S malířem Juliem Reichelem hovoří Jan Šícha

Věci se dál dějí podivně

Česká sezóna v Drážďanech je největším festivalem české kultury v zahraničí za posledních několik desetiletí. Trvá už půl roku a jmenuje se Všechnu moc imaginaci!. Duší celé akce a kurátorem výstav je Jiří Fajt. Někdejší šéf Národní galerie v Praze byl ve dvou fázích na české scéně politicky zlikvidován, ale měl kam jít dál. Českou sezónu finančně a organizačně podpořil Česko-německý fond budoucnosti. Fond připravil dvoudenní Oázu imaginací, divadla, informační stánky, hudbu, průvod Drážďany. Krásná akce, stejně jako předtím divadlo bratří Formanů doprovázené dílničkami a koncerty. Vrcholem a zakončením České sezóny bude koncem listopadu výstava v Lipsiusbau na labské promenádě. Začínali tady expresionisté. K celé České sezóně vzniká obsáhlá kniha, kde mj. budou rozhovory s vystavujícími. Jedním z nich je Julius Reichel.

Pane Julie Reichele, byl jste pozván podílet se na festivalu Všechnu moc imaginaci! Česká sezóna v Drážďanech. Festival se koná ve Státních uměleckých sbírkách v Drážďanech. Zahajuje ho cyklus výstav, které se budou věnovat současnému umění z východní Evropy. Co pro vás znamená účast na drážďanském festivalu českého umění?

Jsem rád, že se to stalo. Napsal mi Jiří David, že mě doporučil, že se ozve Jiří Fajt. Skoro jsem nevěřil, že to vyjde. Často se o něčem mluví. Z padesáti procent se nic nestane. Z třiceti procent se to stane někdy jindy. Z dvaceti procent se to stane. To je plus mínus moje zkušenost. I když jsme si s panem Fajtem domlouvali schůzku, nečekal jsem, že fakt přijde. Jsem vyškolený na nevelká očekávání. Myslím si, že celý ten projekt je dobrý nápad. Spíše nutnost. České instituce nefungují, tak se to dělá takto. Mám radost.

Působil jste v graffiti scéně a byl jste za to dokonce odsouzen. Trpěl jste pro umění?

Utrpení pro umění bych nejdříve odřízl od graffiti. Graffiti jsem bral spíše jako poslání než jako umění. Když jsem dělal graffiti, myslel jsem si, že ho budu dělat pořád. Pak to úplně odešlo. Zmizelo. Začal jsem malovat obrazy a myslel jsem si, že je nutné k tomu trpět. Že je to součást věci, živočišné prožívání. Když člověku nejde tvorba, trápí se. Pak má chvilku radost a zase se trápí. Četl jsem deník Francise Bacona, kde psal, že umění je pro něj, jako kdyby se brodil bažinou. Má pocit, že se topí, najde něco pevného pod nohama, vyjde někam výš, a zase se topí. Prožíval jsem to podobně. Pro sebe jsem to popisoval jako prosekávání se džunglí. Občas najdu nějakou mýtinu. Chvíli tam jsem, jsem tam rád, ale pak mě to přestane bavit. Někde je ještě něco jiného, jdu dál. Myslel jsem si, že k umění patří existenciální trápení se. Jsem kvůli tomu plešatý a šedivý, a už se tolik trápit nechci. Když se v umění trápíte, je to jako trpět za všechny hříchy světa. Cítíte veškerou bolest. Chtěl jsem ji vyjádřit barvou a vším svým konáním. Pak mi přišlo, že to nejde spasit. Že člověk nemá šanci cokoli ovlivnit. Ať je jakkoli slavný a vysoko, věci se dál dějí podivně.

Jak vypadá vnitřní potřeba tvořit graffiti? Je nejzajímavější vyjít na ulici, zanechat tam stopu?

S graffiti jsem začal až v jedenadvaceti. Dříve jsem nenašel odvahu. Nešlo o strach, že by mě mohli chytit. Byl jsem v komunitě graffiti, chodil jsem těm lidem hlídat. Paradoxně můj první kontakt s graffiti scénou nastal, kdy jsem jel s klukama na vandr do lesa. Někdy v roce 1995 jsme stáli v Plzni na nádraží. Projížděly tam pomalované vagony. Nevěděl jsem, co se děje, ale něco říkalo: JO!

Chvíli mi trvalo, než jsem se prokousal do dost úzké komunity graffiti, ale povedlo se mi to. Sbíral jsem síly začít malovat. Nevěřil jsem si. Nevěřil jsem, že to můžu dělat. Dlouho jsem se trápil i vzniklými obrazy, měl jsem pocit, že nejsou dobré. I dnes jsem se svými obrazy spokojen tak na třicet, čtyřicet procent. Mám pocit, že jsem pořád na začátku. Myslím si, že na mé graffiti zkušenosti byl nejdůležitější fakt, že jsem začal jako starý. Ve věku, kdy s graffiti spousta lidí končí. Znám ale lidi, kteří začínali mladí a vydrželo jim to do pětačtyřiceti. Já jsem přestal, neměl jsem na to energii. Už mě to nezajímá. Chtěl jsem zavřít dveře. Dělám obrazy, nechtěl jsem, aby se postupy graffiti propisovaly do mých obrazů.

Co jste o své graffiti tvorbě říkal policajtům, když vás lapili?

Jednou mě chytili. Ráno ve vlaku. Ten vlak jsem pomaloval. Nemusel jsem jim nic říkat. Policajt říkal: Kdyby to bylo alespoň hezký. To mi přišlo moc fajn. Podruhé mě chytili ne u graffiti, ale při tvorbě instalace ve veřejném prostoru. U silnice E55 jsem omotával strom hadry. Dělal jsem tam takovou obrovskou kouli. Jeden policajt se ptal, co je to za blbost, že studoval střední uměleckou školu v Českém Krumlově, že toto není umění, že by ho to vůbec nenapadlo. Odvětil jsem mu, že asi proto dělá policajta.

Chytli vás jen dvakrát, a stejně jste byl podmíněně odsouzen

Dostal jsem čtyři sta a dvě stě hodin veřejně prospěšných prací, a ještě podmíněný trest. Graffiti jsem dělal i v podmínce. Je to závislost, asi jako na hazardní hře. Divný stav. Snažil jsem se, aby při něm nehrál roli adrenalin. Dělal jsem hlavně nákladní vagony. Vyhýbal jsem se vandalismu. Nákladní vagony nikoho moc štvát nemůžou. Když jsem dělal osobní vlaky, pak ne přes okna. Nechtěl jsem srát lidi, a znal jsem lidi ze scény, které bavilo srát lidi.

Co byste chtěl poslat do Drážďan? Můžeme poprosit o pár slov k vašemu dílu? Co by o vašem díle mohla říct babička vnukovi, když na výstavu přijdou?

Do Drážďan posílám věci ze svých znakových sérií. Pracuji s velkými barevnými plochami. Věci jsou dost komplexní, je to taková expresivní demence. Snažím se o co největší zjednodušení a hodně jednoduchou barevnost. Snažím se nebát barev. Hodně malířů se barev bojí. Pracují s šedí, černí, lomenými valéry. Ty jsou nejjednodušší na práci, dobře fungují s podkladem, a je to dobrý kontrast při detailnější práci, protože člověku tak nenafackuje. Dá se to dobře naučit a funguje to. Já se snažím o úplný opak. O velké kontrasty. O položení dvou růžových barev na sebe. Pro mě je základem kontrast. Kontrast mám hrozně rád, čím je ve věci více vyváženého kontrastu, tím je pro mě lepší. To je moje první strategie. Druhá strategie spočívá ve faktu, že se nepovažuji za malíře. Považuji se spíše za typografa. Všechny moje věci jsou 2D. Fungují ve vrstvách, jako když pracujete s Photoshopem. Kladu přes sebe plány, vzniká tak struktura. Pořád experimentuji s vrstvením a se strategiemi, jak přistupovat k obrazu. Nechci ustrnout u jedné metody, pracuji v sériích. Recykluji vlastní metody, nově používám postupy, které jsem objevil předtím. Z každé série se snažím dál vzít to nejlepší, co jsem se naučil. Je to proces stálého učení, který jsem si osvojil už ve škole jako intuitivní práci na základě dlouhodobé zkušenosti. Myslím si, že intuice je hodně důležitá. Jedno, jestli jste lovec, píšete, děláte obchod. Intuice je základ. Systémové vzdělávání intuici potlačuje, protože je neobhajitelná. Intuice při zkoušce nejde obhájit. Člověk by tam musel stát a mlčet.

Takže babička by řekla: Koukni na ta barvy, ten je ale odvážný, dělej to také?

Myslím si, že jsem hrozně málo odvážný. Jsem ilustrativní. Byl jsem rok v ateliéru u Milana Knížáka, po roce mě vyhodil s argumentem, že moje práce jsou omalovánky. Omalovánky jsem zvětšil, ale mohly by být radikálnější. Když tady dělám věci na podlaze, funguje mi lyrická expresivní abstrakce. Potřebuji to ale dopsat a popsat, použít krásnou věc jako podkladovou vrstvu, kterou destruuji. Produkt, který chci zničit, musí ale být hrozně dobrý. Moje odvaha spočívá v neustrnutí. Vyvíjím jazyk. Pořád. Takže vnímavá babička by mohla vnouče nabádat, ať pořád něco zkouší.

Jak podle vás může vypadat Všechna moc imaginaci? Kdo má dnes moc?

Dnes to vypadá, že moc má ten, kdo má atomové bomby. Vzhledem k současné situaci si myslím, že už majitelé bomb možná o moc přišli nebo o ni brzy přijdou. Střílet rakety je koncept minulého století. Elon Musk umí vystřelit raketu do vesmíru a vrátí se mu s přesností na minci položenou na zem. Věřím, že rakety zastarají. Za sebe se hodně bojím dronů. Když někdo vyrobí milion dronů, šest set dolarů za kus, je to děsná představa.

Moc imaginace je další otázka. Myslím si, že všichni diktátoři měli imaginaci velmi silnou. Lidé si dokáží vysnít nereálné světy a obětovat pro ně život. Největší moc imaginace je přesvědčit lidi, že zrovna váš národ je k něčemu vyvolený. Když se podíváme na umění, myslím si, že umělci jsou slabí v přesvědčování mas o imaginaci. Za uměním je hodně důležitý příběh. Van Gogha všichni také znají, protože si uřízl ucho. Myslím si ale, že jediná cesta, jak se dá měnit svět, je za pomoci umění. Dříve jsem si myslel, že je to za pomoci vědy. Dnes si myslím, že vědci si vytvořili rigidní hierarchickou strukturu, která není ochotná do sebe nasát kohokoli, kdo pochybuje. Umělec tvoří sám za sebe. Je ochoten riskovat, je ochoten trpět. Vypořádává se s věcmi sám. Zatímco jiní se ukrývají v týmech, umělci, nejen výtvarní, se sami rvou s démony a s vizí. Výtvarný umělec má své vidění světa, které musí protlačit svými obrazy.

Býváte popisován jako umělec počítačové éry a vůbec světa, kterým jsme obklopeni. Zjednodušujete si svět okolo? Nebo jste mu otevřený?

Počítač nemám. Používám tablet. Technologie mě zajímají ideově a ideologicky spíše, než že bych měl zájem o jejich funkci. Proto jsem mluvil o dronech. V první válce se změnila pravidla hry, protože nastoupily tanky a začala se používat letadla. Drony a další technologie mění dnešní pravidla hry. V mládí mě jako autor bavil Jules Verne, protože dokázal předpovídat směr našeho vývoje. Také se snažím přemýšlet, jak věci budou vypadat. Baví mě prodavači strachu. Vyvolávají v lidech strach, že umřeme na covid nebo nebude plyn. Málokdo říká, co může přijít úplně nového. Když jsem byl malý, měli jsme ve čtvrti jednu telefonní budku. Telefon jsme přes známého dostali někdy v roce 1987. Chodili k nám pak volat ze čtyř bytovek. Mnozí umělci jsou zakousnutí ve svých emocích a ustrašených představách. Jejich uvažování považuji za nudné. Já myslím do široka a dívám se dopředu.

Před rokem 1989 Drážďany ležely za železnou oponou, stejně jako tehdejší Československo. Myslíte si, že umění a svoboda jsou příbuzní?

V roce 1983 mi strýc utekl do Ameriky. Dostával jsem od něj balíky. Lego, pistoli na kapslíky Všechny balíky chodily otevřené, policajti je na poště rozbalili. Nic tady nebylo, strýc posílal oblečení, úplně všechno. Z matčiny strany jsem měl v příbuzenstvu majetné Němce, z otcovy strany takzvané kulaky. Z obou stran dostali dost naloženo. Strýc byl pro mě příkladem někoho, kdo musel utéct, aby mohl dělat, co chce. Utekl s batohem na zádech, přes Jugoslávii. Přijde mi divné, že si tady dnes někdo stěžuje, že nemá práci nebo nemůže dělat obrazy. Dlouho jsem trhal ovoce. V Itálii a Anglii, nejhorší práce. Vydělám peníze, pak si můžu půl roku malovat. Dnes hodně lidí čeká, že jejich problémy někdo vyřeší. Ve společnosti jsou lidé nemocní nebo jinak znevýhodnění, u těch je to něco jiného.

Když jsem byl mladý, počítal jsem s tím, že uteču, budu zavřený, budu mrtvý. Myslím si, že bych život v politické nesvobodě nezvládl. Proto si vážím lidí, kteří to tady vydrželi a dovedli zemi ke svobodě.

Říká se Inter arma silent musae. Vzhledem k současné Putinově válce na Ukrajině to nemusí být úplně pravda, že?

Picasso za války pracoval, prodával Němcům. Giacometti byl někde zalezlý, a po válce vyšel ven. Své budoucí sochy měl nachystané v nějakých krabičkách od cigaret. Myslím si, že válka může působit jako silný impuls. Myslím si, že spousty lidí si neuvědomují, jak zvláštních bylo uplynulých třicet let.

Ještě v padesátých letech minulého století v řadě oblastí na Slovensku pětaosmdesát procent lidí pracovalo v zemědělství. Ve stejné době v Čechách, v příhraničí a ve vyšších polohách, měli lidi největší starost, a to byla zima. Po první světové válce i skoro celá populace ve městech myslela na to, jak se zabezpečit na zimu. Přežít zimu bylo téma, které se řešilo, jen šlechta možná odjela do Itálie za teplem. Najednou jako problém řešíme dovolenou. Ne jednu, ale třetí. A takové hlouposti! Doprovázené pocitem, že na třetí dovolenou máme právo. Měl jsem tady v Praze ateliér, napůl ve squatu, s kamínky na plyn. Velká zima. Když je člověk ve městech odříznutý od topného systému, uvědomí si, že zima byla a je dlouhá. Komfort vnímám jako přechodnou věc, ne jako něco, nač mám nárok. Hodně generací před námi něco dělalo, lidé žili skromně. Díky nim jsme tam, kde jsme.

Ale zpátky k válce. Myslel jsem si, že Putin napadne Ukrajinu a že se Ukrajinci budou úspěšně bránit. Jako Izraelci. Že se nedají. Byl jsem na Ukrajině osmkrát, nejsou tam peníze, je tam korupce. Ale lidé jsou připravení všechno ustát.

Svět se změnil. Za svůj standard života částečně vděčíme Ukrajincům. Od devadesátých let to byli oni, kdo postavili a opravili Prahu. Dřou. Dům, kde teď jsme, vlastnil nějaký mafián. Každé okno tady v ateliéru příslušelo jedné kóji. V této místnosti žilo tak třicet lidí z Ukrajiny. Chodili makat a večer jedli rybičky s cibulí. Makali tady bez zdravotního a sociálního pojištění, s pochybnými vízy. Máme Ukrajincům být zač vděční. Doufám, že válka vytříbí pozice. Před bouřkou je dusno, po bouřce jasněji. Nedávno jsem zažil bouřku v lese, celou noc jsem nespal, ale ráno to bylo dobré. Doufám, že to Ukrajinci dají a projasní se vzduch. Věřím, že se po válce narodí další lidé. Do lepšího světa.

Za hroznou považuji situaci, kdy se čeká, co bude, než když se to konečně stane.

Československé umění meziválečného období se vyznačovalo mimořádně imaginativní poetikou. Vnímáte to tak? Je to pro vás inspirace?

Mám rád rané věci od Josefa Čapka, kresebné a ilustrativní věci. Také připomínají omalovánky. Mám rád Emila Fillu, ale ne toho picassovského. Jeho rané práce, pak věci, které dělal, když se vrátil z koncentračního tábora. Mám rád třicátá léta, nejen ta v Čechách. Lidé si oddychli po první válce. Československo bylo průmyslovou zemí, takže tady po vniku samostatného státu v roce 1918 byly i peníze. Co by bylo v Národní galerii bez soukromých sběratelů a mecenášů? Mám rád sochaře Otto Gutfreunda. Geniální. Co by asi dělal dál, kdyby se neutopil? Naštěstí neupadl do kýče. Myslím si, že meziválečné československé umění je tak zajímavé také proto, že lidé očekávali lepší svět. Pak viděli, jak se všechno zas hroutí.

Do České sezóny přispěla řada osobností. Chcete některé z nich poslat vzkaz? Nebo ji před publikem v Drážďanech nějak extra představit?

Nevzkazuji, raději osobně, nevadí?

A váš vzkaz zdejšímu publiku?

Všechnu moc imaginaci! To je základ! Představme si lepší svět, než je ten nejlepší z možných!

***

Rozhovor jsme vedli v pražských Holešovicích, v někdejší malé továrně. Na dvoře se natáčel film, prý se tak děje často, prý povětšinou reklamy. Ateliér Julia Reichela je rozlehlý, na zemi schnou obrazy. Otevřenými okny se dovnitř už plížil podzim. Julius Reichel očekává, že na jaře dostane výpověď, protože se tu bude stavět bytový dům, v někdejší továrničce možná kanceláře nebo loftové byty. Nový ateliér zatím nemá a nehledá, myslí si, že se něco najde.

Jan Šícha (1967) je novinář.

Julius Reichel (1981) v roce 2017 absolvoval ateliér intermediální konfrontace u Jiřího Davida na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze, když ho předtím po roce ze svého atelieru vyhodil Milan Knížák. Charakterizuje se jako stopař, který se s maniakální energií snaží bořit zažité postupy a strategie. Libuje si v zahlcenosti a publikum v téměř nestravitelných dávkách zásobuje novými podněty.

Obsah Listů 5/2022
Archiv Listů
Autoři Listů

S malířem Juliem Reichelem hovoří Jan Šícha

Věci se dál dějí podivně

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu