Dvouměsíčník pro kulturu a dialog
(úryvek)
Okolo čtvrté ranní v ocelově modrém šírání slyšíme první kohoutí kokrhání
tam dole
pod ocelově modrým oknem a vzápětí odpověď se ozvekdesi v dálce, pak další na zahrádce, pak další hrozně prudce
zapraská jak mokrá svíce tam z políčka brokolice, zahoří a od ní chytí celá vesnice.
Spousta křiku
zní od dveří od záchodku z odrolené podlahy kurníku,kde v modrém příšeří jejich obdivné ženy šustí peřím, kohouti protahují kruté nohy a měří
okolí tupými zraky a otevřené zobáky chrlí divoké tradiční zvuky.
( )
Přeložila Mariana Housková
Svítalo.
Pruh mezi břehem a poli byl zarostlý nahnědlou mlhou, planými růžemi a nízkými špatně rostlými ořešáky. Houštiny obsypané šípky tvořily temně červené lesknoucí se území, jímž se nedalo prodrat. Stál jsem na kraji červeného mračna, v mlze a postupujícím světle.
Vtom zakokrhal kohout. A druhý mu odpověděl.
Jako by se v té vteřině přede mnou rozevřel jiný prostor. Skládal se z toho majestátního zvuku, jenž téměř zmizel z mého života, ačkoli býval tak obyčejný. Ze scén, kdy jsme na dvorku za svítání s babičkou podřezávali kohouta a polévali jeho peří vařící vodou. Z hrozné červené hmoty kohoutího hřebínku a laloků, které se prostoupily s rudými šípky a červeným masem uvnitř šípkových plodů. Rozednívalo se, kohouti chrlili krev a okolo mě hořely červené proudy vzpomínek i přítomné chvíle.
Americká básnířka Elizabeth Bishopová napsala kdysi o kohoutech dlouhou ódu. Vzdálené kokrhání v ní nazývá tradičním zvukem a říká, že připomíná zapraskání mokré svíce a že od kohoutího křiku zahoří celá ves.
Šel jsem cestou podél pole, co zrovna tady kopírovala břeh, a myslel na zapraskání mokré svíce.
To, že vesnice od kokrhání chytne, zahoří, jak také napsala, bylo srozumitelné: kohoutí zvuk se přece zdvíhá, stoupá, je jako plamen ohně, který se žene do výšky a hledá, co by pohltil. Ten hlas je čtyřdílný a každá jeho část je jako jeden ohyb stoupajícího plamene. Kohout sám při kokrhání plápolá – a nejen ohnivými barvami peří a hřebínku. Hlava a krk se napnou dopředu, hruď se nadme. Kohout se zavlní. Jako kdybys pod něho přiložil. Co ale Bishopová myslela zapraskáním mokré svíce?
K některým veršům se čtenář dotahuje dlouho, ale nikdy by se tolik nesnažil, kdyby od prvního přečtení netušil, že to přijde! Kdyby mu od začátku nebylo cosi povědomé. Ještě ničemu nerozumí, ale něco tam je – už to někde viděl, slyšel, zažil. Podobá se to situaci, kdy si na něco nemůže vzpomenout, ale cítí, že to přichází, už je to skoro tady, má to na jazyku. Básně se čtou pravděpodobně proto, aby nastal tenhle zvláštní stav a aby trval co nejdéle.
Kokrhajících kohoutů bývá víc, vždycky jich bývá víc. Jeden zpívá blízko, jeho kokrhání stojí před očima. Ale vzdálenější a velmi vzdálené odpovědi bývají jiné. Daleká kokrhání se perlí v mlze, vzdálenost obrušuje jejich výšky, které se podobají ržání, a k uchu donáší zpěněný drsný střed. Suchý a teskný, vzpomínáš si? Kohoutí hlasy doléhají v nepravidelných intervalech a z různých hloubek dálky. Právě takhle praská mokrá svíce, k níž se skláníš, když ji zapaluješ v naprostém tichu po dešti. Vzdálení kohouti, kteří jeden po druhém kokrhají, připomínají suchá zapraskání mokré svíčky, po nichž se plamen nerozhoří. Zaškrtnutí sirek, jedné, druhé, třetí, které mokrý knot nezapálí. Ale všechno směřuje k tomu, aby oheň vzplanul, ves se rozhořela a...
... přišlo ráno.
Elizabeth Bishopová (1911–1979), americká básnířka, prozaička a esejistka; zásadní osobnost americké poezie 20. století. Česky vyšel výbor z poezie a korespondence Umění ztrácet (2004) a výbor z próz Ve vesnici (2007) – obě knihy v překladu Mariany Houskové Machové.
Petr Borkovec (1970), básník, prozaik, překladatel. Stálý spolupracovník Listů.
Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour
Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem
Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát
Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse
Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříeného Ducha
Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy
Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?
Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.
Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!
Mapa webu - přehled článků a struktury webu.
Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.
Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu
Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce.
Statistiky.
