Andrzej Stasiuk

Delta

Nabízíme dva pohledy na Rumunsko: předcházel pohled slovenského diplomata Petera Kopeckého
-red-

A tak mé myšlenky plynou
k osadám na vodách kdesi
George Bacovia

Od příjezdu se mi zdá o vodě. Zdá se mi o různých místech na světě, ale ta místa se skládají jen z vody. Mají konkrétní jména: Londýn, Bulharsko nebo NDR, ale vždycky jsou zahalena mlhovinou. Akceptuji to, protože cesta, ze které jsem se vrátil, byla ve své podstatě sen. Sedmihradsko, Valašsko, Dobrudža, Delta a Moldavsko se topily v horku, a dnes bych nedal ruku do ohně za to, že moje paměť rekonstruuje věci, které tam zůstaly, věci, které tam existují už bez mé účasti. Prohledávám kapsy a batoh v naději, že najdu nějaké důkazy, ale předměty, které nacházím, vypadají jako rekvizity: tisícilejové bankovky s Michaiem Eminescem, který zemřel skoro stejně jako Nietzsche - na šílenství a syfilidu. Nedá se za ně nic koupit, ochotně si je berou jenom cikánské děti. Sbírají podobizny národního barda a pak si je jdou do obchůdku vyměnit za bonbony a žvýkačky. Tak to vypadalo v Richiş, v Iacobeni a v Roandole. Na pětitisícovkách je zase Lucian Blaga, který napsal "Kohout Apokalypsy pěje, stále pěje po rumunských vsích". Desetitisícovky zdobí Nicolae Iorga, kterého zavraždila Železná garda i přes to, že byl, jak tvrdí Eliade, "opravdovým bardem rumunskosti". Vídal jsem je všechny, svázané dohromady provázkem do tlustých štosů. Bylo to v Kluži, kde v osm ráno na strada Gheorge Doja zastavila dodávka, ze které vyskočil chlapík v kombinéze, ověšený balíky bankovek jako svatý Mikuláš dárky. A v Sighişoaru v bance zase ležely u přepážek celé stohy špagátem ovázaných bankovek s nízkou nominální hodnotou, a nikoho to nijak zvlášť nezajímalo, protože mi muž z ostrahy zrovna vysvětloval, že zákon zakazuje cizincům prodávat západní valuty. Omluvně krčil rameny a polohlasem mi radil: black market black market

Teď ty důstojné podobizny vytahuji z kapes, uhlazuji je a divím se, že nezmizely, že se nerozplynuly ve vzduchu, když jsem na zpáteční cestě ve čtyři ráno překračoval v Curtici hranice. Nebe nad prázdným nádražím bylo temně modré. Pohraničníci a celníci pročesávali budapešťský vlak, z něhož jsem zrovna vystoupil, abych přesedl na košický. Oknem jsem viděl, jak se noří do batohů Angličanů, kteří nastoupili v Sighişoaru. Měl jsem čisté svědomí a v klidu jsem si popíjel bihorskou pálenku. Pak konečně vysedli a vlak už se měl rozjíždět, když z něj najednou vyskočila holka s batohem. Měla nepříčetný pohled a rozevláté vlasy. Možná to byl strach, možná taky vztek. Nikdy se to nedozvím. Každopádně patřila ke skupince těch cizinců. Přeběhla nástupiště a zmizela v nádražní budově. Nikdo za ní neběžel. Vlak odjel. Zakrátko měl přijet můj, se stříbrným světlem svítání, které se blížilo od Bihorských hor.

Kupé i chodba byly prázdné. Mohl jsem se klidně dívat hned na jednu, hned na druhou stranu. Podél vlaku byli po pár desítkách kroků rozestoupeni vojáci. Měli chlapecké tváře a nesourodé polní uniformy: příliš krátké kalhoty, bundy v jiném odstínu, ten, co stál nejblíž, měl černé civilní boty s masivními přezkami. Vypadali, jako by je někdo vytrhl ze spánku a vzal do otroctví. Nebyli ozbrojení, neměli opasky a třásli se v ranním chladu. Dívali se někam do dáli, jako kdyby se pohledem chtěli vlaku vyhnout, jako kdyby se nechtěli setkat s cizím pohledem.

Vytahuji z kapsy bankovky a nemůžu uvěřit tomu, že nezmizely, že nezůstaly tam na hranicích spolu s tou neskutečnou ostrahou. Dívám se na ně, a místo Eminesca, Iorgy a Blagy vidím tváře oněch chlapců.

Ale mám i pár dalších důkazů, že se mi to tak zcela nezdálo. Například lístek na vodolet za 120 tisíc lei. "Rapid, Comod, Eficient". Koupil jsem si ho v Tulcei, abych mohl doplout do Suliny. Chtěl jsem vidět, jak se kontinent utápí v moři, chtěl jsem vidět, jak země sestupuje dolů, jak vplouvá pod vodní hladinu, jak za zády nechává lidi, zvířata a rostliny, jak se vyvléká ze svých úkolů, setřásá ze sebe všechen ten bordel historie, kmenů, jazyků, ten starodávný humus událostí, chaos osudů, chtěl jsem vidět, jak hledá klid ve věčném pološeru hlubiny, ve lhostejné a monotónní společnosti ryb a vodních rostlin. Proto jsem také ráno vstal, abych na bukurešťském Gara de Nord chytil vlak do Constanţy.

Braneşti, Dragoş, Voda, Štefan cel Mare - na stepní rovině vypadaly domy tak, jako by se chtěly v potřebě chladu zahrabat do země. Byly nízké, vysušené sluncem a drolivé. Byly černé jako jejich stíny. Napadlo mě, že by nebe, kdyby na ně někdo v tom kraji zaťukal, vydalo tvrdý kovový zvuk. Za Feteşti jel vlak po vysokém náspu přes bažiny a v Cernavodě předrkotal přes ocelový most, spínající oba břehy Dunaje. Atomová elektrárna vypadala jako přízrak a hned zmizela. Objevily se šedé skalní útesy plné ptačích hnízd. Zdálo se mi, že cítím moře, ale na nádraží v Constanţě se jeho pach vytratil.

Na autogara na druhé straně města to vypadalo jako na vesnici. Ženy se šátky na hlavách seděly s rukama spletenýma v klíně a děti poletovaly kolem jako hejna vrabčáků. Koupil jsem si sýr a chleba a šel jsem do přednádražní hospůdky na pivo Ciuc. Dovnitř se vplížila nedospělá dívenka. Měla krásnou tvář. Posunovala se po podlaze pomocí rukou. Chlapi se smáli a házeli na zem cigarety. Sbírala je a taky se smála. Hráli nějakou jim všem známou hru. Pak jsem ji viděl na nádraží. Odevzdávala cigarety staré ženě, která nehybně seděla mezi dětmi. První minaret v životě jsem viděl v Babadagu. Jel jsem do Tulcei, abych odtamtud doplul do Suliny. Mikrobus obsluhovali dva muži. Jeden řídil a prodával jízdenky. Druhý, ten mladší, na každé zastávce vyskočil a otvíral a zavíral dveře. V Michai Viteazu se chtěl někdo svézt zadarmo, a ten od dveří ho strčil do prsou tak prudce, až se ten muž zapotácel. Žluté a nahé pahorky Dobrudže vypadaly jako vymřelá mraveniště. Někde vpravo ležela Histrie: Řekové, ruiny, mramorové sloupy, sedmé století před naším letopočtem, ale mně to bylo fuk. Čím je minulost starší, tím je horší. Lidské myšlenky ji ošoupou natolik, že pak na dotek připomíná telefonní seznam. Minaret v Babadagu byl syrový a jednoduchý. Vypadal jako tužka namířená na nebe. Měli jsme tam pět minut, ale vyčůrat se nikdo nešel. Všichni pili vodu, a ta jim okamžitě prosakovala kůží. Řidič měl na zádech tmavý flek. Magnetofon hrál, i když jsme stáli. Pořád lidová hudba, v té divné, ječivé tónině, která se hodila k minaretu, k vedru, k prachu. Cítil jsem, že tu končí kontinent, cítil jsem zrychlený dech země, která už kašle na svoje povinnosti. Měli jsme tu zůstat, se všemi našimi výdobytky, s našimi kletbami a hysterií, a dívat se, jak její holý hřbet zalézá pod hladké prostěradlo hladiny. Tulceu jsem uviděl z dálky a seshora. Klouzali jsme v mírných zatáčkách dolů z hor. Nad městem a nad řekou visela šedomodrá mlha. Dunaj se tu dělil na tři ramena, na desítky kanálů, jezer a vodních plání. Tok řeky se proměňoval ve velkou dlaň. Prsty ramen, šlachy kanálů, nehty písečných pláží na pobřeží, šperky vodních ploch a limanů, všechno pokryté zelenou kůží bahen a nekonečných rákosových polí. Takhle jsem si to představoval, když jsem se díval do mapy. Tulcea byla kloub, zápěstí.

V přístavu se pásli koně. Vyškubávali něco na holém plácku mezi jeřáby, kolejemi a železným harampádím. Jejich hnědé hřbety se ztrácely na pozadí rezavějících lodí a pásových zařízeních pro transport drti. Nikdo tam nebyl, jen pár kluků přeskakovalo z nábřeží na remorkér a zpátky. Hledal jsem ve vzduchu pach moře, ale cítil jsem jenom řeku; bahnitý, teplý rybí odér smíšený se zápachem motorové nafty.

120 tisíc lei. "Rapid, Comod, Eficient". Ráno se na molu shromáždil dav lidí. Vodolet byl ještě sovětský. Nejprve nastupovali ti, kteří měli lístky, které si bůhvíkde předtím koupili. Zbytek čekal, jestli zůstanou nějaká volná místa. Dvojice mladých Francouzů pomalu, ospale přepočítávala bankovky. Podávali si je pořád dokola, jako by hráli nějakou hru. Papír se ve větru třepotal. Vypadali jako upražená maková zrnka. Ostatní byli rolníci s taškami, krabicemi a pytli, rybáři se zásobami chleba v batozích. No a uniformy. Napočítal jsem čtyři vojenské a polovojenské. Každý z nich měl pouzdro s pistolí. Nedokázal jsem odhadnout, kteří nás mají hlídat a kteří jenom někam plují. Všichni měli stejně vážné, protáhlé obličeje.

Z té cesty si vlastně nic nepamatuji. 70 kilometrů se třemi zastávkami, sedělo se jak v autobuse. Jen občas, když jsme protínali kýlový proud jiných plavidel, břicho vodoletu pleskalo o vodu měkce jako ryba. U Crişanu jsme předjeli tureckou loď. Byla velká a černá jako stará továrna. Vezla ovce. V desítkách na sebe naskládaných klecí stálo a leželo několik set bílošedých zvířat. A odevšad trčelo seno nebo sláma.

Vystoupal jsem na horní palubu. Od turecké lodi táhla vůně senoseče a chléva. Francouzi leželi s přimhouřenýma očima na zádi. Dva turečtí námořníci kouřili. Opírali se o zábradlí a dívali se na zelené nekonečno Delty. Na okamžik se mi zdálo, že se jejich loď jmenuje Betlém, ale to se jen má představivost pokoušela vypořádat s nevšedností.

V Sulině jsme přirazili u hlavní ulice. Na břehu už dav vyhlížel ty své. Podél ulice Deltei rostly stromy. Rozprostíral se tam stín. V nejbližší hospůdce jsem si dal kafe a sedl si pod slunečník. Čekal jsem, až ke mně dorazí vědomí konce. Řeka jednou provždy zmizela v moři, země se všemi svými událostmi tady končila. Člověk se odsud nemohl dostat jinak, než jak sem přijel. Cítil jsem, jak se čas, který byl doposud vměstnán do lidských forem, rozlévá a vrací ke své prvotní podobě. Tady, v Sulině, byl všudypřítomný jako vlhkost ve vzduchu. Soukal do sebe domy a lodě, prokousával se tvářemi i krajinou, sklenkami v barech i zbožím v obchodech. Prostě propálil, prožral jemný povlak minut, hodin a dní a přivlastnil si veškerý prostor, všechny viditelné i neviditelné věci, a lidské myšlenky také.

Cesta k moři vedla přes pouštní výhon, na kterém nerostl jediný strom. Vraky lodí, remorkérů a kutrů rezavěly v písku. Pach chlévského hnoje visel nad okolím jako neviditelná horká mlha. Slané závany od moře se v něm beze stopy ztrácely. V bahnitých močálech, v trnitých zakrslých porostech se leskly lavice smrti. Modrošedý plast lahví byl mrtvolný jako břicho mrtvé ryby. Z šedožluté krajiny vyrůstaly betonové bunkry. Podél celého pobřeží, na rozpáleném vidrholci, stály hranaté vojenské trosky. Volně puštění koně v jejich stínu hledali úlevu. Od bílých ježatých dun sem docházel šum moře. Monotónní zvuk byl starý jako svět. Přeléval se přes písečnou hráz a nesl se k městečku. Není vyloučeno, že to on ničil křehký povlak hodin a čtvrthodin. Je také možné, že jeho zpěv, stejně jako zpěv Sirén lákal dny, aby se v něm rozplynuly, aby překročily hranice hodin a kalendářů. Ano, to věčnost přivolávala Sulinu. Pokušení poklidného mizení se drželo v uličkách, v nízkých domech v zahradách i v cihlových domech na promenádě. Na nájezdu k hotelu Sulina rostla tráva. Hotel Europolis byl zavřený a tichý. Sdužení obětí komunismu sídlilo v domu, který byl jen o málo větší než domeček pro panenky.

Okolo páté odpoledne se do přístavu začaly sjíždět povozy, ruční vozíky a bicykly. Přicházeli lidé. Od západu, od Tulcei, připlouval prám Moldova. Přivážel nové zprávy, zboží a pasažéry. Ti, kteří na něj čekali, připomínali ostrovany. Plavidlo sem plulo od souše, a oni ho vyhlíželi, jako kdyby připlouvalo ze širého moře. Opodál stál policista a tlačenici pozoroval. Moldova majestátně přirazila a vyhodila lana. Nejdřív vystoupili ti, kteří toho moc neměli, a pak se začalo vykládat. Mezi zbožím bylo vše, co v Sulině nebylo: foliová balení minerálních vod, palety plechovkového piva, chléb v přepravkách, ovoce ve sklenicích, neodhadnutelné balíčky, neforemné pytle, molitanové matrace, kabanosy v zapařených igelitových pytlících, káva, bílé víno v plastových lahvích, gumáky, sklo a porcelán, jarmark tisíce zázraků, role lepenky z mého okresního města, uzdy, trička, kaškaval a hohland, celý ten mišmaš, tretky s dírkou, sešity a neskafé, židle, natahovací hodiny s kukačkou a kytice plážových slunečníků. Povozy, vozíky a bílá dacie pick-up to sotva na svoje hřbety naložily. Měly to vzápětí rozvézt do několika obchůdků na ulici Deltei.

Šel jsem směrem k moři, k mrtvým torzům a bunkrům. Vydrápal jsem se na gigantickou betonovou rampu, ze které možná kdysi někdo chtěl odpálit rakety země-voda. Odtamtud jsem mohl vidět, jak se slunce sune k Dunaji. Řeka zeleně a fosforově zářila. Vypadala jako napnutá ještěrčí kůže. Z otevřeného moře připlouvala loď. Byla vysoká, několikapatrová, v hasnoucím světle dne byla smolně černá. Klouzala do hrdla ústí a plula přímo proti rudému slunci. Na palubě jsem nezaznamenal žádný pohyb. Nikdo tam nestál, nekouřil, neplival ani nevyhlížel přístav. Když se setmělo, šel jsem k ní. Kotvila na samém konci nábřeží nedaleko od hotelu Sulina. A byla, stejně jako hotel, temná a tichá. Plula pod libanonskou vlajkou. Nikoho její příjezd nezajímal. Přečkávala tu noc, aby se mohla za svítání vydat dál proti proudu řeky.

Já jsem spal na ubytovně pod přehozem, na němž byl vyobrazen Istanbul. Anebo to byla Káhira? Nevím.

Do Sfântu Gheorghe se pluje necelé tři hodiny, přímo na jih. Loď byla modrá a štíhlá. Měla motor Hondy. Nejprve kousek proti proudu hlavního toku, pak sítí kanálů. Nebyla širší než půldruhého metru, zato byla hodně dlouhá. Padesátiletý muž seděl na přídi a dával znamení kormidelníkovi. Kanály jsou mělké a je v nich plno nejistých míst. Občas se musel vypnout a nadzvednout motor, abychom se dostali přes mělčinu nebo aby se nám šrouby nezamotaly do vodních rostlin. Tam, kde se kanál zužoval, jsme pluli zeleným rákosovým tunelem. "Vietnam," říkal kapitán a zapaloval si cigaretu Snagov. Občas byl rákosový porost řidší a z lodi bylo možno zahlédnout políčka osázená kukuřicí, zelím a kdoví čím ještě. Sahala až do vody a vystávala tak pět až deset centimetrů nad hladinou. Nebyla o moc větší než kopečky hlíny na hřbitově nebo rabátka. Některá z nich hlídali psi na krátkých řetězech. Pak jsme se museli vrátit k hlavnímu proudu, abychom mohli najít další kanál. Narazili jsme rovnou na policejní kutr. Policajt stál metr nad námi a lhostejně, mrtvolně se vyptával kapitána "odkud", "kam" a "jaký typ motoru". Nakonec mávl rukou a my jsme vyrazili přímo na jih.

Do Sfântu Gheorghe se pluje dvě a půl hodiny, možná o trochu déle. Míjeli jsme zastaralé lodě s dieslovým pohonem a palubními nástavkami vypadajícími jako strážní věže. Nad jezerem Roşu kroužili bílí pelikáni. Minuli jsme rybářskou osadu. Na břehu jsem viděl jenom muže. Vrtali se v lodích a v sítích. Kanál byl rovný jako když střelí a hladký jako sklo. Geometrie držela rákosové břehy na uzdě a pohled neměl na čem spočinout. Klouzal po rákosí ve snaze najít něco vyčuhujícího, něco nepravidelného, ale všude narážel jen na monotónnost zelených pásů a rovných ploch přikrytých skelným nekonečnem nebe. Delta v těchto místech vypadala jako nekonečno utkané z té nejobyčejnější hmoty. V různých intervalech stáli v porostu rybáři ve vysokých gumových botách, ale ani oni nebyli žádným zpestřením: byli nehybní, nepřítomní a šedí, připomínali velké volavky.

U mostku v Sfântu Gheorghe ležela kupa shnilé slámy. Vydal jsem se k dvoupatrovému paneláku. Přízemí bylo vybydlené a plné odpadků. V patrech někdo bydlel, protože jsem v oknech viděl záclony. Nad prašnou pouštní návsí viselo horko. Nebe mělo barvu písku. Chtěl jsem najít nějaký stín. Pár vysokých stromů rostlo před hospodou na čerstvém vzduchu. V dřevěné chaloupce měli sedm značek piva a dvanáct vína. Za dřevěnými stoly seděli muži. Blížila se druhá hodina odpolední. Dal jsem si pivo Ciuc a taky jsem si sedl, protože jsem konečně dorazil tam, odkud se už dalo jít jenom zpátky.

Prámy do Istanbulu odplouvaly z Constanţy. Vlaky do světa vyrážely z Tulcei, možná že i z Galati. Seděl jsem na ostrůvku obklopeném blátem, bažinami a časem, který se nad Deltou rozprostíral jako organická hmota, zahníval a práchnivěl, vycházela z něj pradávná vůně počátku, kdy se ještě život nevynořil ze smrti a naopak. Kontinent tu tlel jako okraj látky. Písek, prach, psi a věčná siesta. Muži se zvedali od stolů, vypařovali se a znovu se objevovali. Přicházely tam i ženy. Sedaly si na lavice tak trochu bokem a naslouchaly rozhovorům. Z jejich těl vyzařovala poklidná malátnost. Pravděpodobně znaly tam i zpátky všechny pohyby, které měly vykonat, než umřou.

Kolem projela fůrka, do které byl zapřažen neuvěřitelně vyzáblý kůň. Vozka ho pobízel ulomeným prutem. Vezl minerálku a žluté přepravky Bergenbiera. Zmizeli za rohem v absurdním, neurotickém chvatu.

Přistoupil ke mně muž a zeptal se, jestli nepotřebuju pokoj, místo na spaní, protože jestli jo, tak on tu zná "bábušku", která mě ráda ubytuje, ale musím se rozhodnout hned, protože on za chvíli musí jít. Mluvil rusky, jako většina v Sfântu Gheoghe. Řekl jsem, že ještě nevím, co budu dělat, že se musím rozmyslet a tak vůbec. Nechtělo se mi rychle dopíjet pivo, nechtělo se mi odcházet ze stinné hospody. Chlap odešel, ale nezmizel. Pobíhal po hospodském dvorku, občas prohodil k někomu nějaké slovo a šel dál, aniž by čekal na odpověď. Občas někam zmizel, ale za chvíli se zase objevil: rychlý, zaneprázdněný, jako by ve znehybnělé vsi plnil funkci poslíčka. Na sobě měl šedou košili, šedé kalhoty od obleku a na bosých chodidlech gumové žabky. Vůbec mu nešlo o to, aby na mně vydělal. Při jednom z těch rychlých přechodů mi řekl, že dívka za barem taky mluví rusky a že mi může s ubytováním poradit. Než jsem otevřel pusu, byl pryč.

Nakonec jsem stejně, tak po jedné až dvou hodinách, zamířil k bábušce. Bydlela kousek od hospody v malém bílém domku. Zelené sloupy podpíraly verandu. Vpředu tam přímo vřely květiny. Vzadu se rozpínal hustý stín ořechů, švestek a jabloní. Babka byla maličká jako její dům a pěkně hovorná. Kladla mi otázky, a aniž by čekala na odpověď, vedla si dál svoji, anebo moje odpovědi přijímala jako něco samozřejmého. Polsko, na pár dní, připlul lodí, co dělá, kde žije, na venkově nebo ve městě - neškodná zvědavost se mísila s lhostejnou náklonností.

Otevřela mi pokoj. Byl malý a voněl jako pokoj mojí babičky. Nehybný vzduch v něm uchovával pach starého dřeva, ložního prádla a vlhka. Už dávno sem nikdo nevkročil, přinejmenším nikdo cizí. Stůl, židle a postel vyplňovaly prostor přesně na milimetr. Všechno stálo a leželo na svých místech odnepaměti. Když jsem odsouval židli, abych si na ni mohl položit batoh, připadal jsem si jak zloděj. Zdálo se mi, že nechtěně ten kus tmavohnědého nábytku zničím, že ho pohltí nicota momentální chvíle, že umře jako bytost z mořských hlubin, když ji najednou vytáhnou na hladinu.

"A Boh u vas jesť?" zeptala se a ukázala na ikonu visící v rohu hned pod stropem. "Nu, da," odpověděl jsem. Pokývala hlavou, dala mi klíč a nechala mě samého. Ve stejné výšce, ve které byla zavěšena ikona, a dokonce hned vedle ní stály na kraji skříně krabičky od západních parfémů, deodorantů a kávy. To bylo určitě od syna z Bukurešti nebo od dcery z Constanţy, napadlo mě, protože stařenka mi během patnácti minut stihla povyprávět i o svých dětech. Ikona a to západní smetiště byly jediné ozdoby v tom prostém pokoji. Nechtělo se mi uvažovat nad jejich symbolikou nebo sémantikou. Připadal jsem si starý a neměl jsem sílu na samozřejmosti. Nechal jsem tam batoh a šel se podívat na moře.

Z náspu táhnoucího se podél ramena Dunaje bylo vidět na jednu i na druhou stranu. Po pravé straně řeka vířila zelenkavé bahnité vody. Na mělčinách stály zakotvené černé lodě. Jejich přídě i zádě byly mírně zahnuté nahoru. Byly štíhlé a staromódní. V proměnlivé vodní krajině, uprostřed nepřerušovaných ploch světel a stínů, uprostřed lesklých zrcadel proudu, uprostřed jezírek, ze kterých vítr sedřel lesk, vypadaly černé obrysy člunů neskutečně. Zvlášť za soumraku, kdy se jejich stíny nedaly odlišit od nich samotných. Stály nehybně v mihotavém ďábelském prostoru, jako by byly vystřiženy z nejčernějšího kartonu nebo vytesané z uhlí. Připomínaly zbytky nejstarší noci a ve snech byly určitě užívány k přepravě duší. Každopádně jsem v Deltě neviděl krásnější a jednodušší věc.

Po levé straně se táhla rákosová vesnice. Ploty, střechy, stěny, ohradníky pro dobytek a drůbež - to vše bylo vyrobeno ze suchých, uvnitř dutých lodyh. Rákosí leželo na hromadách, stálo spletené do snopů, čekalo naskládané v kupách a jen tak ledabyle pohozené. Proto tu byla lidská krajina tak plochá. Z něčeho takového se přece nic vyššího postavit nedá. Z některých domků opadávala hliněná omítka a odhalovala konstrukce z tyčí vypletené rákosem. Vesnice připomínala velký kočovný tábor. Všechno, co patřilo lidem, bylo permanentně ohroženo ztrátou. Sotva to stálo, sotva to drželo pohromadě. Všechno bylo jakžtakž pospojované, ohrazené od ostatního plůtky, tyčkami a třemi, do kříže sbitými prkny. Ano, vesnice Sfântu Gheorghe v sobě měla rezignovaný heroismus. Nebyla chráněna před živly, ze všeho čišela nestálost. Odsouzena k zapomnění, tulila se k zemi jako vlaštovčí hnízdo. A pak, stejně jako v Sulině, začínala pouštní rovina, která se táhla až k pláži. Na jejím konci, těsně za vesnicí, trčely do nebe radary. Za plotem jsem viděl pár maskovaných náklaďáků. Vůbec mě to tam netáhlo. V mé části světa vypadá armáda v dobách míru vždycky stejně: je smutná a trochu smrdí. Radši jsem to pozoroval zdálky. Černé mřížky antén se tyčily nad rákosovými a hliněnými figurkami domků. Snažil jsem se v sobě vyvolat představu nudy toho stanoviště, monotónnost prázdného nebe a zelenkavých obrazovek. Karty, pašovaný alkohol, rozhovory o ženách, rádiové stanice, na kterých se dá naladit zahraniční rokenrol nebo lidovky, ospalost, káva a žádní barbaři na obzoru.

Ale není vyloučeno, že se odtud nepozoroval zbytek světa - tu beztvarou, nekonečnou bestii, která vždycky napadala národy, příliš zaujaté vlastní existencí. Díval jsem se na kravská lejna vysoušená sluncem a pokoušel se nemyslet na historii, ale bylo mi to houby platné. Nevím pokolikáté už mě takhle geografie předhodila všem těm nejasným událostem, těm mlhavým pseudofaktům, těm podezřelým pravdám a nezpochybnitelým lžím, hněteným a formovaným do něčeho, co mělo vypadat jako osud. Ano, za obzorem staletí číhal děs. Všechno, po čem toužíme, nás připravuje o čas, a prostor nám přináší jen to nechtěné. Nad horizontem vystupují armády nebo ideje a nikdo před nimi neuteče. Už dávno skončila doba přenosných, pohyblivých států, jejichž historie spočívala v neustálé přítomnosti. Dnes už se nedá jít někam, kde byste mohli začít od začátku, proto žijeme ponořeni v minulosti, která prosakuje naším územím. A to je jako doupě prosáklé zvířecím pachem.

Na pláži leželi lidé. Do písku bylo zaraženo pár slunečníků. Nebyly o moc větší než deštníky. A nikde, kam až můj pohled dosáhl, nebyl žádný stín. Trnité porosty na dunách mi sahaly maximálně po ramena. Šel jsem podél břehu na jih a po chvíli jsem byl úplně sám. Viděl jsem, jak se říční proud mísí se slanou vodou. Dunaj byl tmavší a ztrácel se v průsvitném stříbře vln. Vypadalo to, jako kdyby velký mrak vrhal stín na zrcadlo vod. Připlul černý lesklý had, vyplazil se na břeh a pokračoval přes holou pláž k porostu. Jeho hbitá a maličká přítomnost v krajině, která byla jinak až k obzoru pustá, byla jako přelud, a tak jsem se vydal po jeho stopě. Ucítil na sobě můj stín, stočil se a znehybněl. Nechal jsem ho na pokoji. Chvilku počkal, a pak pokračoval dál do vnitrozemí.

Večer Sfântu Gheorghe ožilo. Jako kdyby všichni čekal na to, až se rozsvítí elektrická světla. Ani se neochladilo, jenom setmělo, ale tma tu zřejmě nahrazovala stín. Z domů, z pláže, z lodí, z lovů přicházeli lidé. Do hospody pod stromy se všichni vměstnat nemohli. Vypadalo to jako tábor: desítky, a možná stovky postav v neustálém pohybu, ve skvrnách pološera a slabé záře, s gesty, která začínala ve světle a končila v tmách, to vše bylo zmnohonásobené stíny, zvuky ozývající se z hlubin noci, jako kdyby vesnice těsně sousedila s vesnicí další, a ta zase z další, jako kdyby Sfântu Gheorghe mělo v těch černých hlubinách svá dvojčata nebo jako kdyby bylo matnou planetou, která se neúspěšně pokouší odrážet zvuky a záři mnohonásobně větší než ona. Nebe se zas a znovu rozpalovalo rtuťovitým světlem. "Eto majak," řekl mi kdosi. Majestátní mrtvolnost a monotónnost světla vytvářely dojem, že všechno, co se odehrávalo na zemi, vypadalo jako chaos, jako souhra náhod. Lidé se zbavovali energie rychle a neuroticky jako ještěrky. Koupil jsem si v hospodě pivo Ciuc a odešel jsem do tmy, abych si tu fiestu vychutnal zdálky. Měl jsem pocit, že zábava vře v nitru jeskyně. Noc na ni naléhala ze všech stran a bylo třeba se neustále hýbat, mluvit, překřikovat mechanickou hudbu, cinkat sklenicemi a gestikulovat, aby se rozpálená tma nezacelila, nesrostla jako rána. Ano, byl to karneval, evropské tropy, strach před oslepující září dne, zapomnění, a tím vším pronikal rozvibrovaný, ječivý zvuk klarinetu v té zvláštní tónině, jakou člověk může slyšet jihovýchodně od Karpat. Abych se trochu zchladil, zamířil jsem k vodě, na molo, ke kterému přirážel prám. Nebylo nic vidět. Slyšel jsem jenom pleskot, plácání ryb, a cítil jsem teplý, bahnitý dech řeky, cítil jsem její gigantický puls a lhostejnou přítomnost. Představoval jsem si, jak z těla kontinentu vytéká zelenkavá krev, ale život nekončí, a tak to je už tisíce let. Tma se táhla až ke břehům Turecka.

Začínal jsem chápat hospodské nadšení. To byl prostě důkaz existence. Všichni se setkávali v tom mdlém světle, slétali se k němu jako můry, aby se přesvědčili, jestli žijí. Museli se na sebe vzájemně dívat a přitom hlučet. Mezi nekonečnem nebe a ztrácející se zemí nebylo místo pro lidkou přítomnost. Ano, museli se potkávat na pokraji souše, nebo vlastně spíš na pokraji bahnitého ostrova, museli nacházet vlastní odrazy v cizích očích, protože nic není horšího než nicota přibírající formu geografie.

V noci mě poštípaly štěnice a vstal jsem za svítání. Vyšel jsem z babčina domku. Vzduch byl modrošedý a trochu chladnější než večer, ale horko se stále ještě drželo v písečných uličkách. Na chvilku se zmírnilo, ale nevyvanulo. Sálalo z domovních zdí, ze země, z plotů a zahrad, spolu s předměty vytékalo ze světa jako hustá šťáva z ovoce, jako proud z lepkavého nitra alkalické baterie. Minul jsem bílý vrak dodávky stojící na čtyřech splasklých pneumatikách. To bylo jediné auto v Sfântu Gheorghe. Šel jsem na konec vesnice. Hned za posledními domy začínalo smetiště: mrtvý, šedý plast na jedno použití, plechovky, sklo, hadry, tisíce krabiček, fólie, pár kartonů, staré hrnce, kbelík bez dna, uzavřené formy, ve kterých se koncentroval bahnitý vlhký prostor až po nejzastrčenější kouty tetrapaků a promáčklých petlahví. Jazyk smetiště sahal až k mrtvému kanálu a na vodní hladině ztrácel trochu na své masívnosti, rozplýval se, dělil do houfů vykukujících hrdel, nadutých tašek, rozmoklého kartonu slepeného s hliníkovou fólií, a jen železo a sklo zůstaly někde na dně.

A tam jsem uviděl ten kříž. Stál uprostřed smetiště. Nebyl moc velký - mohl mít tak metr, metr a půl. Byl stlučený ze dvou prken a natřený nahnědo. Konce jeho ramen byly pečlivě zaobleny, aby syrové dřevo získalo jakous takous formu. Nebyl na něm žádný nápis. Pod ním nebyl žádný podstavec, kříž prostě trčel ze země. Jeho nejbližšími kumpány bylo pár kýblů, rákosový smeták, plechovky od barev, rozlepená bota a obal od mýdla LUX s tváří tmavovlasé ženy. Pokoušel jsem se hádat, jestli tu stál ještě před tím, než se sem začaly házet odpadky, nebo jestli ho tam někdo umístil jako na hřbitov věcí. Ta druhá možnost byla krásná a patetická, ale méně pravděpodobná. V Sfântu Gheorghe nebyl asi nikdo, kdo by si mohl přát, aby předměty byly spaseny, nikdo, kdo by se odvážil přemýšlet o zmrtvýchvstání, o nesmrtelnosti věcí. Málokdo z nich pravděpodobně věřil i ve vlastní zmrtvýchvstání - odtud ta symbióza kříže a neohraničené márnice.

Šel jsem zpátky. Určitě už bylo po šesté, ale ještě ne sedm. V hospodě sedělo pár mužů. Měli s sebou kbelík, zednickou lžíci a vodováhu. Vypadali jak proletářští svobodní zednáři. Po večerním karnevalu nebylo ani stopy. Na stolech ležely čisté popelníky a chlapi se spolu skoro vůbec nebavili. Od východu přicházelo vedro. Stíny lidí se zmenšovaly jako vlhké skvrny. Zedníci dopili a odešli. Objevil se včerejší člověk od "bábušky". Měl smeták omotaný hadrem. Otíral jím všechno, co mu přišlo do cesty: obrubník u hospody, betonovou zídku, jednu nebo dvě dlažební kostky. Dělal to rychle, za chůze, skoro ani nezpomalil. Hadr byl suchý. Nezanechával po sobě žádné stopy. Zmizel za rohem, pak se objevil o kus dál, na druhé straně písečného plácku před obchodem, a tam taky tak rychle pouklízel. Během jedné hodiny jsem ho viděl hned tam, hned zase tady, pořád ve spěchu, v kalhotách, které mu padaly, stále bojoval s prachem a se zrnky písku, jako Charlie Chaplin Delty, který se pokouší ovládnout chaos prchavých minerálů, který se snaží zachránit Sfântu Gheorghe před kosmickým prachem.

Pak se vrátili zedníci, tentokrát bez nářadí. Zase si dali panáka vodky a pivo. Zřejmě už začali práci, a teď se s čistým svědomím mohli utkat s přicházejícím dnem. Ke stolům se scházelo čím dál víc lidí. Bylo sedm, muži měli těžké, nehybné obličeje. Nebe dostávalo matně mléčnou barvu a začínalo se nadýmat horkem. Střídal jsem pivo Ciuc s pivem Ursus, protože jsem chtěl být v té ranní společnosti trošku méně viditelný, chtěl jsem, aby na mě padla únava, která by se podobala tomu, co vyjadřovaly jejich tváře a těla. Jak se zdálo, spánek vyžadoval stejné úsilí jako bdění. Měl jsem chuť zůstat u dřevěného stolu a čekat, až se moje duše ponoří do nesamozřejmosti a mé tělo do té podivné směsice svítání a šera. Není vyloučeno, že moje slabost pro periferie, náklonnost k provinciím, perverzní láska ke všemu, co zaniká, mizí a chátrá, byly v Sfântu Gheorghe uspokojeny. Napadlo mě, že bych tu mohl sedět celé roky a tady se smiřovat se smrtí. Každý den bych chodil na molo a vyhlížel ji. Zastřené, rozředěné míry času by hned přibližovaly, hned zas oddalovaly její příchod, a nakonec bych třeba dostal něco jako podmínečnou nesmrtelnost. Protože jestli se odsud tak snadno vytrácel život, tak i ona by musela přibírat nějakou nejasnou, fantomatickou podobu. Během každodenní pouti mezi stínem hospodských topolů a přístavem bych se zbavoval přebytečné energie, a ponechával bych si z ní jenom tolik, kolik by bylo potřeba na udržení světla v mých smyslech a fantazii, pomocí níž bych neustále rekonstruoval zbytek světa, protože bych se musel znovu a znovu ujišťovat o tom, že jsem o nic nepřišel. A v poledne, když by mě přemáhala nuda, bych se vypravil na ten plochý písečný výhon, který se táhne podél pobřeží. Ze souše by ke mně dolétaly přízraky dalekých měst a míst. Mezi zrcadlem hladiny a mraky by se pohybovala Bukurešť, Berlín, plula by Praha a Londýn a při dobré konstelaci světelných a termických proudů možná i New York pomíchaný s Montevideem, s Tokiem a Montrealem. A je také možné, že bych díky rozšafnosti atmosféry mohl vidět i svůj uplynulý život, gesta a činy, které se dochovaly ve vzdušných rovinách, zmrzlé ve stratosférických úschovnách, a teď byly pro radost, pro zábavu nebo jako didaktická pomůcka při zpytování svědomí oživeny. V Sfântu Gheorghe se mohlo stát všechno - tím jsem si byl jist kolem sedmi třiceti, kdy u stolů přibývalo hostů. Existují taková místa, ve kterých není nic než potenciál. A tady z toho mohlo být jediné východisko - zázrak, znamení, náhlé zjevení. Prázdnota, nehybnost, horor zániku, smutek živlů zformovaných do geometrie rovin, nebe a země, které mezi sebou drtí zmučené a ospalé lidstvo - to všechno samo o sobě byl zázrak, znamení, protože to všechno zadržovalo představivost v půli kroku a na její místo dosazovalo nelítostnou realitu. Vypil jsem svůj Ciuc nebo Ursus a zvedl jsem se. Projekty, které jsem spřádal, byly tak opojné, že jsem se za každou cenu musel začít zabývat něčím konkrétním. V přístavním bazénu velikosti malého rybníku bylo zakotveno pár lodí. Na tabuli, která byla přibitá ke sloupu, někdo křídou napsal: "crap 35000, som 38000". To byly ceny pro výkup kaprů a sumců. Pod dřevěným přístřeškem seděli dva muži. Přistoupil jsem k nim a zeptal se, jak bych se odsud mohl dostat, jestli odtud nějaká loď odplouvá do Suliny. Dlouho přemýšleli, a nakonec mi jeden z nich řekl, že ne, že v celé vesnici žádná taková loď není, že nikdo nepopluje, a teprve zítra tu bude prám. Totéž mi řekli i muži, kteří natírali smůlou černý člun vytažený z vody. Každý, koho jsem se zeptal, mi řekl to samé. "Nikdo nepopluje." Vůbec jsem odsud nechtěl odjíždět. Jen jsem to chtěl vědět. Všichni mluvili o prámu a sem tam o nějakém traktoru, který v pět ráno vyrážel do Suliny přes bahna. Ten zítřejší prám mě rozesmutnil. Chtěl jsem na něm odplout, ale ne tak rychle. Vlastně už od samého příjezdu jsem si představoval, jak se sem vrátím. Ta představa byla tak jasná, že svým způsobem zastiňovala přítomnost. V obchodě jsem si koupil chleba, kaškaval, minerálku a bílé víno v plastové lahvi. Vypravil jsem se k pobřeží. V osm už bylo vedro jako u nás v poledne. Země voněla hnojem a prachem. Našel jsem místo, kde nikdo nebyl. Vstoupil jsem do moře a ucítil, že je stejně teplé jako vzduch. Dno se téměř neznatelně svažovalo. Odešel jsem tak daleko, že se země proměnila v čárku, a voda mi stále sahala jen po prsa. Občas jsem cítil chladnější zbloudilé proudy, které se hned vytrácely, a zase bylo tak teplo, jako kdybych se nořil do obrovských pohyblivých vnitřností.

Andrzej Stasiuk (1960) je polský prozaik, esejista, básník. Česky knižně vyšly jeho Haličské povídky (Periplum, Olomouc 2001).

Z rukopisu knihy připravované k vydání v příštím roce přeložila Jolanta Kamińska.

Obsah čísla 5/2003

Andrzej Stasiuk

Delta

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu