Konec října máme spojen s oslavami vzniku samostatného Československa. Letos však uběhne 100 let od události, která měla pro dějiny světa vážnější důsledky. Tou událostí byl Pochod na Řím, v jehož důsledku se v Itálii jako první zemi vůbec zmocnili vlády fašisté. Označení Pochod na Řím budí dojem, že se tehdy odehrál násilný a protiprávní státní převrat. Není to tak úplně pravda. Benito Mussolini byl 28. října 1922 italským králem ustanoven do funkce předsedy vlády, neboť byl zároveň vůdcem fašistické strany, která byla předtím, a to v legálních volbách, zvolena do parlamentu. Italští fašisté tedy v roce 1922 převzali moc formálně v souladu s platnou italskou ústavou. Ani svět nebyl Pochodem na Řím nijak zděšen. Tehdejší papež považoval Benita Mussoliniho za muže, kterého nám seslala sama božská Prozřetelnost. Winston Churchill, který později jako premiér musel svoji zemi vést proti fašistům do krvavé války, původně mluvil o Mussolinim jako o římském géniovi, který se dokáže postavit komunistům.
O sto let později sice vůči fašistům cítíme odpor, ale hrozby máme také. Na základě dnešních okolností, a to opět technologických, sociálních, ekonomických, určitě není strašákem komunismus. Současní bojovníci za nový, krásný svět určitě zprofanované označení fašismus pro svá politická hnutí nepoužijí. Mohou dokonce mít hezké obleky a působit velmi uhlazeně. Ale úplně stejně jako tehdy budou mluvit o tom, že je potřeba se proti něčemu semknout, spojit a jít kupředu.
A leckomu se jejich řeči budou poslouchat stejně krásně, jako se poslouchaly mnohým Italům před sto lety. Zasníme se při nich a svěříme se novému vůdci tak jako tenkráte například Ettore Ovazza, bohatý italský bankéř a od počátku přesvědčený fašista, velký příznivce Mussoliniho a kromě jiného Žid. Když jednoho dne, někdy v roce 1923, pod balkónem jeho vily v Turíně procházel nadšený fašistický průvod, vzal na terasu svého novorozeného syna Riccarda, zabaleného v zavinovačce, a říkal dítěti, které mu ještě nemohlo rozumět: Podívej, jak se rodí nová Itálie a jaké máš štěstí, že ses narodil do této doby. V roce 1943 byli Ovazza i celá jeho rodina včetně dvacetiletého Riccarda chyceni a popraveni esesmany blízko švýcarsko-italských hranic, když z oné krásné, nové Itálie prchali.
Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour
Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem
Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát
Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse
Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříeného Ducha
Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze enevy
Jiří Weil:
trasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?
Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.
Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!
Mapa webu - přehled článků a struktury webu.
Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.
Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu
Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.