Dočetli jsme se, že jste začala fotografovat před pěti lety, když jste dostala zrcadlovku. Věděla jste hned, že nepůjdete cestou dokumentu, ale spíš řekněme výtvarně uměleckou?
Začínala jsem se stylizovanými zátišími a myslela jsem, že budu spíš tvořit v ateliéru. Potom jsem se posunula směrem k dokumentu, zásluhu na tom má Jana Hunterová, která mě učila na Liberecké škole fotografie. Právě ona se mnou potom jela na Amazonku, odkud je soubor, který otiskujeme.
Tím prvním výtvarným cyklem byly Andersenovy pohádky? Bezčasí následovalo hned poté?
Ano, Andersen minimalis, šest pohádek zobrazených vždy v jediné fotce. Potom jsem vytvořila celou řadu spíš školních prací na škole v Liberci. Soubor z Amazonky byl první poté, co jsem byl přijata na opavský Institut tvůrčí fotografie.
Když uslyšíme název Bezčasí, vybaví se nám spíš doba pandemie, ale pak si uvědomíme, že podobný pocit vlastně vystihují i vaše fotografie.
Fotky vznikly těsně před pandemií, když jsme byly v listopadu 2019 v Peru, možná to předznamenaly.
Byla to první takto exotická výprava? A jak vás tam napadlo vytvořit právě takový cyklus?
Cestuji hodně, ale tady si o to říkalo prostředí. Vyzařovala z něj jakási zvláštní energie, která mě poháněla zaznamenávat to.
Mluvíte o pocitu vytržení z běžného toku času?
Ano, to jsem pociťovala na té lodi. Konkrétní myšlenka vznikla ale až po návratu. Při fotografování, jsem zachycovala jen tu atmosféru. Teprve doma jsem se snažila složit vše do nějakého souboru a dát tomu společný rámec. Protože šlo o klauzurní práci na ITF, pomáhal mi s tím částečně Josef Moucha jako vedoucí. Tedy – nápad byl můj, on mi radil s výběrem fotek.
Amazonie ale svádí spíš k barevným fotografiím, ty vaše jsou záměrně černobílé.
Jana Hunterová na té cestě fotografovala barevně, já černobíle. Rozdělily jsme si to tak. Zdálo se mi od začátku, že tak vynikne zamýšlený příběh.
Fotografů jsme se už ptali: není pro ovládnutí tématu lepší všední, známé prostředí, v němž se dá víc soustředit na detaily, než exotika, která může být zahlcující?
Já asi potřebuji to ozvláštnění, v Praze se mi třeba fotografuje špatně, všecko mi připadá běžné, na Amazonce bylo naopak všechno jiné. To bylo pro mě motivující.
Budete pokračovat v podobných projektech, které by se blížily dokumentu?
Spíš se soustřeďuju na konceptuální věcí. Fotografie musejí mít samozřejmě svou kvalitu, ale mě láká především příběh. Jako byl předloňský cyklus fotek zdí, nazvaný Bez odpovědí. Teď mám rozpracovaný soubor, v kterém spojuji krajiny a mapy. Vidíme současně slepou mapu, která udává, jak někam dojít, a realistickou fotku toho místa – které ale může být kdekoli. Vzniká tím cosi tajemného.
-tt-
Eva Mořická (1987) se narodila v Liberci, vystudovala filologii na FF UK v Praze, kde dnes žije. Dálkově studovala na Liberecké škole fotografie , nyní je posluchačkou Institutu tvůrčí fotografie v Opavě, navštěvuje také pražský Ateliér vizuální komunikace. Zúčastnila se několika kolektivních výstav. Pracuje jako grafička.
Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour
Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem
Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát
Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse
Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříeného Ducha
Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze enevy
Jiří Weil:
trasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?
Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.
Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!
Mapa webu - přehled článků a struktury webu.
Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.
Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu
Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.