Viola Fischerová

O Wojciechu Siemionowi *)

Člověk chodí ulicemi dalekého města, kde se kdysi procházel se svojí láskou, vrací si její tvář s širokým úsměvem, viděnou poprvé na jevišti, kde patřila tomu venkovskému synkovi z Buďonného Rudé jízdy, co píše dopis otci (předtím se v řadě přede mnou dohadovaly tři Varšavanky v kloboucích, jestli se dneska hraje Babel, nebo Wawel, jak mínila druhá, až nakonec třetí rozhodla: „To je jedno, je to Siemion!“). Znovu jdu Vratislaví, tehdy ještě se stopami války a bývalých životů na obnažených stěnách pokojů, s mladým mužem, jehož zdravil s úsměvem skoro každý, kdo na něho pohlédl, a i kněz, který nám odemkl dveře do malého kostela, kde po spáleném oltáři zbyl jako projekce na zdi zřetelný kouřový kříž, se při rozloučení před brankou spiklenecky usměje: „Pane Siemione, já jsem se zase na vás díval minulou sobotu v televizi.“ Říkala jsem, je to horší než jít s Gomułkou.

A taky jsem musela myslet na tu vratislavskou noc, kdy tě skupina mladých básníků a překladatelů přinutila, abys jim recitoval básně až do rána. A jak jsem žárlila, protože jsem tě chtěla mít jenom pro sebe, milovat se s tebou a nebo sedět nad verši Mirona Białoszewského, o kterém mi Jiří Kolář řekl, že prý je nepřeložitelný, a ať ho tedy přeložím. A na to, jak snadno, třeba jen pár slovy nebo pohyby rukou, jsi mi dokázal rozkrýt i ten nejneuchopitelnější obraz. Tenkrát jsem to viděla tak: Krásný až zlý sedí na židli... Zapomenutý verš, který mi Wojtek vrátil po půl století.

Na moje letošní čtení ve Vratislavi přišla i básnířka Urszula Kozioł, s kterou nás tehdy, před těmi 45 lety, Wojtek seznámil. Vyprávěla mi o jeho jedinečném divadle jednoho herce ve Varšavě, kde Wojtek po léta inscenoval převážně poezii, a líčila mi svůj nezapomenutelný zážitek z jeho Spoonriverské anthologie Edgara Lee Masterse, a to – jak nápaditě scénicky vyřešil problém postav mluvících z hrobů. Já jsem jí pak zase mohla popsat to původně šlechtické sídlo v Petrykozach, které Wojtek zrestauroval a proměnil ve zvláštní muzeum, kde starožitný nábytek nebyl jen starožitný, ale literárně historický, jak už tam v překrásném a částečně moderním interiéru stála ošuntělá pohovka spisovatelky Konopnické a její skříň, a v hudebním pokoji křídlo, na kterém kdysi hrál slavný polský klavírista Krystian Zimerman, kde sklepní prostor plnila snad tisícová sbírka lidových „świštků“ (figurek svatých, které my neznáme), a půdu imponující sbírka současného polského malířství. A pak ovšem i rozsáhlou oboru, kde sedlák v něm vytvořil skanzen původních dřevěných vesnických staveb a předmětů, které si opravil a instaloval sám.

A musela jsem myslet i na to první odpoledne po málem půl století, kdy mi Wojtek četl pozoruhodné verše „polského Rimbauda“ Mariana Czuchnowského, vězně gulagu a vojáka v armádě generála Anderse, a posléze topiče v budově BBC, po nichž pátral a z kterých chtěl sestavit sbírku. A taky na těch několik útlých knížek (které jako profesor napsal pro své žáky na divadelní akademii a vydal vlastním nákladem) o tom jak recitovat jím vybrané básníky.

A tak chodíte toho večera ulicemi vzdáleného města se svojí dávnou láskou a sníte si, co jí o tom napíšete. A doma vás čeká mail. „Je mi líto, že Ti musím sdělit tu smutnou zprávu. Umřel Wojtek, naštěstí při automobilové havárii ještě při síle, a ne na rozpadlost stářím.“ Ale vy se o tom musíte dovědět víc, jako by se právě tím dalo ještě něco změnit, a jdete na internet. Kde se dočtete, že vynikající divadelní a filmový herec Wojciech Siemion se 24. dubna v 22:30, patrně v důsledku mikrospánku, srazil s protijedoucím náklaďákem.

A co já s tím? Jako vždycky, když se musím něčemu bránit, jsem se utekla k básni. Abych to nepochopitelné mohla pochopit. A pak jsem, podruhé v životě, měla potřebu tu báseň někam poslat, abych s ní nezůstala sama. A napadly mě Listy, kde jsem o Siemionowi už jednou psala v souvislosti se svými polskými překlady (č. 4/2005; pozn. red.) a které by přece jen, jak jsem si pomyslela, mohly být aspoň Polopolákům blíž, když navíc je jeden jejich vydavatel polonista. Vašek mě z tohoto omylu vyvedl a mínil, že toho ale o Siemionowi musím napsat víc. Měl ostatně pravdu i jinak, protože v té básni umřel jenom herec, zatímco ve skutečnosti se zabil člověk „nie z tej ziemi“, jak říkají Poláci.

Wojciechu Siemionowi

Skončilo představení
a ty ses vyřítil do tmy

Svůj absolutní výstup
– v sevření železa a plechu –
jsi sehrál pod kvetoucí
korunou

Teď smrt v ledové světnici
zkoumá a objevuje
legendu tvého obličeje

tvář za tváří
až po tu poslední
jíž prosvítá poezie

*) Wojciech Siemion (1928–2010) – divadelní a filmový herec. Zakladatel varšavského divadla Stara Prochownia (divadlo jednoho herce). Profesor na varšavské divadelní akademii, režisér, kabaretiér, vynikající recitátor. Tvůrce Galerie lidového umění ve vesnici Petrykozy.

Viola Fischerová(1935–2010) byla básnířka a překladatelka.

Čtěte také:

Clausheiner Wetz: Lido di Dante

Kamil Bouška: Praha-Vysočany

Obsah Listů 2/2010
Archiv Listů
Autoři Listů

Viola Fischerová

O Wojciechu Siemionowi *)

Čtěte také:

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu