Jazyk
Nová slova vznikají, když si o ně jazyk řekne. Někdy si o ně řekne velmi přímo prostřednictvím konkrétního dotazu konkrétního člověka, kterému slovo chybí. A pokud je tahle díra v systému aktuální a dotaz se opakuje, slovo se začíná rodit, systematizovat, etablovat – a tuhle fázi zrodu je velmi zajímavé pozorovat a zkoumat.
Nedávno položil jistý pan Kincl na sociálních sítích jednoduchý dotaz: Slovensko – Slovák, Německo – Němec, Irsko – Ir, Pobřeží slonoviny – ???
Oříšek pro pisatele článku o občanovi Pobřeží slonoviny. Jak ho nazvat? Nakonec z toho ve většině případů vypadne – občan Pobřeží slonoviny. Pan Kincl sklidil u svého zvídavého dotazu 239 komentářů s různými návrhy řešení, od Slonovince přes Slonovana pobřežního po Pobřežana sloního a pobřežního slona. Nejvíce podpory sklidil tvar Ivořan. S tím ale nesouhlasí Ústav pro jazyk český, který tento dotaz již dříve obdržel. Odpověď si dovolím uvést celou: Od označení státu Pobřeží slonoviny nelze v češtině vytvořit obyvatelské jméno. Podoby Ivořan či Ivorijec nelze doporučit, protože nejsou v češtině uzuální (natož noremní) a nebyly by běžně srozumitelné. Je nutno volit opis. Užívat pro obyvatele Pobřeží slonoviny (resp. pro fotbalové reprezentanty tohoto státu) podobu Sloni je sice možné, ale nevhodné v kontextech, kde by se měl používat pouze spisovný jazyk (ve fotbalovém komentáři není, jako ozvláštnění, podoba Sloni nevhodná).
Dotazem se zabýval i afrikanista Vilém Řehák ve sloupku Čeština na skřipci časopisu Týden (č. 24/2010). Jeho úvaha byla směřována hlavně k názvu státu, neboť se zhruba před 12 lety objevil požadavek Pobřeží slonoviny, aby se ve světě používalo pouze francouzské Côte dIvoire, a nikoli úpravy či překlady do národních jazyků. Řehák argumentuje analogií s jinými státy: neříkáme Bohaté pobřeží, ale Kostarika, neříkáme Lví hory, ale Sierra Leone, neříkáme Zelený mys, ale Kapverdy. Osobně pak prosazuje pro Côte dIvoire název Ivorijsko – jako analogii k adjektivu ivorijský, ivorijská a obyvatelskému jménu Ivorijec. V článku ale s nadsázkou používá označení Kotyvoárec.
Pak přijdou novináři, kteří jsou samozřejmě druh houževnatý a počet znaků je počet znaků – obyvatel PS už se nevleze ani mně do tohoto článku celý, a tak se toho pisatelé nebojí: Kameruňan (Slonovinec, Ghaňan, Nigerijec) si s jeho pomocí naši nejkrásnější píseň bezpochyby hravě osvojí. (Reflex 31/2014) Jestli je Slonovinec a Slovinec hezká paralela, nebo nežádoucí podobnost, to už nechávají na čtenářích. Poslední zápas mezi Chelsea a Blackburnem skončil 1–1 a jediný náš gól dal právě Pobřežan. (Chelsea-fc.cz, 29. října 2010). V diskusích Slávistických novinek se objevuje anonymní názor: Opravdu si nemyslím, že by Kamerunec a Slonoviňan s náturami salámistů a nemluvků s omezenou češtinou mohli řídit celou obranu. Nejdále jde Jan Lipold ve svém komentáři na Aktualne.cz z 22. června 2010: Kromě Luíse Fabiana by měli zajít ke zpovědi také všichni ti simulanti, co se kácejí na trávník a drží za obličej jako Pobřežoslonoviňan Keita.
Zajímavý doklad najdeme jihočeském Deníku, kde sice odvážně označují afrického umělce Ivorijcem, ovšem pro jistotu dodávají: V galerii kavárny Mamas & Papas se zájemci mohou seznámit s tím, jak se na Písek dívá Ivorijec z afrického Pobřeží Slonoviny Gabriel Patrick Oblé. (27. července 2013) Autor článku možná potřeboval naopak více znaků? (Jen pod čarou: slonovina se píše s malým s.)
Kdy může vzniknout takováto poptávka po označení Slonovinypobřežanů? Jedině kvůli fotbalistům či zprávám o občanské válce, příp. jiných katastrofických událostech v Côte dIvoire, které by se probojovaly do našich médií. Při zkoumání dokladů mě překvapilo, že je jich většina z roku 2010. V témže roce se odehrálo několik internetových diskusí a vyšel i zmíněný článek afrikanisty Řeháka. Jazyk si o označení Ivorijců řekl v roce, kdy se Slonovinci kvalifikovali na mistrovství světa ve fotbale. Náhoda?
Na závěr limerick Reného Vulkána:
Na pobřeží slonoviny slonoviňan čte noviny že za znečišťené pobřeží úřady Slonoviny Pobřeží sloními ostatky slony viní.
Burkina Faso zas někdy příště.
Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour
Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem
Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát
Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse
Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříeného Ducha
Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze enevy
Jiří Weil:
trasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?
Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.
Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!
Mapa webu - přehled článků a struktury webu.
Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.
Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu
Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.