Zdeněk Mitáček

Na Jurém a v Lešné

V srpnu jsem navštívil svůj rodný kraj, Zlínsko, poklidný kus světa ležící pro mě od prvních dětských výletů už navždy mezi řekou Olšavou u Uherského Hradiště, zoologickou zahradou v Lešné a zámeckou galerií v Kroměříži. Znám to tady po paměti, připomínám si, ukolébán krajinou úrodných rovin, táhlých návrší připravených pro pěstování vína, na východě přecházejících do prudkých svahů, které jsou tak náročné pro chůzi dítěte a zároveň laskavé pro oči dospělého, který už něco ve světě viděl.

Se ženou jsme přicestovali na statek, který před delším časem, totiž před válkou, postavili mí předkové z matčiny strany. V dětství to pro mě býval vzdálený velký dům v ovocném sadu, kam jsme se s rodiči vypravili jen občas, nejčastěji na podzim, na jablka. Prababička Aloisie mi už tehdy v přítmí velké místnosti s malými okny, jejich sváteční světnice, připadala skutečně věkovitá. Její pomalé způsoby při přípravě čaje ve mně budily bázeň. Zemřela v předjaří roku 1984, v roce, kdy mi bylo čtrnáct, dožila se opravdu vysokého věku.

Velký dům po předcích stojí na návrší s výhledem na vzdálený, neustále pracující a všechno možné ku svému prospěchu i prospěchu okolního světa podnikající Zlín. Výhled je krásný zvlášť večer, když se nad městem stmívá. Dnes je tu ekofarma, spravují ji naši vzdálení příbuzní, během naší letní dovolené stále něčím zaměstnaní a nemluvní, jak to ostatně bylo v rodině prababičky Aloisie běžné. Rád bych jim tímto udělal reklamu a poděkoval jim.

V prvních dnech našeho pobytu jsme se vypravili do Lešné, vyrazili jsme po snídani, čekali jsme na prohlídku letní vily původních majitelů místního panství, začínala v deset dopoledne. Žena odešla fotit, postával jsem chvíli u nedalekého pavilonu s rejnoky druhu Siba ománská (Rhinoptera Jayakari), místní atrakce, kam člověk může zajít a ty tajemné, zvláštně pomalé a mlčenlivé tvory podobající se plachtám s hebkou kůží skrze vodní hladinu pohladit. Napřed jej ovšem mladý brigádník požádá, aby si řádně umyl ruce. Viděl jsem uvnitř dav lidí a nechtěl jsem překážet, sedl jsem si raději na lavičku před zámkem.

Shodou okolností jsem pár dní před naším odjezdem viděl pořad Naked Attraction Denmark, nevím, jestli o tom psát, jestli je televizní nahota po desáté hodině přípustná na stránkách časopisu, který je jinak celkem usedlý a spořádaný. Je to zvláštní paralelní svět a je otázkou, zda má smysl ho reflektovat. Svět kolem běží dál, točí se svým stále stejným tempem, pořád se v něm při tom něco mění. Vynálezy se skládají jeden ke druhému, oheň, kolo, zrcadlo, knihtisk, parní stroj, kamera, obrazovka, televize se svým přenosem obrazů. Dokud bylo vše zaznamenáváno v pevné hmotě knihy nebo na plátně obrazu, zdály se věci jaksi stabilnější. Mladí lidé v severských zemích se chodí seznamovat do téhle TV seznamky tím způsobem, že se svléknou a potom se tetelí, koho z nich vybírající, také mladý člověk, pozve na rande. Nápadníkovi v produkci najdou pět možných partnerek či partnerů. Ti se před začátkem pořadu postaví nazí do zprvu uzavřených plastových kójí, připomínajících plastové vertikální rakve, ovšem v neonových barvách. V díle pořadu, který jsem viděl, hledal partnerku na rande mladý muž, celkem pohledný Dán, který o sobě v úvodním videu prozradil, že pracuje na moři, má malý domek se zahradou, pěstuje kytky. Ve studiu se prohlašoval za milovníka erotiky a ženské krásy.

Je to uděláno tak, že v první části pořadu kamera dívky odhalí od chodidel až k pasu, je vidět jejich klín a v něm schované přirození, klíny jsou nejčastěji holé, moderně upravené, jaksi až povídkové. Mladý dánský princ jak z reklamy na trička Lee Cooper před nimi zaváhá, moment neví kam s očima, tolik živé nahoty najednou je, zdá se, i na něj trochu moc, pak se však osmělí, společně s moderátorkou přistoupí k dívkám o krok blíž a hodnotí, pochvalně hodnotí, vybírá.

Poté jednu z žen odmítne a ona se už dalšího programu neúčastní, odchází ze studia, aby v záběru ze šatny, kde je oblečená v županu, mohla divákům sdělit, že jí to celé bylo příjemné a za komplimenty mladého muže že děkuje.

V následující části víko plastového boxu odhalí ženy nad ňadra, jenže právě v tom okamžiku mladému muži nepatrně ztuhne výraz kolem očí, v hlavě mu bleskne myšlenka, že ze sebe udělal před celým světem pořádného hlupáka. Ňadra totiž k nabízeným klínům příliš nesedí. Torza těl evidentně neodpovídají jeho původním představám.

Tohle je život, takhle divák sleduje život, otázkou však je, jakýma očima se na ten život dívá.

Ze scénáře rozeběhnutého pořadu však nelze jen tak vyskočit. Mladík jménem Even evidentně už bez původní zvědavosti tedy chválí dál a přitom vyřadí další dívku, která nahá odkráčí do šatny, odkud se divákům s lhostejným výrazem ve tváři donutí říci, jak pro ni bylo jeho lichocení příjemné a povzbuzující. Mladík konečně pochopí, že pravidla této hry neurčuje on sám, to už společně s ním ve studiu kromě oblečené moderátorky zbudou poslední tři zcela odhalené dívky, po dalším výběru pak poslední dvě, nejmladší, devatenáctiletá studentka a ta druhá, starší a po tělesné stránce snad nejméně přitažlivá. Naivní mladá studentka se jmenuje Kamila a když se onen dánský Narcis, kluk jak z plakátu, sám jde svléknout a vrátí se nahý do studia, je na ní vidět, že by mu za jeho výběr sebe nejraději rovnou skočila přímo do náruče.

Odejdou spolu ze studia: drobná dívka a vysoký štíhlý kluk, zdánlivě ideální pár. Za několik dní mají schůzku na baru v luxusní restauraci hotelu, který uvedený pořad mezi jinými firmami také sponzoruje. Kamila je viditelně šťastná, připadá jí, jako by ve svém Evenovi vyhrála celý svět, rozsvítí celý ten bar i televizní obrazovku, dovolí se a vjede mu rukou do vlasů, což v TV vypadá obzvlášť půvabně. Jeho to však, zdá se, nechává poměrně chladným. Pak spolu odejdou, kráčí bok po boku po nábřeží, kamera je sleduje otevřenými dveřmi: vysoký, štíhlý, lehce zachmuřený typ a devatenáctileté šťastné, blonďaté naivní dítě.

V poslední kapitole uvedeného pořadu sedí Kamila před kamerou sama a hodnotí, slovy i beze slov, co jí první a pravděpodobně také poslední setkání s Evenem přineslo a co vzalo. Byli jsme spolu na hotelu, říká, snad aby ho neshodila, říká to jaksi rozpačitě, ale děti přece vždycky mluví pravdu, tak jí to snad ani nepřijde. Vlastně, nevypadá už tak úplně jako dítě, je oblečena a mluví trochu jinak. On musel odjet, poslal Kamile krátké video, je opět na moři, natočil jí tedy pozdrav, který si Kamila může pouštět na tabletu, který v pořadu ukazuje na kameru. Kamila si jeho pozdrav může přehrát na tabletu prakticky kdykoliv, kdy bude chtít. Jestli bude ještě někdy chtít. Jestli ten tablet i se svojí duší náhodou nevyhodí do první popelnice někde za rohem.

Ženy jsou mezní případy, napsal kdysi Karl Kraus. A vlastně cosi podobného už v médiích jednou běželo. Hans Christian Andersen napsal cosi takového možná lépe a možná úplně naopak, já vlastně nevím. Mám hlavu rozčíslou fénem, co neustále vane z televizní obrazovky, takže už ani nevím. Zdá se mi však, že v Kodani mají na nábřeží jakousi sochu, snad právě té Kamily? Sochu, se kterou se každý rád vyfotí. Vím, kamera sama za to nemůže, to jen scénárista a produkční s duší octomilek otvírají prostor, zvou lidi do příběhů, které oni sami snad ani nechtějí prožívat.

Gerdin pohádkový princ žil přece jen ve šťastnější době, neznal ještě hrdiny televizních obrazovek a filmových pláten, živé obrazy se mu zjevovaly jen ve snu, a byly tím pádem mnohem čarovnější, a snad až posvátné. Nebyl ještě tak moc zamilovaný sám do sebe, jen do jiné. Nebyl ještě takový Narcis, ostatně vždyť nevím, neznal jsem ho osobně ani přes kameru.

Jsme ale v Lešné, jsme v zoo, na deset hodin máme v plánu prohlídku panského zámku, jdu tedy ke stánku a u sympatických a velmi mladých brigádnic si objednám presso s tonikem. Když už jsem odmítl umýt si ruce a přes chumel návštěvníků pohladit po hřbetě některého z místních rejnoků, podívám se aspoň na aligátory.

Od plůtku, který zde tvoří hranici, již není radno překračovat, nahlížím do jejich místního studia, které tvoří velký mělký bazén se dvěma dřevěnými, mírně nad hladinu vyvýšenými rošty. Jeden ze tří aligátorů se právě k potěše návštěvníků rozhodl osušit se na sluníčku.

Mají za sebou miliony roků, jako druh se během nich příliš nezměnili, uvažuji. Možná jim to stačí, říkám si. Na nás lidi jim to zřejmě stačí, pomyslím si. O čem asi uvažuje, ptám se:

- Kdyby se sem přišla konečně podívat nějaká ta angažovaná povídkářka, třeba aspoň ta kyselá Hůlová, kdyby nám sem na chvíli svoji povídkovou nožku kouskem nastrčila, aspoň po kotníček, aspoň jeden jediný odhalený kotníček.

- Kdyby aspoň ta letošní laureátka Státní ceny s tou svojí Bílou vodou, ta Tučková, nám tady ukázala zblízka jedno jediné odhalené ramínko.

V duchu tím pasuji aligátora na jedince ze staré školy. Pro něj zřejmě televize ještě nevysílá. Nudí se a jeho netečné a chladné oči něčím připomínají kamery, které v džungli lidských vztahů umí sehrát své prapodivné hry.

Vraťme se k rodině, prababička Aloisie měla sedm dětí, tímto se omlouvám, že svým promarněným životem dělám naší rodině jen velkou ostudu. Byli silně věřící, pracovití, přičinliví, doba však nikomu z nich příliš nepřála. Postupně ze statku odešli, ale ten shodou okolností přece jen zůstal v državě Aloisiiných potomků z jedné pro mě už velmi vzdálené části rodiny. Vrátily se k němu v minulosti ukradené polnosti, byl zrenovován a upraven na příjemné klidné místo s ubytováním pro rodiny s dětmi. Na pokojích zde nejsou televize. Aloisiin statek překvapivě žije, pro mě to však letos není zrovna snadný rok.

Řekni mi prosím
proč v tomhle roce zase tak moc
uvažuju o smrti

Přitlačilo mě to ke zdi
vymačkává to
ze mě vzduch

Nemožnost
Překážky

Proč tak moc uvažuju
o smrti
která má přece přijít sama a až na samotném konci?

Pane, co je tohle za školení, jak to pochopit? Modlím se prostými slovy večer na dětském přírodním hřišti v lese za domem, sám, na lavičce skryté v nejzazším koutě za schovkami, prolézačkami a překážkami a vidím, jak listy stromů prozařuje zapadající slunce. Vidím v nich drobný, zlatem vyplněný obrys, siluetu matky a dítěte. A Ty, světlem oděná, prosím řekni svým dcerám, co se ještě hodí a co se už jaksi nehodí. Nebo, prosím, řekni aspoň mně, kam tyto lekce v životě vedou.

29. 8. 2022, v Ústí nad Labem

Zdeněk Mitáček (1970), prozaik, básník, esejista a autor kritických textů o literatuře, pochází ze Zlína, od roku 2010 žije v Ústí nad Labem. Vydával časopisy Arkáda a Jihovýchodní pošta. Do Listů č. 4/2022 napsal komentář k básni Petra Krále.

Obsah Listů 5/2022
Archiv Listů
Autoři Listů

Zdeněk Mitáček

Na Jurém a v Lešné

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu