László Andor

Válečná cenová spirála

Kombinace hospodářského poklesu a rychle rostoucí inflace je pro většinu Evropanů nová zkušenost. Pandemie koronaviru a rusko-ukrajinská válka vyvolaly nebývalý rozvrat či, jak by řekli ekonomové, šok na straně nabídky i poptávky. Výrazné zpřísňování měnové politiky před letními prázdninami naznačovalo, že se začíná psát nová kapitola. Jak budeme tento krok chápat, má rozhodující význam pro určení směru progresivních politických opatření.

Centrální banky ekonomicky silných států se tímto manévrem rozhodly uvrhnout světovou ekonomiku do koordinované globální recese. Vycházejí z předpokladu, který nejzřetelněji vyjádřil šéf americké centrální banky, když řekl, že mírnou a v některých případech i pádivou inflaci lze zastavit pouze osvědčenou metodou – ochlazením ekonomiky – i kdyby to mělo vést k vyšší nezaměstnanosti. Podle jejich názoru by byl opožděný zásah ještě nákladnější, neboť vysoká inflace by se promítla do očekávání podniků a domácností a roztočila by se zlověstná spirála rostoucích mezd a cen.

Na řešení inflace by se nemělo pohlížet čistě technokraticky. Jde v podstatě o největší rozhodnutí v oblasti příjmové politiky, které znamená, že náklady na dopady pandemie a války neponesou velké podniky a střadatelé, ale pracující. Centrální banky dnes fungují jako odbory rentiérské třídy, což jim dovoluje především nová a nesnadno pochopitelná situace.

Nejjednodušší vysvětlení tohoto dramatického vývoje poukazuje na negativní nabídkový šok v období pandemie, kdy byly zároveň zaváděny velkorysé podpůrné programy. Tento pohled zjevně vychází z každodenní zkušenosti. Problém však je, že toto vysvětlení není správné. K hlavnímu nabídkovému šoku skutečně došlo před dvěma lety, kdy byly také zaváděny různé podpůrné programy. I přes jistou prodlevu v reakci hospodářského mechanismu je ale v tomto případě rozdíl mezi údajnou příčinou a následkem podezřele velký.

Zmínky o návratu inflační spirály jsou jinými slovy falešné. Problém není, že by se pracující příliš organizovali, naopak. Korporace, které možná během pandemické recese utrpěly ztráty, nyní využívají svou tržní sílu k obnově ziskovosti. Pokud jde o cenotvorbu, promítají se do ní i výpadky v dodavatelských řetězcích a nejistoty plynoucí z deglobalizace. Na rozdíl od mantry opakované v posledních dvou letech ve skutečnosti bude zase hůř. To platí tím spíše, pokud vezmeme v úvahu hospodářské důsledky války na Ukrajině.

Cena války

Dějiny ukazují jasnou souvislost mezi inflací a válkou. Nejhorší hyperinflace nastaly po dvou světových válkách (v Německu v letech 1921–23 a v Maďarsku v letech 1945–46). První ropný cenový šok sedmdesátých let následoval po jomkipurské válce. Velká Británie dnes zažívá míru inflace, kterou naposledy zaznamenala po válce o Falklandy.

Není těžké pochopit, proč války obecně vedou k inflaci. Stát musí vyvíjet hospodářskou aktivitu za vojenskými účely, což znamená vyrábět zboží, které není určené ke spotřebě ani investici, ale k ničení (nebo hromadění zásob). V době války zavádějí tržní ekonomiky cenovou regulaci a čelí riziku nedostatku a nutnosti přerozdělovat základní zboží. Důležitou roli hraje i očekávání, a to od února letošního roku, kdy Vladimír Putin stiskl tlačítko a zahájil invazi na Ukrajinu.

Evropa od samého počátku války vyjadřovala velké odhodlání zapojit se do boje, aby ukázala svou sílu a solidaritu, a připravila se na vyhlídku nekonečné války, která potenciálně povede k oslabení Ruska a znemožní mu v budoucnu znovu napadnout své ať už menší, či větší sousedy. Tato vyjádření mění způsob chování domácností i podniků. Rozjíždí se malé i velké spekulace. Přirozenou reakcí je hromadění zboží. Kvůli rozsáhlé financializaci se účinky mohou projevit velice rychle v mnohonásobném rozsahu, bez ohledu na skutečný objem nabídky a poptávky na trzích. Částečné zvýšení cen ropy lze vysvětlit potřebou nakupovat ropu prostřednictvím třetích zemí, jako je Indie, které zůstaly navzdory agresi otevřeny obchodování s Ruskem. Opatrný přístup Spojených států a jejich spojenců totiž nevyloučil Indii z oběhu na světovém trhu.

Oživení po pandemii k inflaci jistě přispělo, ale válka dále zvyšuje spotřebitelské ceny všude na světě. V Polsku ekonomové odhadují, že bez války by míra inflace činila asi 8–9 procent, ale že se vlivem tzv. Putinova efektu téměř zdvojnásobila na 13 procent. V Estonsku, které je ve válce jednou z nejvíce angažovaných zemí na východě EU, dosáhla míra inflace až 23 procent. Důvodem, proč se mluví o válečné cenové spirále, však není jen to, že válka výrazně zvyšuje inflaci, ale také to, že zvyšuje riziko dalšího mezinárodního konfliktu. Zejména když dojde ke stagflaci, zvyšují rostoucí ceny index bídy. V některých politických kulturách je pak instinktivní reakcí politiků projevit svou moc na zahraniční scéně, i když to může vést ke zbytečným konfliktům.

Inflace dnes kvůli několika souběžným krizím zasahuje nejvíc ty, u nichž potraviny a energie představují větší podíl na celkové spotřebě. Letošní podzim nevyhnutelně přinese propad chudších sociálních skupin a zemí do sociální krize. Jde o potenciálně největší organizovaný pokles životní úrovně v Evropě, který si současné generace pamatují (s výjimkou transformace ve východní Evropě na počátku 90. let). Jestli si někdo myslel loni na jaře, že na pomoc ukrajinskému vítězství nad Ruskem bude stačit vydržet doma v devatenácti stupních místo jednadvaceti a sprchovat se o něco studenější vodou, bude se muset zamyslet znovu.

Progresivní odpověď

Učebnicové reakce fiskální politiky na ekonomický pokles a měnové politiky na inflaci jako nástroje hospodářské politiky rozhodně nefungují. Pokud se fiskální politika použije ke snížení daní, je to jen záminka pro měnovou politiku, aby se dále zvýšila úroková sazba, což prohloubí recesi. Pokud měnová politika zvyšuje úrokovou sazbu jen příležitostně, zvyšuje také pravděpodobnost vzniku bankrotů a růstu chudoby, což nutí vládu k zásahům a výdajům na finanční konsolidaci a podporu. Dalo by se to nazvat fiskálně-měnová ničivá smyčka. To určitě není správný lék v situaci stagflace, kterou zhoršuje prohlubující se ekonomická válka, jež v mnoha zemích současně vyvolává cenovou inflaci a pokles reálné ekonomiky.

Má-li politika řešit nejen důsledky, ale i příčiny krize, musí převzít otěže na příjmové stránce. Může zastropovat ceny a zavést mimořádné daně v odvětvích, kde dané okolnosti a rozložení sil na trhu ženou zisky akcionářů nahoru. Generální tajemník OSN António Guterres doporučil mimořádnou daň pro energetické společnosti, které v současné době inkasují nadprůměrné zisky. Z dlouhodobého hlediska je nutná silnější regulace hospodářské soutěže proti nadměrné tržní síle, což ale nepředstavuje krátkodobé řešení. A prokáže-li se, že se jedná nikoli o dočasný, ale o strukturální problém, nelze jako možnost vyloučit ani znárodnění (v oblasti energetiky, vodního hospodářství a další infrastruktury).

V době, kdy přibývá lidí, kterým hrozí potravinová a energetická chudoba, je prvním úkolem posílit sociální opatření. Podobně jako byla pandemie před dvěma lety popudem k zavedení různých podob minimálního příjmu, současná krize by mohla vést k rozšíření všeobecných základních služeb, což může v praxi vypadat různě a vztahovat se na různé skupiny obyvatel. V ideálním případě by se to ale nemělo vztahovat jen na nejchudší, ale také na část pracující a střední třídy, která na tom teď není nejhůře, ale hrozí ji další obtíže, pokud jí dojdou rezervy nebo pokud přijde další šok.

Vlády, družstva a občanská společnost musí spolupracovat na poskytování věcné podpory nejchudším a těm, kteří jsou chudobou nejvíce ohroženi. Příkladů existuje mnoho, třeba bezplatná školní jídla a učebnice pro děti. Dalším inovativním příkladem je měsíční jízdenka na železnici za symbolickou cenu, která navíc podporuje klimaticky šetrnější způsob cestování. Z podobných důvodů poskytl primátor Budapešti během pandemie veřejnou dopravu zdarma dětem mladším 14 let. Současná krize může být příležitostí takové programy dále rozšiřovat.

Velká část uvedených opatření (spravedlivé zdanění, regulace cen, rozšíření sociálních služeb atd.) se zavádí na úrovni států. Svou úlohu však může sehrát i Evropská unie. Po úspěšném zavedení evropského programu SURE na krátkodobou finanční podporu zaměstnanosti během koronavirové pandemie je v reakci na stagflaci na místě iniciovat další záchranné opatření. Krátkodobá opatření na trhu práce jsou v tomto případě méně užitečná, jelikož se očekává, že recese bude mít strukturálnější povahu než na jaře 2020. Nastal čas skutečně splnit závazek k vytvoření evropského zajistného programu proti nezaměstnanosti. EU může také přehodnotit strategii ekonomického boje. Pokud jde o sankce, vlády by měly mít možnost pravidelně přezkoumávat, co funguje a co ne, a zrušit ty, co se ukážou jako kontraproduktivní. V zájmu Evropanů je vyřazení zemního plynu, ale pokud možno celé energetické otázky z ekonomického boje. Těm, kteří jsou vůči mírovým řešením skeptičtí, je třeba vzkázat, že válka není jen vojenská, ale také ekonomická záležitost, která s sebou nese obrovské sociální důsledky.

Text původně vyšel 23. září 2022 pod názvem Kanonenfutter v časopise IPG Journal (www.ipg-journal.de). Vydáváme ho se souhlasem a podporou pražské kanceláře Friedrich-Ebert-Stiftung.

Z německého originálu přeložila Zuzana Schwarzová.

László Andor je maďarský ekonom, v minulosti evropský komisař pro zaměstnanost, sociální věci a začlenění, od roku 2019 generální tajemník Nadace pro evropská progresivní studia (FEPS).

Obsah Listů 5/2022
Archiv Listů
Autoři Listů

László Andor

Válečná cenová spirála

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu