Otakar Turek

Velká mezera v naší transformaci

O tom, že se transformace české ekonomiky nepovedla, snesly odborné kruhy už spoustu přesvědčivých argumentů. Cítí to – intuitivně svou příslovečnou blbou náladou i poukazy na život plný každodenně dalších absurdit a traumatizujících zpráv – i podstatná část veřejnosti. Na začátku tohoto příběhu byla fikce, že skupina ekonomů kolem Václava Klause – a nikdo jiný než ona – je vybavena potřebnými znalostmi pro provedení zázračně rychlé transformace. Fikce, jejíž pomocí se s vydatným přispěním žurnalistů podařilo vsugerovat lidem vidinu blízké růžové budoucnosti a která tak napomohla svým tvůrcům naplnit jejich politické ambice. V tomto smyslu byla transformace úspěšná – pro autorský tým. Jak dopadla pro ekonomiku a společnost, to je jiná historie.

Dnes víme, že myšlenkový rezervoár, jímž se transformační tým až nevkusně vychloubal, tvořila v podstatě jen ekonomie hlavního proudu. Ta ovšem nebyla pro bezprecedentní úlohu, před níž jsme po Listopadu stáli, právě relevantní. Je analýzou, jak tržní ekonomika funguje poté, kdy prodělala několik staletí trvající kultivaci, poskytovala však jen elementární a až nebezpečně neúplné poučení o tom, jak konstituovat fungující tržní ekonomiku na ruinách ekonomiky plánované. Už toto je postačující důvod, abychom vítali a popularizovali každou práci, která ony osudové mezery v myšlenkové výbavě pro transformační úlohu zaplňuje. Kniha Václava Klusoně Instituce a odpovědnost (vydalo Karolinum 2004), která staví hlavně na základech institucionální ekonomie a inspiruje se i německým ordo liberalismem, si to zaslouží v míře vrchovaté. Pro svou hloubku, analýzu sváru mezi stupněm poznání a současnou naší praxí, pro absolutní dominanci vědecky argumentované pravdy nad „pravdami“ různých ideologií.

Mezeru v naší ekonomické transformaci – asi tu nejpodstatnější – lze pojmenovat shodně s titulem Klusoňovy knihy: instituce a odpovědnost. Redukováním transformace na privatizaci a liberalizaci vznikly kvazitržní subjekty, jimž se dostalo jakési absolutní svobody chovat se neodpovědně, když zde nebyl řád, který by chránil zájmy druhých i zájem obecný. Odvodit z toho, že tím dostali zelenou prospěcháři a podvodníci, je jen částí pravdy. Její snad i podstatnější částí je, že vznikla půda, na níž se rozbujely neřesti skryté v hlubinách lidské přirozenosti, že tedy došlo k jakési aktivaci nákazy i u původně do nových poměrů s dobrými úmysly vstupujících jedinců. Namísto slibovaného ideálu, podle nějž neviditelná ruka zařídí, že úsilí směřující k vlastnímu zisku souběžně obohatí i společnost, se normou pro „poučené a správně zorientované“ stalo chování urvat něco pro sebe na úkor společnosti. Klusoň se odvolává na krédo ordo liberálů (příznačné je, že tato intelektuální skupina je symbiózou ekonomů a právníků!), že „soukromé vlastnictví zdaleka není dostačující podmínkou pro vznik tržního soutěžního řádu, že především záleží na tom, do jakých hospodářských a politických podmínek (řádů, soustav) je zasazeno“.

Nákaza perverzního chování a skřípání v koordinačním tržním mechanismu se šířila i po další logické linii. Ta začíná od myšlenky McKeana že „idea soukromého podnikání a tržní soustavy je téměř absurdní, pokud není dostatek vzájemné důvěry“. A končí u šancí zmařených neochotou riskovat kontakty s pochybnými a důvěry nehodnými partnery, u neochoty bank jednat o úvěrech s malými, kapitálem nevybavenými podnikateli (po fázi bankovního socialismu, kdy se rozhazovaly státní peníze ve velkém do kapes velkých manipulátorů, nastala tato etapa, když banky byly zprivatizovány), u korupční metody přístupu ke státním zakázkám atd.

Nestačí ovšem jen s těmito myšlenkami se ztotožnit, což Klausův tým neučinil vůbec a jeho oponenti je v kritický čas tvorby transformační strategie formulovali jen v zárodečné podobě (jejich hlas ostatně tehdy zanikal v ódách na Klausův recept na mediální i politické scéně), tedy ještě ne tak komplexně se všemi kontexty, jak to nalézáme v Klusoňově knize. Jde o složitou úlohu operacionalizace odpovědnosti, slovy Klusoně o „alokaci odpovědnosti konkrétním subjektům, jejich prosazování v praktických situacích a vyvození z toho plynoucích důsledků“, což je „elementárním předpokladem každého funkčně výkonného řádu, fungování společenských celků i jejich konstitutivních částí“. Východiskem úvah o operacionalizaci odpovědnosti je zásada, že ten, kdo nese užitek z určitého majetku, musí nést i případnou škodu, musí podstupovat riziko ztráty, kdo rozhoduje, musí nést důsledky svých rozhodnutí. Vůči vlastníkům má naplnění uvedené zásady zajistit pro tržní ekonomiku svrchovaně důležitá instituce ručení vůči subjektům, jimž byla způsobena škoda. Její aplikace má svá specifika v průmětu do různých podnikatelských forem v závislosti na tom, je li vlastnictví v rukou jedné osoby, nebo je rozděleno mezi více osob.

V případě podnikatele jednotlivce (živnostníka) je koncentrace vlastnických práv v rukou jedné osoby dokonalá a jeho vlastnická odpovědnost má formu neomezeného ručení, odpovídá tedy za své závazky celým svým jměním.

V principu stejně je ručení aplikováno i ve veřejné obchodní společnosti, kde podniká více osob (alespoň dvě) pod společným obchodním jménem a ručí za závazky společnosti společně a nerozdílně veškerým svým majetkem. To ovšem staví do nevýhodné pozice zámožnější společníky, což podtrhuje význam vzájemné důvěry mezi společníky i důvěry v budoucí prosperitu svého podnikání. Pro začínající podnikatele to může být odstrašujícím mementem, podstatnější však je, že to má pozitivní účinek na kvalitativní selekci podnikatelského stavu. Za předpokladu dobře fungujícího řádu by to navíc bylo vyváženo vyšším stupněm důvěry obchodních partnerů, což by měl být statek významně posilující šanci na podnikatelský úspěch. Dobrou známku na vysvědčení by zasloužila transformace tehdy, kdyby tato forma byla standardem pro malé a střední podnikání. To ovšem není český případ, kdy jsou k dispozici podstatně méně náročné a lákavější formy podnikání a kdy hospodářská politika i právní řád nenáročné chování ekonomických subjektů tolerují a nepoctivé podnikání důsledně a včas nepostihují.

Určitou modifikací obchodní společnosti je komanditní společnost. Na ní participují vedle tzv. komplementářů, kteří ručí celým svým majetkem a mají analogické postavení jako společníci v obchodní společnosti, také tzv. komanditisté, kteří do společnosti přinášejí jen určitý kapitálový vklad a ručí pouze do jeho výše. Je to v některých směrech racionálně vylepšená obchodní společnost: vtahuje do podnikání i střadatele, přináší podniku větší disponibilitu kapitálem a konstituuje i kontrolora nad kvalitou podnikání. I zde zaslouží naše transformace špatnou známku, když tato podnikatelská forma je u nás skoro neznámá.

Dostáváme se ke společnosti s ručním omezeným, kterou Klusoň charakterizuje jako „dlážděnou cestu k vlastnicky a podnikatelsky neodpovědnému chování“. Společníci se zde zaváží k určitému vkladu, z něho část do společnosti vloží a nad to ručí už pouze jeho zbývající částí (je zde analogie komanditisty). Zákon stanovuje minimální vklad od jednoho společníka na 20 tisíc korun a celkový od všech společníků na 200 tisíc korun, které musí být splaceny do dvou let. Atraktivita této formy byla vytvořena záměrně s cílem její podpory, právní úprava této společnosti, jakož i mnohé další zákony, spočívaly však na předpokladech, jež v praxi zcela neplatí, zejména se nepočítalo s morálními deformacemi některých podnikatelů a s vlastnickou neodpovědností v rozsahu, jakém se s ní v transformaci setkáváme. A už vůbec se nepočítalo s tím, že mnohé s. r. o. budou fungovat hlavně jako nástroj tunelování státních podniků a okrádání důvěřivých a lehkovážných věřitelů. K těmto poměrně známým skutečnostem záhodno dodat tyto méně známé: s. r. o. se u nás ke konci roku 2000 podílely 89 procenty na celkovém počtu obchodních solečností (veřejné necelými 4 procenty a komanditní zanedbatelnými 0,3 procenta), v anglosaském právu žádná analogie naší s. r. o. neexistuje a v Německu je minimální základní vklad více než čtyřnásobný a i tam, navíc při podstatně kultivovanějším právním řádu, žehrají na koncentraci projevů nedostatečné podnikatelské odpovědnosti právě do této formy.

U akciové společnosti, jejíž struktura je obecně známá a nebudu ji popisovat, je ručení omezeno na základní kapitál, který je souhrnem nominální hodnoty upsaných akcií. Ručení tak těžko může být tou rozhodující institucí, vynucující si odpovědné chování. Tuto roli zde musí hrát fungující soutěžní kapitálový trh, který reflektuje kvalitu řízení a podnikání i míru prokázané odpovědnosti pohybem tržních cen akcií. Trest za neodpovědnost má tedy podobu poklesu majetku akcionářů v důsledku poklesu cen jejich akcií. Klíčovým problémem zde je, aby orgány společnosti zastupující vlastníky – akcionáře dokázaly vyvinout účinný tlak na kvalitu manažerské řídící činnosti a blokovaly v patřičné míře přirozené tendence managementu řídit společnost tak, aby byly maximálně naplněny jeho vlastní cíle. To posledně zmíněné představuje těžko řešitelný a stále aktuální problém i v ekonomikách s dlouhodobě kultivovaným řádem, jak o tom svědčí zejména malverzace v obřích společnostech v USA nebo závratná výše platů, které si tam top manažeři pro sebe dokázali prosadit. Pokud jde o dolarový objem podvodů, přece jen za USA zaostáváme, zato je předstihujeme co do snadnosti a těžké právní postižitelnosti metod, jak přijít k bohatství. Stačí (a právo to umožňuje), aby si manažer zapsal do obchodního rejstříku jednu nebo několik s. r. o. a zařídil, aby společnost, kde je manažerem, začala s nimi obchodovat nebo si u nich objednávat různé expertní služby.

Vybral jsem z Klusoňovy práce partie, které (za prvé) jsou pádnou, byť mnohdy implicitní kritikou klausovského pojetí transformace a (za druhé) současně poskytují i inspiraci pro nápravné kroky, tedy pro aktuální hospodářskou politiku, jmenovitě pak její systémotvornou složku. Ta je – ke škodě výkonnosti naší ekonomiky – v programech i politice vlády i stanoviscích opozice odstavena na hodně vedlejší kolej, asi pod falešným dojmem, že přechod od plánu k trhu máme už za sebou a na systému fungování ekonomiky není moc co vylepšovat (kromě dokončení privatizace několika odkládaných sólokaprů).

Moje recenze by nebyla spravedlivá a úplná, kdybych na závěr nezmínil i třetí kvalitu Klusoňovy knihy. Své úvahy nad našimi problémy s transformací ekonomiky (spíše lokálními, i když asi zajímavými i pro jiné země přecházející od plánu k trhu) zakomponoval do širšího rámce celoplanetárně významného myšlenkového proudu, který nastoluje imperativ lidské odpovědnosti v tom nejširším smyslu, zahrnujícím pohledy z pozice filosofie, ekonomie, ekologie, politologie, sociologie i morálky. Čtenář, zajímající se o problém lidské odpovědností v tomto širokém záběru, nalezne v prvých kapitolách knihy názory špičkových myslitelů tohoto proudu, včetně takových, které zatím nejsou obecně sdíleny.

Otakar Turek (1927) je ekonom. Viz např.: Podíl ekonomiky na pádu komunismu v Československu, Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, Praha 1995.

Obsah čísla 3/2004

Otakar Turek

Velká mezera v naší transformaci

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu