Adam El Chaar

Letní literární škola

Čtyřicátá osmá Letní filmová škola v Uherském Hradišti nebyla jen filmová, ale i literární. Literární stan se ve Smetanových sadech rozbil už poosmé, nabídl dvě až tři čtení či diskuse denně a premiérově také knihovničku plnou aktuálních titulů brněnských nakladatelství.

V poslední červencový pátek je příjemně – horko a zataženo. Bouřkový mrak město těsně míjí. Přednáška s názvem Filozofie rezignace Terezy Matějčkové je napjatě očekávána, ale přichází ledová sprcha – filozofka nedorazí z důvodu covidu. Asi se řídí Kantovým: Hvězdné nebe nade mnou a mravní zákon ve mně. Matějčková měla představit knihu Kdopak tu mluví o vítězství, která jí vyjde na podzim. Za výchozí moment filozofického tázání v ní označuje rezignaci.

V sobotu občas zaprší. Trakaře začnou padat, zrovna když na svou první šichtu vyráží z Café Portál moderátor Jan Němec. Ani na chvíli nezaváhá. Nad svou blonďatou přítelkyní roztahuje deštník a v mladistvém kalupu se autenticky vrhá do víru okolností. Na rameni mu visí plátěnka s nápisem Mám rád nudné věci.

Fotografka Dita Pepe představuje svou osobní výpověď – honosnou bichli Hranice lásky. Literárně i fotograficky v ní obrací něžný cit ze všech stran. Upozorňuje na druh ptáka, který preferuje starší samice. Konečně chytrý pták, kvituje Němec. Co říkáte na to, že na autobiografické výpovědi se v literárním provozu pohlíží spatra jako na terapeutické psaní? To jsem netušila, mně to přijde v pořádku. Asi bych to vůbec nevydala, kdybych to věděla. Němec upozorňuje, že nejde o jeho názor – on je tohoto žánru příznivcem.

Pospěch a Vřeteno

V neděli představuje sociolog Pavel Pospěch svou knihu Neznámá společnost. Každý konflikt se dnes podle něj překládá na dualitu město versus venkov, i když pro to nejsou žádná pevná data. Zdá se, že to trápí i Němce, který se doptává, zda to věčné dělení na město a venkov není jen mediální klišé. Pospěch přisvědčuje. Do jejich povídání zní z kopule přilehlého kina Hvězda zpěv Jakuba Königa. Po koncertě zpěvák do stanu sběhne a promění se ve spisovatele.

Čte ze své imaginativní novely Vřeteno. Tak nějak by čtení mělo vypadat, říkám si, ale vzápětí se mi do bubínku zařízne ostrý kytary tón. Myslel jsem, že ji König akorát zapomněl po koncertě odložit a drží ji jen jako plyšáka. Řízný zvuk má symbolizovat paprsek světla, ale mně zvedá adrenalin, který mi ničí soustředění a zahání myšlenky. Dochází mi, že poslech čtení, když se podaří, je vlastně přijetím cizího hlasu a myšlení za své. Posluchač propůjčuje své myšlení cizímu hlasu. Je to křehký stav, který imunitní systém může kdykoli zavrhnout a zničit vetřelce alergickou reakcí. König čte, jak to mám rád – intimně a bez pitvoření. Méně je u čtení více, platí to i pro hudbu.

Říhová říká...

V pondělí jsou na programu dvě ženy. Literární historička Zuzana Říhová je na rozdíl od snaživých Pepe a Pospěcha zrelaxovaná a skvěle ladí s ležérním Němcem a atmosférou Filmovky. Působí jako dva přátelé na gauči. Viděli jste někdy živou krávu? ptá se Říhová publika, které se zasměje. Jestli ne, tak se podívejte. Je to obrovské zvíře, váží šest set kilo. Říká, že k psaní ji zázračně iniciovalo, když viděla porod tohoto zvířete. Nikdo vlastně neví, odkud přicházejí nápady, tvrdí. To určitě ne, opáčí Němec, ale proč nás ovlivnila zrovna nějaká konkrétní událost, by se zjistit dalo, ne?

Říhová se ke klíčování kravské inspirace strhnout nenechává. Beze studu přiznává, že ve své knize Cestou špendlíků nebo jehel píše o venkově za kompletní absence obeznámenosti s jeho prostředím. Paní z publika to ponoukne k poznámce, že dnes píše o venkově hodně autorů, kteří ho neznají. Nebylo by přínosnější psát o venkově a zároveň tam žít, i když je pak samozřejmě obtížnější zachovat si potřebný odstup? ptá se nekonfrontačně. Jasně, je možnost zavřít se na tři roky do archivu, ale já si to radši vymyslím, odpovídá Říhová. Dodává, že Nabokov řekl, že literatura není, když holčička běží z lesa a volá vlk, vlk a za ní běží vlk, ale když holčička běží z lesa, volá vlk, vlk a za ní vlk neběží.

Paní společensky, smířlivě pokyvuje hlavou, ale ta se jí do toho pokyvování vzpurně vrtí. Ve svém vnitřním boji zvíci konfliktu města a venkova působí politováníhodně. Říhová je krásně v zenu. Po zamračeném víkendu je dnes nekonfliktně letní podvečer.

Novinářka a růžová růže

Lindu Bartošovou znáte z České televize. Od kanálu si začátkem roku dala půlroční kreativní volno, ale krátce před Filmovkou oznámila svůj definitivní odchod. Plánuje pokračovat na novinářské pozici, na které by mohla projevovat své názory. Kde to bude, odmítá prozradit.

Stan je zaplněný do posledního místa. Bartošová nevtíravě září jako slunce, které právě zapadá. Vedle ní sedí uhlazený pán, který od začátku dává prostor dotazům diváků. Osmadvacetiletá novinářka se většinou skromně omluví, že o tom vlastně nic neví, ale vzápětí svůj názor poměrně suverénně sděluje. Na internetu jí prý často vyčítají, že je přemoudřelá. Tak nevím, byli by spokojenější, kdybych byla jednoduchá? ptá se bezelstně.

Kniha, která stojí na stole, je souborem rozhovorů s významnými českými žurnalistkami. Nese titul Novinářky. Přihlásím se o slovo. Naznačuju, že budu křičet, ale moderátor trvá na tom, že si mám jít pro mikrofon, aby mě slyšeli i na druhém konci stanu. Dobrý den, já bych se chtěl zeptat, proč má ta kniha takový obal. Oči všech přejdou z novinářky na knihu, kterou dosud svým vyzařováním zastiňovala. Asertivně třímám mikrofon.

Růžovobílý obal Novinářek vypadá jako rozlitá jahodovo-citrónová zmrzlina nebo ekzém. Nebo že by se novináři dívali na svět růžovými brýlemi? Růže mě napadla hned. Nepřemýšlela jste i o nějakém jiném obalu? Vám se ten obal nelíbí? usmívá se dotčeně Bartošová, jako by to byl nějaký hřích. Já jen, že takhle to vypadá, že se v té knize ptáte na nějaké... Určitě se v ní ptáte na hlubší věci, ale působí to, jako byste se v ní ptala třeba: ,Jakou máš ráda zmrzlinu?

Bartošová má ze mě kulturní šok a obavy přejedou i po tváři muže. Ne, na to se tam určitě neptám, přečtěte si tu knížku, odpálkuje mě a už klidněji pokračuje: Růžová je barva bezpečí, mám tu barvu ráda. Růže je tam přímo obtisknutá. Aha, růže, to jsem nevěděl, tak to jo, děkuju, ukončuju své angažmá s povděkem, že můžu vycouvat smírně, i když je to podobné jako u paní, kterou rozčarovala Říhová. Zprvu jsem myslel, že Bartošová myslí růží tu růžovou barvu. Při vší snaze na knize žádnou růži nedekóduju.

Z dalších otázek vděk vyjadřujících dívek a žen se dozvídám, že se novinářka staví za ženská práva a snad i za menšiny. V roce 2016 vytěžil ze své proslulosti a kontaktů Dominik Feri knihu rozhovorů Tak jsme lajkovali. Jsem zvědavý, jestli bude Bartošová pokračovat jako mediální řeholnice, nebo zvolí celebritně-aktivistickou polohu, ke které má našlápnuto.

Po našem krátkém rozhovoru mě show začíná opravdu bavit. Zcela propadám kouzlu Bartošové podobně jako onehdy na koncertě zpěvačky Lucie Vondráčkové. Všichni odcházejí spokojení a spousta mladých dívek stojí ve frontě na novinářčinu zmrzlinu politou jejím žehnajícím úsměvem.

Viktorie a Kalifornie

V úterý na pódiu vítá moderátor Jan Jindřich Karásek básníka Radka Malého, který vydal v edici poezie nakladatelství Odeon sbírku Básně na děrné štítky, a básnířku Kláru Goldstein, které v Odeonu právě vychází sbírka Deště Maierniggu.

Básnířka netrpělivě očekává startovní výstřel. Ostýchavě, dramaticky začíná číst. Než se poloslepí zatracenci prostřihli přes obrannou linii... Střepy lehké, pršící do trávy jako origami jeřáby... Srstí se otírá o počátek dne. Děkuji. Klára jako by přijela z viktoriánské Anglie, zatímco Malý se vystřihl z Kalifornie šedesátých let. Vypadá jako bratr Olgy Stehlíkové, editorky své sbírky. Nečte vůbec dramaticky, uvolněně artikuluje. Dovolím si přečíst ze své sbírky Falkenfrau, říká Goldstein, když na ni zase přichází řada.

Malý zamyšleně hladí stopku sklenky svého vína. Konec světa, ohlašuje Goldstein další báseň a on se s pohledem upřeným na stropní stínohru parkové květeny sám pro sebe s gustem rozesměje. Goldstein píše složitou poezii, která se lépe čte soukromě. Básník Ondřej Hložek tvrdí, že je autorkou nejlepšího slamu tohoto roku. Má na mysli klip, který publikovala na svém Facebooku – zaníceně v něm šeptá do kamerky.

Ten zvuk si ani nepředstavíš, varuje Goldstein a Malý navazuje tónem konferenciéra, vanilkově (slovo z jeho básně) společenský. Ještě jednu bytost jsem toho dne zahlédl, nesla před sebou zrcadlo. Muž vedle mě tleská příliš nahlas. Karásek se ptá na koncepce sbírek. U Goldstein to byl výtrysk. Malý říká, že psaní je arteterapeutické. Vázaný verš děti, volný verš já. Velmi lyrické, hodnotí divačka.

Sněhurka a sedm filozofů

Jaké to je nefilosofovat heroicky, ale z pozice rezignace? ptá se Tereza Matějčková v anotaci své přednášky Filosofie rezignace, kterou by v poslední červencový pátek zahájila program Literárního stanu Letní filmové školy v Uherském Hradišti, kdyby jí do toho nevstoupil covid. Natěšení návštěvníci museli rezignovat na své naděje, ale možnost filozofovat jim zůstala.

Filozofování nebývá slučitelné s běžným životem. Vyžaduje obrácení do sebe a přicházení na svět vylučovací metodou. Odměnou je uvědomění. Je to odměna materiální? Hladinu alfa lze u mnichů pozorovat na EKG – sice subtilní, ale pozorovatelné vítězství. K čemu takové vítězství je? Záhy zhořkne na jazyku, čekáme-li od něj nějakou změnu v realitě, do které jsme vrženi. Nenamažeme si ho na chleba ani se s námi kvůli němu nikdo nevyspí.

Samotná radost z uvědomění se brzy může překlopit ve svůj opak. Je třeba napsat uznávané dílo. Filozofové svá uvědomění konzervují do slov. Tu přichází ke slovu literatura. Jsou filozofové, kteří se nebrání básnění, a jiní, kteří se drží Reality? Filozofické dílo je stejně jako to beletristické subjektivní interpretací lidského údělu. Více než u jiných věd tu jde o radost ze sdílení a ze zakoušení sdílení. Popisují se věci tak abstraktní, že aha momenty, které pociťujeme, mají velmi specifickou příchuť. Jde o předání radosti ze zakoušení poznání.

Vzezření Sněhurky u Matějčkové kontrastuje se sebejistotou. Zapochybuje-li se, není to proto, že by ztratila tah, ale proto, že to k filozofování neodmyslitelně patří. Jsou to pauzy zaštítěné majestátem, podobně jak to známe z rozhovorů s Michelem Houellebecqem. Pokud jste v roce 2020 četli v Tvaru její rubriku To je ale otázka, jejíž jedinou chybou bylo, že byla příliš krátká, nárok na určitou namyšlenost jí přiznáte.

Filozofie do literárních časopisů patří. Jde o vědu úzce spjatou s jazykovými prostředky a možnostmi, jak ve svém díle názorně předvedl Ludwig Wittgenstein. Důvodem, proč se v literárních časopisech moc nevyskytuje, může být manko těch, kteří o ní dokážou poutavě, a přitom ne lacině vyprávět. A hlavně s chutí. Tereza Matějčková to dovede, mnohý návštěvník Filmovky proto na zprávu o zrušení Filozofie rezignace reagoval svěšením hlavy.

V roce 2018 vydala pod názvem Hegelova fenomenologie světa interpretaci díla Fenomenologie ducha. Od té doby přispěla články do sborníku Lévinas v konfrontaci a do Filosofického časopisu, v jehož redakční radě sedí. Spolupracovala s filozofickým nakladatelstvím Oikoymenh a před nedávnem usedla do redakce Týdeníku Echo, kde po angažmá v Tvaru opět pravidelně vychází.

Bývá také aktérkou diskusí – mimo jiné třeba na Českém rozhlase, kde se vyjadřuje k politice. Představují ji tam jako filozofku, i když převážně funguje spíše jako učitelka a popularizátorka filozofie. Alespoň pokud není filozofem Václav Havel, jemuž tuto značku Matějčková v jedné polemice odmítla přilepit.

Václav Havel filozofem nebyl možná proto, že dovedl říkat věci jednoduše a intuitivně, a být tak i chápán – mimo jiné na základě svých činů, zejména ochoty obětovat svobodu vnější pro zachování té vnitřní. Jeho hlavní premisou bylo, že odpovědnost člověka určuje jeho identitu. Nechá-li se tedy Matějčková představovat jako filozofka, možná by měla tento titul ponechat i Havlovi. Jinak je filozofem v užším slova smyslu samozřejmě ten, kdo se vyjadřuje v rámci zavedeného pojmového aparátu a příležitostně ho s rozsáhlými vysvětlivkami obohacuje.

V dnešní době dochází nejen mezi rekreačními filozofy k renesanci psychedelických drog. Psychologové pějí ódy na schopnost účinné látky ve zdejších luzích a hájích momentálně dostupných hub lysohlávek psylocybinu účinně potlačovat depresi – dokonce prý bez vedlejších účinků. Filozofování je vlastně hledáním východiska z existenciální úzkosti. Je zdárně uchopenou depresí, splínem drženým v mezích zdárného pokroku.

Psychedelickou zkušeností, která zřejmě akcelerovala jeho filozofické bádání-myšlení jak z hlediska zájmu, tak poznání, prošel i Jean-Paul Sartre, kterým byl předtím podobně jako Matějčková vysokoškolským pedagogem. Poté, co si v rámci práce na spisu Imaginárno (1936) dal v roce 1935 meskalin, ho začali všude doprovázet krabi. Zmizeli až po dvou letech, kdy Sartre na boj s halucinací rezignoval a přijal ji za součást svého života. Přetavili se do jeho filozofie, kterou v roce 1943 fenomenálně předestřel na stránkách Bytí a nicoty. Dodnes pobíhají po pláži vědění v příboji lidské touhy po poznání.

Tereza Matějčková se na podzim chystá vydat knihu Kdopak tu mluvil o vítězství. Do labyrintu pochybovačného myšlení možná vtáhne pár nových zasvěcenců. Koncept rezignace versus vítězství je na filozofku trochu povrchní, jako marketingový slogan oslovující nepolíbené ateisty ale vůbec není špatný. Vítězství a rezignace jsou dvě strany téže mince a lze s nimi čachrovat podle libosti. Rezignovat se dá na sto způsobů. Rezignace na jednu věc může znamenat zapálit se pro jinou. Když se někde potopíte a nevynoříte, nemusí to hned znamenat, že jste se utopili – mohli jste se jen vynořit jinde.

Filozofovat znamená opustit hladinu nanicovatého každodenního small-talku frází a potopit se do hlubšího, nuancovanějšího diskursu. Vynořit se s nějakým sdělným poznatkem – nadechnout se nad hladinou. When one door is closed another is opened, zpívá Bob Marley a Johnny Cash dodává: On your knees you are taller then trees. Že k filozofickému tázání člověka dotlačí až rozčarování z absurdity běžného života, píše nejen Václav Havel v Dopisech Olze. Východiskem existencialismu je u Sorena Kierkegaarda kámen úrazu a skok do víry, u Sartra mezní situace vrhající jedince do autenticity. Zkrátka věci, které nezažijete ve slonovinové věži.

Adam El Chaar (1984) je prozaik, básník a redaktor. Věnuje se internetovému blogovaní. Autor knih Praha Zlín Praha, Zlín Praha Zlín, BerZlín a Ženy.

Obsah Listů 5/2022
Archiv Listů
Autoři Listů

Adam El Chaar

Letní literární škola

Pospěch a Vřeteno

Říhová říká...

Novinářka a růžová růže

Viktorie a Kalifornie

Sněhurka a sedm filozofů

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu