Uta Dirksenová, Axel Blaschke, Constantin Groll

Ceny energií ženou společnost k bodu zlomu

Inflace a energetická krize vedly ke zdražení potravin, nedostatku elektřiny a nedostupnosti benzínu. Podívali jsme se na situaci v Jihoafrické republice, Vietnamu a Ekvádoru.

Jihoafrická republika

Obávám se, že zažijeme vlastní verzi arabského jara, varoval bývalý prezident Thabo Mbeki. Nemůžete mít tolik lidí bez práce, tolik lidí, kteří žijí v chudobě a potýkají se s bezprávím a zkorumpovaným vedením, a myslet si, že tohle jednou nevybuchne. Mbekiho výstraha však Jihoafrickou republiku vyburcovala jen nakrátko. Sociální smír v Jihoafrické republice je zjevně na ostří nože. Polovina obyvatel žije v chudobě a nezaměstnanost (44 procent) i nerovnost jsou vyšší než prakticky kdekoli jinde na světě. Velké skupiny obyvatel nemají přístup k veřejným službám a jsou vyloučeny z ekonomických příležitostí a reálné účasti na politickém dění. A navíc je tu ještě globální energetická krize.

Jihoafričané znají energetické krize až moc dobře, především nedostatek elektřiny. Jak síť, tak elektrárny státní energetické společnosti Eskom jsou v neutěšeném stavu. Bez propracovaného systému klouzavých výpadků elektřiny (tedy povinného cíleného snižování odběru) by se systém zcela zhroutil. Jihoafrická elektřina je navíc špinavá. Přibližně 85 procent se jí získává z uhlí. O přechod energetického sektoru na obnovitelné zdroje energie a uspokojivé a bezpečné dodávky elektřiny se již léta vedou spory, ale průlom je pořád v nedohlednu.

Na jižní polokouli je teď zima a mnoho domácností topí elektřinou. V červenci docházelo k častějším klouzavým výpadkům proudu; některé oblasti byly bez elektřiny až šest hodin denně. Nespokojenost obyvatelstva dosáhla takového bodu, že prezident Cyril Ramaphosa koncem července předložil nový energetický akční plán, který do značné míry spoléhá na soukromé investory a rozšiřování obnovitelných zdrojů energie. Partnerství pro spravedlivou transformaci energetiky – které poskytuje podporu ve výši zhruba 8,5 miliardy dolarů a bylo dohodnuto na poslední světové konferenci o klimatu, by mělo dát postupnému vyřazování fosilních paliv určitý impuls, ale zatím nebylo víc rozpracováno.

Rostoucí světové ceny uhlí enormně motivují k posílení těžby uhlí v tuzemsku, ovšem prospěch z toho má jen několik Jihoafričanů. Pro velkou většinu znamená globální energetická krize především bolestivé zvyšování cen základních potravin. Inflace v posledních měsících přesáhla sedm procent, nejvíce od roku 2009. Podle pietermaritzburgské skupiny Ekonomická spravedlnost a důstojnost vzrostly mnohem výrazněji především ceny základních potravin. Cena průměrného spotřebního koše potravin se za loňský rok zvýšila o 13 procent.

Podle statistického úřadu Jihoafrické republiky inflaci nejvíc ovlivňují ceny pohonných hmot. V červnu 2022 byly o 45 procent vyšší než v předchozím roce. V dubnu vláda oznámila pozastavení výběru daně z pohonných hmot ve výši (zpočátku) 1,5 randu (asi 2,1 koruny) a poté 0,75 randu za litr, a to až do začátku srpna. Když ale uvážíme, že v červenci stál benzín 26 randů (37 korun) za litr, problém to opravdu moc nevyřešilo. Navíc pořád není jasné, co bude následovat po mimořádné podpoře za pandemie koronaviru, která skončí v březnu příštího roku. Ačkoli Africký národní kongres (ANC) nadále podporuje základní sociální zabezpečení v podobě univerzálního základního příjmu, zatím není schválený žádný konkrétní plán jeho realizace.

V důsledku rostoucího ekonomického tlaku nadále roste sociální napětí. To se mimo jiné projevuje xenofobními útoky a násilnými protesty. Na rozdíl od nepokojů z července loňského roku se tyto protesty zaměřují na ústupky vlády v oblasti ekonomické a politické participace. Přijdou, jen když vidí kouř, řekl jeden z protestujících v Tembise.

Tváří v tvář četným krizím vláda vlastně jen hasí požáry. Zejména vládnoucí Africký národní kongres (ANC) je nyní naprosto pohlcený vnitrostranickými boji o moc a vyrovnáváním se s korupčními skandály, protože na prosincovém stranickém sjezdu se bude rozhodovat o tom, zda se Cyril Ramaphosa bude moci ucházet o druhé funkční období.

Společenský smír v Jihoafrické republice je křehký a vyžaduje mnoho kompromisů. Neustálé zhoršování přístupu k veřejným statkům a úbytek politických a ekonomických příležitostí si vybírají svou daň. Ekonomové očekávají, že na podzim se inflační tlaky zmírní. Bez strukturálních změn však půjde v nejlepším případě jen o krátkodobou úlevu.

Vietnam

Ve Vietnamu je nejlepším ukazatelem skutečného dopadu zvyšování cen obvykle velmi příznivá cena pouličního jídla, které většina Vietnamců pokládá za samozřejmost. Průměrná cena misky pho, oblíbené polévky s rýžovými nudlemi, která se obvykle jí k snídani, vzrostla od května do srpna o 30–45 procent. Nyní stojí v přepočtu 48 korun.

Hlavním důvodem jsou rostoucí ceny pohonných hmot nebo spíše vedlejší účinky, které lze pozorovat na německých čerpacích stanicích. Ceny pohonných hmot jsou nyní již na stejné úrovni jako v únoru, částečně v důsledku snížení ekologické daně. Klesající výrobní náklady se však nepřenášejí přímo na spotřebitele. Navíc velmi vzrostla cena plynu, který se často používá při vaření – je o 24 procent vyšší než loni.

Ceny elektřiny reguluje státní monopolní společnost Vietnam Electricity (EVN). Cenové šoky se tak obvykle přenášejí na spotřebitele s určitým zpožděním a jsou značně oslabeny. Více než polovina elektřiny ve Vietnamu se vyrábí z dovezených fosilních paliv. Proto mají rostoucí ceny na světových trzích silný vliv na výpočet cen elektřiny, a tudíž je pravděpodobné, že se zvýší tlak na přenesení růstu cen na spotřebitele.

Kromě vyšších cen energií, potravin, dopravy, dovážených výrobků a restauračních a hotelových služeb zůstává inflace ve Vietnamu podle oficiálních údajů ve srovnání s eurozónou mírná. Očekává se, že zůstane na vládou předpokládaných čtyřech procentech. To rychle rostoucí vietnamskou střední třídu nijak existenčně neohrozí. Pro pracovníky s nízkými mzdami však bude růst cen představovat obrovské problémy, například v obuvnickém a textilním průmyslu a v rozsáhlém neformálním sektoru.

Minimální mzda ve Vietnamu byla od začátku pandemie koronaviru na dva a půl roku zmrazena a k jejímu mírnému zvýšení došlo až v polovině roku 2022. I po tomto zvýšení však zůstává pod hranicí životního minima, a tak jsou v odvětvích s nízkými mzdami pravidlem značné přesčasy. V současné době se diskutuje o dalších úlevách, jako je snížení DPH a některých spotřebních daní z ropy a benzinu.

Celkově i v mezinárodním srovnání byly alespoň doposud negativní dopady inflace a růstu cen energií ve Vietnamu relativně mírné. Je však možné, že se situace pro osoby s nízkými příjmy prudce zhorší. Ve střednědobém horizontu stojí dynamicky se rozvíjející Vietnam před obrovskými výzvami. Rychlý hospodářský růst vede k rychle rostoucí poptávce po energii, kterou živí přetrvávající atraktivita Vietnamu jako místa pro velké zahraniční investice.

V severním Vietnamu se očekává, že špička poptávky po elektřině v roce 2022 vzroste o 9,5–13 procent. Celková spotřeba elektřiny v zemi se každoročně zvyšuje přibližně o 10 procent. Za těchto okolností vláda již několik let diverzifikuje zdroje výroby elektřiny a staví na dovozu uhlí, obnovitelných zdrojích energie a kapalném plynu. Ale přestože se – poněkud překvapivě – Vietnam na posledním klimatickém summitu v roce 2021 zavázal dosáhnout klimatické neutrality do roku 2050, dosud nedosáhl vrcholu svých škodlivých emisí.

Vietnamu stále chybí konkrétní plán realizace klimatických cílů a budoucnosti energetického sektoru. V každém případě rostoucí tlak nákladů v energetice a projevená snaha o ochranu klimatu nehledají správnou cestu o nic jednodušeji. Diskuse o sociálně spravedlivé energetické transformaci ve Vietnamu jsou zatím stále v plenkách.

Ekvádor

Zatímco v evropských zemích jako Německo politici o možnosti sociálních nepokojů vyvolaných pokračujícím růstem cen pouze spekulují, v Ekvádoru je to již dlouho realita. Jen před pár měsíci ochromila zemi osmnáctidenní celostátní stávka zorganizovaná Konfederací původních ekvádorských národností (CONAIE) a dalšími sociálními organizacemi. I přes výjimečný stav a vojenskou a policejní brutalitu zablokovaly tisíce mladých a domorodých stávkujících ulice, podniky a města po celé zemi. Jejich cílem bylo zvýšit váhu deseti základních požadavků CONAIE. K nim patří zmrazení rychle rostoucích cen nafty a benzinu, větší veřejné investice do zchátralého systému zdravotní péče a sociálního pojištění, spravedlivé ceny zemědělských produktů od drobných výrobců spolu s kontrolou cen, aby se zamezilo spekulacím s cenami ve velkoobchodě a průmyslu, a též dluhové moratorium pro domácnosti, jež by se týkalo čtyř milionů rodin.

Vláda vedená konzervativním a ekonomickým liberálem Guillermem Lassem zpočátku na protesty reagovala tvrdě, kriminalizací a represemi. Během stávky se snažila stávkující uchlácholit jednostrannými ústupky, například mírným zvýšením dotací na pohonné hmoty a zvýšením přímých plateb, a také vyhlášením nouzového stavu ve veřejném zdravotnictví. Nejenže tato opatření zdaleka nesplnila požadavky stávkujících, ale prezident, který dnes vystupuje téměř výhradně prostřednictvím videopřenosu, musel v Národním shromáždění čelit impeachmentu. Obžaloba neuspěla jen proto, že se hrstka poslanců zdržela hlasování. Aby se vládě a stávkovým výborům nevymkla situace z rukou, dohodly se nakonec obě strany na procesu dialogu, který měl do 90 dnů přinést konkrétní výsledky. V jednáních je však patrný jen malý pokrok. Zdá se, že dojde k nové vlně protestů.

Prudkost protestů v Ekvádoru se však v žádném případě nedá vysvětlit jen zvýšením cen. Ekvádor si díky své dolarizované ekonomice vede v regionálním srovnání relativně dobře – ceny v červnu meziročně vzrostly pouze o 4,2 procenta. Kombinace nevyřešených strukturálních a cyklických problémů s relativně mírným růstem cen je však prudce výbušná. Ještě před pandemií se vysoce zadlužená země zmítala v hospodářském a sociálním úpadku, který v říjnu 2019 provázely masové protesty. Epidemie koronaviru Ekvádor tvrdě zasáhla a sociální a hospodářskou situaci jen zhoršila.

Hospodářské oživení, které Lassova vláda slibovala ve volební kampani v roce 2020, se nedostavilo. Naopak, strukturální nerovnosti se prohloubily. Dnes přibližně čtvrtina obyvatel musí vyžít z částky nižší než 87 dolarů měsíčně. Průměrný příjem činí necelých 310 USD, což je hluboko pod zákonem stanovenou minimální mzdou 425 dolarů. Necelých 90 procent Ekvádorců vydělává méně než 750 USD měsíčně, zatímco náklady na koš potravin pro uspokojení základních potřeb se kvůli inflaci s předpokládaným vzestupným trendem zvýšily na 751,04 USD.

Ani trh práce neskýtá mnoho nadějí. Více než polovina lidí v produktivním věku je zaměstnána neformálně a často je ta práce nejistá. Nemají nárok na zdravotní ani sociální pojištění, nemají pracovní smlouvu a dostávají nižší než minimální mzdu. Všechny tyto ukazatele jsou mnohem horší pro obyvatele venkova, domorodé obyvatele, Afro-Ekvádorce a ženy, což odráží strukturální rasismus a patriarchální sociální strukturu v Ekvádoru.

Nejhorší na tom je, že i když má vláda díky vyšším příjmům z vyšších vývozních cen ropy mnohem větší finanční manévrovací prostor, tyto problémy téměř neřeší. Místo toho porušila své předvolební sliby a vsadila vše na ekonomicko-liberální politiku strukturálního přizpůsobení, která nemá většinovou podporu ani u veřejnosti, ani v Národním shromáždění. Není proto divu, že v nedávném průzkumu veřejného mínění tři čtvrtiny respondentů uvedly, že vláda si vede špatně. Za těchto okolností není rychlý konec ekvádorské hospodářské, sociální a politické krize v dohledu.

Z anglického originálu přeložil Viktor Janiš.

Text původně vyšel 20. září 2022 pod názvem Energy prices are driving society to its breaking point v časopise IPG Journal (www.ipg-journal.de). Vydáváme ho se souhlasem a za podpory pražské kanceláře Friedrich-Ebert-Stiftung (www.fesprag.cz).

Uta Dirksenová je ředitelkou kanceláře Friedrich-Ebert-Stiftung v Jihoafrické republice.

Axel Blaschke je vedoucím kanceláře Friedrich-Ebert-Stiftung v Hanoji.

Constantin Groll je vedoucím kanceláře Friedrich-Ebert-Stiftung v Ekvádoru, předtím pro FES pracoval v Ekvádoru.

Obsah Listů 5/2022
Archiv Listů
Autoři Listů

Uta Dirksenová, Axel Blaschke, Constantin Groll

Ceny energií ženou společnost k bodu zlomu

Jihoafrická republika

Vietnam

Ekvádor

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu