Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2022 > Číslo 5 > Tomáš Tichák: Pírko

Tomáš Tichák

Pírko

Ke své hanbě jsem se minule přiřadil k šiřitelům lží, když jsem tvrdil, že k citelnému zkrácení si cesty do budoucna je třeba cestovat vlakem tisíckrát rychlejším než TGV. Spletl jsem se o tři řády, i ten expres by musel přidat víc než milionkrát, aby se přiblížil rychlosti světla. Pak jsem se začal, jak už to dezinformátoři dělají, vymlouvat a vykrucovat, že kdybych měl v tašce atomové hodiny, daly by mi zapravdu; a tak podobně.

Takže budu psát o něčem nevesmírném, totiž o Pírkovi. Než se k němu však dostanu, musím vysvětlit, že psaním o někom tak přízemním nepůjdu takříkajíc ode zdi ke zdi: nedávno jsem kdesi četl pohoršenou poznámku nad tím, že je nám víc líto zvířat a zvířátek než lidí. Bylo to asi v souvislosti s válkou na Ukrajině. Já ale myslím, že to tak není, zvířata jsou symbolem nesmyslného utrpení, navíc se do nich promítá lidství a vůbec cit jejich majitelů. A především němí tvorové, jak jim říkáme, opravdu cítí a trpí, jen netuší proč. Což ovšem platí pohříchu i pro většinu válečných lidských obětí z řad takzvaných civilistů.

Nakdy krátce po ruském útoku vcházela do KACPU, střediska pro Ukrajince v našem městě, starší malá paní s mohutným psem zvláštní rasy. Policisté u vchodu ženu zastavili a začali psa obdivovat. Jeden si k němu dřepl, druhý odešel a vrátil se s miskou vody. Bylo to dojemné a já jsem se nad sebou zakabonil, proč se mi to tak jeví a jestli nejsem dojat nepatřičně. Bylo to ale proto, že jsem v podvědomí uviděl raketu, jak kdesi daleko na východě dopadá na vesnici té paní, a rozechvěl mě kontrast hrozné vidiny s idylickou scénkou přede mnou. Pes, chudák, byl v tom tudíž nevinně.

Takže k Pírkovi: nalezen u autobusové zastávky stal se na třináct let členem naší domácnosti. Dokonce jsme mu říkali pan domácí, byl nesmírně zvědavý, a kdykoli se něco šustlo kolem domu, dostavil se přísným zrakem zkontrolovat situaci. Díky tomu jsme se jím mohli chlubit kdekoli po světě na Google Street – podivné auto v naší ulici si nemohl nechat ujít.

Pírko přišel ke jménu podle svého vzezření. Byl sice postavy nevelké a neztepilé, honosil se zato rozčepýřeným kožichem, zděděným po nějakém ušlechtile dlouhosrstém předkovi. Tříbarevné péřové chlupy byly tak jemné, že se při změnách počasí uzlovaly a kudlily, také se v nich dobře žilo klíšťatům a blechám. Proto vyžadoval občas kadeřnickou péči.

Jako s každým rodinným příslušníkem, i se čtyřnohým bývá spojena řada historek. Ale člověk se trochu stydí. Víme, jak rozpačité je poslouchat rodiče, když vyprávějí o roztomilostech svých dětí. Jsou rozkošné, ale nejúžasnější na světě nejsou. Jenže na druhé straně jak by k tomu Pírko přišel, když Čapkova Dášeňka nebo Vaculíkův Rour mají o sobě celé knihy?

A tak aspoň dvě vzpomínky. První – seděli jsme v noci v druhém patře v pracovně, a vtom slyšíme divný nepřetržitý zvuk, podobný malé vrtačce, Rozléhal se celým domem a já jsem usoudil, že se zřejmě pokazil zvonkový transformátor u venkovních dveří. Když se to nepotvrdilo, sešli jsme do sklepa. Tam seděl Pírko, třímal ulovenou myš a vítězoslavně předl. Toho dne dospěl a chtěl to dát vědět světu.

A druhá příhoda: na louce za naší zahrádkou rostou občas žampiony. Jednou, když byla tráva obzvlášť vysoká, probleskl v hloubi bílý klobouk, jenže když jsem se sklonil, vyklubal se z něj Pírko tvářící se nevraživě. Od té doby vždy napřed zkoumám, není-li Pírko žampionem, nebo žampion Pírkem.

Vlastně tu příhodu líčím i proto, abych vysvětlil Pírkův smutný konec. Dobrotivé odrostlé štěně z rodu huskyů, které jsme měli na pár dní v úschově, spícího Pírka v té trávě našlo, a vzedmul se v něm vlčí pud. Pírko nedostal šanci a pes – marné volání. Pak už se nám nezdál tak roztomilý. Ale nebyla to jeho chyba, za své pudy nemůže. Na rozdíl od Putina.

Dnes odpoledne jsem našel na louce půl koše žampionů.

Tomáš Tichák

Obsah Listů 5/2022
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříšeného Ducha

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

Ondřej Vaculík

Alena Wagnerová

Jan Novotný

Tomáš horvath

Tomáš Tichák

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.