dozvěděl, že zakazují rockové (či punkové) skupiny, prý pro nemravnost. A Rudé právo i Tribuna se rozkatily na písničku o holce, která má špinavý záda – a má to tolik ráda.

Tož jsem se rozhodl, že už nebudu dál tolerantní. To se podívejme na ty soudruhy! Holka se špinavými zády jim vadí (protože není z jejich chovu a je vzpurná), ale ty skotačinky v Práci jim jdou k duhu? To se nám sešli mravokárci!

Činím toto napomenutí nerad, dohnali mě k němu. Kdyby byli trošku, trošínku snášenliví, ani bych nešpitl. Ať si mají spánembohem ty své „jakojedy“. Je to ostatně v jejich novinách pořád to nejlepší čtení.

***

O mírovém pochodu pražské mládeže ze Staroměstského náměstí na Václavák ke koni a zpět dne 21. června Léta Páně 1983 se svědectví – mírně řečeno – rozcházejí.

Zde jsou některé útržky (cituji diváky nebo účastníky):

– Vpředu šly tři svazačky v kroji.

– Vpředu šly tři pionýrky.

– Vpředu šly dvě svazačky a jedna pionýrská vedoucí.

– Vpředu šel jeden provokatér, ale my si ho nevšímali.

– Trhli jsme se ze Staromáku, protože tam jedna paní ještě v devět večer hrozně kecala.

– Šli jsme tam, protože jsme si říkali: půjdeme se podívat, může být sranda...

– Volalo se: Ať žije mír! A potom: Mír a svoboda!

– Náhodou se volalo: Svobodu národům, zrušte armádu.

– Já jsem volal: Svobodu národu!

– Když jsme šli ke koni, ještě se nic nedělo. Až u koně se začaly sjíždět žigulíky.

– Nejhustší to bylo před Ambassadorem po půlnoci.

– Náhodou nejhustší to bylo mezi desátou a jedenáctou na Staromáku, viděl jsem na vlastní oči, jak tam nacpali do antonu takovejch třicet lidí...

Atd.

Jako každá správná dějinná událost zaskočil mírový pochod všechny: vládu i opozici, čekatele reforem i škarohlídy, rodiče i policii, znalce Československa i delegáty z Afriky. Všichni jako by spráskli ruce: a kde se to v té Praze vzalo?

Byl to malý div, uvážíme-li, že mírový pochod vytvořilo několik stovek studentů a učňů, které hlídalo dvakrát, možná třikrát tolik příslušníků v civilu. A přece neuhlídalo.

Komu asi za to myjou hlavu?

Já bych měl pro ně tip.

Tu demonstraci zavinili ti, co mladé lidi nejvíce dráždí.

Ti, co jim zakazují jejich zbožňované rockové skupiny...

Ti, co otravují nekonečným lživým žvástem...

Ti, co se postarali, aby se naše společnost stala mumrajem protekce, podrazů a zákazů.

Ti, co jim brání cestovat...

A poznávat.

A růst rovně.

Ono to zas takové překvapení nebylo. Kdo slyšel loni skandovat tribunu fanoušků Bohemky na Julisce: Zrušte armádu! – ten si mohl představit něco podobného jindy a jinde.

Protože naši mladí jsou velice, ale velice pro mír. Jsou tak pro mír, že s nimi ještě budou nesnáze. Na Staroměstském rynku jste mohli ten večer spatřit příslušníka v civilu, jak tlumeným hlasem oznamuje do vysílačky:

Volají: Ať žije svoboda! Volají: Ať žije svoboda! Přepínám.

Lepší pointu i lepší vzkaz si sotva vymyslím.

A proto: přepínám.

(Listy, ročník XIII. 1983, číslo 5, říjen 1983, s. 11; připraveno ve spolupráci s Dušanem Havlíčkem)

Obsah Listů 5/2012
Archiv Listů
Autoři Listů