Listopadové vize po patnácti letech

Několika osobnostem jsme položili jednoduchou otázku: Jak jste si v listopadu 1989 představoval(a), že bude Československo vypadat za 15 let? -red-

Libuše Koubská, šéfredaktorka časopisu Přítomnost:

Jako ostrov pozitivních deviantů jménem Československo! Tehdy všeobecně obdivovaný Miloš Zeman přece mluvíval o již existujících ostrůvcích pozitivní deviace. A tak jsem si v opojení událostmi představovala, jak se tyhle sympatické enklávy, třeba Kruh nezávislé inteligence, samizdatové Lidové noviny, Společnost za veselejší současnost, Slušovice budou stále rozšiřovat, až se nakonec prostoupí.

Taky se mi velmi líbil plakát, na němž byl žebřík, přistavený k mapě Evropy. I přes jeho výšku a strmost jsem nepochybovala, že se výstup podaří. Leták Prognostického ústavu ČSAV, který se objevil záhy po 17. listopadu a oznamoval, že vývoj směřuje do přirozeného civilizačního proudu a k postupnému osvobozování národů střední a východní Evropy, ty představy jen utvrzoval. Představy, že život bude svobodnější a barevnější. Že skončí vedoucí úloha Strany a s ní všeobecný strach a přešlapování v bahně, zmizí udavači a cenzoři a dohližitelé a libri prohibiti. Že přestanou existovat blbosti jménem výjezdní doložka, Svaz československo‑sovětského přátelství a nadměrné metry. Že si bez problémů koupím menstruační vložky. Že děti nebudou muset oslovovat učitele soudruhu. Že spoluobčani budou zdvořilejší, vlídnější a ohleduplnější k sobě navzájem i k životnímu prostředí. A vánoční dárky, že si zaletím nakoupit do Paříže! Nebo do Londýna?

Antonín Přidal, překladatel, básník:

V těch neuvěřitelných dnech a týdnech jsem si nedokázal představit, co bude za měsíc nebo za půl roku se mnou, natož za 15 let s celou zemí. Doufal jsem, že tady vydrží obnovená demokracie se všemi občanskými svobodami. Ale kdyby mi tenkrát chtěl někdo vykreslit, jaké bude mít po 15 letech rysy, plusy a minusy, neměl bych o věštecké páry zájem. Už v prosinci jsem zaslechl kyselé kibicování, že jedni korytáři nahradí druhé, že se nám demokracie začne zajídat, až přestaneme mít plné hrnce, svobodné volby prý skončí jako fraška a ze slušných lidí se vyklubou grázlové. V tříkrálovém fejetonu jsem pak napsal, že tři mudrci u jesliček byli moudřejší než polistopadoví mudrlanti, protože chudičké naději, kterou v novorozeněti poznali, přišli na pomoc a nedeptali ji řečmi o možných strázních a mukách. Má tehdejší naděje, nezkušená a ještě neotlučená, spoléhala na dobrou vůli a radost osvobozených; na novou potřebu víc vědět, otevřeně spolu jednat, navzájem se nepoškozovat a nepřehlížet obecný zájem. Demokracie jako názor na život (termín Masarykův), jako opětovaná důvěra a společné hledání, se mi jevila podobně důležitá jako její formy politické a ekonomické, ba cítil jsem v takovém názoru podmínku všeho dalšího. Jak vidět, mé prvotní představy sázely na to slibnější v lidské povaze, na odpovědnost, účastnost, skromnost, ba i na určitý stud. Nenapadlo mě, že už za pár let by u nás mohla sílit negativní energie nevraživosti, přezíravosti a jízlivosti. Že tolerovaná komunistická strana se bude chovat jako nedoceněná a ukřivděná. Že zločinci, političtí i jiní, se dočkají beztrestnosti. Že houfy politiků budou mít tak maličké nároky na sebe a tak veliké na své příjmy. Že časem se v médiích jen výjimečně najdou redakce, které dovedou říct: Na to, abychom nezveřejňovali špínu a brak, nepotřebujeme státní regulaci, stačí nám naše přesvědčení o jistých mezích. A ledaco jiného mě v těch důvěřivých začátcích nenapadlo – ani to, že počítat také s horšími a nejhoršími možnostmi neznamená přivolávat je nebo zveličovat, ale nenechat se jimi zaskočit a přelstít. To poznání přišlo až později. Snad ne fatálně pozdě, ale rozhodně ne včas.

Alena Wagnerová, spisovatelka:

Otázka budoucího vývoje, kterou si člověk v listopadu 1989 kladl, se v každém případě týkala budoucnosti a dalšího vývoje Československa. Rozdělení republiky bylo tehdy, alespoň pro mne nepředstavitelné a dodnes je považuji za politické selhání jak české, tak slovenské. Také ovšem za politické selhání pragocentrické občanské opozice, která si zavčas neuvědomila, že existuje něco jako „slovenská otázka“. Jinak jsem od listopadu očekávala návrat Československa do Evropy, návrat důstojný společnosti, která v minulých čtyřiceti letech mnoho zažila i zakusila a přitom mohla navázat na demokratizační ideály Pražského jara a jeho pokračování prakticky až do podzimu 1969. Podcenila jsem při tom, že rozpad socialistického bloku urychlí a prohloubí krizi pozdně kapitalistické industriální společnosti a tento návrat ztíží. Podcenila jsem také stav české společnosti a její morální vyčerpanost po dvaceti letech nihilismu reálného socialismu i to, že demoralizace a rozpad hodnotových měřítek nejsilněji postihl právě tu generaci, z níž se po listopadu rekrutovaly nové politické elity, tedy generaci Václava Klause. Její „nevztah“ k hodnotám a tradicím způsobil, že jsme místo návratu do Evropy začali ve všem a bez výběru dohánět Západ, jako by naše existence a naše zkušenosti byly něčím druhořadým. Nekvalitnost současných českých politických elit a ztrátu významu a vlivu tradičně silných elit kulturních považuji za základní nedostatek vývoje po roce 1989. Chronická mizerie české politiky má ovšem snad jeden mimoděčný pozitivní efekt: posiluje především v mladé generaci vědomí nutnosti politické aktivity občanů a přispívá tak k vytváření občanské společnosti zdola a tím i k pomalému hodnotovému a morálnímu obnovování české společnosti. Jako silnou občanskou společnost jsem si budoucí českou společnost v listopadu 1989 přála i představovala.

Andrej Školkay, politolog a mediální analytik:

Bola to, samozrejme, utópia, ktorá sa ale čiastočne naplnila. V mojej predstave malo byť Československo v tom čase v EÚ (vtedy ešte pod názvom ES), NATO už nemalo existovať, alebo by Československo bolo neutrálne ako napríklad Rakúsko. Slovensko by bolo súčasťou Československa, ale štátny zväzok by mal charakter skôr konfederácie ako federácie. Napríklad prezidenti by sa striedali podľa národnosti, existovali by znaky konfederácie a národných vlád. Myslel som si, podobne ako väčšina ostatných (podľa prvých prieskumov verejnej mienky), že vývoj pôjde tzv. švédskou cestou (o ktorej sme mali tiež len hmlisté predstavy), alebo tzv. treťou cestou, tj. k akémusi bezbolestnému kapitalizmu s dominantným štedrým sociálnym systémom. Pravda, táto predstava bola prítomná len prvé týždne, a akosi zmizla už po prvom mesiaci revolúcie.

Ale možno zaujímavejšie je uvažovať nad tým, aký vývoj som absolútne neočakával. Bolo to v prvom rade takmer desaťročie populizmu a celá éra Vladimíra Mečiara na Slovensku, výstižne definovaná ako patologické rozštiepenie spoločnosti, a éra pragmatika Václava Klausa v Česku. Nikdy som si nepomyslel, že aj 15 rokov po páde komunizmu bude na Slovensku približne 15 % nezamestnanosť, a v Česku približne 10 %. Nemyslel som si, že medzitým dôjde k tak rýchlemu rozpadu federácie, hoci už približne po roku od pádu komunizmu začal vývoj k tomu smerovať, a sám som akosi inštinktívne cítil a dokonca som si čoskoro jednoznačne želal, aby Slovensko malo vlastnú identitu a zodpovednosť za svoj osud. Myslel som si, a dnes vidím, že veľmi naivne, že budeme na úrovni aspoň dvoch tretín HDP Rakúska, a že budeme mať kvalitne fungujúce zdravotníctvo a školstvo.

Naša predstavivosť, naše znalosti a skúsenosti v tom čase pochopiteľne nemohli nám jasne naznačiť vývoj v budúcnosti, ktorý je ale aj pre najlepšie mozgy len ťažko odhadnuteľný.

Alena Zemančíková, publicistka, redaktorka ČRo:

V listopadu 1989 jsem byla na mateřské dovolené s nejmladší dcerou, bydleli jsme těsně na hranici s tehdejším západním Německem a jediné, co jsem si uměla představit zcela konkrétně, bylo, že ta hrůzostrašná zadrátovaná hraniční stěna zmizí a budeme mít volnou cestu ven. To se splnilo.

Dále jsem si – ve shodě se svými tehdejšími zejména rodinnými plány a ambicemi – představovala, že moje děti budou mít nadále mnohem lepší školu, než měly dosud, že společenské vztahy budou lidštější a otevřenější, že normalizačním reálným socialismem zešedivělá země zintimní a stane se přívětivější, než jsem ji zažila za celý svůj dosavadní život.

Upřímně řečeno, při všech stížnostech na úroveň s politickou podporou našeho školství – mohu říci s jistotou, že moje nejmladší dítě má mnohem lepší školu, než měli jeho starší sourozenci, nejen že se v ní lépe cítí, ale má i solidnější znalosti a lepší učitele.

To ostatní už tak jednoznačné není – nastaly pozitivní změny, v něž bych ani nedoufala, a naopak zhroutily se věci, které jsem považovala za pevné. Dva příklady: v pohraničí byly opraveny kostely odsouzené k demolici za přispění a osobního nasazení bývalých německých obyvatel kraje. A z druhého konce – v téže oblasti ubylo tolik spojů veřejné dopravy, že se kraj stal územím na jedné straně bohatců s vlastními auty a nezaměstnaných, kterým se nevyplatí (ale opravdu nevyplatí) jezdit do práce věčně se rozpadajícími ojetinami.

Představovala jsem si, že stoupne prestiž intelektuálních profesí – myslím, že se to poněkud stalo, ale nedovedla jsem si představit, že ta prestiž se bude tak jednoznačně přepočítávat na peníze.

Představovala jsem si, že lidé a podniky s vysokými příjmy budou velkorysí k umění, protože to se prostě patří. Ve snu by mě nenapadlo, že umění má ve skutečnosti tak nízký kredit a společnost že má tak malé kulturní potřeby.

Myslela jsem si, že náboženství a církve se stanou harmonizující společenskou silou.

Představovala jsem si svou zemi, již jsem dosud nazírala s ironickým odstupem a skepsí, jako s láskou obdělávanou zahradu a nedovedla jsem si představit, s jakou neurvalostí do ní vtrhnou globální procesy a jejich produkty. Mírou občanské bezbrannosti před neochvějnou globální vůlí po hmotném zisku jsem otřesena dodnes.

Sečteno a podtrženo – to všechno dobré, co se stalo, jsem si celkem představit dovedla (snad jsem o to podle svých sil ještě ve starém režimu i usilovala). Co jsem nedokázala předvídat ani zdaleka, bylo to všechno, co dnes pociťuji jako zlé a člověku nepřátelské. Říkám si ale, že za to stejně může ta zadrátovaná stěna, která mi z 35 let života udělala život v kleci – vždyť tam venku už to dávno znali!

Alena Müllerová, televizní dramaturgyně:

Snažím se vzpomenout, jak jsem si v listopadu 89 představovala budoucnost, ale pořád se mi vtírá do hlavy, jak jsem si ji nepředstavovala. Představovala jsem si, že zmizí ostnaté dráty na hranicích. Představovala jsem si, že pojedu do Paříže a do New Yorku. Doufala jsem, že v televizi budou jen pravdivé věci a v novinách taky. Představovala jsem si, že vyjdou zakázané knížky. Nepředstavovala jsem si, že nebudu mít čas je číst. Nepředstavovala jsem si, že Československo rozdělí nejdřív pomlčka a pak hranice. Představovala jsem si, že se vrátíme do Evropy a nepředstavovala jsem si, že bude kolem tolik formulářů. Nepředstavovala jsem si skoro nic pod tím, co říkal doktor Klaus, kterého jsem poprvé viděla v listopadu v Laterně magice: „Jedinou možnou cestou je opuštění centrálního plánované ekonomiky a přijetí tržní ekonomiky.“ Vypadal, že ví, o čem mluví. Nepředstavovala jsem si, že se při budování tržní ekonomiky zapomene na kulturu a etiku.

Nepředstavovala jsem si, že zmizí tzv. filmáč v paláci Adria, kam chodíval Pavel Juráček (zemřel na jaře 1989). Nepředstavovala jsem si, že by za Juráčkem mohl odejít Antonín Máša, Zdeněk Sirový nebo Petr Čepek, s nimiž jsme prožívali listopad 89.

Poslouchala jsem hesla při shromážděních na Václaváku a na Letné. „Podívej se Gusto, jak je tady husto! – Na Štěpána bez Štěpána! – Jakeše do koše! – Shodil pouta český lev, nedrážděte jeho hněv!“

Tušila jsem, že čas básniček skončí a nastane próza všedního dne. Nepředstavovala jsem si, že léta 1990 až 2004 budou tak náročnou četbou. Bylo jasné, že Karel Gott a Karel Kryl spolu nebudou napříště vystupovat pravidelně. Nepředstavovala jsem si, že se naplní anekdota, podle níž byl Gustav Husák bezvýznamný státník za éry Karla Gotta. Představovala jsem si, že už nepřijdou žádné petice a demonstrace. Představovala jsem si, že v příštích letech odvrátíme hospodářský a morální rozklad, do kterého se československá společnost v uplynulých desetiletích dostala, jak se psalo v zásadních prohlášeních roku 1989. Nepředstavovala jsem si, že to bude tak těžké. Nepředstavoval jsem si, že bránit se bude naše myšlení i naše duše i my sami sobě navzájem.

Vlastimil Čich, publicista, překladatel:

Listopad 1989 přišel tak náhle a nečekaně, že jsem zprvu neměl žádnou představu. Když jsem se trochu zorientoval, usoudil jsem, že by to měla být sociálně demokratická strana, která bude mít v naší zemi rozhodující úlohu. Zvláště, když se zdálo, že v jejím čele bude stát morální autorita Rudolf Battěk. Dále jsem považoval za samozřejmé, že převezmeme odzkoušené zákonodárství ze zemí, ve kterých nebyl parlamentní systém dlouhodobě přerušen. Když pak naši exiloví ekonomové projevili ochotu spolupracovat na obnově našeho hospodářství, viděl jsem naši cestu k demokracii a tržnímu hospodářství jako bezproblémovou. Takže jsem očekával, že za patnáct let budeme standardně fungující parlamentní demokracií s rozvinutým tržním hospodářstvím.

Tato vize se však brzy začala rozplývat. Místo Rudolfa Battěka byl do čela sociální demokracie zvolen neslaný nemastný Američan Jiří Horák. Když se o tři roky později po ohavné vnitrostranické kampani do čela dostal Miloš Zeman, tak jsem z této strany vystoupil. A dosud jsem nepocítil chuť se do ní navrátit. Pro privatizaci byla zvolena česká cesta se signifikantním účinkem efektu zhasnutého světla. Takže teď mám ze stavu české společnosti pocit rozpačitý a budoucnost sice nevidím černě, ale také ne nijak zvlášť optimisticky. Obávám se, že bude poznamenaná tradičním českým oportunismem a nedůsledností.

Luboš Dobrovský, politik, novinář:

Jak že jsem si v listopadu 1989 představoval Československo za patnáct let? Moc jsem si nepředstavoval. Měl jsem plno práce. Vracel jsem se 18. listopadu z Maďarska, kde jsem byl na setkání s Jiřím Pelikánem. Bylo nás tam pár, taky Rita Klímová třeba. Ani ona ani nikdo jiný z té tehdejší skupinky disidentů si nic, co by přesahovalo časový rozměr několika dní či několika týdnů, nepředstavoval. Soustředění na to, co je třeba dělat právě teď, vylučovalo, alespoň pokud jde o mne, přemýšlet o tak vzdálené budoucnosti. Ale přece jen, když o tom teď, podnícen vaší otázkou, přemýšlím, řeknu vám spíše, co jsem si představit neuměl. Třeba rozdělení státu. Snad ke škodě věci. Taky jsem si neuměl představit, že ten rozpad komunistických struktur moci půjde tak rychle. Později jsem si taky neuměl představit, že ti od moci vyhnaní najdou rychle cestu zpět, třeba do funkce šéfa úřadu vlády, a to s podporou předsedy sociálních demokratů. Konečně u předsedů sociálních demokratů je, zdá se, podpora bývalých komunistických držitelů moci jaksi trvalá. Zeman měl Šloufa, Špidla Ibla, Gros Přibyla. Tak to jsem si opravdu představit neuměl. Zato jsem dobře rozuměl tomu, proč byl a měl být Čalfa předsedou vlády. To bylo velmi dobré východisko z nouze. Později pak, ten Šlouf, Ibl, Přibyl, Jakubík nebo Borník, či jak se všichni ti bývalí komunističtí pohůnkové jmenují, to je trestuhodná, nevynucená chyba, jak říkají tenisté, a výsměch všemu, co jsem si, jak jsme tak postupně dosahovali drobných či větších vítězství nad překonávaným totalitním režimem, představit uměl. Doufejme že k tomu dochází z nedbalosti pouze. A taky jsem si neuměl představit, že to bude už za pouhých 15 let tak nesrovnatelně lepší než tenkrát. A teď jsem, přes všechny ty hrůzy našeho politického hádání jako na trhu, spokojenej. Kéž by to za 15 dalších let nebylo horší.

Josef Chuchma, novinář, kritik:

Nechci působit jako „okřikovač“, který ihned po obdržení dotazu namítá, že je špatně položen, nicméně jistou korekci si nemohu odpustit. Když se ptáte, jak jsem si v listopadu 1989 představoval, že bude vypadat Československo za patnáct let, tak se musím zeptat: A kolikátého listopadu máte na mysli? Jestliže byste se ptali na začátek toho měsíce, tak jsem si představoval, že se pozvolna – pod náporem dění v SSSR, v NDR, Polsku a Maďarsku – pohnou ledy i tady a v oficiálních strukturách, jichž jsem byl jako redaktor týdeníku Mladý svět součástí, se bude moci toho vyslovit více a s menšími následky než dosud. Když mi však 18. listopadu fotograf Jan Šilpoch, který byl na Národní třídě, popisoval, co se tam dělo, a říkal, že takhle už to nemůže jít dál, skepticky jsem mu namítal, že to klidně dál jít může – až do fáze střílení do lidí. V tu chvíli jsem absolutně neuvažoval, co bude za patnáct let. Události měly obrovský spád a já žil přítomností. Nějaký rok 2004? Prosím vás, to bylo nekonečně daleko! Jako Pražák jsem pak chodil zvonit klíči na Václavské náměstí, ale nezažíval jsem euforii, nebo si na ni alespoň nevzpomínám. Zato si pamatuji, že když hudební kritik Jiří Černý z balkónu Melantricha říkal, že novináři odteď již nebudou lhát, tak jsem mu v duchu namítal, že takhle jednoduché to určitě nebude. A když jsem pak viděl zástupy „odvázaně“ pochodující hlavním městem během generální stávky, popadla mě vyložená skepse – tomu všeobecnému utržení ze řetězů jsem soukromě oponoval: Všechno to bude mnohem, mnohem složitější, než si myslíte. Jsem prostě taková nátura. Ale zase: neuvažoval jsem o budoucnosti v nějakém konkrétním časovém horizontu. To až později, když se rozběhla privatizace a cenová liberalizace. Pod náporem existenčních starostí jsem se zprvu a krátce utěšoval tím, že za dva roky bude lépe, jak sliboval Václav Klaus. Avšak ani tehdy jsem za rok 2000 neviděl. Stejně jako teď nežiju tím, co bude v roce 2020. Když se mně roku 2020 někdo zeptá, co jsem si o podobě své země myslel před šestnácti lety, odpovědí bude nějaký konstrukt, který s autentickými názory a pocity z roku 2004 bude mít velmi málo společného.

Celá anketa: