Alena Wagnerová

Smutek žita

To první, co jsem uviděla, když jsem přijížděla do braniborského Nonnendorfu, bylo obrovské žitné pole. Překvapilo mne to, protože na tomto místě jsem se dosud vždycky setkávala s nedohlédnutelným lánem kukuřice. Mělo to snad znamenat, že místní zemědělská akciová společnost konečně přišla k rozumu a chtěla teď lánem žita nahradit tu věčnou kukuřici, z níž se těšila hlavně divoká prasata? Nebo tím dokonce reagovala na v posledních měsících probíhající diskusi o možném hladomoru, který i nás, ale především africké země čeká, a chtěla tím ukázat svou připravenost na novou situaci? Myšlenku, že by prodejem žita mohli víc vydělat, jsem s úspěchem potlačila; protože to už jsem cítila, že se začínám usmívat nad proměnou místa, kde jsem se již několik let potkávala jen s kukuřicí.

Stmívalo se, ale já jsem se rozhodla pro večerní procházku podél nekonečného lánu žitných klasů. A snad dojít až na konec pole. Jít kolem kukuřičného mne nikdy nenapadlo. Lán žita a lán kukuřice se také nedají srovnávat. Žito, stejně jako pšenice, ječmen a oves, jsou u nás už tisíciletí zažitými plodinami, zatímco kukuřice k nám přišla až po objevení Ameriky a celým svým ustrojením je to tak trochu rostlina-hastroš, které chybí ušlechtilost našich obilnin. A najednou jsem si vzpomněla, jak jsem z domu pionýrů, kde jsem pracovala, kdysi navštěvovala školy na venkově, z nichž každá si měla založit svůj pionýrský hektar kukuřice, tam, kde ji ještě nikdy nepěstovali. Školy jsem si pak vybírala podle toho, jestli byl v obci také nějaký gotický nebo románský kostel. A tak jsem díky kukuřici navštívila i Předklášteří u Tišnova s jeho Porta coeli.

Ale teď jsem šla kolem lánu žita, který teď pro mne byl něčím podobným jako kdysi ona Brána nebes. Stonky jednotlivých rostlin, jejichž desetitisíce tvořily celý lán, se držely na hranici přibližně šedesáti centimetrů výšky a stály vedle sebe se vztyčenými klasy ve vyrovnaných řadách, jako kdyby tu šlo o setninu vojáků, kteří si byli vědomi svého úkolu zaútočit na hlad a vítězstvím nad ním nasytit hladovějící. Ale ke svému vyzrání do zlaté barvy žní potřebovaly ještě dobré dva měsíce, jak to signalizovala jejich ještě zelená barva růstu s nádechem šedi. Ale já jsem už viděla, jak se tisíce chlebů z jejich mouky rozkutálejí do celého světa. Moje radost rostla, a jak jsem šla, hladila jsem rukou ony ještě šedozelené klasy.

Mezitím se ale setmělo, a když jsem se vrátila do svého pokoje, uviděla jsem, že část lánu žita mám před sebou za oknem. Spokojeně jsem se uložila k spánku a připadala si jako svědek dobra, které pro mne znamenalo žito vyseté namísto kukuřice.

Ale co se nestalo. Když jsem se ráno probudila, točil se nedaleko mého okna právě kombajn, který celé žitné pole kosil. Byla pro mne hrůza se na to dívat, protože jsem pochopila, že to žito, ze kterého jsem měla takovou radost, nebude sloužit ničemu jinému než kukuřice a bude stejně tak posekané odvezeno do nedalekého závodu pro výrobu bioplynu.

Spolu se sousedkou z vedlejšího pokoje jsme obě vyběhly na vznikající strniště a ze všeho nejraději bychom byly zastavily kombajn, abychom zachránily aspoň něco z toho krásného žita pro žně a chleba. Soused ze sousedního domu, který kosení žita také přihlížel, se obrátil k nám dvěma cizím a řekl: Ono to začalo tak, aby se zhodnotil a v energii proměnil odpad, tráva, zbytky jídla, hnůj, kejda z chlívů, a financovala to EU. Jenže ten zájem o tenhle odpad ta akciovka, co je tady, nemá, žádný odpad nepřijímá, ani posekanou trávu, a zpracovává jen to, co vyroste na poli, protože tak víc vydělá. To sou páni, a o to jim taky de. Na ty pole kašlou, tu půdu jenom rabujou, za pár let tam neporoste nic. A pak pudou a nám to tu nechají. I ty naše, deset hektarů, co sem jim propachtoval. Ale co naděláte, řekl. Chvíli mlčel a pak dodal: Dyť vono nám tady v tom družstvu, v tom LPG, vlastně bejvalo líp, a byli sme si všecí rovni.

Alena Wagnerová

Obsah Listů 5/2022
Archiv Listů
Autoři Listů

Alena Wagnerová

Smutek žita

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu