Josef Smolík

Cuba libre: protesty a apatie

Současná Kuba se může českému čtenáři jevit jako specifický skanzen socialistických praktik s autoritářskými prvky; nebo jako ideální destinace pro dovolenou, nejlépe na plážích ve Varaderu. Během posledních tří let přitom byla Kuba konfrontována s velkým množstvím problematických situací, které byly jak globálního, tak vnitrostátního charakteru.

Kubánská republika je obecně vnímána jako autoritativní či posttotalitní stát, který je z hlediska mezinárodní politiky do určité míry solitérem. Navíc platí řada omezení v mezinárodním prostředí, mj. je Kuba na listině států, které podporují terorismus (i z důvodu podpory guerillových kolumbijských skupin), a i nadále platí americké embargo. Kubu lze také vnímat jako určitý (komunistický) skanzen, což se netýká pouze vozového parku z 50. let 20. století, ale i z hlediska samotného řízení státu a stále přetrvávající centrálně plánované ekonomiky.

Kuba a Covid-19

Stejně tak jako jiné státy i Kubu od roku 2020 výrazným způsobem zasáhla pandemie Covid-19, což způsobilo fatální změny v oblasti cestovního ruchu, ale i výrazné restrikce v běžném občanském životě. Nemožnost cestovat mezi jednotlivými provinciemi, nošení roušek (i pokud jedinec řídil sám v automobilu), zrušení kulturních, společenských a sportovních akcí, ale i téměř zrušení letecké dopravy (tvrdý lockdown) na Kubu. Covid-19 však výrazně utužil spolupráci Kuby se spřátelenými státy (s Čínou), vedl také k výrobě vlastních vakcín (Abdala, Soberana). Tyto vakcíny neuznává Světová zdravotnická organizace (WHO). Přesto má Kuba proočkovanost více než 90 % a jako první země začala očkovat i děti, které jsou starší než 2 roky. Momentálně se na Kubě očkuje již čtvrtou a někdy i pátou dávkou. I když Kuba měla vlastní vakcíny, problémem často byl nedostatek léků proti horečce a příznakům onemocnění. Problémy byly i s jiným materiálem (např. injekční stříkačky, jehly, kyslíkové lahve, kapacity nemocnic atp.), i s lékovými doplňky či vitamíny. Covid-19 byl i určitým spouštěcím mechanismem pro nepokoje z 11. července 2021, kdy docházelo k velkým a spontánním demonstracím, které následně byly potlačeny, přičemž účastníci protestů byli následně odsouzeni k několikaletým trestům odnětí svobody.

Protesty z července 2021 znamenaly největší vystoupení proti kubánskému socialistickému režimu a vedení Komunistické strany Kuby (PCC). Protesty vypukly spontánně, nicméně se rychle rozšířily do tradičních míst v Havaně (nábřeží Malecón, okolí Kapitolu). Vláda reagovala vypnutím internetu, elektrického proudu a masovým nasazením policie a dalších bezpečnostních složek. Politickou reakcí bylo i televizní vystoupení Migueala Díaz-Canela, který označil nepokoje za důsledek amerického embarga a snahu USA ovlivňovat politické a společenské dění na Kubě. V projevu nicméně reflektoval i požadavky protestujících, především pak hospodářskou situaci a pomalý postup při očkování proti pandemii.

Covid-19 byl také využit k propagandistickým účelům, když na billboardech byly důsledky pandemie spojeny s americkým embargem. Cestovní ruch na Kubě však byl pandemií výrazně ochromen, stejně jako pozdější exodus turistů, kteří pocházeli z Ruské federace v důsledku války na Ukrajině (přibližně 20–30 % turistů).

Na druhou stranu se Kuba snaží o neustálou výstavbu moderních hotelových komplexů, které by měly, stejně jako například v Dominikánské republice, být pilířem národního hospodářství. Tento trend je patrný již od konce 90. let, kdy zemědělství a orientace na do jisté míry monokulturní pěstování cukrové třtiny nahradil cestovní ruch a s ním související služby. Další významnou změnou bylo sjednocení měny, ke kterému došlo 1. ledna 2021, kdy bylo zrušeno konvertibilní peso (CUC) a ponecháno pouze kubánské peso (CUP). V měnové politice se projevil nárůst inflace, kdy ceny neúměrně rostly, což mělo vliv na již uvedený cestovní ruch a nízkou obsazenost hotelů. Paradoxní je také situace, kdy nejvyšší bankovkou je 1000 CUP, což odráží hodnotu přibližně 8 eur. I proto lze předpokládat v nejbližším období větší měnovou reformu.

Požár ropných nádrží v Matanzas

Významnou událostí, která poznamenala dosti nestabilní energetickou situaci ostrova, byl požár čtyř nádrží ropy ve významném přístavním městě Matanzas, kde do jednoho ze zásobníků udeřil blesk. Následující dny se požár rozšířil na další zásobníky. Situace ze dne 5. 8. 2022 plnila televizní vysílání kubánských televizí přibližně 14 dní. V zemi se výrazným způsobem zhoršila smogová situace, mrak spalin zasáhl i více než 80 kilometrů vzdálenou Havanu.

Požár na jedné straně vyvolal velkou kubánskou solidaritu, ale znamenal také začátek diskusí o energetické soběstačnosti a energetických prioritách. Přestože se požár s pomocí zahraničních požárních letadel z Venezuely a Mexika podařilo uhasit, škody významným způsobem zasáhly národní hospodářství. Mimo to si situace vyžádala několik desítek obětí z řad hasičů po výbuchu a vznícení druhé ropné nádrže. Počet zraněných v důsledku požáru a záchranných prací byl odhadován na více než sto osob (popáleniny, úrazy). Požáru se obsáhle věnovaly i tradiční prorežimní noviny Granma, přičemž titulky jako Kuba je Matanzas a Kuba není sama (Cuba no está sola) reflektovaly nejenom solidaritu, ale i mezinárodní pomoc.

Celá země sledovala úsilí o zabránění rozšíření požáru na další zásobníky ropy. Hashtag #Fuerza Matanzas byl nejenom v televizním vysílání, ale i v prostředí sociálních sítí. Po dobu záchranářských prací byly na Kubě zrušeny kulturní a sportovní akce, po finálním uhašení ropných zásobníků byly vyhlášeny dva dny státního smutnu. Vzhledem k omezeným možnostem výroby elektrické energie (především ze spalování ropných produktů) se Kuba více než v letech minulých začala potýkat s výpadky dodávek elektrického proudu. Za nimi však nebyla pouze tragédie v Matanzas, ale zejména tristní technický stav kubánských elektráren (např. Felton, Nuevitas apod.).

Výpadky elektrického proudu jsou buď plánované, nebo neplánované, způsobené zastaralostí přenosových soustav. Plánované výpadky jsou dopředu oznamovány La Unión Eléctrica de Cuba (UNE) prostřednictvím týdenních harmonogramů, které určují, v jaké oblasti a na jakou dobu bude vypnuta dodávka elektrické energie. Navíc jsou v těchto rozpisech určeny i záložní oblasti, které mohou být v případě nestabilní situace vypnuty také. Omezené dodávky elektrické energie znamenají zhoršený komfort pro domácnosti (ale i veřejné budovy a pouliční osvětlení), které se musí potýkat především s nemožností klimatizovat místnosti, udržet potraviny v chladu, ale i například dodávkami vody z důvodu nefunkčnosti vodních čerpadel. Obzvláště v nočních hodinách tyto výpadky proudu (tzv. apagones) znamenají, že obyvatelstvo některých oblastí (např. Antilla, Herradura, Altamira, Nuevitas, ale i Havana) vyjadřuje svoji nespokojenost v podobě specifických protestů, které se označují jako cacerolazos. Tyto hlukové protesty se týkají nočních hodin, kdy do ulic vyrážejí nespokojení obyvatelé potemnělých bloků bez elektrického proudu a mlácením do kastrolů (cacerola), hrnců a dalšího nádobí vyjadřují svoji nespokojenost. Někdy je tato svérázná produkce doplněna i hrou na kytaru či jiné hudební nástroje, což má do jisté míry mírnit jen bezhlavé mlácení a pokřikování. K většímu srocování obyvatel či násilí však nedochází, jedná se spíše o symbolické vyjádření nespokojenosti. Nepříznivá situace je také reflektována v prostředí sociálních sítí, kde je patrná nejenom menšinová rozhořčenost, ale i převažující apatie a sarkasmus. V diskusích se místy objevují i požadavky na odpojení hotelových rezortů od elektrické energie. Jiní diskutující soutěží o to, kolik hodin byli bez dodávek elektrické energie. Nedostatek elektrické energie je krom nedostatku léků, potravin (dovoz činí 70–80 %), hygienických potřeb či komunikačních prostředků dalším impulsem pro nespokojenost.

Do popředí se ze strany vládních médií dostává v komunikaci slovo solidarita. I z toho důvodu, že v minulosti se výpadky elektrické energie týkaly především východních provincií Kuby. I proto by Havana podle oficiálního diskursu měla být solidární a chápat, že plánované výpadky jsou nutné. Další výpadky, které se pravidelně objevují, se týkají internetové sítě. Ty jsou buď způsobeny vypnutím ze strany kubánského režimu (v případě nepokojů, jak se odehrávaly například po 11. červenci 2021), nebo špatnou přenosovou soustavou. Režim se také snaží cenzurovat informace, které se objevují v prostředí diskusních fór a sociálních sítí.

Dalším aspektem je vysoká míra byrokracie, která podstatným způsobem omezuje drobné podnikání, které bylo umožněno po úpravách kubánské ústavy z posledního období. S tím samozřejmě souvisí i nedostatek zboží a produktů, kdy jak oblast zemědělství (a s tím související nedostatek pracovních sil v tomto odvětví), tak průmyslu doplácí na zastaralost a neefektivnost při výrobě či zpracování. Oblast nabízených služeb, především v kontextu cestovního ruchu, se rozvíjí jen velmi pozvolně.

Služby fungují jen omezeně

I když nedostatek pohonných hmot na Kubě byl citelný již před událostmi v Matanzas, lze vysledovat, že zásobování pohonnými hmotami se výrazně komplikuje v posledním období. Přesto je stále využíván barterový obchod mezi Kubou a Venezuelou, kdy předmětem výměny je zdravotní a vojenský personál směřující do Venezuely a ropa směřující na Kubu. Dodávky z Venezuely však nemohou pokrýt kubánskou spotřebu. Vzájemné vztahy dokumentují personifikované billboardy s portréty Fidela Castra a Hugo Cháveze, které jsou doplněny sloganem nejlepší přátelé.

Nedostatek pohonných hmot a jejich špatná distribuce se projevují nejenom ve frontách před čerpacími stanicemi, které dosahují i několika set metrů, ale i v omezování veřejných služeb. Příkladem může být svoz odpadu, který je realizován s velkými časovými prodlevami. I z toho důvodu se nejenom na ulicích Havany a dalších velkých měst objevují skládky odpadu sahající místy až do výšky půldruhého metru. Další služby jako veřejná doprava jsou zatím omezeními poznamenána minimálně, přestože přeplněné autobusy mají zpoždění často v řádu desítek minut a některé spoje byly zrušeny. Fronty u čerpacích stanic také vedou k šarvátkám mezi jednotlivými řidiči, což vede k asistenci bezpečnostních složek. Policie není přítomna jen u front na čerpacích stanicích, ale často také dohlíží u front na potraviny či jiné zboží, které je většinou importované ze Španělska, Číny, Itálie. Nutno podotknout, že čekací doby ve frontách různého typu mohou dosahovat i několika hodin. Nespokojenost obyvatel se projevuje i z hlediska bezpečnostní situace, kdy nedochází pouze k občasným střetům s bezpečnostními složkami (jako například v provincii Camagüey), ale i nárůstu drobné kriminality (často latentní a nehlášené policii). Jedná se o krádeže mobilních telefonů, motocyklů, ale i drobného zboží, především pak na plážích.

Za vším hledej embargo a Yankees

Nespokojenost obyvatel je ze strany kubánského politického režimu přesměrována na téma amerického embarga a vlivu USA na samotný rozvoj Kuby. Za vším je snaha hledat toho správného a přijatelného viníka. Tím i nadále zůstávají američtí Yankees a jejich imperiální politika. Americké embargo má významný vliv na kubánské hospodářství a jeho rozvoj, což se týká dovozu (a chybějících deviz) i vývozu jednotlivých komodit (rum, cukr, tabákové výrobky).

Pro velkou část populace však jsou právě USA vysněnou destinací k emigraci. V posledním roce v souvislosti se zrušením vízové povinnosti pro cesty do Nikaragui je nejčastější migrační trasou Kubánců odlet do Managuy a následný přechod pozemní cestou, který končí překonáním mexicko-americké hranice. K těmto přechodům je potřeba značné množství financí (tisíce dolarů), které jsou nad možnosti většiny populace. Kubánská vláda v současnosti umožnila výměnu valut (v omezené výši 100 dolarů na osobu), která však je kontrolována státem (a v nevýhodném kursu), což v praxi znamená, že nadále existuje černý trh se zahraničními měnami. Nejenom tato opatření zvyšují možnosti černého trhu, ale i všudypřítomnou korupci. Přestože existují výrazné překážky pro emigraci z Kuby, je současná migrační vlna do Spojených států či Evropy zatím největší, což je alarmující i ve srovnání s koncem 80. let dvacátého století. Emigrace se týká také představitelů opozičních skupin, novinářů či představitelů občanské společnosti, kteří nejsou součástí (kulturních, společenských, sportovních, odborových atp.) prorežimních skupin.

Vzhledem k jednoznačnému postoji kubánského režimu vůči politice USA nepřekvapilo ani hlasování ve Valném shromáždění OSN v případu projednávání ruské invaze na Ukrajinu, kdy Kuba hlasovala proti. Jak již bylo uvedeno v úvodu, Kuba je často vnímána jako solitér či slabší hráč, který je však využitelný pro mocenskou politiku Ruské federace či Číny.

***

Byť se velká řada analytiků již v minulosti vyjadřovala o nutnosti změn v kubánské domácí i zahraniční politice, odhadnout další vývoj na Kubě je poměrně komplikovanou záležitostí. Platí, jak jsme se pokusili popsat v tomto textu, že během několika posledních let se Kuba výrazně proměnila – politicky (skončila éra bratří Castrů s nástupem prezidenta Miguela Díaz-Canela), hospodářsky (orientace na cestovní ruch, úpadek zemědělství a průmyslu, vysoká míra inflace, měnová reforma atd.) i sociálně (vysoká míra emigrace, odliv především mladých lidí ze zemědělských oblastí do měst).

Článek byl napsán v Havaně během srpna 2022.

Josef Smolík (1976) je docent Ústavu sociálních studií Fakulty regionálního rozvoje a mezinárodních studií brněnské Mendelovy univerzity.

Obsah Listů 5/2022
Archiv Listů
Autoři Listů

Josef Smolík

Cuba libre: protesty a apatie

Kuba a Covid-19

Požár ropných nádrží v Matanzas

Služby fungují jen omezeně

Za vším hledej embargo a Yankees

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu