Hynek Skořepa

Levicový intelektuál ve vírech 20. století

Před sto dvaceti lety, 20. září 1902, se v Tisovci v Malohontské stolici (župě) narodil politik, publicista a diplomat Vladimír Clementis. O padesát let později, 3. prosince 1952, byl Vlado, jak mu říkali přátelé, v Praze popraven. Pojďme se podívat po stopách tohoto bezpochyby netuctového člověka, jedněmi vyzdvihovaného a jinými proklínaného. Člověka, v jehož rodině lze nalézt slovenské i české kořeny, vyrůstajícího v národnostně pestré směsici obyvatel kraje pod strmými srázy Muráňské planiny.

Vladimír Clementis pocházel sice z původně šlechtické (zemanské) rodiny, jeho otec však už byl jen učitelem na evangelické škole. V dětství Vlada značně ovlivnil dědeček z matčiny strany Václav Vraný (1851–1929). Ten jako evangelík z Chvaletic v Polabí odešel studovat na gymnázium do Velké Revúce (dnes Revúca), jedno ze tří slovenských gymnázií v Uhrách (spolu s Turčianským Sv. Martinem a Kláštorem pod Znievom). Pod revúcké gymnázium totiž spadal také učitelský ústav. Následně působil na mnoha místech Slovenska, než byl roku 1908 pod vlivem maďarizačních zákonů označen za pansláva a zbaven učitelského místa. Byl však tehdy již tak známým botanikem, že získal místo kustoda Národního muzea v Turčianském Sv. Martině, na němž působil více než deset let. Jako starý muž odešel ke své dceři do Tisovce. Kromě botaniky se zajímal o hudbu, psal básně (Tatranské elégie vyšly 1880), překládal (např. Victora Huga). Své botanické sběry posílal V. Vraný do herbářů škol a muzeí v Praze, Brně i Bratislavě, svůj vlastní herbář daroval Národnímu muzeu v Martině. Chtěl napsat knihu o květeně okolí Tisovce, dílo však již nedokončil, protože v září 1929 zemřel během botanické vycházky na kopec Tŕstie nedaleko Tisovce. Jeho smrt připomíná malý památník, který mimo jiné uvádí, že rodom Čech, duchom Slovák, slúžil vede a národu obetave.

Řadu let po Vladově smrti byly pod názvem Nedokončená kronika vydány vzpomínky, které psal v době internace ve Velké Británii hlavně pro svoji ženu Ludmilu, rozenou Pátkovou, jíž důvěrně říkal Hádičko (z Vladik zkomoŹlenina Hádik, ona Hádička). Basník Laco Novomeský považoval tyto intimní vzpomínky za malý literární skvost. Vyšly nejdříve slovensky (1964), o rok později také česky v překladu Jiřiny Kintnerové. Zůstávají pozoruhodným dokumentem, byť je samozřejmě třeba přiŹstupovat k nim stejně jako k jiným memoárům s jistou opatrností. Rodině Vraných a hlavně dědečkovi v nich Vladimír Clementis věnuje celou kapitolu:

Po převratu (míněno po vzniku ČSR – pozn. H. Sk.) byl reaktivovaný jako učitel a daný do penze. Martinští vlastenci mu tehdy sdělili, že již místo kustoda v muzeu nepotřebuje. Dědeček byl masarykovec, spolupracoval s jeho žáky na Slovensku, a když byl s takovým nedostatkem taktu propuštěn, zanevřel na představitele martinské ideologie ještě víc. Koupil si dům v Tisovci, přestěhoval se tam a po babiččině smrti žil v našem městečku s tetou Milkou...

Rodný dům

Dům, kde jsem prožil nejen celé svoje dětství, ale také všecky většinou bezstarostné prázdniny svých studentských let i volné chvíle své dospělosti, stojí na tisoveckém rynku. Jeho dvůr není uzavřený, ale společný s domem vedlejším, kde za mých dětských dnů bydleli bratři Urbanovic. A tak byl náš dvůr spíš něco jako veřejná ulice, z které se dveřmi vchází rovnou do kuchyně.

Kolem našeho domu vede cesta, věčně samý hrbol, takže po ní vozy drkotají až hrůza, a tu cestu v době mého dětství dělila od rynku široká struha – náhon na dolní mlýn. Za nějaký čas ji zregulovali a nakonec ji docela zakryli. Ta široká struha je spjata s celou řadou zážitků z mých dětských a chlapeckých let... Dokud ještě struha nebyla upravená, její všeužitečnost byla skutečně všestranná. Háďalo se na ní plno hus a kachen, vyhazovalo se do ní všecko smetí, pralo se v ní tloukem prádlo, drhly se v ní v sobotu odpoledne dřevěné části kuchyňského náčiní.

Za bouřek a prudkých lijáků do struhy stékaly rundy ze všech blízkých dvorů a my je zahrazovali improvizovanými hrázemi z bláta... Když jsme – už jako studenti – spávali v zadním pokoji, a jinak ne než při otevřeném oknu, bylo příjemné poslouchat v posteli žbluňkání struhy pod okny. Všecku tu poezii zabili hygienickými a bůhvíjakými ještě důvody, když ji zakryli...

Okna předního pokoje vedou na rynk. Když jsem stonal, stával jsem u jednoho s nosem přitlačeným na sklo a pozoroval, jak si chlapci dole hrají. A v zimě, když hustě padal sníh, měl pro mě pohled na tisovecký rynk, na Korimovou, která se ztrácela někde v dálce a v chumelenici sněhových vloček, už odmalička velkou přitažlivost. Tím oknem bych se byl vydržel dívat donekonečna, snít si přitom své chlapecké sny... Naposled jsem tam stál jednoho dne v listopadu nebo v prosinci po Mnichovu. Rynk byl plný vojenského trénu, který ustupoval z pohraničí odstoupeného Maďarsku. Sníh poletoval jen řídce – ale Korimovou jsem pro mlhu neviděl...

Rodný dům Dr. V. Clementisa je součástí Mestského múzea v Tisovci. Obě expozice jsou přístupné po dohodě v pracovní době Mestského úradu v Tisovci. Před lety jsem Clementisův rodný dům navštívil. Je v něm prezentován jako pokrokový levicový intelektuál, který doplatil na svoji originalitu a nekonformní postoje. Mnozí namítnou, že doktor práv Vladimír Clementis není bez viny a sám se podílel na etablování komunistického režimu. To je jistě pravda. Přesto jsem přesvědčen, že vše, co v životě udělal dobrého, významně převyšuje špatnosti, kterých se dopustil ve službách strany (např. Mihály Károlyi, maďarský politik a diplomat, popsal ve svých pamětech setkání s ministrem Janem Masarykem krátce před jeho smrtí a strach, který Masaryk z Clementise měl).

Dětství

Moje dětství plynulo v regulovaném řečišti rodinného života, v domácnosti vesnického učitele, v poměrech sice skromných, ale postačujících..., napsal Vlado Clementis ve svých vzpomínkách.

Jeho otec Ŀudovít Clementis se dostal do Tisovce v posledním desetiletí 19. století po první učitelské štaci ve Staré Turé. Narodil se v (Uherské) Skalici, kde skončil nižší gymnázium. Následovala evangelická preparandia v Šoproni. V Tisovci se oženil s místní rodačkou Čechovou, která však brzy zemřela, z manželství zůstal syn Dušan. Podruhé si vzal Máriu Vranou, která mu porodila pět dětí. Viera zemřela krátce po narození, Miroslav, Vladimír, Božena a Oľga, se kterou měl Vladimír ze všech sourozenců nejdůvěrnější vztah, se dožili dospělosti.

Myslím, že to bylo tehdejší ovzduší slovenského evangelictví, které učinilo z tatínka národovce a vychovalo z něho jednoho z těch neúnavných drobných pracovníků, z kterých vyrostla celá tehdejší generace slovenských evangelických učitelů. Tisovec, kam se tatínek ze západu dostal, byl už tenkrát jedním z center národního uvědomění...

V Tisovci byly tři školy – evangelická, katolická a státní. Vladimíra v první třídě učil otec. Clementis vzpomínal, že slovenská evangelická učitelská rodina pomáhala formovat aj keď nie jeho pozdejšie idey, tak určite jeho charakter, vkus a osobné záľuby. Píše se o tom v knize Vladimír Clementis (autoři Zdenka Holotíková a Viliam Plevza, Vydavateľstvo politickej literatury v edici Postavy slovenskej politiky, Bratislava leden 1968, recenzovali G. Husák, Miroslav Kropilák a Ladislav Novomeský, česky jako Publicista Vladimír Clementis, 1986). Učil se výborně, problémy měl jen s hudební výchovou. V Nedokončené kronice Vlado psal také o kamarádech, dětských hrách, o jarních cestách za květinami do hor:

Na sněženky jsem jako školák chodíval na Pasiečky. Pasiečky jsou obrácené k západu a na jejich hřebenu, po kterém vede cesta na Trstí, rostou jen tu a tam lísky, pláňata a osamělé buky. Proto na hřebenu sníh brzy tál a k slunci se snadno – často jeho posledními zbytky – prodíraly bílé zvonečky prvních sněženek, podepřené jasnou zelení stonku... Ze sedla na Pasiečkách byl už krásný výhled na pohoří lemující Muráňskou planinu a za slunečného dne odtud člověk dohlédne až na masív Kráľovy hole, teď zjara ještě pod sněhem, a dál až za ni, až na ostré bílé vrcholky Tater...

Trhat fialky, to už byla záležitost všednější, protože fialky rostly na úpatí Hradové, hned jak se člověk dostal do prvních sadů na svahu za záhumním... A dodnes mám nesplněný sen: výpravu na konvalinky, anebo jak se u nás říkalo na perlokvět. Konvalinky rostly v celých lánech na Voniací. Od nich má možná celý vrch své poetické jméno. Ale zajít si na Voniací, to už byl úctyhodný turistický výkon téměř na celý den. Dostal jsem se tam až jako student, v těch dobách, kdy turistika byla mou vášní. Bylo to v létě, už po sezóně konvalinek, ale Voniací skutečně voněla horskými květinami. Neviděl jsem tenkrát cestou sice žádného medvěda – i když je to jejich revír –, ale na jedné té voňavé louce jsem zahlédl srnku na pastvě, a ještě větší zvláštnost: tetřeva hlušce. Přes všechnu poezii svých lučin je Voniací jedním z nejdivočejších koutů z okolí Tisovce...

Vzpomínal i na první dětské lumpárny, kvůli kterým ho posléze trápilo svědomí:

Vůbec se dá říci, že porušit zákaz, třebas nevyřčený, a provést něco nedovoleného se mi v dětských letech nejednou stalo pramenem duševních útrap... Potrestaný jsem nebyl nikdy. A nikdy mi tělesným trestem ani nevyhrožovali, ačkoli ani tatínek ani maminka tento krajní prostředek údajné výchovy nijak ze zásady nezavrhovali. Cítím k nim za to neobyčejnou vděčnost. Ale jsem v tomto ohledu tak citlivý, že bych byl s to zabít, kdyby na mě někdo potupně vztáhl ruku.

Jak se asi musel cítit, když ho kvůli zastrašení obyvatelstva obětovali jeho soudruzi? Zůstaňme ale raději v Tisovci a začtěme se ještě do Clementisových vzpomínek:

Tisovec je šmahem evangelický, a co víc, zcela proniknut dávnou protestantskou tradicí, jejíž kořeny sahají v mnohém ohledu starousedlických zakladatelských rodů až do doby husitské a exulantské – svědčí o tom jména některých starousedlických tisoveckých rodin: Čechovi, Slabejovi... Přesto však Tisovec nikdy nebyl ani nábožensky bigotní ani netolerantní a na katolíky pohlížel jako na určitý druh modloslužebníků, kteří místo jejich důstojného pánaboha uctívají všelijaké svaté...

Tisovec žil svým osobitým národním životem, jako před převratem snad – kromě Turčanského Svatého Martina – málokteré slovenské město...

Studentská léta a vstup do KSČ

V roce 1913 odešel Vlado studovat na osmileté gymnázium do tehdejší Uherské Skalice, odkud pocházel jeho otec. Následoval tam starší bratry Dušana a Miroslava. Za Velké války trvala cesta z Tisovce do Skalice vlakem dva dny. Profesoři vedli studenty k úctě vůči tradicím školy (šlo o jedno z nejstarších gymnázií na západním Slovensku) a k uherskému vlastenectví. Maďarizační snahy se Vladimírovi protivily, sám na tu dobu vzpomínal jako na roky strávené v nenávidenom ovzduší. Na spolužáky, kteří se podřídili a přizpůsobili, hleděl s despektem. K takovým patřil pozdější čs. ministr a válečný guvernér Slovenské národní banky Imrich Karvaš (1903–1981). Jinak dobrý student Clementis míval pravidelně jedinou trojku právě z maďarštiny. Vznik republiky ho zastihl v sextě. Maďarští profesoři sice zahájili školní rok, výuka však rychle skončila kvůli epidemii španělské chřipky. Po převratu maďarští profesoři odešli a nastoupili čeští. Na Vladův prospěch to mělo pozitivní vliv, jedinou dvojku měl pak v septimě (z matematiky).

Kromě studia jezdil také za Moravu, k Zochlárům do Strážnice, půjčoval si tam Jiráskovy romány. Po převratu přišel do Skalice studovat Jan Doležal ze Strážnice, v očích spolužáků první uvědomělý marxista, protože četl knihy. Ten seznámil Vladimíra s první marxistickou literaturou, které vnímavý student doslova propadl. Už během studií na Právnické fakultě Univerzity Karlovy v Praze se Vlado angažoval v socialistickém hnutí akademické mládeže, roku 1922 slovenští levicoví studenti dokonce založili sdružení a o dva roky později začali vydávat časopis DAV, podle kterého celá skupina získala jméno. Časopis, který se z marxistických pozic věnoval kultuře a umění, získal jméno podle iniciál křestních jmen Daniela Okáliho, Andreja Siráckeho a V. Clementise. V době vrcholícího stalinismu počátkem 50. let se KSČ od časopisu distancovala a označila jej za hnízdo buržoazního nacionalismu. Také Okáli byl zatčen a uvězněn, na rozdíl od Clementise však přežil a později byl rehabilitován. Totéž platilo pro další přispěvatele DAVU, Clementisova přítele Laca Novomeského a pozdějšího prezidenta Gustáva Husáka. Do DAVU ovšem přispívali také čeští spisovatelé (např. Ivan Olbracht).

V roce 1924 Clementis vstoupil do KSČ. Clementis mal rád Prahu. Keď nenachádzal primerané miesto na vykonávanie koncipientskej právnickej praxe na Slovensku, vážne sa zaobíral myšlienkou ostať aj naďalej v hlavnom meste republiky, zaměstnat sa u niektorého komunistického advokáta a pokračovať v študiu na filozofickej fakulte... (Holotíková, Plevza, 1968). Po promoci (22. 12. 1925) se nakonec vrátil do Tisovce a zařídil si koncipientskou praxi v Lučenci, kam ovšem patrně nikdy nenastoupil a přesunul se rovnou do Bratislavy. Zde byl od roku 1926 advokátním koncipientem, v letech 1931 až 1939 pak advokátem. Prožíval zde první léta šťastného manželství, pokud právě nebyl na nějaké agitační cestě po Slovensku, nehájil obžalovaného soudruha u některého mimobratislavského soudu či nejel třeba s Erenburgem do Vídně, aby podali zprávu o potlačení dělnických bouří. K ruskému spisovateli Ilju Erenburgovi (viz Listy č. 3/2021) měl Clementis vůbec blízký vztah. Erenburg později v pamětech Lidé, roky, život vzpomínal: Clementis mě zavezl domů, do Tisovce, jeho rodiče nás hostili haluškami, slivovicí, zubrovkou a rozjařeně nás obskakovali... Vzpomínám na salaš nad Tisovcem, na mladého Vlada Clementise, na jeho velice jasné, rozzářené oči...

Mezi tím (1935–1938) stihl být Clementis také komunistickým poslancem Národního shromáždění. Jako poslanec se angažoval při vyšetřování střelby do demonstrujících dělníků 25. 5. 1931 v Košútech (dnes součást Martina). Dorazil na místo o dva dny později s parlamentní delegací komunistických poslanců a L. Novomeským. Tři mrtví a několik zraněných, včetně komunistického poslance Štefana Majora, bylo důsledkem čiernych Turíc košútskych. Clementis byl jedním z obhájců Štefana Majora v procesu, ve kterém byl obviněn jako iniciátor demonstrace. Davisté udělali hodně pro informování naší i zahraniční veřejnosti. Vladimír Clementis se na jaře 1951 účastnil na místě pietního aktu za oběti četnického zásahu. Tehdy ještě nemohl tušit, že se sám brzy dostane do rukou bezpečnostního aparátu.

Emigrace

Na jaře 1938 odešel Clementis do zahraničí, začátkem června se ale na nátlak Širokého vrátil do ČSR. Po rozbití republiky a vyhlášení Slovenského štátu odešel s manželkou okamžitě do Prahy k Lídiným rodičům. Brzy však byl opět na Slovensku a vydal se na cestu do exilu. Po predchode slovensko-poľských hraníc, len čo sa ocitol na poľskej pôde, objednal si či už z radosti z úspešne zavŕšenej jednej etapy cesty či z márnomyseľnosti a roztopaše fiaker... (Holotíková, Plevza, 1968). Polské orgány ho jako komunistu a poslance poslaly okamžitě zpět na Slovensko. Druhý pokus o odchod do SSSR se podařil, v Moskvě získal švédské vízum a odletěl z Moskvy přes Stockholm do Paříže. Podle instrukcí moskevského vedení KSČ měl odejít do USA, ale americký konzulát mu nedal vízum. Intervenoval u čs. vyslance Osuského ohledně poměrů v internačním táboře interbrigadistů ze španělské občanské války, zadržených ve Francii. Lída ho sice na Slovensko doprovázela, společný přechod polských hranic však nebyl možný. Proto se vrátila do Prahy a pak se vydala na cestu sama. Byli domluveni, že se potkají v Paříži.

Odsoudil uzavření sovětsko-německého paktu (Molotov-Ribbentrop), stejně jako třeba francouzský spisovatel Luis Aragon. Odsoudil také napadení Finska ze strany SSSR. Čs. komunisté v Paříži o tom pochopitelně podali zprávu do Moskvy a Clementise vyloučili ze strany. Již říjnu 1938 se podílel na vydání memoranda slovenských politiků (Milan Hodža, Štefan Osuský a další), které požadovalo obnovení československého státu, ovšem v nové Źpodobě a s rovnoprávným postavením Slovenska. Po vypuknutí války v září 1939 francouzská policie zasáhla proti komunistům a Clementis byl zajištěn. Manželka žádala o intervenci čs. vyslanectví. Vyslanec Osuský vyvinul značné úsilí za jeho propuštění. Francouzský premiér Daladier nakonec souhlasil s propuštěním každého čs. občana, který se přihlásí do čs. vojenské jednotky. V červnu 1940 odjel Clementis jako voják do Anglie. Lída zůstala v Paříži a vydala se za ním až později.

Clementis se účastnil vzpoury španěláků ve výcvikovém středisku čs. zahraniční armády, od 28. 7. 1940 byli nespokojenci internováni, v říjnu pak přesunuti do Skotska. V pamětech na internaci vzpomíná takto:

Platí pro nás řád jako pro válečné zajatce. Jsme rozděleni po dvaceti do malých chat, které mají tvar železničních vagónů a zavírají se večer v šest hodin. Ale okolí je hezké, připomíná – tak trochu – krajinu v Nízkých Tatrách. Přicházejí deště a šachy se nedají hrát donekonečna...

Na podzim byli vzbouřenci přesunuti do dalšího tábora, uvolněni byli až po napadení SSSR roku 1941. Jako někdejší poslanec Národního shromáždění získal Clementis po příjezdu do Londýna místo v čs. vysílání BBC (projevy ohlašoval jako Peter Hron).

Diplomat

Již během pobytu v Moskvě, přes kterou se vracel z Londýna, jmenoval prezident Beneš Vladimíra Clementise státním tajemníkem na ministerstvu zahraničí. Po tragické smrti Jana Masaryka v březnu 1948 se Clementis stal ministrem zahraničí. Již v roce 1945 byl opět přijat do KSČ, brzy se však nad ním začaly stahovat mraky. Clementis byl politicky odpovědný za podpis smlouvy o výměně obyvatel mezi Maďarskem a Československem počátkem roku 1946. Cílem bylo, aby se Československo stalo státem Čechů a Slováků bez neslovanských menšin. Když se čs. diplomacii nepodařilo prosadit jednostranný odsun Maďarů po vzoru Němců, mělo být cíle dosaženo repatriací Slováků z Maďarska, a naopak odchodem stejného počtu Maďarů ze Slovenska. Jenže maďarská strana dohodu vnímala jako vynucenou, a navíc se k výměně přihlásilo mnohem méně maďarských Slováků, než bylo očekáváno.

Clementis byl ministrem v době První izraelsko-arabské války (začala v květnu 1948), dodávky zbraní a hospodářská pomoc z Československa byly pro mladý židovský stát životně důležité a probíhaly i během embarga OSN. V září 1949 odjel ministr Clementis na zasedání OSN do New Yorku. Byl tam z několika stran varován před návratem domů, měl zprávy o zatýkání v Praze, mimo jiné i na svém ministerstvu. Nebezpečí ovšem podcenil. Po návratu vystoupil na IX. sjezdu Komunistické strany Slovenska (listopad 1949). Clementisov prejav bol stručný, hlas pevný a neservilný. Plénum cítilo, že predsednictvo neuspokojil tón ani obsah sebekritiky, napsala Z. Holotíková. Široký v závěrečném projevu Clementisovu sebekritiku odmítl.

Proces a smrt

Když byl v březnu 1950 odvolán z funkce ministra zahraničí, velmi ho to zasáhlo. Ministrem se místo něj stal jeden ze strůjců jeho odstavení Viliam Široký. Clementis dostal místo ve Státní bance. Věřil, že bude mít aspoň víc času na svoje záliby, literaturu a umění. S manželkou a psem Bročkem chodívali na vycházky po Praze a okolí. V lednu 1951, když Lída ležela doma s těžkou chřipkou, odešel se psem sám a už se nevrátil... Dva dny po jeho zmizení přišli vyšetřovat Lídu, prý aby pověděla, kam utekl. Za měsíc ji zatkli, ve vězení strávila téměř dva roky. Bročka vydali jejím rodičům po tři čtvrtě roce. Ani dlouhé měsíce trýznivých výslechů nedonutily Lídu, aby vypovídala proti svému muži. Pak ji najednou, bledou a ztrápenou, začali ozařovat horským sluncem a vyživovat arsenovými injekcemi. Nakonec jí nechali udělat její obvyklý účes a oblékli ji do šatů, ve kterých ji zatkli. Takto ji večer 2. 12. 1952 odvezli na Pankrác, aby se rozloučila s manželem. Druhý den jí velitel ruzyňské ženské věznice oznámil, že její muž byl ráno popraven. Potom jí dal přečíst jeho dopis na rozloučenou a oznámil jí, že ona bude okamžitě propuštěna.

Svým blízkým Vlado napsal:

Navzdory všetkému sa zrodili lepšie časy – i keď cesta k nim je tvrdá a často krutá. Ak som pre niečo žil, tak pre toto. I to je jedna z trpkých útech v týchto posledných hodinách...

A svojí milované Lídě-Hádičce sdělil toto:

Verím, že sa dožiješ socialistickej Európy a pozdravíš ju odo mňa. Už aj preto musíš vytrvať a nájsť kladný pomer k životu a dnešku.. Odchod je ľahčí s pohľadom do budúcŹnosti. A predsa len spomínam. Bez trpkosti, bez zloby... Že som azda predsa len urobil aj kus dobra pre iných, pre spravedlivú budúcnosť, v ktorú som veril a neprestal veriť. Že som sa v živote ozaj prebohatom stretol so skutečnými ľudmi. Že som našiel a mal Teba...

Byl souzený v procesu s Protistátním spikleneckým centrem pod vedením Rudolfa Slánského. Fanatický prokurátor Josef Urválek označil v závěrečné řeči Clementise za jednoho z nejbližších přátel a agentů Beneše, starého agenta americké, anglické a francouzské špionážní služby, zuřivého slovenského nacionalistu a nepřítele Sovětského svazu. Byl odsouzen k trestu smrti a poprava byla vykonána. Stalo sa to 3. decembra 1952 o piatej hodine. Bola ešte tma a bola zima. Skončil sa život Vladimíra Clementisa, plný a bohatý. Zomrel múdry člověk, ktorý nepreskakoval problémy ako zavadzajúce kamene. Jeho popol vysypali do kanála...

Hynek Skořepa (1975) je geograf.

Obsah Listů 5/2022
Archiv Listů
Autoři Listů

Hynek Skořepa

Levicový intelektuál ve vírech 20. století

Rodný dům

Studentská léta a vstup do KSČ

Emigrace

Diplomat

Proces a smrt

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu