Petr Kolář, Praha

Mnozí se smějí…

(K anketě z Listů 5/2004 Listopadové vize po patnácti letech)

Přicházím sice s křížkem po funuse, ale přece jen přicházím s pár slovy k tématu Jak jste si představoval, že bude Československo vypadat za patnáct let.

Zkušenost více než dvacetiletého pobytu v západním světě mě vedla k velké opatrnosti co do proměny naší společnosti po pádu komunismu. Velmi dobře si vzpomínám, jak jsem po tak dlouhé době prvně přejel hranice z Rakouska do Mikulova; bylo to ještě za tmy 23. prosince 1989. Za svítání jsem dorazil do Brna, a to město mi připadalo strašlivě šedivé, jakoby zaprášené od Petrova až na Výstaviště. Co se s tím dá dělat, ptal jsem se jako Moravák při pohledu na tohle naše hlavní město. Čím přitáhne zájem těch, kdo dnes hýbou hospodářstvím a následně i politikou a celou společností?

A přesto jsem i já podléhal několika tehdy běžným iluzím. Myslel jsem na „naše (proslulé!) demokratické tradice“ – kam se na nás v tomto ohledu hrabou třeba Poláci… Spoléhal jsem na naši někdejší průmyslovou vyspělost, říkal jsem si, to se přece jen tak neztratí, dostaneme se z toho určitě rychleji než ostatní. Očekával jsem cosi podobného, jako byla ochota Západoevropanů, jmenovitě Němců, pustit se do usilovné práce a všemi silami usilovat o nápravu škod, které válkou vznikly. Říkával jsem, že první roky se budou muset nažrat obvyklí žralo(č)kové, lovící v kalných vodách přelomové nejistoty, ale myslel jsem tak na pět, nanejvýš deset polistopadových let. Myslel jsem si, že jsme společnost rovnocenná západní Evropě, jen dočasně ujařmená Azbukem, a že se jako taková projevíme, jen co Azbuk zmizí.

Bylo v tom hodně iluzí. Všechno je daleko pracnější a namáhavější.

Neuvědomoval jsem si, do jaké hloubky zasáhla ta desítiletí totality každého z nás, včetně nás, kteří jsme část té doby prožili na Západě. Kolikrát už jsem si v Praze po nějakém incidentu musel říci, „tak vidíš – dvaadvacet let jsi žil v západní Evropě, a přesto reflexivně, spontánně jednáš jednou jako ušlápnutý, jindy jako chytračící soudruh, a ne občan!“

Na druhé straně jsem si myslel, že naše cesta do EU bude delší, že nás tam nebudou tak rychle chtít. A nedocenil jsem ztrátu proslulé „rovnováhy strachu“, způsobené existencí dvou bloků. Věděl jsem o jednání USA jmenovitě v Jižní Americe hodně, ale nemyslel jsem si, že by je hegemonistické pokušení mohlo tak poblouznit, jak jsme toho v posledních letech svědky.

A především – pořád jsem měl před očima obecné blaho, bien commun, a myslel jsem, že to bude hlavní motor jednání v nově utvářené české společnosti. Mnozí se hlasitě smějí, když to dnes ještě někde řeknu.

P. S. Ačkoliv jsem zažil v cizině mnoho sporů mezi Čechy a Slováky, nemyslel jsem, že z toho bude rozvod. Jen v nejskrytějším koutku duše mi občas tahle eventualita zahlodala, ale doufal jsem, že to překonáme. Nestalo se, jako se toho nestalo a naopak jinde zase stalo opravdu hodně.

Celá anketa:

Listopadové vize po patnácti letech
Petr Kolář: Mnozí už se smějí
Tadeusz Mazowiecki, Miroslav Kusý, Jan Sokol: Samet, kulaté stoly a nenávist (záznam veřejné debaty)

Obsah Listů 6/2004

Petr Kolář, Praha

Mnozí se smějí…

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu