Theatrum mundi

Alena Zemančíková

Dům číslo 887

Robert Lepage je skutečná hvězda. Je to režisér nejen divadelní, ale i mistr všelijakých show – režíroval program rockera Petera Gabriela i produkce slavného nového cirkusu Cirque du Soleil. Ale také Wagnerův Prsten Nibelungův nebo operu Hectora Berlioze Faustovo prokletí. Kromě toho dokázal v Quebecu postavit multižánrový prostor Le Diamant, kde se mohou setkávat diváci se začínajícími umělci všech žánrů. A založit a provozovat divadlo Ex Machina.

Osobně je to postarší chlapík (nar. 1957) mírně klaunského vzezření díky velkému nosu a brýlím s tmavými obroučkami.

Inscenace, s níž zahajoval mezinárodní divadelní festival v Plzni Divadlo 2022, má v názvu pouze číslo 887. Je to číslo domu v Quebecu, v němž prožil dětství.

Lepage začíná nenápadně, předstoupí před publikum a vypráví (či spíš jen tak říká), jak svolil při nějaké slavnostní příležitosti zarecitovat jednu významnou báseň a při tom slíbil, že ji přednese zpaměti, protože čtených projevů bude ta příležitost plná. Je zkušený herec, báseň se naučí raz dva. Jenže pak přijde domů, vezme text a zjistí, že si nepamatuje ani dva verše po sobě. Že mu to prostě nedrží v hlavě a nepomáhá žádná mnemotechnika. A tahle konfrontace se selháváním vlastní paměti ho přiměje k tomu, aby se do vlastní paměti ponořil.

Dům číslo 887 je obyčejný činžák, Lepage vypráví o různých domácnostech – jedna má mnoho nezvedených dětí, druhá je zbožná, v dalším bytě bydlí muzikant a v jiném dělník a barmanka. Do vyprávění o domě se mimochodem vsakují dějiny frankofonní Kanady od 60. let dvacátého století do současnosti.

Lepage ovšem nevzdává ani úsilí naučit se báseň, přizve si spolužáka z herecké konzervatoře, který býval výborný recitátor, a nabídne mu honorář za to, že se s ním báseň naučí. Setkání se ale nevydaří, spolužák je alkoholik, který si pitím zničil kariéru, a s pamětí mu nepomůže. Nabízený honorář odmítne, ale nasadí Lepageovi do mysli brouka, když mu řekne, že v rozhlase připravuje předem namluvené nekrology: Lepage úplně ochromí zvědavost, co je v rozhlase připraveno o něm.

Dům číslo 887 stojí na scéně zmenšen v příslušném měřítku a herec mění perspektivu, uvnitř ve své kuchyni normální velikosti se s kamarádem učí text, v bytě ve třetím patře, příslušně miniaturizovaném, žije s rodiči, táta řídí v měřítku zmenšený taxík, prezident De Gaulle je loutka a návštěva anglické královny Alžběty se odehraje na záznamu filmového týdeníku.

Kamarád, který napřed uraženě odešel, odmítnuv honorář za dvě hodiny vyučování, pošle za čas záznam s Lepageovým nekrologem a k tomu docela mastný účet. Nahrávka ale protagonistu vůbec neuspokojí, je to záběr z nějaké besedy, kde se o něm neříká nic, na čem jemu samotnému opravdu záleží. Tohle si o něm má veřejnost pamatovat, až zemře?

Boj s pamětí pokračuje, obě mozkové hemisféry se na radu neurologa promění ve dvě poloviny domu, rozdělené schodištěm, kde v přízemí proběhne domácí hádka, při níž děti utečou až nahoru k půdě, napadený manžel nakonec zavolá policii a jeho rozlícená žena stráví noc na záchytce: děti se pomalu zase sestěhují po schodech domů do přízemí. Těžko říct, zda představa mozku jako stavby může paměti pomoci.

Vyprávěním se prolíná průběh hnutí za nezávislost Quebecu, které bylo v 60. letech doprovázeno i několika teroristickými excesy – a které v současnosti už nemá někdejší politickou sílu. Zjišťujeme ale, že francouzská Kanada se proti té britské stále cítí diskriminovaná, že se tam i trochu jinak žije, konzervativněji a religiózněji smýšlí.

Lepage se vrací k básni Michele Lalondeové z roku 1968 Speak White (Mluv bíle, či přesněji Mluv jako běloch), kterýžto slogan, převzatý z dějin vztahů mezi anglofonními a frankfonními Kanaďany, kdy ti francouzsky mluvící jsou výrokem zahrnuti mezi nejrůznější barevné, je citovaným symbolem pro přezírání a diskriminaci. Báseň je těsně spojená s quebeckým hnutím za autonomii, což nejspíš každý Kanaďan z Quebecu ví, ale českému publiku to těsné spojení známo není, nechápe tudíž, že hercova neschopnost naučit se báseň zpaměti je současně metaforou historie toho hnutí.

Lepage uvažuje o tom, že vystoupení odřekne, že vlastně není hoden báseň přednést, když s tím má takovou patálii, a do toho se mu vkrádá vzpomínka na večírek se studenty dramatické konzervatoře, kdy vyslovil pochvalu nad jejich dobrou jevištní řečí, lepší, než byla ta z časů jeho studia, a dozví se, že to je tím, že tenkrát se za studium na konzervatoři neplatilo, takže se tam sešli studenti z různých sociálních poměrů, zatímco teď, na placené škole, jsou studenti kultivovanější už ze svých domovů vyšší společenské třídy.

V domě se rozsvěcí a zhasíná, jeviště se mění v ulici, rozprostře se park a bar a zase se to složí do modelu velikosti větší šatní skříně, a Lepage vypráví o tom, jak se přihlásil na soukromou střední školu a nevzali ho s odůvodněním, že rodina, jejíž živitel je taxikář, není schopná zaručit, že dokáže spolehlivě platit školné.

A kluk roznáší noviny, zastaví ho policajt a kontroluje mu tašku, protože je doba aktů občanské neposlušnosti za nezávislý Quebec, herec to pak komentuje znechuceně, že tu bombu, kterou hledal policajt v jeho tašce, když ve dvanácti letech roznášel noviny, měl ve skutečnosti v hlavě.

Před koncem báseň (spíš jen část) zazní v plné parádě a ve francouzštině a z toho poznáme, že celé to dramatické úsilí o nezávislost a rovnoprávnost Quebecu dospělo do jakési politicky klidné fáze, v níž se i frankofonní Kanada cítí lépe. Jen spolu s úsilím o nezávislost založenou na jazyce rezignovala i na myšlenku socialismu, jež hnutí také provázela.

Na jevišti vidíme jediného herce. Při děkovačce ovšem zpoza modelu domu vystoupí asi osm nebo devět pomocníků, kteří produkci osvětlují, animují, přestavují a popojíždějí s ní: celý ten bezvadně fungující jevištní domeček by bez nich nefungoval.

Přemýšlela jsem, jestli máme u nás herce, který by takovou inscenaci také dal dohromady a jehož literární a herecký i režijní talent by dokázaly tak poutavě a tragikomicky propojit osobní historii s velkými dějinami. A přišla jsem na to, že takový umělec u nás je, jen je o pár let starší než Robert Lepage. Jeho uměleckým přesvědčením i z nouze ctností vždy bylo chudé divadlo, které se nikdy neopíralo o složitý divadelní stroj a personál. Ale ten život za to vyprávění stojí a Arnošt Goldflam (nar. 1946) ho také průběžně svými hrami a vystoupeními a autorským čtením povídek a vzpomínek přehrává. Škoda, že se s charismatickým Robertem Lepagem nemohou na jevišti potkat.

Alena Zemančíková

Obsah Listů 5/2022
Archiv Listů
Autoři Listů

Alena Zemančíková

Dům číslo 887

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu