Dagmar Vaněčková

Barevně in memoriam

Věněk Šilhán 12. 2. 1927–9. 5. 2009

Po odchodu jedné z velkých emblematických postav našich novodobých dějin jsme si uvědomili: patrně poslední velký text zveřejnil Věněk Šilhán v minulém čísle Listů. Není-li tu snad docela vhodné slovo hrdost, jistě můžeme mluvit o vděčnosti. Ovšemže nejen za onu poslední úvahu... -red-

Bohatýrské sezení a postávání. Slaví se kulaté jubileum. Navzdory tísnivé době a určitě pod dohledem a doslechem tajné policie. Nešť! Čerta se staráme o všechny slídily a jejich mocipány. Dnes navečer vzdáváme hold odvaze jubilanta. Nebál se převzít otěže za uneseného miláčka davů, byť dočasného. Cítil ve shodě s většinou národa potřebu jednat. Stalo se v tovární hale ve Vysočanech. Mohl jen tušit, jakým následkům bude dlouhé roky čelit. Nejen on sám, ale i jeho žena, děti, spolupracovníci a druzi. Vysokoškolské posluchárny a výzkumná pracoviště musel vyměnit za bagr, maringotku, vodoměrky. Naděje neztrácel, dění sledoval a v duchovním odporu vytrval. Takže: Živijó! Mnoga ljeta po čerstvé padesátce!

Dáme si sraz na Vypichu a míříme k Ladronce. U dveří bytu v prvním patře vily nás vítá Jaroslav Seifert. Z domova skoro nevychází a na dnešního nového návštěvníka, kterého pouze doprovázím a představuji, je zvědav. Usedne k psacímu stolu a čeká na Věňkovo vyprávění, hlavně o Rusku. Dozví se o koloniálních praktikách Sovětů vůči Československu, prosazování těžkého průmyslu namísto tradičních pracných oborů, zpracování ruských surovin, přisvojování podílu na licencích a vynálezech... Ekonom Věněk, zbavený profese, se dále zabývá československo-sovětskými vztahy. Nejen v ekonomice. Zná ruskou literaturu jako málokdo a říká se, že dokonale ovládá i mužickou ruštinu. Zajímá ho názor básníka na českou literaturu: zda může znovu sehrát významnou roli jako mnohokrát v minulosti. Dostane se mu kladné odpovědi: Proč ne, z nositelů kultury se i v nové době nejlíp zachovali spisovatelé, a to ti nejlepší, pak mnozí výtvarníci, také hudebníci, na konci jsou herci – není to verbež? Jaroslav Seifert vzpomíná na svůj pobyt s delegací spisovatelů v Rusku. Hostitelé ukázali Putilovské závody a ohromovali grandiózními výrobními čísly. Student tlumočník potají šeptal, že je to úplně jinak. V Praze řekl Seifertovi exulant Kerenskij: Potěmkinovy vesnice předvedli i jeho bývalému ministrovi. Tajně přešel hranice, aby se přesvědčil o odboji proti Sovětům. (Z deníkových záznamů D. V. 2. 2. 1976). Před odchodem Věněk vyloží obsah objemné kabely na psací stůl. Snad všechny dosud vyšlé Seifertovy sbírky. Básník píše dedikace. A Věněk mezitím prohlíží výtvarná díla vzácných básníkových přátel na stěnách pracovny.

Nad Prahou nepropustná tíha mraků. Po téměř deseti letech znovu v odpíraném, vytouženém domově. Opatrně se nadechnout a přidat se ke zpěvu. Václavským náměstím zní česká a dosud i slovenská hymna. Z kufru auta vyzvedneme zbytky ve Vídni skladovaných Listů a Svědectví. Bereme je s sebou do Špalíčku. Vstup do štábu Občanského fóra nám umožní doprovod Ládi Lise. V předsálí zasedací místnosti nás vítají přátelé, léta nevidění. Bouřlivě nás obejme Věněk. S mým mužem si mají co převyprávět. Nálada je bujará. Převládají humorné historky s halasnými výbuchy smíchu. A do toho se rozlétnou dveře zasedačky, vyběhne kdosi, koho neznáme. Hněvivě nás napomíná: My tam pracujeme a vy se tady bavíte! Někdo prohodí: Saša, důležitá osoba.

Porušena zásada neobtěžovat přátele nocováním. Energicky vlídné pozvání Libušino nakonec přijato. S jejím dodatkem, že z chalupy přijede i Věněk. Netuším, jaká překvapení mne čekají. Trpělivě oba vyčkají mého pozdního příchodu. S omluvou vstoupím do pánského pokoje. Ani moc nevěnuji pozornost tomu, co si říkáme. V ohromení z toho, co vidím. Artefakty hodné galerie ctitele výtvarného umění. Od mistra italského baroka přes české krajináře, surrealisty k novodobé i současné abstrakci. Oba hostitelé potěšeně, možná i trochu potutelně vnímají můj údiv. Vynadívám se a začnu pozorně naslouchat slovům Věňka. Jen občas se vmísím otázkou a poznámkou. Obdivuji jeho vybraný vkus a cit, potěchu a radost nikoli z vlastnictví, ale z oslovení a sounáležitosti s tvůrci. Nejmilejší mu byl barevný cyklus kamaráda, jednoho z nejbližších, Josefa Císařovského. Židovské hřbitovy a jejich výtvarné pojetí byly oběma dobově, generačně blízké. Nezapomenutelné defilé olejů, grafik, plastik. Pro mne poznání další dimenze dnes už historické osobnosti našich dějin.

Dávno tomu, kdy jsme se takto scházeli na spíše konspirativních bytových seminářích... Kolik takových neformálních setkání přátel, bez zbytečné pompy, za neúčasti přechodně módních celebrit zná asi dnešní Praha? Občasné úterní „salóny“ u Bendů mají své stálé i náhodné účastníky. Kamila stíhá náročnou profesi, styky se šesti dětmi a devatenácti vnoučaty, semináře a přednášky v zahraničí. Tentokrát pro „úterníky“ zvolí žhavé téma současné krize. Aniž se s ní předem domluvím, zavolám k Šilhánům. Jakmile Věněk uslyší, co se bude probírat, neváhá ani okamžik. Podrobně sleduje ekonomický vývoj doma i ve světě, studuje vládní analýzy, tým NERV. Zná dlouhodobé kořeny krize a skepticky odhaduje perspektivy. S viditelným nesouhlasem kvituje úvod Pavla Bratinky do diskuse. Zprvu reaguje lakonicky: nemáš pravdu, tak to není, je to všechno postaveno na podvodu a lži. Stále častěji se ujímá slova, aby na faktech doložil svůj krajně kritický pohled: krize je systémová, společenská, morální. Bývalí disidenti Bratinka, Jan Litomiský a další hosté mu sice naslouchají, ale zároveň nevěřícně odporují. V duchu Věňkových závěrů zmíním Američana Josepha Stieglitze, nositele Nobelovy ceny za ekonomii. Rozkol je patrný a debata se stává bouřlivější. Věněk neustoupí ani o píď. Stojí za svou pravdou, jako vždy.

Dagmar Vaněčková

Věněk Šilhán: Stimulace konzumu není dobrý recept
Obsah Listů 3/2009
Archiv Listů
Autoři Listů

Dagmar Vaněčková

Barevně in memoriam

Věněk Šilhán 12. 2. 1927–9. 5. 2009

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu