Věněk Šilhán

Stimulace konzumu není dobrý recept

K finanční a hospodářské krizi

Je to už dávno, když se Henryho Forda zeptali, co je to banka. Odpověděl jednoduše: „Pro mě je banka především bezpečným a pohodlným stavením, kde si mohu uložit do rezervy peníze. Ale ještě lepší mi připadá, když bankéř za to platí peníze mně a ne já jemu.“ Od té doby se velmi mnoho změnilo. Koncem minulého roku naplno propukla finanční krize, která přerostla v krizi hospodářskou.

Spojené státy americké, evropské země, Rusko, Čína a Japonsko se už rozhodly, že do obnovy pošramocené ekonomiky a financí budou investovat něco mezi 30 až 50 tisíci miliard amerických dolarů. Je to nepředstavitelná suma, nad kterou prostí lidé kroutí hlavou a ptají se: co se to stalo? Proč je potřeba sanovat banky miliardami dolarů? Kam se poděly peníze, které ještě včera na finančním trhu byly a které dnes chybějí? Banky měly ještě nedávno mnohamiliardové zisky, dnes vykazují ztráty a nemají dostatek likvidity k tomu, aby poskytly provozní úvěry výrobním firmám. Přitom centrální banky snížily základní úrokové sazby, aby umožnily komerčním bankám levněji nakoupit peníze pro jejich finanční aktivity. Kromě toho akcie a jiné cenné papíry, které ještě včera byly na hodnotě 100, jsou dnes na hodnotě 50 a ještě nižší. Ještě včera měly miliony lidí zaměstnání, měly práci a dnes je zaměstnavatelé propouštějí, protože odbyt jejich výrobků vázne.

Je dobře, že se lidé ptají a chtějí vědět... Co je však špatné, že na své otázky ještě nedostali dostačující analytické a kritické odpovědi. Ty odpovědi ještě nedala ani ekonomická věda a její velekněží, ani bankéři, ani management velkých firem, ani vlády. Myslím, že to svědčí o další důležité věci. A sice – že nejde jen o krizi finanční a hospodářskou, ale i o celkovou velmi vážnou krizi evropských a světových vládnoucích elit, a dokonce o varovné signály – i když ještě pod horizontem obecného vnímání – narůstající krize celospolečenské.

Ukazuje se, že naše budoucnost, ekonomická, kulturní a sociální prosperita budou vyžadovat velmi podstatné změny hospodářských orientací a finančních strategií, a to nejen národních a kontinentálních, ale přímo celosvětových, že budou vyžadovat změny a porozumění novým hodnotovým orientacím, jinou kvalitu soužití a spolupráce různých kultur a národů.

Vznikají velmi vážné otázky, na něž je nutné hledat odpovědi. Například: mají procesy hospodářské globalizace nějakou hranici? Je globalizace výrazem skutečné svobody trhu, anebo jinou, velmi sofistikovanou centralizací a monopolizací hospodářského světa? Jaká by měla být úloha států a vlád v globalizovaném světě? Čím a jak může být zastaven škodlivý posun finanční neodpovědnosti ve světě peněz?

Co může udělat stát

Současná hospodářská krize svědčí o tom, že ekonomický neoliberalismus byl extrémním a dogmatickým pojetím svobody v globalizujícím se hospodářském světě, ve kterém se tržní systém svou „neviditelnou rukou“ sám od sebe nedokáže regulovat. Ale nejde pouze o to. Jde o mnohostranné, mnohovrstevné společenské důsledky, které mají sociální, mravní a psychologické rozměry. Například systém řízení a správy podniků, který umožňuje generálním ředitelům vydělávat stonásobky průměrných platů jejich zaměstnanců, je nejenom nemravný, ale i sociálně a psychologicky škodlivý. Tento rozdíl je sám o sobě dostatečným důvodem proti protekčním daňovým úlevám lidem ve vyšších příjmových skupinách. Totéž se týká praxe „zlatých padáků“. Jakékoli návrhy na snižování daní těmto skupinám občanů pod záminkou podpory jejich podnikání jsou ekonomicky kontraproduktivní a oprávněně vyvolávají odpor a kritiku většiny.

Je řada vážných problémů, rozměrů nejenom národních, ale kontinentálních a celosvětových, které kritická analýza příčin krize staví do nového ostrého světla. K nim bezpochyby patří problémy světové nezaměstnanosti, kvality soužití národů, etnik a kultur a s ní související nové přístupy a metody diplomacie, přestavba mezinárodních institucí s hospodářským, sociálním a kulturním vlivem, nové strategie vědecké spolupráce v oblasti vzdělanosti a v právních systémech států... Uspořádat tyto problémy a přistoupit k jejich řešení je naléhavým úkolem společenských, technických i přírodních věd. Ony především musí hledat správné odpovědi na nové výzvy. Ony musí hledat a nacházet potenciály potřebných změn.

Je vážným nedostatkem, že česká vláda předložila občanům program opatření proti rostoucí krizi, který v podstatě představuje nesourodou směsici ekonomického populismu a povrchních, nepropočítaných opatření, slibů bez podstatné souvislosti se společenskými problémy, se vzdělaností, kulturou, sociálními jistotami, s právem a spravedlností, politickým řádem aj. Je zarážející, že i člen vlády, ministr průmyslu M. Říman, řekl, že mluvit o krizi je nesmysl, neboť prožíváme jenom zpomalení. Právě tak ministr financí M. Kalousek prohlásil: „Možná vás zklamu. Krize nehrozí.“ I premiér M. Topolánek se svými analytiky potvrdil, že Česku krize nehrozí. Dokonce řekl, že nebezpečnější jsou záchranné akce EU než samotná krize. O povrchnosti přístupu české vlády svědčí i zmatek při přípravě a schvalování rozpočtu na rok 2009. Deficit, který byl původně projektován zhruba ve výši 38 mld., dosáhne ve skutečnosti čtyř- až pětinásobku. Stručně řečeno: odstupující česká vláda se jeví pro racionální zápas s finanční a hospodářskou krizí a pomalu rostoucí krizí společenskou jako nepřipravený a málo kompetentní tým.

Myslím ovšem, že žádná vláda sama o sobě v tomto globálním světě nemůže být v boji s tak vážnou hospodářskou a finanční krizí úspěšná. Je nutná spolupráce všech se všemi na společném a efektivním řešení. To ovšem zdaleka neznamená uvést do života neracionální a násilné regulace, omezující hospodářské svobody. Vlády by měly změnit svůj přístup k hospodářství, neustupovat sobeckým zájmům jednotlivých kapitalistických a podnikatelských skupin, ekonomickému lobbismu, který vede k protekcionismu a prohlubování sociální diferenciace společnosti.

Potřebujeme stát moudrý, stát, který zbytečně neustoupí za hranice, jaké vyžaduje jistota, bezpečnost, spravedlnost a svoboda občanů. Potřebujeme stát, který svou hospodářskou politiku dokáže přesně vyjádřit, získávat pro ni občany, povzbudit je k její realizaci, a když je to zapotřebí, i pokárat je za marnotratnost a nepořádek.

Zodpovědnost bank

Pro mnoho lidí již první projevy hospodářské krize, rozsah a charakter navrhovaných vládních pomocí byly něčím neočekávaným a překvapujícím. Po období jakési konjunktury a prosperity – najednou propad a hrozby, omezování výroby, nezaměstnanost, dokonce obrovské ztráty na osobním majetku nejen v podobě cenných papírů, ale dokonce i hotových peněz, neschopnost splácet hypotéky a půjčky – se všemi morálními, sociálními a psychickými důsledky. Majetek, který mají Češi uložený například v podílových fondech, klesl v posledních měsících o více než 71 mld. Kč.

Je třeba naplno říci, že podstatná část světového bankovního sektoru a finančního trhu svou neodpovědností a hrabivostí překročila tenké hranice prostoru racionální a prosperující finanční a hospodářské politiky a vstoupila na půdu lehkomyslných spekulací, daňových úniků, financování pochybných transakcí, neodůvodněných finančních profitů a prospěchů bankovního a finančního managementu. Vytvářela tak zdání pohádkového, lehce dostupného bohatství, které ve skutečnosti žádným materielním bohatstvím nebylo. Bylo jen nafouknutým balónkem, který pod nejmenším nárazem praskl, vzduch se vypařil a ukázalo se, že toto bohatství nebylo bohatstvím skutečným, ale jen papírovým a spekulativním. Stačí se podívat na pády akciového trhu, na pády kdysi slavných bank, z nichž některé musely zavřít krámy a jiné prosit o podporu státu, tedy o podporu z veřejných peněz, které měly a mají nahradit vlastní prošustrované kapitály. Říká se tomu „ztráta likvidity“. Dalo by se říci, že u nás i ve světě panovala řadu let úvěrová inflace, která k této ztrátě likvidity podstatně přispěla. Tato úvěrová inflace se projevila krachem hypotéční politiky v USA. Uvolněná měnová politika a nízké úroky na úvěry vyvolaly veliký zájem domácností. Banky půjčovaly i těm, kteří nesplňovali podmínky solventnosti. Dokonce začaly obchodovat s hypotékami a prodávat je ve velkých balících jiným finančním institucím. Globalizace finančních trhů tomu napomohla tím, že tento prodej se mohl uskutečňovat všude a hypotéky se mohly prodávat za jakékoliv spekulativní ceny. Velikost finančních trhů se tak zvýšila na několikanásobek svého reálného objemu. Když došlo k potížím ve splácení hypoték, nastával problém. Nafouknutý balón praskl. Tak se stal hypoteční trh v USA rozbuškou pro vznik a rozšíření finanční krize. Napomohla tomu i nízká národní míra úspor, jedna z nejnižších v porovnání s jinými hospodářsky rozvinutými státy, která v roce 2006 dosáhla pouhých 13,7 % HDP.

Svého času měli bankéři potřebu mít 2/5 svých aktiv podloženy hodnotou jmění. Menší podíl považovali za riskantní a neodpovědné. Dnešní bankéři se spokojují i pouze s jednou desetinou, dokonce i s menším podílem. Tento fakt sám o sobě snižuje odpovědnost managementu bank za bankovní operace a jejich spolehlivost. Banky totiž pracují většinou s vypůjčenými nebo vkladateli svěřenými penězi.

V České republice máme zkušenosti se sanací bank v 90. letech. Na začátku privatizačních aktivit vyrostly banky jako houby po dešti. Po několika letech jich většina zkrachovala. Řadu z nich – včetně několika velkých bank, např. IPB – vláda sanovala, protože hrozil rozvrat finančního trhu. Sanace bank přesáhla 600 mld. Kč. Tyto peníze se staly součástí státního dluhu, který dodneška není splacen a dál zatěžuje státní rozpočet vysokými úroky. Za tyto peníze prakticky nebylo nic podstatného vytvořeno. Balíky špatných úvěrů se rozprodaly za zlomek jejich nominálních cen, aby se staly dalším bohatým zdrojem spekulantů a čachrářů. Všechno to, co je už historickou zkušeností, i to, co je spojeno se současnou krizí, je nutné správně pojmenovat a kriticky analyzovat. Výsledky takových analýz by měly vyvolat i změny ve finančním a bankovním zákonodárství, měly by povzbudit jistoty a vytvořit záruky klientů bank, měly by zabezpečit vymahatelnost příslušných zákonů a zvýšit materiální odpovědnost šéfů bankovního sektoru za lehkomyslnou spekulaci, nepoctivost a hazardování se svěřenými prostředky. Není možné mlčet k ožebračování klientely bank (a to jak osob, tak firem a podnikatelských institucí) v důsledku chyb a spekulací jejich fantasticky a nadměrně odměňovaného managementu.

NERV a promyšlenost

Téma finanční a hospodářské krize je nepochybně předmětem úvah mnoha lidí. Byla dokonce vytvořena Národní ekonomická rada vlády (NERV), povolaná k vypracování programu řešení. To, co dosud proniklo na veřejnost, buď jako názory jednotlivých členů tohoto orgánu nebo jiných institucí a též reprezentantů politických stran, vyvolává celou řadu pochybností o serióznosti a profesionalitě přístupů a stanovisek.

Mám před sebou leták jedné politické strany, nazvaný „Proti krizi“. Hned první věta říká, že na ni nesmí doplácet ti, kteří ji nezavinili. Už tato věta je demagogická, protože ať chceme nebo nechceme, na finanční krizi doplatí naprostá většina obyvatelstva. V letáku je devět návrhů. Patří mezi ně snížení DPH u potravin, veřejné dopravy, tepla a vody, také ale vyplacení 13. důchodu ve výši 2400 Kč. Jednat by se mělo i o zvýšení přídavků na děti, o zvýšení podpory v nezaměstnanosti, o podporu při nákupu nového auta (šrotovné), o podporu v prvních třech dnech nemoci, pak o zvýšení daní pro nejbohatší a vzápětí o snížení daně z příjmu o 3600 Kč ročně.

Tyto návrhy jsou na první pohled povrchní a jsou spíše ekonomickým populismem než čímkoliv jiným. Je pro ně typické, že jejich autoři si nedávají práci, aby seznámili občany s tím, kolik to všechno bude stát, kolik se ušetří a jaké to přinese skutečné efekty. Nedávno se dokonce dostal až do závěrečného čtení Poslanecké sněmovny návrh na snížení spotřební daně u benzinu o 2,50 korun na litr a o dvě koruny u nafty. Tento návrh byl od začátku ekonomickým nesmyslem, který s bojem proti finanční krizi nemá co dělat. Většina peněz z ušetřené spotřební daně by totiž stejně zůstala v kapsách majitelů benzinových pump. Přitom by státní rozpočet přišel o 18 mld. Kč. Zmenšily by se tedy šance státu na rozumné využití veřejných financí při zmírňování krize. Podobných návrhů byla a je celá řada. Jedním z nich je již schválené odpuštění DPH podnikatelům při koupi nového auta. Proč právě podnikatelům, ví pánbůh.

Člen Národní ekonomické rady vlády (NERV) Miroslav Zámečník tvrdí, že by bylo dobré přijmout i slevy na sociálním pojistném, které by měly firmám ponechat kolem 18 mld. Kč k volnému použití. Na tom prý se shodli všichni členové NERV jako na opatření, které pomůže zaměstnanosti a přitom rozhodně neohrozí důchody, protože důchodový účet je stejně dotován ze státního rozpočtu a nemůže se proto rozpadnout. Takové opatření prý pomůže nejenom výrobním firmám, aby nemusely propouštět (sic), ale pomůže prý i nemocnicím, domovům důchodců a dalším sociálním službám, zemědělství, prostě všude tam, kde jsou nízké či průměrné platy. Všude tam totiž nejen že zřizovatelé ušetří, ale z ušetřených peněz mohou lidem přilepšit na platech, aniž by se jim zvyšovaly rozpočty. Takže se bez nároků na další prostředky mohou zvýšit platy školníkům, uklízečkám, zemědělcům, nekvalifikovaným zaměstnancům. M. Zámečník má ještě jiné pozoruhodné nápady. Například flexibilitu na trhu práce je podle něj třeba zvýšit rychleji, a to tak, že se upraví pracovní zákonodárství, které umožní snáze a bez závazků firem propouštět krátkodobě zaměstnané pracovníky. Stát totiž propuštěným musí platit podporu v nezaměstnanosti, a zbavuje tak zaměstnavatele jakýchkoli závazků. Není to nic jiného než ekonomický populismus, orientovaný do podnikatelské sféry.

M. Zámečník zastává názor, že firmy nemají dělat sociální politiku a tlumit sociální napětí. Mají prý usilovat jenom o svou konkurenceschopnost. Připomíná to názor jednoho z anglických ekonomických liberálů. Senior Nassau William kdysi tvrdil, že „národní hospodář má hleděti k vzrůstání bohatství a prostředkům k tomu vedoucím, od čehož nesmí jej odstrašiti ani soustrast s bídou, ani ošklivost před mrháním, ani skoupost, ani úcta před stávajícími řády, ani opovrhování panujícími zlořády, ani bažení po přízni lidu“. Je zajímavé, že jeden ze zakladatelů české hospodářské vědy F. L. Chleborád měl kdysi zcela odlišný názor, když napsal, že „úlohou hospodářství politického jest, aby učilo, kterak lze uleviti bídě, proč se sluší odstraniti mrhání, potlačiti skoupost, rozšířiti úctu před řády a ošklivost před zlořády“. Tento názor je mi daleko sympatičtější a v dnešní době je potřebnější.

Návrhy, které v tisku prezentoval M. Zámečník, v podstatě nemohou ovlivnit cenu pracovní síly ani omezit vliv finanční krize na podnikání. Nemohou být ani podnětem k racionálnímu investování do potřebných strukturálních změn, do inovací, do kvalifikace a rekvalifikace pracovních sil. Prostě postrádají propočtený, cílevědomý záměr reálného zápasu s krizí. Jsou to pouze draze zaplacené dárečky určité vrstvě občanů. Těch názorů, které vyžadují polemiku a kritickou oponenturu, je více.

Na první pohled se urychlení a rekonstrukce odpisové politiky jeví jako bezproblémové. Přitom každému rozumnému ekonomovi je zřejmé, že intenzifikace odpisové politiky pro oblast investic bude a musí být spojena s novou kalkulací nákladů, a tedy v podstatě s růstem cen. Takové souvislosti navrhovatelům krizových opatření unikají. Nedokonalou promyšleností se také živí iluze o tom, že úspory v oblasti sociálního pojištění povedou převážně k investičním aktivitám firem. Nikdo nehovoří o tom, že snížení sociálního pojistného musí být zákonným opatřením, které se bude týkat všech zaměstnanců ve státě, bez ohledu na profese, odvětví nebo teritorium. Již dnes narůstá insolventnost firem, v jejímž důsledku se snižují odvody na sociální a zdravotní pojištění. Jen v letošním roce se odhaduje, že tyto dluhy dosáhnou 8–12 mld. Kč. To všechno nemůže být bez negativního vlivu na stav celospolečenských sociálních fondů.

O tak vážné věci, jako je protikrizová politika státu, se nedá hovořit lehkomyslně a nekvalifikovaně.

Šance obnovit smysl podnikání

To, co bylo řečeno, si zasluhuje ještě jednu poznámku. S největší pravděpodobností se během finanční a hospodářské krize bude inflace pohybovat na nízké úrovni. Reálná a kupní síla mezd a důchodů se zřejmě nebude snižovat. Budou nepochybně místa, kde bude dokonce (i když nepříliš výrazně) růst. Zvyšování příjmů kterékoliv části zaměstnaného i nezaměstnaného obyvatelstva nemůže obnovit a udržet poptávku, nemůže vyvolat prosperitu výroby a tak zabránit růstu nezaměstnanosti v odvětvích, která vyrábějí zboží pro běžnou spotřebu obyvatelstva, a tím méně v odvětvích, která vyrábějí výrobky investičního charakteru. Proto zvyšování příjmů, tak jak to navrhují nejrůznější autoři, nemá z hlediska úspěchu v zápase s krizí podstatný význam. Stimulace spotřeby chápané jako konzum není dobrým receptem proti hospodářské krizi. Lidé mají další důležité potřeby, jež mají jak individuální, tak kolektivní podoby. Jejich důležitost neustále roste a přitom většinou nejsou předmětem trhu. Jejich uspokojení dokonce vytváří nové potenciály společenského rozvoje, jako jsou kultura, věda, vzdělání, životní prostředí, infrastruktura obcí a měst ad.

Něco podobného se týká i návrhu na snižování nejrůznějších daní. Dokonce i pro řadu firem je snižování daní, které ony platí, z hlediska potřeby zmírnění krize téměř neúčinné. Profity ze snížení kteréhokoliv druhu firemních daní zůstávají v rukou jejich plátců, kteří mohou svobodně rozhodnout, jak s nimi naloží, a není naprosto žádná jistota, že budou využity ve prospěch zaměstnanosti nebo firemní prosperity. V našich poměrech všechny tyto návrhy, které směřují jak k příjmům státního rozpočtu, tak k výdajům vlády na zmírnění krize, by měly být nutně posuzovány i z hlediska rozsahu a potenciálů českého exportu, a v mnoha ohledech také importu. Vyvážet vše, co je pro jiné užitečné a pro nás efektivní, dovážet pouze to, co si nejsme schopni – například v potravinách – vyrábět sami. Těch málo využitých potenciálů ekonomické prosperity je u nás ještě mnoho! V našem zemědělství leží tisíce hektarů země ladem a nejsou hospodárně využívány. Dovážíme jehněčí maso, ačkoliv je můžeme vyrobit na ladem ležící půdě. Dovážíme značná kvanta zeleniny, i když pro jejich pěstování máme podobné podmínky jako ty státy, odkud je dovážíme. Takových příkladů je spousta.

V úvahách o boji s krizí si vzpomínám na jednu důležitou myšlenku, která se také narodila v USA. Vyslovil ji prezident Abraham Lincoln: „Kapitál je pouze plodem práce. A nemohl by nikdy existovat, kdyby předtím neexistovala práce.“ Jsem přesvědčen, že právě v tom je skryto řešení celého problému krize. Napsal jsem, že ztráty na finančním trhu, které už dosahují stovek miliard, jsou ztráty pofidérního, vyspekulovaného, papírového bohatství. Nebyl to tedy kapitál, který by byl plodem užitečné práce. Byl to plod spekulace a čachrů. Myslím si, že krize je příležitostí k opatřením, která by mohla obnovit ten pravý smysl hospodářského podnikání, svobodných aktivit a vztahů ekonomické ekvivalence, potřeby rovnováhy a také podnikatelské morálky. Proto za nejdůležitější považuji udržet vysokou zaměstnanost, udržet a posílit schopnost úvěrování podnikatelských záměrů, posilovat všechno, co vede k inovacím ve všech sférách lidské činnosti, co vede ke zvyšování profesionality a k lepšímu využití intelektuálních potenciálů občanů.

V tomto smyslu je nanejvýš důležité věnovat mimořádnou pozornost novým, vysoce produktivním potenciálům, které nejsou dosažitelné na prostém trhu zboží. Jsou to potenciály ve vědě a výzkumu, které jsou často ještě skryté, ale mají schopnost být široce uplatněny v moderních technologiích. Jde například o cílevědomé rozpracování programu využití nanotechnologie v nejrůznějších oborech. V této oblasti může česká věda, výzkum a průmysl sehrát mimořádnou úlohu, dokonce vyvolat i strukturální změny, zvýšit zaměstnanost, kvalifikaci apod. Do této oblasti stojí zato investovat dostatečně velké veřejné prostředky.

Kromě toho je velmi důležité věnovat pozornost zvýšení finanční kázně, jak úpravou legislativy, tak zlepšením práce soudů a kontrolních orgánů, i nápravou podnikatelské a občanské morálky. Je pozoruhodné, že v diskusi o protikrizových programech se o finanční kázni v naší republice prakticky vůbec nehovoří. Tím mám na mysli nejen výběr daní a nejrůznějších poplatků státem, ale i výdaje státu a obcí, pokud financují veřejné investice, jako dálnice, infrastrukturu apod. Mám též na mysli takové zřejmé nepořádky a nehospodárnost při zadávání a realizaci veřejných zakázek, jaké se ukázaly např. při stavbě soudního paláce v Brně, jehož skutečné investiční náklady podstatně přesáhly projektované náklady. Takových ztrátových investic jsou desítky. Hospodaření s veřejnými prostředky je marnotratné a velmi často nefunkční. Je ovládáno do značné míry korupcí a lobbismem.

V této situaci se musíme seriózněji zamyslet i nad potřebami našich vojenských a obranných systémů. V posledních dnech se uskutečnilo v Poslanecké sněmovně vážné jednání o potřebě více než sta obrněných vozů pro armádu v hodnotě asi 14 mld. Kč. Jsem přesvědčen, že pro mír ve světě je možno udělat mnohem víc, jinak a s menšími náklady než rostoucím vyzbrojováním. Musíme se naučit užitečněji jednat se státy jiných kultur, lépe si s nimi rozumět.

Finanční krize, kterou prožíváme, je velikou příležitostí k racionální prověrce kontrolních systémů a úrovně profesionality orgánů i lidí, kteří s těmito veřejnými prostředky hospodaří.

Záměr udržet vysokou míru zaměstnanosti nebude možné uskutečnit pouze soukromým kapitálem, popřípadě soukromými investicemi a soukromými úvěry. Je nutné zvýšit vládní výdaje a směřovat je převážně do veřejně prospěšných investic. Mám tím na mysli hlavně investice, které dříve či později musí být provedeny, dokonce už měly být uskutečněny, a to, že nebyly, vytváří zvláštní druh společenského materielního dluhu. Jde např. o zanedbání oprav, které včera mohly být provedeny za zlomek ceny, než jakou musíme zaplatit dnes. Jednou s takových nutných a neodkladných oprav je rekonstrukce některých z mnoha poničených mostů na našich dopravních cestách.

Je nutné též zahájit stavby, které už nesnesou odkladů bez rizika velikých ztrát, ať už jsou to opravy kulturních památek, některých veřejnosti sloužících budov, škol, školek, různých vzdělávacích a učebních zařízení, např. pro řemeslnický dorost aj. Je potřebné orientovat veřejné prostředky do investic, které mají šetřící funkce, například v energetice, do odpadového hospodářství, výstavby čističek, do ochrany životního prostředí, do zateplování budov, do čistoty měst a obcí. Zaplatit za tyto práce mzdy těm, kteří je provádějí, vyvolat v život nová pracovní místa, je mnohem lepší než vyplácet lidem podpory v nezaměstnanosti nebo snižovat daně bez jistoty, že takové úspory budou využity k racionálním investicím a inovačním aktivitám. Taková politika má větší smysl než uvádět do hospodářského života praktiky protekcionismu a výhod jen pro někoho. Do těchto aktivit je nutné vtáhnout obyvatelstvo a jeho zájmy. I na jednotlivých občanech závisí úspěch potřebných hospodářských změn.

V této souvislosti si připomínám historku zaznamenanou v Dějinách USA od francouzských spisovatelů A. Malrauxe a A. Mauroise. Když psali o období velké hospodářské krize 30. let a Rooseveltově politice New Deal, uvedli příběh člověka, který přišel do Central Parku v New Yorku a začal uklízet cesty i trávníky. Zaměstnanci se ho zeptali: „Vy jste tady nový?“ „Ne, to nejsem.“ „Tak co tu děláte?“ Odpověděl: „Jsem nezaměstnaný a Roosevelt mi dal podporu. Tak jsem si ji přišel odpracovat.“ Tato pravdivá historka je pro mě velmi zásadní a poučná. S něčím podobným bych se rád potkával při řešení krize i v naší zemi.

Věněk Šilhán (1927–2009) ekonom a politik, jeden z posledních autorových textů.

Obsah Listů 2/2009
Archiv Listů
Autoři Listů

Věněk Šilhán

Stimulace konzumu není dobrý recept

K finanční a hospodářské krizi

Co může udělat stát

Zodpovědnost bank

NERV a promyšlenost

Šance obnovit smysl podnikání

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu