František Všetička

Vzdorokrál

Rodina Mannových vydala ze svého středu takový počet intelektuálně významných osobností (nejen spisovatelů), že to vedlo Manfreda Flüggeho k tomu, že dvacáté století nazval stoletím Mannových. Nejstarší z nich Heinrich Mann (1871–1950), syn obchodníka s obilím a senátora z Lübecku, se po otcově smrti spolu s matkou a sourozenci odstěhoval do Mnichova. Rodina ztratila své výsostné postavení a mladý Heinrich hledal své uplatnění nejen v různých zaměstnáních, ale také na různých místech tehdejšího vilémovského Německa. Všechna tato putování a s nimi spjaté průzkumy vedly vnímavého Heinricha Manna k poznání rozmanitých vrstev německé společnosti a k vystupňované kritice zejména jejích vládnoucích kruhů. Výsledkem tohoto poznání a uměleckého ztvárnění je řada próz, jejichž vrchol tvoří trojice románů: V zemi hojnosti (Im Schlaraffenland), Profesor Neřád neboli Konec tyrana (Professor Unrat oder Das Ende eines Tyrannen) a Poddaný (Der Untertan). Poslední z nich vyšel roku 1918, poněvadž jejich časopisecké publikování bylo na začátku války cenzorsky zastaveno.

Každé dílo z této trojice je poněkud jiné, avšak všechna tři podávají tristně satirický obraz vilémovského Německa. Hrdinou V zemi hojnosti je mladý parvenu, který využívá všech prostředků, zejména nekalých, aby pronikl mezi mocné. Ve své cestě vzhůru si svou pronikavostí a sebejistotou připraví svůj vlastní společenský pád.

Historie profesora Neřáda ze stejnojmenného románu je jiného druhu. Toto dílo má do značné míry rozporný ráz. Jeho tématem je kritika strnulého prušáckého školství, které nemá pochopení pro mladou generaci a pro její tužby. Tento školský systém reprezentuje v díle profesor Raat, přezdívaný právem Neřád. Na druhé straně je to však zároveň próza o čloŹvěku, žijícím v naprosté izolaci nejen společenské, ale také soukromé, neboť profesor nerozumí sám sobě. Nerozumí natolik sobě, že jej lituje a má pro něj porozumění i jeho žák Lohmann, jehož chtěl naprosto zničit. Tento román je ponejvíce satirou, zároveň však psychologickou studií pomýleného a bloudícího individua. Z románů s německou tematikou se stal Profesor Neřád známější díky filmovému zpracování. Film dostal název Modrý anděl a proslavila jej zejména Marlene Dietrichová v roli kabaretní pěvkyně a Neřádovy svůdkyně.

V Poddaném pak podává Heinrich Mann obraz prušáckého hochštaplera, jenž jde ve své omezenosti a pro svůj prospěch až do krajnosti, až do zničení svého protivníka (v soudní při do protivníka v podstatě náhodně zvoleného). K nejsilnějším stránkám tohoto díla patří ty, v nichž satira dostává humoristické zabarvení (viz např. rozvedenou scénu, v níž je uváděna hra paní von Wulckowové). Poddaný dosahuje nemalé dokonalosti zejména v místech, kde dochází k vzájemnému prolínání trpké satiry a působivého humoru. Román, který vyšel krátce po skončení první světové války, zúčtoval se společenskou érou, která se do válečného konfliktu řítila.

Tematika Německa a německé společnosti představuje první vrstvu prozaické tvorby Heinricha Manna. Ty další ztělesňuje románský svět, druhou vrstvu svět italský a třetí svět francouzský. Tento umělecký posun a sklon zaznamenal už vnímavý Ivan Olbracht v recenzi románu V zemi hojnosti (poprvé přeloženém pod názvem V zemi všehojnosti). Ve vídeňských Dělnických listech 6. dubna 1910 napsal: Jsou tu sice patrny vlivy Zoly, snad i Daudeta a především Maupassanta (zejména jeho Mi-láčka), ale to jen co se týče románové techniky. Po technice nastoupila časem i tematika.

Úklon od německých námětů narůstal úměrně se změnami společenské a politické situace, která nakonec Heinricha Manna, jeho mladšího bratra Thomase a jejich rodiny vehnala do emigrace. Heinricha Manna nejprve do Francie, a nakonec do Spojených států, kde také v kalifornské Santa Monice 10. března 1950 zemřel.

Italská vrstva není jednoznačně oddělena od německé, obě se naopak prostupují, neboť první dílo odehrávající se v italském prostředí vyšlo už roku 1903. Je jím rozsáhlý román Bohyně aneb Tři romány vévodkyně z Assy (Die Göttinnen oder Die drei Romane der Herzogin von Assy). Jde o dílo vybočující nejen tematikou, ale také svým pojetím. Próza pojednává o okouzlující a dobrodružné italské šlechtičně, vyvolávající a prožívající řadu společenských a soukromých excesů. Jistým výstřelkem je však i Mannovo podání, jež má estetizující a artistní charakter. Nepochybně to byl právě způsob slovesného vyjádření, který okouzlil nastupující literární generaci – Gottfrieda Benna, René Schickeleho, Ericha Mühsama, Klabunda a další.

Po šesti letech se k italskému námětu vrátil v románě Malé město (Die kleine Stadt). Provokující estetismus byl plně zapomenut, nahradil jej realistický obraz středomořského maloměsta, do jehož setrvávající nudy vniknou potulní umělci s operním repertoárem. Dva odlišné světy se postupně střetávají a odhalují.

Italské prostředí nebylo Heinrichu Mannovi neznámé, neboť je už jako mladistvý poznal. Spolu s bratrem Thomasem pobyli v Itálii dva roky. Pobyt sám ovlivnil i tvorbu mladšího bratra (Smrt v Benátkách, Mario a kouzelník).

Roku 1925 navštívil Heinrich Mann rodný zámek francouzského krále Jindřicha. Nacházel se v jihozápadní části Francie v pyrenejském podhůří a nesl prostý název Pau. Mann jím byl okouzlen, a patrně už tehdy vznikl podnět k velké dilogii o Jindřichovi IV. Realizován byl však až v emigračním období, kdy se dlouhodobě zdržoval ve Francii a měl tak přístup k historickým materiálům. Výsledkem tohoto zájmu je dvojromán Mládí krále Jindřicha IV. (Die Jugend des Königs Henri Quatre) a Zrání krále Jindřicha IV. (Die Vollendung des Königs Henri Quatre). Dilogie je panoramatickým plátnem nejen o vzestupu podružného navarrského šlechtice na královský trůn, ale zároveň široký obraz doby, v níž se neúprosně střetávají společenské, náboženské a osobní zájmy. Jindřicha IV. si jako stěžejní osobnost vybral Mann především proto, že se stal sjednotitelem francouzského státu, který cílevědomě potíral partikulární a odstředivé tendence. Na této cestě měl mnohé spojence, z nichž autor vědomě vyzvedává venkovského šlechtice a filozofa Michela de Montaigne. Jeho poznámky a rady Jindřich akceptuje. Sama tato postava má v románě také stavebný dosah, neboť périgordský šlechtic sehrává v díle roli anticipanta, předpovídajícího Jindřichovi budoucnost. Vedle Heinricha Manna se k historické tematice v exilovém období uchyloval nejeden německý spisovatel, tato tendence byla vědomá, neboť naznačovala paralelu mezi nacistickou krutostí a obdobnými situacemi v minulosti, s nimiž se tehdejší společnost s obtížemi vyrovnávala (v románě je takovouto situací vražedná bartolomějská noc). Obdobně jako Heinrich Mann postupoval v téže době v emigraci Lion Feuchtwanger.

Tvůrce jindřichovské dilogie měl blízký vztah k našim zemím. Jeho první manželkou byla česká herečka Marie (Mimi) Kánová, s níž se oženil roku 1914. Z tohoto manželství pochází dcera Leonie. Roku 1924 přijal Tomáš Garrigue Masaryk Heinricha Manna v Lánech. Když spisovateli odňali nacisté státní občanství, požádal o ně město Liberec, které jeho žádost zamítlo. Roku 1936 mu československé občanství naopak poskytla obec Proseč. Mann si je podržel až do konce svého života. K českým reáliím patří rovněž jeho román Lidice, který nebyl do češtiny nikdy přeložen, mimo jiné proto, že je v rozporu s dobovými a historickými fakty. Za pozornost také stojí, že v Literárním archivu pražského Národního muzea se nachází fragment spisovatelovy literární pozůstalosti.

Marcel Reich-Ranicki napsal monografii Mannové, v níž v kapitole Král a vzdorokrál charakterizuje Thomase a Heinricha Mannovy. Druhého z nich velmi kriticky a místy přehlíživě. Německý kritik polského původu však zapomněl, že i Jindřich Navarrský byl zpočátku vzdorokrál a že jeho jméno Henri je totožné se jménem jeho slovesného obnovitele. Vzdorokrál Reicha-Ranického dostává v těchto souvislostech poněkud jiné zabarvení.

Heinrich Mann skonal roku 1950 v Santa Monice v Kalifornii. Později byly jeho ostatky přeneseny do tehdejší Německé demokratické republiky. Pohřben je spolu s manželkou Nelly v Berlíně-Weddingu (Dorotheenstädtischer Friedhof na Chausseestrasse). Spolu s ním tam odpočívá řada významných osobností, např. G. W. F. Hegel, J. G. Fichte, Arnold Zweig, Johannes R. Becher, Bertolt Brecht, Bodo Uhse, Anna Seghersová, Christa Wolfová a Herbert Marcuse.

František Všetička (1932) je literární historik a teoretik, žije v Olomouci.

Obsah Listů 5/2022
Archiv Listů
Autoři Listů

František Všetička

Vzdorokrál

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu