Jan Novotný

Moje Amerika

Milá kolegyně, přeposlala jsi mi spis o zločinech Ameriky (rozumí se USA), líčící ji jako nejtemnější říši zla, jež od svého vzniku až po dnešek napadá jiné země. Píle sestavovatele je obdivuhodná. Připadá mi ale, že takový pamflet by se dal sestavit o každém státě, který hrál po nějakou dobu roli globální či regionální mocnosti, např. o Spojeném království, Turecku, Švédsku. Neznamená to nutně, že by jeho soupeři byli humánnější než on. Argumentace je někdy až za hranicí směšnosti: Skoro nikdy nikdo Ameriku nenapadl. Slavný Pearl Harbour, který byl napaden Japonci, bylo obsazené území, které Američané sami zdevastovali. Autorovi jaksi uniklo, že zákeřný útok zničil značnou část amerického válečného loďstva.

Pokud to bylo v mých silách, snažil jsem se ověřit si, jak to s americkými zásahy bylo. Patřím k lidem, kteří, jak řekl Bertrand Russell, potřebují ke štěstí velkou neosobní naději. A když jsem se zklamal v komunismu, stala se pro mne touto nadějí demokracie. Věřím ve spolupráci a lepší budoucnost demokratických zemí. Za pravzor demokracie pokládám americkou ústavu, která je i literárně vynikajícím dílem. Podobné ideje byly sice hlásány i v revoluční Francii nebo v Rusku, ale jedině v Americe byly aspoň do jisté míry realizovány. Doslova by mi zkrátilo život, kdybych tomu pod tíhou faktů musel přestat věřit. Ale to pročtení tvé zásilky nezpůsobilo. Myslím, že některé zásahy Američanů byly oprávněné a blahodárné. Zejména se to týká světových válek. Na nich je také vidět, že by nebylo dobré požadovat po mocných zemích, aby se uzavřely do sebe a do světového dění se nepletly – tím by mnohdy napomohly bezmeznému zlu. Dodal bych ještě, že za druhé světové války Američané dobře zvládli nejen boje, ale i dohled nad zavedením demokracie v Německu a v Japonsku. A ještě něco: Má-li být jmenován cizinec, který se nejvíce zasloužil o vznik naší republiky, je to americký prezident Woodrow Wilson.

Je ovšem pravda, že navzdory dobré ústavě nejsou dějiny Ameriky zrovna příkladné. Válka Severu proti Jihu patřila k největším masakrům historie. Proti socialistickému hnutí bojovali v Americe zvláště nevybíravými způsoby (vzpomeňme, proč se slaví 1. máj). A co ti černoši, kteří museli i po přijetí ústavy dlouho čekat na zrušení otroctví a potom ještě na zrušení rasové segregace?

Ano. Ale dějiny Spojených států jsou také dějinami boje za nápravu a posun k demokratickým ideálům. Cooper (Poslední Mohykán) či Longfellow (Píseň o Hiawathovi) se snaží uchovat jako součást Ameriky tradice původních obyvatel. V každém období najdeme osobnosti, které mají odvahu jít proti proudu, hájí svobodu slova a překážejí diktátorským pokusům. Aspoň jeden velký americký příběh: V roce 1955 statečná černoška odmítne uvolnit sedadlo v autobuse bílému pánovi. Vyvine se z toho mohutné celonárodní hnutí, které po osmi letech vyvrcholí projevem M. L. Kinga: Mám sen. Jak jsem četl, málo chybělo a tehdejší shromáždění mohlo vyznít úplně jinak. Kingův předřečník zamýšlel vyzvat k radikálnímu protestu, který mohl vést k násilí.

Namítneš, že to všechno je minulost. Omlouvám se, že se snažím zakotvit přítomnost v minulosti. Rád budu s tebou diskutovat o tom, co pro nás znamenala Amerika později, v obdobích, která jsme už prožili a prožíváme. Opět ale míním začít sestupem do minulosti. Jak to bylo za studené války a zejména v době, kterou bych už studenou válkou nenazval, za našeho studia v šedesátých letech? Myslím, že většina z nás tenkrát neviděla v Americe ani zářný vzor ani říši zla. V Americe, a právě tak v Rusku jsem tenkrát viděl – a myslím, že jsem nebyl sám – nadějné známky kroků k míru a demokracii (podle mě obojí těsně souvisí) a dráždil jsem na seminářích naše marxisty slovem konvergence. Byla to krásná doba, která se pak ještě poněkud zopakovala za Gorbačova.

Ale přišel 21. srpen 1968.

Jan Novotný

Obsah Listů 5/2022
Archiv Listů
Autoři Listů

Jan Novotný

Moje Amerika

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu