Bedřich Utitz

Jak zlé je to opravdu v Německu

Bedřich Utitz

V poslední době se v německých médiích nahromadilo několik více či méně souvisejících události, které na čas zatlačovaly do pozadí jindy převládající zprávy o potřebných reformách, o nepříznivé hospodářské situaci, o finančních problémech, o nezaměstnanosti a podobné. Byly to zprávy, které otevíraly staré rány a které provokují znovu staré diskuse. Polemika okolo památníku vyhnání v Evropě se po protestech v sousedních zemích a po pochybnostech v prohlášeních presidenta Raua a kancléře Schrödera poněkud utišila. Lze ovšem s jistotou počítat, že je to jen na čas. (Mimochodem - nejde o Centrum vyhnaných Němců, jak říká v Listech 4/2003 pan Marek Edelman, ale o Památník vyhnání v Evropě.) Pravda ovšem je, že kdyby se realizoval v Berlíně a tak, jak si to přestavuje paní Steinbachová ze Sudetoněmeckého sdružení, těžištěm by jak vzhledem k počtu postižených, tak v důsledku lokalizace bylo vyhnání Němců z Polska a z Československa.

Zatímco o tomto památníku se v Německu v poslední době mnoho neslyšelo, dostal se památník holokaustu, který se buduje v bezprostředním dohledu Říšského sněmu a Braniborské brány, do popředí zájmu. Někdo jaksi dodatečně zjistil veřejně známý fakt, že chemickou izolací sloupů je pověřena firma Degussa. Dceřiná společnost Degussy ovšem za války vyráběla a dodávala plyn cyklon B, jímž byly v koncentračních táborech zplynovány miliony židů. Několik členů správní rady i někteří zástupci židovské obce žádali, aby smlouva s Degussou byla zrušena. Uvážliví lidé, i z řad židovské pospolitosti, ovšem poukázali na to, že Degussa byla mezi prvními podniky, které otevřely své archivy a odhalily provinění firmy v době nacismu. Byla rovněž mezi prvními, kdo se zasazovali o odškodnění nuceně nasazených a přispěli do příslušného fondu. Po vznesení požadavku na přerušení spolupráce s Degussou byla tato firma dokonce ochotna bez náhrady odstoupit od smlouvy a zastavit práci na památníku. Nakonec zvítězil zdravý rozum. Spor o způsobilost Degussy byl urovnán a práce na stavbě památníku může pokračovat.

Mnohem vážnější je ovšem případ poslance CDU Martina Hohmanna. V projevu k výročí sjednocení Německa se ohradil proti údajnému tvrzení, že "Němci jsou národ pachatelů" Tätervolk. Uváděl, že prý ve vedení bolševických revolucionářů a v řadách popravčích čet Čeky (původní tajné policie bolševiků) byli židé nadměrně zastoupeni a nesou vinu na bezpočetných vraždách v revoluci. Židy by proto podle Hohmanna bylo rovněž možné označit za národ pachatelů. Hohmann nejen falšuje dějiny, pokud chceme přjmout jeho definici "židů" a jejich počtů mezi vedoucímí revolucionáři či v tajné policii. Hohmann se zároveň projevuje nejen jako antisemita, jak se mu vyčítá, ale především přejímá rasistickou definici žida z nacistické ideologie. Proti Hohmannově vystoupení se zvedla vlna odporu a pobouření vně i uvnitř jeho strany, Křesťanskodemokratické unie (CDU). Vedoucí politikové CDU a CSU, mj. bavorský ministerský předseda Edmund Stoiber a předseda CDU v Severním Porýní Westfálsku Jürgen Rüttgers, žádali okamžitě Hohmannovo vyloučení z parlamentního klubu CDU a ze strany. Předsedkyně CDU Angela Merkelová váhala, domnívala se zpočátku, že by snad stačila stranická důtka, ale v reakci na tlak z vlastní strany brzy obrátila a podporovala návrh na vyloučení. Což se také stalo. Generála Bundeswehru, který otevřeným dopisem vyslovoval souhlas s Hohmannovým postojem, ministr obrany Peter Struck s okamžitou platností zbavil funkce. I zde se prokázal souzvuk přes bariéry stranických příslušností, když bývalý ministr obrany ve vládě kancléře Helmuta Kohla Volker Rühe obratem Struckovo rozhodnutí schvaloval.

Hohmann je ve svém volebním obvodu jako družný člověk oblíbený. Není proto divu, že mnozí se postavili na jeho ochranu a považují trest za příliš tvrdý. Rozhodující ovšem je okamžitá záporná reakce zdrcující většiny nejen v CDU/CSU, ale i ve všech ostatních stranách a ve veřejnosti. Reakce na aféru Hohmann je v rozporu s tvrzením Marka Edelmana v již zmíněném čísle Listů, podle nějž "právě nyní se objevuje obava, že se to může zopakovat". Rozuměj nacistické běsnění. Neméně mylné je i jeho tvrzení, že existuje "zastřený návrat k Drang nach Osten", že "v německém podvědomí stále doutná přesvědčení, že Němci mají příliš malý Lebensraum." Německo jako jeden ze sloupů sjednocené Evropy a hlavní přímluvce za přijetí nových členů ze střední a východní Evropy dokazuje dost přesvědčivě, že opak je pravda. Edelman rovněž křivdí Günteru Grassovi, když v souvislosti s jeho knihou o potopení lodi Wilhelm Gustloff s tisící dětmi a ženami vyčítá, že "tragedii Gustloffa nelze srovnávat se zločiny Osvětimi, Treblinky a Majdanku". Grass je i u nás natolik známý, že snad není třeba neopodstatněnost podezření, že by se ve své knize dopustil takového srovnání, dokládat. Ale když maléry, tak maléry. Právě byly uveřejněny údaje z vědeckých kartoték, které dokazují, že několik vedoucích - i světoznámých - německých germanistů bylo v mládí členy nacistické strany. Závažná není ani tak skutečnost onoho členství osmnácti- až dvacetiletých. O žádném z nich není z dalšího života za třetí říše známo, že by se aktivně angažoval nebo někomu uškodil. Po válce aktivně přispívali k demokratizaci země. Trapná je ovšem reakce většiny z nich: buď o ničem nevěděli, stalo se to bez jejich vědomí, nebo si již nepamatují, jak to tehdy bylo. A v tom je ta trpká pachuť, která zůstává. Všem, kteří by si přáli tlustou čáru za minulostí, minulost ukazuje, že se vždy znovu objeví.

Jistě není náhoda, že k tomuto námětu přineslo čtvrté číslo Listů hned několik příspěvků. Chce se mi po četbě - bez hodnocení - postavit vedle sebe dva citáty.

Jiřina Šiklová: "V poslední době se hodně diskutuje o odsunu Němců. Studenti jako by tušili, co asi je správné dnes říkat, opakují, jaký to byl zločin, nehoráznost, jako bychom byli v kontextu Evropy úplnými barbary."

Jiří Vančura: "Především lidé nových pokolení sotva kdy budou s poválečným exodem souhlasit. Spíš ho budou považovat za obludný a v naší době již nepředstavitelný."

Teprve budoucí vývoj ukáže, čí pohled na mládež je výstižnější.

Zpět do Německa: uvedené příklady vedou k otázce, jak to dnes vypadá s pravicovým radikalismem a jaké představuje nebezpečí. Zprávy zpravodajských složek bývají někdy poněkud zavádějící. Ve velkém počtu uváděných pravicově radikálních přestupků a zločinů jsou totiž vedle sebe shrnuty násilné činy, spojené i s vraždami, a méně závažné výtržnosti a malování hákových křížů na zdi. Plánované nebo i uskutečněné násilnosti proti židovským zařízením byly většinou dílem arabských pachatelů. A co se týká politického vlivu, ve srovnání s většinou evropských zemí je v Německu nejnepatrnější. Všechny radikální a populistické strany již po léta ve volbách nedosahují dohromady víc než dvou až tří procent hlasů. V Itálii, ve Francii, Holandsku, Rakousku a některých dalších evropských zemích mají silné pozice v parlamentech, ba i ve vládách.

V německé televizi se právě konala několikatýdenní telefonická volba "největšího Němce". Vedle veličin jako Adenauer, Brandt, Luther, Gutenberg, Einstein, Bach a další figurovala také dvojice sourozenců Sophie a Hanse Schollových. V roce 1943 byli jako členové opoziční skupiny studentů Bílá růže ve věku 21 a 25 let popraveni. A mezi "národními velikány" se dostali tito dva mladí lidé po Adenauerovi, Lutherovi a Marxovi na čtvrté místo. A co je zvlášť významné: 80 procent těch, kteří dávali své hlasy mladým odpůrcům nacismu, byli mladí lidé, ona generace, o níž hovoří Jiří Vančura.

Bedřich Utitz (1920) je stálý spolupracovník Listů, publicista a překladatel.

Obsah čísla 6/2003

Bedřich Utitz

Jak zlé je to opravdu v Německu

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu