Antonín Rašek

Z jedné války bez konce do druhé?

Dlouho platilo, že války se řídí formálními akty, jako jsou ultimáta, vyhlašování války, příměří, smlouvy, dohody a protokoly. Poválečné konflikty mají již desítky let před rusko-ukrajinskou válkou charakter speciálních operací, jakkoli se ozbrojená střetnutí v Koreji, Vietnamu, Afghánistánu, Iráku, Jemenu, Abcházii, Gruzii, Sýrii, Libyi, Kongu a Palestině tak nenazývaly.

Výzkum Mezinárodního institutu pro strategická studia ve Stockholmu (SIPRI) provedený v roce 2020 v tehdy 34 lokálních válkách dospěl k závěru, že v 60 procentech z nich ozbrojené boje trvaly déle než deset let. Nikdo je nevyhlašoval, ani nedefinuje, i když probíhaly a probíhají s mezinárodní účastí a mají statisíce obětí.

Půl roku rusko-ukrajinské války

Vojenští historici si dali tu práci a spočítali, že za dobu lidské civilizace proběhlo dvacet tisíc válek a ozbrojených povstání. Spolu s technickým rozvojem počet zabitých a raněných v nich stále stoupal. Zatímco v první světové válce zahynulo 31 milionu lidí, v té druhé to už bylo 68 milionů. Největší ztráty nesl Sovětský svaz, na počet obyvatel Polsko. V troskách bombardovaného Německa zahynulo pět milionů lidí. Přesto jsme se nepoučili. I po této válce padly nebo zahynuly ve více než stovce lokálních válek miliony obětí. Trpěla jimi většina obyvatelstva. Už král Kreón varoval svou bouřící se dceru Antigonu, že po každé válce a revoluci chybí na stole chleba. Profesionalizací armád bylo z počtu zabitých a zraněných stále více civilistů: v první světové válce jich byla desetina, ve druhé již polovina a v současných ozbrojených střetnutích až devadesát i více procent.

Vypuknutí rusko-ukrajinské války je bezprostředně spojováno s autokratickým vládnutím ruského prezidenta Vladimira Putina. Ostražitost si vyžádalo už jeho tvrzení, že nejtragičtější událostí dvacátého století byl rozpad Sovětského svazu. Stejně tak byl přehlédnut Putinův výrok: Co je svět bez Ruska? Z toho se dalo vyvodit, že by v budoucnosti mohlo dojít k pokusu postupně SSSR obnovit. Rusové vždy trpěli pocitem vnějšího ohrožení, a proto rozšiřovali své území i sféru vlivu. Aktuálně za největší hrozbu považují přibližování zemí Severoatlantické aliance ke svým hranicím. Putin proto chce, aby se situace v Evropě vrátila do roku 1997, kdy se NATO začalo rozšiřovat do střední a východní Evropy.

Speciální operaci na Donbasu, jež by měla podle Moskvy vést k demilitarizaci a denacifikaci Ukrajiny, zahájil Putin po dokončení desetileté modernizace armády; ta se ve skutečnosti týkala jen části ozbrojených sil.

Z dosavadního vývoje bojových střetů je zřejmé, že ruské armádě se nepodařilo dosáhnout výraznější převahy na bojišti. Válka přerůstá v udržovací, která má na obou stranách způsobit lidské a materiální ztráty, protivníka co nejvíce oslabit. Světová veřejnost i sousední země v blízkém okolí si na válku postupně zvykají, jako tomu bylo v případě Koreje, Vietnamu či Afghánistánu. Ostatně pokud jde o poslední lokální válku, v níž jsme se spolu se spojenci angažovali, stále častěji se objevuje spekulace, že způsob našeho odchodu z Kábulu byl jedním z faktorů, proč se Putin rozhodl pro speciální operaci na Donbasu. Spoléhal na to, že Západ se po tomto fiasku nebude chtít v rusko-ukrajinské válce výrazněji angažovat. Mýlil se, stejně jako v přesvědčení, že bude jen třídenním blitzkriegem. Dosavadní průběh bojů je do jisté míry již jeho porážkou.

Přesto nelze nepřiznat, že vojenská pomoc zvláště z evropských zemí slábne. I když je stále patrnější, že Putinovým cílem je také oslabení evropské jednoty i západního společenství. Významnější pomoc poskytují Kyjevu jen Spojené státy. Bude-li tento trend pokračovat, do vědomí Ukrajinců se vrátí pocit appeasementu, jak o něm zpočátku explicitně hovořil Volodymyr Zelenskyj.

Rusko-ukrajinská válka se zjevně jen načas ocitla v patovém stavu. Strategie eliminace bezletové zóny a dodávek zbraní sice Kyjevu pomohla, ale nevedla k vítězství ani k příměří. Bylo proto třeba najít strategii účinnější. Přišel s ní sám Kyjev se svou ofenzivou a donutil Putina vyhlásit částečnou mobilizaci, a tím přiznat, že nejde o operaci, ale o válku.

Odváží se Čína na Tchaj-wan?

Stejně jako odchod spojenců z Kábulu mohl povzbudit Putina vyrazit na Kyjev, mohla i naše odmítnutí bezletové zóny a snižování dodávek zbraní ukrajinské armádě inspirovat Peking k úvaze, zda se nepokusit zaútočit na Tchaj-wan.

Nikdo samozřejmě nemohl předsedkyni americké Sněmovny reprezentantů Nancy Pelosiové upřít právo navštívit tchajwanskou prezidentku Cchaj Jing-wen. Logicky to však vedlo k otázce, nebude-li Peking v touze stát se primární supervelmocí chtít tento neuvážený krok využít k podobné speciální operaci.

I když podle výročních zpráv SIPRI dochází v Číně dlouhodobě ke zvyšování vojenských výdajů, děje se tak nerovnoměrně. Zatímco čínské výdaje pravidelně stoupaly, americké se za poslední dvacetiletí ze šesti procent HDP snížily na polovinu. To ale jen zčásti vypovídá o síle ozbrojených sil, vždy závisí na stavu výchozím. Jisté nicméně je, že zatímco americké zbraně stárnou, a proto jejich část mohly Spojené státy darovat Ukrajině, Čína svou armádu modernizovala, zvláště námořnictvo se zaměřením na letadlové lodě; spolu s tím systematicky rozvíjela vojenskou výchovu. To zvýšilo čínské sebevědomí, zvláště jsou-li Američané do jisté míry vázáni na Ukrajině. Někteří bezpečnostní experti se domnívají, že by čínské ozbrojené síly mohly k vážnému ohrožení Tchaj-wanu mít předpoklady.

Moskva podporovala Peking zatím jen verbálně, ale pomoci by příliš nemohla. Zatímco totiž ještě v roce 1990 disponoval velitel sibiřského vojenského okruhu generálplukovník Pjankov na území milionu čtverečních kilometrů milionem vojáků, nyní jich nemá tolik celá ruská armáda. Nemluvě o tom, že válka o Tchaj-wan by se vedla jako námořní a letecká. Rusové sice mají moderní letectvo, jak ale ukázala válka na Ukrajině, slabinou je jeho elektronické ovládání. Jinak bychom nemohli v takovém množství dodávat ukrajinské armádě naše zbraňové systémy. Podstatnější pomoc nemůže ČLR očekávat ani od společenství BRICS, Vietnamu či dalších zemí.

O mnoho lépe na tom ale nejsou v případě konfliktu ani Američané, i když Japonsko, Jižní Korea, Austrálie, Nový Zéland a země NATO by jistě pomoc neodmítly. Americké ozbrojené síly tu sice mají pro první fázi určité kapacity, ale západní pobřeží Spojených států je vzdáleno 11 tisíc kilometrů. V tom je na tom Peking stejně jako Moskva na Ukrajině nesrovnatelně lépe. Nemluvě o tom, jaké mají USA výrobní kapacity – a lidé už začínají mít dost jedné války. Pomoc USA Tchaj-wanu by stejně jako v případě Ukrajiny navzdory Bidenovu slibu nebyla přímá, ale převážně dodávkami zbraní. I to by bylo složitější při eventuální čínské námořní blokádě.

Jak se dalo očekávat, Peking na americkou návštěvu zareagoval cvičením kolem Tchaj-wanu, které navíc prodlužoval. Tchaj-wanská vláda to považovala za nácvik invaze a uvedla do pohotovosti ozbrojené síly vlastní.

Zatímco ČLR vydává na obranu kolem 230 miliard dolarů, Tchaj-wan 19 miliard. Čína má dva miliony vojáků v aktivní službě, Tchaj-wan 170 tisíc. Podobné proporce jsou, i pokud jde o jednotlivé zbraňové systémy. Invazi by bylo možné provést na jedné či více ze čtrnácti potenciálních pláží.

Na první pohled se zdá, že by Čína mohla invazi provést, ale musela by kvůli tomu aktivovat i část záložníků. Nemluvě o tom, že vylodění není jednoduchá záležitost. Ani tchajwanská vláda nezůstává nečinná, zvyšuje vojenský rozpočet a nakupuje zejména nejmodernější stíhačky, aktuálně za více než miliardu dolarů.

Peking se zatím spokojil s demonstrací své námořní a letecké síly. Není proto podle názoru mnoha politiků a komentátorů nejmoudřejší s americkými návštěvami ostrova pokračovat. Ale budeme si navzájem diktovat, kdo koho může navštívit?

Antonín Rašek (1935) je sociolog.

Obsah Listů 5/2022
Archiv Listů
Autoři Listů

Antonín Rašek

Z jedné války bez konce do druhé?

Půl roku rusko-ukrajinské války

Odváží se Čína na Tchaj-wan?

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu