Otakar Turek

Byla alternativa ke Klausově transformaci?

Otakar Turek

Ve studii Privatizace bez kapitálu, vydané Národohospodářským ústavem Josefa Hlávky, poukazuje Karel Kouba na údajný omyl řady současných historiků. Tvrzení, že v expertním týmu české vlády, vedeném Františkem Vlasákem, vznikla v roce 1990 „schůdnější, potenciálně efektivnější, gradualistická alternativa ekonomické transformace“, označuje za mýtus.

Pravda, hotový programový dokument během pětidenního soustředění koncem března 1990, kdy Vlasákův tým pracoval ve Lnářích, nevznikl a ani vzniknout nemohl. Ostatně – v té době byl Klausův tým od uceleného materiálu o transformaci vzdálen ještě více. Závažné, od Klausovy koncepce odlišné prvky transformační strategie zde nicméně postulovány byly. Primární otázkou, zasluhující zamyšlení i z časového odstupu, ovšem je, proč se lnářské myšlenky neujaly, nebyly dopracovány do celistvé koncepce a vystaveny konfrontaci s nakonec zvítězivší Klausovou koncepcí.

Klíčovou pravdou je, že Václav Klaus boj za svou koncepci ekonomické transformace posunul výlučně na půdu politiky a jako politik exceloval, přehrál všechny potenciální konkurenty. Odbornou konfrontaci – tedy konfrontaci na půdě ekonomické vědy – „nepotřeboval“. Tomáš Ježek prozradil podstatu té nehoráznosti: jedině Klausova skupina prý byla na bezprecedentní úlohu ekonomické transformace po všech stránkách vybavena, diskuse s jinými ekonomy by jen zdržovala a věci komplikovala, dokonce by byla nebezpečná (třeba by do tržní koncepce mohla propašovat ošklivé přívlastky). Z hlediska prosazení vlastních cílů to Klaus udělal opravdu dobře. Připomeňme si hlavní postupné kroky tohoto jeho politického úspěchu.

Už pár dní po 17. listopadu se dostává do Občanského fóra, ale mezi vzájemně si důvěřujícími osobnostmi, jež stmelila mnoho let sdílená disidentská zkušenost, byl cizorodý. Taky se podle toho choval. Na svou náturu poměrně skromně prezentoval se „jen“ jako špičkový ekonom. A právě špičkový ekonom v týmu OF chyběl.

Americké velvyslanectví pokládalo jeho přítomnost v OF za natolik významnou, že to depeší hlásí do Washingtonu spolu s Klausovou charakteristikou jako stoupence liberální školy a obdivovatele Friedmana, tedy ekonoma myslícího v intencích toho, co později dostalo název washingtonský konsensus. Už tehdy Klaus docenil význam toho, co v prvých transformačních letech podstatně ovlivnilo reálné transformační kroky – doporučení Mezinárodního měnového fondu, ale také „pouhých“, i neformálně vyslovených, názorů amerických ekonomů (např. Jeffrey Sachse). Souznění právě s těmito hlasy mělo svou nespornou váhu jak politickou, tak i z hlediska utváření koncepce ekonomické transformace. Možná že mluvit o pouhém souznění je až naivní. Blíže pravdě je zřejmě názor, podle kterého recept na transformaci pro celý postkomunistický blok vznikl primárně ve washingtonských institucích a šlo o to, najít pro něj domácí spřízněnce – uskutečňovatele. V Klausově případě se to podařilo, v Rusku se realizátorů vystřídalo několik.

Za pár týdnů má už Klaus vydělený manévrovací prostor pro relativně samostatnou politickou aktivitu. Dostává post federálního ministra financí. Zde už v jeho chování zaznamenáváme něco, co známe z přírodovědných pramenů: silný jedinec se snaží své teritorium uchránit před intervencemi zvnějška a rozšiřovat je. Pomohla mu zvláštní shoda okolností. Valtr Komárek jako místopředseda federální vlády se zaměřením na ekonomiku „své území“ nejen nehájil (tím méně rozšiřoval), ale skoro nabízel k disposici právě Klausovi. Vskutku podivný paradox, který jsme v té době ani nevnímali. Lídrem ekonomické transformace se stal ministr financí, ne místopředseda vlády pro ekonomiku, navíc pověřený vedením její Hospodářské rady, která se logicky koncepce ekonomické transformace měla ujmout. Jaké šance mohl pak mít „pouhý“ místopředseda české vlády Vlasák, když ekonomická transformace se dělala samozřejmě pro federaci, nějaká národní specifika (mimochodem zejména ta slovenská, to je však jiná historie s jinými důsledky) nepřicházela vůbec v úvahu?

Červnové volby 1990 uzavřely etapu mocenskopolitických změn, oddělujících společnost od komunistické éry, a z povahy věci nastal čas pro konstruktivní činy, mířící do budoucna. Propukly „trapné prázdniny 1990“, kdy na politickou elitu i veřejnost dopadl frustrující pocit programového vakua. Šlo hlavně o ekonomiku. Najednou přestaly stačit deklarace „už žádné plánované hospodářství, ale tržní ekonomika“. Všichni čekali na výklad, jak se k ní dostaneme. A přesně v této chvíli vystupuje Václav Klaus na hlavní řečnickou tribunu a vytahuje z rukávu „hotový“ recept. Od prvního ledna (už za pouhé tři měsíce!) liberalizujeme, brzy bude následovat všeobsáhlá privatizace, a aby to rychle odsýpalo, budeme rozdávat akcie velkých podniků občanům zdarma. Tak se dostaneme k tržní ekonomice a její neviditelná ruka zařídí, že za pár let budeme zpátky v Evropě. Několika lákavými a srozumitelnými myšlenkami oslovil veřejnost. Vysoký IQ, široké znalosti ekonomické literatury a hlavně sebestředné přesvědčení o vlastní genialitě, to vše bylo dobrou výbavou, která jeho slovům dávala přesvědčivost a kterou získal nimbus transformačního šampióna, muže, který ví co chce a dovede nás do růžové budoucnosti. Ochabující euforie dostává nový impuls, vidina západního blahobytu získala jasnější kontury, efekt multiplikují Klausem až posedle a zcela nekriticky nadšení žurnalisté, televize vysílá Chaunovu adorující Léčbu Klausem. Atmosféra natolik jednoznačně přála Klausově koncepci, že vážné výhrady proti ní, vznesené pěti odbornými institucemi na zasedání parlamentu v září 1990, byly zcela ignorovány! Ve formální rovině „jen“ ministr se neformálně od této chvíle stává hlavním hybatelem. Nikdo další z politické elity ke Klausově stylu nedorostl. Mnozí postrádali znalosti a kreativitu. Politický styl jiných (a bylo takových jen málo) preferoval rozvážnost a postupnost změn, což byl postoj sice ladící s filosofickou moudrostí Popperova varování před holistickým sociálním inženýrstvím, neladící však s momentální nedočkavou euforií medií a veřejnosti. A asi rozhodující váhu měli politici, kteří přijali Klausův „tah na branku“ s povděkem, že se ujal něčeho, s čím si nevěděli rady; stali se jeho souvěrci a měli se s kým vézt. A ještě jedna skutečnost sehrála důležitou roli. Podobně jako Komárek poskytl Klausovi akční prostor na vládní úrovni, programově bezradné Občanské fórum mu poskytlo prostor ve stranicko-politické rovině, zvolilo ho na podzim 1990 předsedou a on mohl posléze zformovat vlastní stranu – ODS, která od OF převzala dominantní postavení.

Byla-li Klausova ekonomická transformace takto charakterizovaným politickým procesem, pak opravdu neměla alternativu. Kdyby Kouba bagatelizoval roli Vlasákovy expertní skupiny takto, mohli bychom mu dát za pravdu. Jeho bagatelizace se však týká myšlenek, a zde je polemika s Koubovým názorem nejen v zájmu historické pravdy, ale má i podstatný význam aktuální. Právě ve Lnářích 1990 vzniká jakési názorové rozdvojení, rodí se kritická fronta vůči oficiálně přijaté koncepci ekonomické transformace. Nejde jen o následnou a dodnes trvající publikační činnost členů týmu (Šulce, Klusoně, Kožušníka, Picka, M. Matějky, mou vlastní). Kriticky vůči implementované transformaci se postupně vyslovuje stále více ekonomů, z opojení Klausem vystřízlivuje stále víc novinářů.

Těžké srovnávání

Ve své zárodečné formě, jestliže ji (podobně jako Kouba) hodnotíme jen podle názorů z března 1990, se koncepce expertního týmu české vlády lišila od koncepce Klausova týmu zejména ve dvou bodech. Počítala s tím, že privatizace bude postupná, samozřejmě za peněžní ekvivalent, a předcházet jí bude vytvoření samostatnosti státních podniků jako tržních subjektů (mluvilo se o jejich komercializaci). A počítala jen s postupnou liberalizací zahraničního obchodu, aby nebylo nutno ochraňovat ekonomiku hluboce devalvovaným kursem koruny. Kouba tyto rozdíly nezaznamenává, zato v rozporu s pravdou připisuje lnářskému týmu (a spojuje to s mým jménem) myšlenku jen postupné liberalizace cen jako evidentní pochybení a nejpodstatnější rozdíl mezi oběma koncepcemi. V zájmu pravdy cituji ze svého podkladu pro jednání ve Lnářích (z 21. 3. 1990): „Existují jen dva možné koordinační mechanismy: plán, nebo trh. Koordinace prostřednictvím plánu se neosvědčila a dnes jsme ji již prakticky opustili. Trh musí koordinační roli převzít bez časové prodlevy (…) Doporučujeme, aby cenová liberalizace byla vyhlášena v letních měsících 1990 s platností od 1. 1. 1991.“ Ponechme však stranou tento sice nepříjemný, ale jen Kouby a mne se týkající faul, který asi moc čtenáře nezajímá.

Nechtěl bych se dopouštět metodické nekorektnosti a srovnávat koncepci, která „měla čas a možnost“ se v empirickém testu zdiskreditovat (tedy tu Klausovu), s koncepcí lnářskou, která tuto možnost neměla a o jejímž reálném fungování můžeme jen spekulovat s pochopitelným rizikem autorské idealizace. Z pohledu roku 1990 má konstatování, že lnářská koncepce byla odlišná, své opodstatnění. Konstatování, že byla lepší, by bylo nepřípustnou spekulací. Díky časovému odstupu jsme však poučenější a srovnání obou koncepcí, jak se vyvinuly v následných letech, může být metodicky čistší. Vyjdeme z analýzy selhání Klausovy koncepce v oněch dvou otázkách, v nichž lnářská koncepce předpokládala odlišné řešení, a využijeme i nové poznatky ekonomie o transitu od plánované k tržní ekonomice, jež ve světě i u nás zaznamenaly výrazný pokrok. Byla z těchto hledisek lnářská koncepce slibným zárodkem alternativy?

Začneme otázkou privatizace a podnikového chování. Myšlení Klausovy skupiny začínalo privatizací jako výchozím bodem, přičemž se předpokládalo, že spolu s liberalizací je postačujícím předpokladem automatického posunu k (v učebnicích popisovanému) tržně konformnímu chování subjektů. Ve lnářské skupině byla výchozím bodem otázka, jak navodit tržně konformní chování (zatím) státních podniků, což bylo chápáno jako žádoucí přípravná etapa pro následnou privatizaci. Hledaly se cesty ke komercializaci státních podniků, k vymezení jejich základního kapitálu, cesty k soutěžnímu trhu, k pojetí Fondu národního majetku jako orgánu, na který stát deleguje roli vlastníka, zainteresovaného na prosperitě podniků, měřené tržními kriterii (tedy podle míry zisku a zhodnocení základního jmění), k tomu, aby Fond vnutil manažerům právě tato kritéria a podle nich je vybíral do funkcí a odměňoval, apod. I když se explicitně nemluvilo o výstavbě právního řádu či kultivaci institucionální struktury v podobě tržně konformních pravidel chování, právě k tomu směřovaly diskuse v týmu. Sice ne z teoretických pozic ve světě se rozvíjející a u nás do té doby nepěstované institucionální ekonomie, ale z pozic solidní znalosti empirie a doceňování role právního řádu.

Kontrast obou přístupů lze postihnout ze dvou článků v Lidových novinách – Klausova (z 26. 4. 1990), jehož vyznění (mnou interpretováno) bylo: když zliberalizujeme a zprivatizujeme, dostaví se tržní chování subjektů z genetické přirozenosti lidí. Má reakce (ze 14. 6. s tiskovou opravou z 21. 6. 1990) poukazovala na nesnadno řešitelný problém, jak rychle konstituovat pravidla tržního chování, když ve fungujících tržních ekonomikách se to dálo v procesu trvajícím staletí.

Jisté, byť zárodečné docenění institucí u Vlasákova týmu je tedy patrné a kontrastuje s jejich ignorováním týmem Klausovým. Za hlubší přínos institucionální ekonomie vděčíme Katedře institucionální ekonomie na Fakultě společenských věd Karlovy univerzity, založené z iniciativy Lubomíra Mlčocha; ta obohatila poznatkový fond o naší transformaci, ovšem teprve po čase, zhruba od poloviny 90. let, kdy už transformace v Klausově režii, tedy bez efektivního právního řádu, napáchala masivní škody.

Dvě myšlenky institucionální ekonomie jsou pro nás relevantní. Vytvořit tržně konformní chování firmy záleží – za prvé – na vnitřním uspořádání vedení podniku (governance structure). Vlastník musí sledovat jako své cílové funkce maximalizaci zisku a zvyšování základního jmění podniku a umět ovládat ve jménu těchto cílů manažery. Za druhé jde o vytvoření společenského a ekonomického řádu: podnik musí operovat v prostředí, které mu vnucuje tržní normy a pravidla chování, stanovená a vynucovaná právním řádem i kultivací morálky a etiky, účinně blokující obohacování na úkor společnosti. V obou směrech Klausova reforma dlouhá léta vykazovala kardinální manka, do určité míry přežívající dodnes. Vycházela z prostoduchého předpokladu, že liberalizovaný trh za všech okolností automaticky garantuje proměnu přirozeného úsilí podnikatelů o svůj vlastní prospěch do prospěchu obecného, celospolečenského. Fatálně chybné bylo odvolávat se na proslulý postulát Adama Smithe o neviditelné ruce trhu a ignorovat, že on funkci trhu, přeměňující osobní prospěch na prospěch obecný, vztahoval na anglickou ekonomiku počátku 19. století, v níž se paralelně s trhem utvářel a průběžně kultivoval ekonomický řád, tržně konformní normy chování ekonomických subjektů. A také – byla to ekonomika s převažujícím drobným podnikáním (žádné akciové společnosti, tím méně nadnárodní!). V našem transformačním případě však řád neplnil smithovskou roli, právo bylo nedokonalé a děravé, a ani to, co v něm bylo dobré, nebylo vynucováno, chyběla podnikatelská morálka a etika. To vytvářelo nevšední příležitosti sledovat vlastní prospěch, který se nepřeměňoval na prospěch obecný, ale nabízel se na jeho úkor. Zákonitě pak vítězi v tomto procesu nebyly osobnosti baťovského typu, ale typu Koženého a (v té době) politika Macka.

To nebyla cesta k prosperitě a na ekonomice to bylo poznat. Bylo třeba nějak čelit rozčarování veřejnosti. I nazvalo se to předprivatizační agonií, ve skutečnosti způsobenou výše popisovanými mezerami v Klausově koncepci. Ta však byla vydávána za jev, jenž přirozeně musel nastat kvůli dědictví minulosti a který bude brzo napraven privatizací. Také privatizace se však rozběhla v podmínkách nedokonalého právního řádu, nekonstituovala tržně se chovající vlastníky ani efektivní způsob ovládání firem, dala zelenou tunelářům. Agonie tak de facto pokračovala i po začátku kupónové privatizace a s ní pokračovaly i perverzní vzorce chování ekonomických subjektů.

Například Škoda

Z iniciativy české vlády a zejména díky jejím členům Františku Vlasákovi a Janu Vrbovi byla privatizována mladoboleslavská škodovka. Její již třináctiletý úspěch, měřený přínosem pro rekonvalescenci ekonomiky, růst HDP, obchodní bilanci, ale také z hlediska disciplinujícího vlivu na široký okruh domácích subdodavatelů (jimž vnutila tržní chování orientované na kvalitu, náklady, přísné dodržování smluvních závazků apod.) je obecně znám. V našem kontextu třeba zdůraznit, že tato privatizace proběhla v duchu lnářských myšlenek. Vznikla akciová společnost, do níž stát vložil hmotný kapitál a Volkswagen kapitál v podobě modernizačních a kapacitu rozšiřujících investic, a každý z obou partnerů se stal vlastníkem adekvátního balíku akcií. Později pak stát své akcie Volkswagenu prodal.

Nezávisle na Klausovi (ale také nezávisle na Vlasákově týmu, leč přesně v duchu jeho privatizačních představ) připravoval tehdejší ministr průmyslu J.Vrba obdobný privatizační postup jako v případě Škody-auto pro dalších nejméně deset velkých československých podniků. Rozjednané kontrakty se západními investory byly však přerušeny. Klaus „potřeboval“ tyto podniky zahrnout do kupónové privatizace. Životaschopnost lnářské koncepce ostatně potvrzuje i skutečnost, že nemálo podniků zůstávalo po dlouhá léta ve státním vlastnictví a prosperovalo natolik uspokojivě, že mohlo být s významným finančním efektem prodáno až v posledních letech. (Mimochodem se tak ukázalo, že obecně přijímaná teze o nadřazenosti soukromého podniku nad státním je pravdivá jen ve zcela obecné rovině. Studujeme-li realitu ve větším detailu a zejména v kontextu s kvalitou institucí, zjišťujeme, že státní podnik obklopený „tvrdým“ právním prostředím může fungovat lépe než soukromý zasazený do prostředí „měkkého“.)

V zahraničním obchodu hrál roli kolaps východních trhů, nezbytnost přeorientovat se na trhy západní, kde byl československý exportní potenciál slabý, a také hrozící lavina dovozu atraktivního západního zboží. Naši ekonomiku bylo třeba nějak chránit a čelit riziku vysokého schodku obchodní a platební bilance. Klausova koncepce svěřila tuto roli jedinému nástroji – hluboce devalvovanému kursu koruny na úroveň blízkou černému trhu (tedy 28 Kčs/USD). Přiznejme, že tato politika přinesla jisté efekty. Schodky obchodní bilance nepřekročily katastrofickou mez, a když zabrala koncem 90. let založená politika lákající do země zahraniční investory, stala se vývozně-dovozní pozice Česka dokonce značně uspokojivá.

Co tedy lze Klausově koncepci vytknout? Každá politika má vedle efektů i své náklady, a právě ty nebyly správně předvídány, když se politika tvořila; dodnes nejsou doceňovány. Již 10. ledna 1990 jsem v Hospodářských novinách argumentoval, že extrémně devalvovaný kurs přináší ekonomice masivní ztráty. To se bohužel potvrzuje i v našem případě. Materiál Rady vlády ČR pro sociální a ekonomikou strategii z května 2002 uvádí výsledek průzkumu v podnicích, který ukazuje, že v exportu dosahují naše podniky v průměru ceny 74 % v porovnání s cenami vyspělých konkurentů. Dovozci našeho zboží tedy získávají ročně nejméně 300 miliard korun na náš úkor. V souhrnu je to kanál odlivu našeho potenciálního blahobytu, rozsahem srovnatelný se ztrátami v procesu privatizace. Lze snad namítnout, že je to nutná daň za nízkou konkurenceschopnost, zděděnou po éře plánovaného hospodářství. Zčásti jistě ano, kompenzovat zaostalost v kvalitě, špatné pověsti „socialistického zboží“ i jeho dodavatelů cenovými ústupky bylo zejména v prvém období transformace zřejmě třeba. Dnes však u nás nové podniky zahraničních investorů, vybavené západní technologií, provádějí dílčí zušlechťovací procesy pro nadnárodní korporace za třetinovou cenu než v zemi svého dosavadního sídla. Zdrojem úspory je z menší části naše relativně nižší reálná mzda, ale hlavně kurs, dále znehodnocující už tak nižší reálnou mzdu na méně než polovinu.

Na někdejším soustředění ve Lnářích došlo ke střetu: Karel Kouba zastával liberalizační stanovisko shodné s Klausem proti většinovému názoru, že zahraniční obchod se má liberalizovat až s časovým posunem. Nás inspirovala jednak Erhardova obnova německé ekonomiky po válce, kdy liberalizace zahraničního obchodu následovala deset let po liberalizaci uvnitř ekonomiky, jednak strategie asijských tygrů – zde byla přípravná etapa ještě delší a orientovala se na vytváření dostatečně silného a odbytově atraktivního exportního potenciálu. Konkrétní podoba dočasné regulace ve Lnářích vyjasněna nebyla. Jasno bylo jen v tom, že devalvace koruny má být mírnější, blízko průměrné relace koruny vůči dolaru v dosavadní, z plánovacího období převzaté nepřehledné praxe, kdy státní rozpočet podnikům vyrovnával tržby z exportu a náklady na import na úroveň vnitřních velkoobchodních cen (zhruba 18 Kčs/USD).

Na dalších příležitostných schůzkách Vlasákova týmu se diskutovalo o nástrojích státní regulace. Zvažovalo se zachování kvót u masově dovážených komodit, anebo dvojí kurs; to většina pokládala za nástroje přinejmenším sporné. Jasnou podporu však získalo zavedení dočasné dovozní přirážky a stanovení celních sazeb na vyšší úrovni oproti zemím EU, pokládané za prospěšné hned ve trojím smyslu: devalvace kursu koruny nemusela být tak drastická, konkurenční tlak na naše podniky a jejich ochrana mohly být citlivě diferencovány, prostředky z cel a dovozní přirážky by přispěly k rovnováze státního rozpočtu. Přitom GATT i orgány EU nám vyšší cla přímo doporučovaly, dovozní přirážku byly ochotny dočasně tolerovat.

Při porovnávání dvou alternativ zahraničního obchodu je rezervovanost na místě ještě víc než u privatizace a institucí srovnáváme alternativu realizovanou, která vyjevila slabá místa, s odmítnutou, jež se ani okrajově neuplatnila a narazila by asi na řadu netušených problémů. Lze však předpokládat, že předností časově odložené liberalizace by byla zejména vývojová dynamika. Dovozní přirážka měla být odbourána a cla postupně – vůči zemím EU – snižována až k nulové úrovni, takže konečným výsledkem byla de facto liberalizace s mírněji devalvovaným kursem. Naproti tomu okamžitá liberalizace je past; vyváznout z ní si vyžádá ještě hodně času. Hluboce devalvovaný kurs se totiž stal parametrem, na který se podniková sféra adaptovala, exportujícím podnikům vyhovoval a dodnes vyhovuje. Pomáhá jim řešit odbytové problémy při ceně, která v korunovém vyjádření kryje náklady a přináší i zisk, negativní stránka v podobě nižších devizových přínosů z exportu se projevuje až v makroekonomické poloze jako celohospodářská ztráta.

Dvě zbývající otázky

Politický výkon Václava Klause na počátku 90. let jsem označil za excelentní. Ten soud svým způsobem postihuje tehdejší realitu, je ale až nebezpečně jednostranný. Pojmu dobrý politik lze totiž dávat nejméně trojí výklad. Můžeme tak označit politika, který v dané situaci dokáže prosadit své programové cíle. Nebo který prosazením svých programových cílů povznesl národ k vyšší civilizační a kulturní úrovni. Konečně pak politika, který chování politické reprezentace vtiskne politickou kulturu, morálku, etiku, čímž vlastně přispěje k témuž výsledku jako ve druhém případě. Ve vzácném případě mohou ty tři výklady splývat. Bezpochyby právě tomu se přiblížil T. G. Masaryk. Prvé dva výklady u něj splývají dokonale, v tom třetím nebyl – navzdory nespornému úsilí – výsledek právě přesvědčivý. Politik, jenž je „dobrý“ jen v prvém smyslu, si zaslouží uvozovky. Je to případ Václava Klause.

K. Koubovi vytýkám hlavně to, že ignoroval politickou podmíněnost nedostatku implementačně nadějné alternativy ke Klausovu pojetí transformace a že nedocenil význam toho, že ve Vlasákově skupině vznikla zárodečná podoba alternativního myšlení o transitu k tržní ekonomice, jež postupně nabývala na hloubce i šířce záběru. Nechci roli samotné skupiny přeceňovat. Ono alternativní myšlení výrazněji vystoupilo ze stínu, teprve když s publikacemi v kritickém duchu vůči washingtonskému konsensu přišel renomovaný americký ekonom Joseph Stieglitz. Je jasné, že alternativní myšlení nemohlo do reality vstoupit místo již probíhající Klausovy koncepce. Mohlo nicméně vnášet do jejího pokračování korekce. Zčásti se to stalo, bohužel v míře menší než malé. Dvě okolnosti s tím související zůstávají pro mě otázkou.

Prvá: Souviselo zřejmě se zásadovou snahou Katedry institucionální ekonomie FSV UK o přísně akademický status, že kritické ostří vůči transformační realitě zůstávalo jen implicitní, jakkoli obsahově mělo zcela principiální dosah, neboť poukazovalo na nefungující instituce. V publikační činnosti katedry postrádáme explicitní kritiku a doporučení ve vztahu k praktické hospodářské politice. Pozoruhodný je i tento aspekt věci: L. Mlčoch a jeho spolupracovníci nedotírají na Klause přímou kritikou, Klaus zase dělá, že neví, že nějaká kritika z pozice institucionální ekonomie, zpochybňující zcela zásadním způsobem jeho koncepci, vůbec existuje. Dodnes se tváří, jako by odvedl (skoro) perfektní dílo, trochu pokažené jen ústupkem České vládě ve věci Fondu národního majetku a měnovou politikou ČNB v letech 1997-1998 (viz jeho článek v Ekonomu 40/04).

A druhá: Když po volbách v roce 1998 nastoupila sociálnědemokratická vláda (a v ní se místopředsedou pro ekonomiku stal Pavel Mertlík, do té doby úzce spolupracující s Katedrou institucionální ekonomie), hospodářská politika nenabrala zásadnější obrat, vycházející z hluboké kritiky dosavadní transformační strategie. Váhu spíš mělo plytké a nedůstojné Zemanovo heslo o spálené zemi a – v personální rovině – spíš Grégr než Mertlík. Zásadnější odklon od Klausovy koncepce transformace, resp. washingtonského konsensu, tak zůstal iluzí.

Otakar Turek (1927–2018) byl ekonom. Viz např.: Podíl ekonomiky na pádu komunismu v Československu, Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, Praha 1995.

Obsah Listů 5/2005

Související články

Václav Klusoň: Počestní darebové v ekonomické transformaci

Otakar Turek: Velká mezera v naší transformaci

Vojtěch Mencl: Stát a ekonomika

Otakar Turek

Byla alternativa ke Klausově transformaci?

Těžké srovnávání

Například Škoda

Dvě zbývající otázky

Související články

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu