Dvouměsíčník pro kulturu a dialog
Ti, kdo nás chtějí civilizovat (a často zbavovat temného odkazu komunismu i v labužnickém ohledu), zahájili tažení proti termínu pikolo (piccolo). „Piccolo neexistuje!“ volají s vážností hodnou velké věci. Škoda, dvacet třicet let jsme si rozuměli; byl to docela praktický pojem. A nebude nutno pokračovat? Třeba bojem proti malinové limonádě v Česku a citrónové malinovce na Slovensku?
Knihovna Václava Havla měla zapotřebí připomenout na svých internetových stránkách slavný letní projev Miloše Jakeše z roku 1989 včetně záznamu; bez ní by byl patrně badatelům nedostupný. Samozřejmě že píše o „Miloušovi“. „Jejich děti chodí do našich škol církevních i státních, které platíme všichni, i nevoliči a nečlenové KSČM, léčí se v našich nemocnicích a umírají v našich hospicích, aniž bychom po nich chtěli korunu!“ napsal kardinál Dominik Duka. Kdysi rozumný a vtipný – býval i jedovatý, ale se šarmem – Jiří Peňás připomněl, jak se mu již na studiích hnusil, dávno, hodně dávno a přímo fyzicky, spolužák, nyní televizní hlasatel, který vyhrál lustrační soud: „Pravý balet elegance roztáčel Karel Karlovič, ten svazácký ataman, uvědomělý plejboj, gigolo stranické disciplíny, ozdoba filozofů.“ Dál se nechce citovat, kdo chce silnější dávku, najde to na www.lidovky.cz. Člověku se vrací dávný pocit bezmoci, ale i vlastní směšnosti: polemizovat v Listech s tímto světem je jako polemizovat s Rudým právem na patnácti průklepech samizdatu. Aspoň s tím nemít už nic společného...
M. Bursík, L. Dobrovský, M. Kocáb a J. Štětina žádají „okamžité zastavení vydávání víz občanům Ruské federace“. „Občané Ruské federace sami pak pochopí, že je představitelé ruského nedemokratického Putinova režimu vedou do izolace od svobodného světa.“ Jejich názory na sankce jsou odvážné, i psychologická úvaha „sami pak pochopí“, i přístup k právu: zmrazit konta a poté prověřovat; poctivým se omluvit? Rusko má autoritářský režim a to je nejlepší cesta, jak ho posílit. Leda by věřili, že pád „komunismu“, sovětské koloniální říše lze vysvětlit Reaganovým uzbrojováním. * Nenapadalo mě kdysi, že švýcarský turista v našem šedivém městě koketuje s Husákem, že hráči USA, Kanady nebo Švédska na hokejovém mistrovství v Moskvě, v Praze či Katovicích podporují Brežněva, Husáka, Gierka. Když do továrny přijeli v 70. letech (vzácně!) rakouští montéři, nejevili se nám jako kolaboranti se Štrougalem, ale jako vyslanci civilizace. Legendy o důmyslnosti jejich nářadí a o materiálech, z nichž bylo vyrobeno, přežívaly víc než desetiletí. * „Andreje Babiše... se ředitel Ústavu pro jazyk český zastal.“ „Získal ministr Chládek doktorát oprávněně?“ píší Lidovky.cz. Doktoráty politiků mají být zkoumány a D. Korte, pro Babišovu řeč žádající tlumočníka, je trapný nedozírně. Jenže Babiše hájí a jeho vládního kolegu zpochybňují Babišovy Lidovky. Rozklad demokracie – eroze důvěryhodnosti kohokoliv na české agoře – pokračuje. * Když byl v Polsku vyhlášen výjimečný stav, ani jemné lidi nepohoršovalo srovnávání generála Jaruzelského s Hitlerem, v lepším případě Pinochetem, a generálova mluvčího Jerzyho Urbana s Goebbelsem. Oni si o to i říkali: tanky, noční zatýkání a monotónní čtení seznamů internovaných v rozhlase budily a měly budit takové asociace. Zdálo se, že mez, po kterou lze vést dialog, je překročena. Ukázalo se za sedm let, že překročena nebyla, a Polsko je, pokud jde o cestu ven z „reálného socialismu“, nejobdivuhodnější zemí bývalého bloku. Je v tom naděje pro dnešek? Jistota žádná, naděje ano.
„Všestranně podpoříme domácí produkci kvalitních potravin,“ slibuje Strana zelených, a ovšem na tom není nic špatného, snad jen to slovo „všestranně“ je zrádné. Ovšem strana je přece také stoupencem našeho členství v Evropské unii. Nemělo by se tedy upřesňovat, že v obecném zájmu – včetně zájmu o dobré životní prostředí – je nenakupovat pokud možno potraviny z dalekých zemí? V kontextu kampaně, která má zjevně kořeny v oživených stereotypech, ale patrně i v obchodních zájmech velkých českých výrobců (a navrch politiků), proti polským potravinám, kampaně podle různých průzkumů bohužel více či méně úspěšné, by se měli zrovna zelení vyjadřovat radši přesněji. „Osobně se i opakovaně v restauraci či obchodě ptám například po kofole a odmítám kupovat zahraniční colové nápoje. Nebo kupuji jogurty a mléčné výrobky u nás vyráběné apod. Samozřejmě ne u každého zboží si mohu dovolit takto vybírat, ale tam, kde to jde, tak činím.“ – takový vlastenec je dle svého blogu Marian Jurečka. Jenže já mám ze svého domova blíž některé výrobce třeba z Bielska-Białé nebo dejme tomu z Poysdorfu či ze Skalice, než dejme tomu ze západních Čech; navíc pro mou klidnou budoucnost je spokojenost polského, rakouského nebo slovenského rolníka důležitá stejně jako spokojenost rolníka českého. Je v zájmu životního prostředí zkoumat, kde sídlí výrobce, ale je v zájmu přežití dbát také na to, aby naše výroky ani vzdáleně nepřipomínaly jedovatosti typu „Svůj k svému“; s těmi přece máme nějakou historickou zkušenost. Otravují životní prostředí a nejednou ho otrávily tak hodně, že se už skoro nedalo žít. Mnozí to dokonce nepřežili.
Čerstvé memoáry Petra Uhla (rozhovor se Zdenkem Pavelkou) lze považovat za jeden z nejvýznamnějších příspěvků ke skutečnému vyrovnání s minulostí. Zachoval-li se někdo před rokem 1989 občansky prokazatelně zle, neomluvil se a ani přátelům to nevysvětlil, Uhl o tom mluví tvrdě. Žádné co jsme si, to jsme si. Na druhé straně není v něm snad ani stopa nenávisti. Jiní nás učí, že máme nenávidět hřích, nikoliv hříšníka, Petr Uhl předvádí na sobě, jak se to dělá. I proto jsou ohlasy ve vlivných médiích většinou zmatené, udivené, ačkoliv čest mu neupírají. Pomyslel jsem si při četbě, že i volba partnera – výborného novináře a redaktora, který na rozdíl od řady svých dnes pravicových kolegů neskrývá své předlistopadové působení (své konkrétně v Rudém právu) – obsahuje jemné, ale jasné sdělení, které nemusí být podáno polopatě. – Ale u nás zřejmě musí, jak tak člověk čte ohlasy v Lidových novinách či Respektu. Uhlův odpor k dnešnímu antikomunismu se tak považuje za paradoxní, jako by to bylo tak těžko pochopitelné. Jako bychom nevěděli, jaký balast představovaly za první republiky fráze o třísetletém utrpení a černožluté hydře nebo po válce v různých obdobích „antifašismus“, odpor proti „západoněmeckému revanšismu“ nebo i dnes v mnoha různých prostředích tu germanofobie, tu rusofobie.
Po dvou letech bez Václava Havla by se mohlo zdát, že s jeho památkou to není dobré. Přihlášení se k jeho odkazu bývá kýčovité (prezidentská kampaň!), ze žlučovitého dusna pak zaznívají hlasy jako tento z Britských listů: Chápu, že u celebrit je tento stav (nízké důchody; red.) vzhledem k jejich popularitě poněkud tristní, ale i zde platí, že „každý svého štěstí strůjce“. To cinkání klíči v listopadu 89 bylo ze strany umělců a podobných profesí hodně výrazné, takže je otázka, zda se jim naplnili představy, které o demokracii, svobodě, lásce a pravdě měli. Možná také proto dnes shlíží k osobě pana knížete, ale co od něj očekávají, snad neví ani oni sami. Zrůdnosti gramatické i stylistické patří k té závisti, jízlivosti, zlomyslnému zadostiučinění, ke stylu druhé republiky a i počátků normalizace. Polský intelektuál, znalec českých poměrů, k V. Havlovi kritický, mi nedávno řekl: „Bohužel, pokud se v Česku dnes mluví o Havlovi nedobře, je to spojeno s neobyčejnou nízkostí.“
Málokdo předvedl tak dobře tlučhubovský charakter většiny dnešního veřejného českého antikomunismu jako 20. srpna 2013 ve Sněmovně Miroslava Němcová. Připomeňme její slova: „Dámy a pánové, jenom čtyři poslanci v říjnu roku 1968 – jenom čtyři poslanci z 242 – hlasovali proti návrhu na smlouvu o dočasném pobytu sovětských vojsk na československém území. Deset poslanců z 242 se zdrželo a jenom čtyři byli proti. To je také obrázek zákonodárného sboru, na který máme myslet... v roce 1968 se našlo deset plus čtyři z 242 odvážných, normálních slušných lidí, kteří věděli, že česká veřejnost si nepřeje, abychom byli okupovanou zničenou zemí, a jenom těchto čtrnáct mělo odvahu za svobodu své země zvednout hlas. Bohužel jsem hledala v archivech Poslanecké sněmovny jména, protože bych je zde velmi ráda právě dnes přečetla, ale ta tam nejsou.“ Měla v roce 1969 šestnáct, z toho věku už si člověk něco pamatovat.
Z Jiřího Menzla se definitivně stal obhájce vznešenosti proti plebejství. (Už se kdosi podivil, jak se takový vznešenec mohl zahazovat s Hrabalem.) V rozhovoru pro varšavský týdeník Polityka to řekl jasně: „Diváky mých filmů jsou lidé, kteří uvažují podobně jako já. Kdybych je měl blíž definovat, řekl bych, že jsou to vzdělanci, kteří v nedávných prezidentských volbách hlasovali pro Karla Schwarzenberga, potomka českých aristokratů. (...) Bohužel prohrál s Milošem Zemanem.“ Stereotypy, ve kterých uvažuje umělec, nesdílím, ale myslel jsem, že je chápu. Asi ne. Podle toho, jak je chápu, natočil totiž Jiří Menzel řadu filmů také pro „stereotypní“ voliče Miloše Zemana, řekněme že alespoň: Kdo hledá zlaté dno, Na samotě u lesa, Slavnosti sněženek, Vesničko má středisková... I když nevím jistě, zřejmě jako nearistokrat jsem Slavnosti sněženek nikdy do konce nevydržel. ? Je to skličující: připomínáme, když nezapomeneme, jubilea našich autorů, ale nikdy nejsme s to s jistotou ohlásit narození našeho autora a náležitě to oslavit. ? Všimněme si: Takový Havel... V nejhorším může být kritizován, ba ostouzen. Ale jen velikánům jsou – okopávány kotníky. „Pokud chce předsedaČSSD okopávat kotníky prezidentovi, tak to popularitě levicového spektra moc nepřidá,“ řekl kancléř Mynář. Popularitu spektra teď nechejme být. ? Kdybych na ÚSTR připravoval metodické příručky pro učitele, aby věděli, co mají vykládat o zběsilosti komunismu, nedoporučoval bych ani tolik zvát na besedy veterány. Doporučil bych pozvat na besedu se žactvem muže, jenž odchází od dráhy s odstupným 12 milionů, a několik dalších příjemců státních odměn; někteří jsou teď ve vazbě, ale to počká. Kdyby chodili po školách zejména v okresech s vysokou nezaměstnaností, možná by se podařilo předvést žactvu zrod nějakého totalitního hnutí v přímém přenosu, ba s aktivním zapojením žactva samotného. ? Škoda těch dvanácti milionů. Za to by šlo zajistit skromnou existenci Listů, i vezmeme-li v úvahu inflaci, na příštích dvacet let. Nebo třeba dokončit Spisy Jaroslava Seiferta a vydat je ještě jednou v luxusní řadě a ještě na levném papíře udělat lidové vydání do každé rodiny. ? Termínu „kulturní fronta“ použil Jiří Rusnok a nejméně dvakrát – v rozhovoru pro Novinky.cz – i jeho ministr kultury. Je dobré být opatrný; tak jako vůči činovníkům, kteří hauzírují s nocemi dlouhých nožů, konečnými řešeními nebo Sofiinými volbami, jen jim to slina na jazyk přinese. ? Je naděje? Prezident už dřív řekl, že si přeje, aby vila Karla Čapka zůstala ve veřejném vlastnictví. A kdyby se stalo, že by ji skutečně Praha 10 koupila, zasloužilo by si její zastupitelstvo uznání. Člověk by myslel, že není možné, máme-li nějaké ministerstvo kultury, aby zachovaný dům jednoho z našich nejslavnějších spisovatelů byl i s interiérem jen tak prodán, ba rozprodán, ale dnes a tady to samozřejmé není. Kéž bychom zas jednou spatřili lepší tvář politiky!
Pokud si stýskají zemědělci na polskou konkurenci, je to koneckonců normální. Když média přistoupí – bez užití srovnávacích statistik, které by ovšem lež vyvrátily – na tvrzení o obecně špatných polských potravinách, máme tu krátký výlet do třicátých let. Opravdu je libo opakovat? * Pokud nenastává vřískot například kolem voleb děkanů filozofických fakult, jež vychovávají tisíce mladých lidí, a média nezkoumají, zda studovali VUML, zatímco kolem vedení ÚSTR vřískot propuká pravidelně, svědčí to o jediném: chyba není v lidech, i v ÚSTR a kolem jsou i lidé slušní, chyba je v systému. * Pod vrahounským titulkem Dost bylo Blahynky! kritizoval Josef Chuchma v Komsomolské pra..., pardon, v Mladé frontě..., pardon v Mladé frontě Dnes... pardon, v MF Dnes, že osmdesátiletý znalec díla Vítězslava Nezvala Milan Blahynka je i dnes editorem díla básníkova. V této logice se lze ovšem ptát, zda není hanba vydávat dílo stalinisty Nezvala a nakonec i zda není hanba, že veřejné mínění dosud ovlivňují ti, kdo začínali novinářskou dráhu v orgánech ÚV SSM. Naštěstí ne všichni tak uvažují, a tak zde ještě lze žít. Je lepší žít ve státě, kde nikdo nezakazuje Radku Johnovi kandidovat do parlamentu a Josefu Chuchmovi publikovat. A Milanu Blahynkovi dělat to, co umí nejlépe.
Nikdy tomu nebudu rozumět. Také mně je současná česká vláda civilizačně nejvzdálenější ze všech českých a československých vlád po roce 1989 a je velmi proti čemu protestovat. A proč cítit stud. Dnes působí neuvěřitelně, že nejvlivnějšími politiky mohli být třeba Petr Pithart nebo Dagmar Burešová, už jen v jazyce je to rozdíl jako mezi akademií věd a káznicí. Ale nejsou dnes tak častá slova o definitivním úpadku, zejména mravním, nebezpečná – a hlavně přece jen nepravdivá? A to nejen proto, že pořád ještě jsou důvěryhodní lidé a důvěryhodné instituce? Ba dokonce se noví objevují, třeba v justici? Téměř jistě se hlavní vlna zlodějství převalila v 90. letech, ne dnes. Byli v parlamentě republikáni. Byli politikové Macek, Čermák, namátkou. Lidové noviny ani Mladá fronta nebyly slušnější ani moudřejší než dnes. To ovšem není chvála vlády či tohoto prezidenta, ale proč, když se kradlo nejvíc, vládlo budovatelské nadšení, a když se krade méně, máme být na mravním dně? Myslím, že to není pravda, a navíc to pomáhá sektám, proti kterým Věci veřejné neblahé paměti byly folklórním kroužkem. - Také polská diplomacie měla zájem účastnit se budování protiraketového systému. Jenže před předposledními americkými volbami rozumně přitlumila: s vědomím, že mohou ledacos změnit, čekala. A tak když projekt v té podobě padl, neocitli se Poláci v legrační roli jako Češi a osobně tehdejší předseda vlády Jan Fischer. Kdyby se průběžně a důstojně „mluvilo s komunisty“ namísto pokoutních obchodů a obskurních her (nejen za prezidentských voleb) a mnohoslovného selektivního antikomunismu, mohlo být uzavírání krajských koalic důstojnější, nejen pro jejich přímé účastníky. A leckoho ještě takzvaná pouhá aritmetika k podobným koalicím donutí... Vlastně stačilo pokračovat v důstojném a sebevědomém „mluvení s komunisty“, jak se vyzkoušelo za Sametové revoluce; také oni by byli asi jiní, kdyby byli nuceni mluvit. A my bychom věděli, co si doopravdy myslí; tak to nevíme. - Občas se ozval a uvažoval, sám zřejmě nebohatý, jak pomoci Listům. A zkoušel to podle svých sil. Neznali jsme se a osobně nikdy neviděli. Až nedávno jsem si na internetové stránce Jiřího Černého všiml, že si stýská nad smrtí kamaráda Vlastimila Čicha. Je to on? Je. Byl. Až z internetových vzpomínek jeho přítele Františka Šulgana jsem se dověděl, že byl tramp, inženýr, překladatel, podporovatel rožnovského skanzenu, vedl filmový klub. A starost mu dělaly i Listy... Zemřel loni 17. listopadu, a my jsme mu nestihli poděkovat. Kolem Listů, blíž i dál, je hodně dobrých lidí. Často jim nestihneme poděkovat.
Na počátek jen jedna věta ze soudobých českých antikomunistických salonů, tentokrát jak vypadat dobře v saku: „Co mělo odejít s českou komunistickou érou, jsou široké klopy.“ Ještěže jsme sledovateli kryptokomunistického seriálu Poručík Columbo, a tak jsme klidní. Tam nám totiž namlouvají, že i leckterý dědic chemické továrny ze Západního pobřeží vypadal jako náš krajský tajemník pro zemědělství. * Zdroj není nutno uvádět, ale jistě platí za seriózní, což je v tomto případě termín, který má s původním významem slova málo společného. Do kategorie seriózních adres v tomto rozumění patří také Lidovky.cz, jež nosí například titulek „Česko se leklo Bruselu, Heger zakázal vývoz alkoholu“, po němž se praví: „Výhružky z Evropy udolaly českou vládu. Na čtvrtečním večerním zasedání nakonec podlehli Nečas a spol. tlaku z Bruselu a zakázali vývoz tvrdého alkoholu z Česka. Nové opatření proti smrtícímu metanolu ohlásil ministr zdravotnictví Leoš Heger.“ Tedy – po krutém vyhrožování jsme přestali vyvážet, aspoň legálně, metanol (sami dosud uznáváme, že je smrtící, ale i to je dočasný ústupek démonickému Bruselu). Nebo titulek „Poláci se mstí za sůl, řekl Bendl k tlaku EU na vývoz alkoholu“, po němž se oznamuje: „Evropská komise ve středu požádala Česko, aby zakázalo export tvrdého alkoholu ze země. Výzva má být výsledkem především polské lobby v unii, pro což má ministr zemědělství vysvětlení. ,Já mám spíš pocit, že nám Poláci neférově vrací tu záležitost s polskou solí. Ale to se nedá nic dělat,' uvedl Bendl ve vysílání Rádia Česko.“ Lidovky s ním zřejmě souznějí a taky se diví, proč se Poláci férově nechtějí otrávit českými utrejchy. * Proč je tato adresa a tištěné noviny s ní spřízněné seriózní? Kvůli jiné grafické úpravě, než má Blesk? * Listy se jak známo rády věnují sousedům a jsou od počátku československé (česko-slovenské), je to tradice od prvního římského čísla, které přineslo – bez zásluhy dnešních redaktorů – i dlouhý text o Polsku. Ale Česko-polské fórum, jež vztahy se sousedy podporuje, by dnes nemohlo poskytnout podporu deficitním Listům, protože jsou vydávány společností s ručením omezeným. Jak jsme se dozvěděli z vlídného sdělení pracovníka Ministerstva zahraničních věcí, brání tomu příloha k Usnesení vlády č. 92 z roku 2010, která stanovuje, kdo může o dotaci žádat – naše žádost by tedy musela být z formálních důvodů vyřazena. Není důvod podezírat MZV ani programovou radu Fóra z nevlídnosti vůči nám, ale smysl to nemá. Vypadá to na první pohled spravedlivě, dávat přednost neziskovým organizacím či obcím před firmami. Jenže co v tomto případě? Vymýšlet uměle spolupráci s nějakou NGO, podle zákona, ale tak, že to nutně sežere státních peněz víc? Takový, jak se dnes říká, projekt, by ovšem vymyslet šlo. Právě nakladatelství, i ta se zásluhami ve vztazích se středoevropskými sousedy, mají mnoho dobrých důvodů, proč přijímají formu podnikatelskou. Proto má smysl na to tady upozornit. Kvůli Listům samotným by to nebylo možná vkusné. Ostatně o tom, zda přežijí či nepřežijí, nerozhodne jeden poskytovatel grantů. * Myši živé i neživé se našly v obchodě regionální obchodní sítě. Nese pěkné české příjmení a sama se za ryze český řetězec označuje, myši živé i neživé jsou ovšem zřejmě k oné ryzosti lhostejné. Ale tím spíš: proč máme přijímat dnešní obdoby hesel „Svůj k svému“? Činí to – patrně ne zcela si vědomi souvislostí – i stoupenci Evropské unie. Ale mám-li v Evropě vydržet, je spokojenost slovenského, polského nebo rakouského rolníka a řemeslníka stejně důležitá jako spokojenost Čecha. Ekologické důvody? Brambory zpod Krakova nebo od Skalice zrovna ke mně putují kratší cestou než od Chebu; mělnické vinice mám dál než první vinohrad u Ottenthlalu. * Bývaly z kraje devadesátých let i firmy a investiční či privatizační fondy křesťanské, ale to přešlo. Snad si i někdo uvědomil, že kdysi znamenala „křesťanská“ továrna továrnu nežidovskou, a to nebývalo pěkné. Ale třeba se to vrátí, „česká a křesťanská prodejna zeleniny“. Vždyť řekl prezident ve svém staroboleslavském kázání: „Měli bychom být vždycky sví. Měli bychom vědět, co chceme, co je pro nás dobré, co odpovídá našim životním národním zájmům. Jen tak se nestaneme korouhvičkou zmítanou zájmy jiných.“
Všimli jsme si významné události, která si zasloužila větší titulky než několik ministrů dohromady? Schengenská hranice se pootevřela pro Rusy a pro Poláky. Jen hranice Kaliningradské oblasti, ale i tak – výborné ze strany Ruska, Polska i EU. Bude-li to experiment podařený, bude lépe pro všechny. * Pod titulkem „Kalousek dostal od Nečase výtku za telefonát vyšetřovateli kauzy CASA“ se pravilo: „Ministr financí Miroslav Kalousek má ze sebou nepříjemný pohovor s premiérem Petrem Nečasem. Ten mu řekl, že jeho telefonát s vyšetřovatelem kauzy CASA byl hrubou chybou. A pokud by se opakovala, může Kalousek ve vládě skončit.“ Kde to psali, je jedno. Ale jak pod vlivem dosud nejinfantilnější české vlády dětinští dál i sdělovací prostředky!
Pod titulkem „Česká chyba, český film“, což je v polštině Zmatek nad zmatek, se krakovský politolog Jarosław Flis diví české přímé volbě prezidenta. „Připouštím, že si to dvě největší strany představovaly tak, že se na jejich kandidáta soustředí pozornost veřejného mínění. A to povede k polarizaci, která se tak rozplizla v posledních volbách – dvě hlavní strany měly dohromady 67 % hlasů v roce 2006, ale již jen 42 % v roce 2010.“ Podle komentátora se však plán nenaplňuje: lídři hlavních táborů kandidovat nechtějí: v případě výhry by získali postavení prestižnější, ale méně vlivné, prohrou by riskovali politickou smrt; významným činitelem jsou protistranické nálady, které nahrávají Janu Fischerovi. „Hra tedy probíhá v trojúhelníku – dva hlavní stranické elektoráty a kandidát ztělesňující nálady proti stranám. (...) Jenže do druhého kola (...) postoupí jen dva kandidáti. Kdo to bude, je naprosto nepředvídatelná výslednice osobních ambicí druhé řady české politiky. Pokud se však straničtí voliči nakonec přece jen semknou, mohou vytlačit ,zprostředkovatele' z rozhodujícího boje. (...) Podobně jako objeví-li se další kandidát, který bude hrát na protistranickou notu. Pokud ne, má ,zprostředkovatel' skutečně největší šance. Ať bude jeho protivníkem v druhém kole kdokoliv, protistranický kandidát si zajistí hlasy voličů té strany, jejíž kandidát odpadl. (...) Porazit protistranického kandidáta bude nejsnadnější užitím jeho zbraní. Spojení tiché podpory velké strany s formální bezpartijností by představovalo wunderwaffe.“ To je ovšem zase v rozporu se širšími cíli stran. Vítězství bude vzdáleno naivnímu přesvědčení, že „voliči ukáží toho nejlepšího“. Závislost výsledku na zdánlivě druhořadých řešeních je u voleb druhého řádu veliká. A hloupá komedie se může změnit v drama, pokud volba destabilizuje politiku před volbami do parlamentu. * S odvoláním na polskou bulvární adresu napsaly lidovky.cz: „O zmrzlině vyrobené z kvalitních surovin si Poláci mohou nechat jen zdát.“ A naše fotbalisty jak známo ve Vratislavi málem mohla zahubit legionella z vodovodu. Falešná sušená vajíčka, průmyslová sůl v potravinách... Ne že bychom se neměli zajímat, co jíme, ale zde se ukazuje, jak hluboké jsou kmenové předsudky. Vždyť jsme nyní mohli téměř v přímém přenosu sledovat, jak se rodívaly pogromy. * Václavkův sál, který se tak v olomouckém Vlastivědném muzeu jmenoval desetiletí, je nyní sálem Václava III. Že byl popraven nacisty, cosi vykonal a s Olomoucí byl spjat, nemůže komunistu omlouvat. Památka Oldřicha Stibora, levicového režiséra popraveného Němci, byla zde potlačena záhy po Listopadu.
Pro Poláky se naše země jmenuje prostě Czechy, od Šumavy po řeku Moravu a karpatské hřbety. V Czechach je pro ně znojemská rotunda i Velehrad, ba i Svatý Hostýn! To se pak těžko vysvětluje, že kdo bydlí v Olomouci, je patrně Čech, ale nebydlí v Čechách. A vysvětlit, co ono moravanství je, bývá těžké. Historické hranice se předvedou na mapě, moravanství jako pocit ne. Těžko taky vysvětlit, že a proč počet národoveckých Moravanů ve sčítáních lidu velmi kolísá. Něco teď bude pro nás snadnější: v Polsku se ke slezské identitě nedávno přihlásilo přes 800 000 lidí, z toho polovina považuje své slezanství za totožnost základní. My Češi bychom je přitom bez váhání považovali za Poláky, třeba s výrazným nářečím. * Nemívá smysl komentovat diskuse pod blogy, ale toto bylo nepříjemně nápadné. Na dvou adresách, které čtou nepochybně lidé převážně inteligentní, vyšla dvě zamyšlení nad odkazem Václava Havla, jedno velmi uctivé, druhé věcně a slušně kritické. I když ty internetové diskuse jsou strašné vesměs, hlasy pod těmito texty byly mimořádné: nešlo téměř narazit na nic slušného, nepodlého, nic, co by připomínalo polemiku. V této pozdní době už nemívá smysl vysvětlovat dnešní zlo normalizací, zde však jsou její stopy patrné. V tom, jak na dvacet let většinu z nás odtrhla od živé mateřské kultury, zejména literární; Havel nebyl tehdy čten, jen v elitách, a dodnes se to nedohnalo. A druhá věc: kolik těch internetových sprostot prostě přebíralo sprostoty normalizační propagandy! Nechť je letiště, nechť je i kamenný pomník, ale zůstalo tu hlavně dílo, které inspiruje i užitečně dráždí. Tedy – umí to. Pokud chceme.
Jsme malá země, ale máme až tři zahraniční politiky. Ve vztahu k Rusku sahají od iracionální rusofobie, smíšené s nekrofilním veteránstvím, jak se to projevovalo se sporech o americký radar i třeba v jubilejním hauzírování s růžovým sovětským tankem, až po hradní bagatelizaci vad ruských voleb, ba jistou něhu. Ve vztahu k Evropské unii je to stejné. A těžko ve vládě sympatizovat s kýmkoliv. Pokud jde o EU, má ministr zahraničí ovšem civilizovanější názory než jeho šéf a šéf jeho šéfa, ale to snad ani u nás ještě nebývalo, aby ministr předsedu vlády, jejímž je členem, kritizoval tak, že je to všude v zahraničí slyšet. Ledaže by chtěl vyvolat vládní krizi, klást podmínky, i s rizikem rozpadu koalice. Ale málokterý pojem u nás podlehl takové inflaci jako „vládní krize“ a novináři, kteří se ještě co měsíc baví odhady, zda teď už opravdu vláda padne, musí být členům té vlády pro smích. * Už jsem se jednou veřejně svěřil, ale zopakuji to: Když zemřela Wisława Szymborská, mluvil o té smutné zprávě pro Polskou televizi, na ulici, hned, ne za týden ve studiu po přípravě, polský ministr kultury Bogdan Zdrojewski - a mluvil skutečně o díle básnířky, o jejích verších! Dlouho a chytře, jako dobrý čtenář poezie. Něco takového už si nedovedeme představit, ministra hovořícího o literatuře, aby to mělo hlavu a patu * Občas se i u nás dávají k lepšímu uřeknutí amerických politiků, teď častěji republikánských. Ale kolik českých politiků by vůbec přistoupilo na debatu, která by měla vyjevit jejich znalosti dějepisu, zeměpisu, gramatiky či literatury? A zkoušel je někdy někdo k takové debatě přizvat? Naši ministři chytřejší nebudou, ale jim to riziko co americkým politikům prostě nehrozí. * Nadávky, které svědčí spíš o nadávajícím: takový eurohujer... Je to inspirováno pozdně socialistickorealistickým filmem, v němž poctivý dělník má lepší vyhlídku na povýšení než podlézavec. Jenže my, kteří si myslíme, že EU je potřebná mírová aliance, nemůžeme ani snít, že budeme-li ji chválit, někdo si toho v Bruselu všimne, že budeme-li evropské vlaječky vyvěšovat, budeme povýšeni a získáme lepší posudek. Kdo používá onu nadávku, neumí zřejmě uvažovat jinak než v kategoriích pána a otroka. Loajalita, spojenectví, solidarita mu nepřijdou na mysl.
Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour
Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem
Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát
Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse
Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříeného Ducha
Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy
Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?
Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.
Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!
Mapa webu - přehled článků a struktury webu.
Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.
Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu
Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce.
Statistiky.
