Pavel Uherek

Už jsme se nepotřebovali

Třicet let od zániku federace

Dva texty k výročí rozdělení Československa nahlížejí na historický předěl v životech Čechů a Slováků z opačných stran dnešní hranice a z argumentačně odlišného – byť nikoli opačného – úhlu pohledu.

-red-

Před třiceti lety, 1. září 1992, Slováci přijali svoji vlastní Ústavu. Krátce nato, v listopadu 1992, byl poměrně v poklidu přijat československým parlamentem zákon, který stanovil, že dosavadní federace Čechů a Slováků zanikne k 31. 12. 1992.

Československo tedy skončilo administrativně, suše a bez větších emocí. Podobným způsobem i vzniklo. Jak zánik, tak i vznik tohoto státu zařídili politici, občané se v roce 1918 ani v roce 1992 do běhu událostí nijak zvlášť nevměšovali. V roce 1918 bylo vše ponecháno na mužích 28. října. V roce 1992 na mužích jednajících v kravatách a bílých košilích ve vile Tugendhat nebo v Trenčianských Teplicích.

Způsob vzniku i zániku Československa dokládá, že mezi Čechy a Slováky šlo od počátku o sňatek, manželství a nakonec i rozvod z rozumu. Od r. 1918 bylo jejich národní spojení ryze účelové, aby Čechoslováci měli v nově utvořeném Československu převahu nad Němci, Maďary, Poláky a Rusíny. A aby tehdejší vítězné velmoci daly souhlas k vytvoření nového státu.

Jinak bylo Slovensko v době Masarykovy první republiky jen jakýmsi geografickým přívěškem českých zemí, první republika jej inkorporovala pouze jako určitou územní a kulturní entitu.

V následných obdobích společného státu (druhá republika, popř. krátké intermezzo v letech 1945–1948) Slováci vlastní orgány měli. Po válce se tvořily zejména Slovenská národní rada a Sbor pověřenců (vláda), které však byly podřízeny pražským institucím a jejich pravomoci byly postupně omezovány.

K ústavnímu vyrovnání mezi Čechy a Slováky proto došlo až na konci šedesátých let, přesně řečeno od 1. 1. 1969. Právě od tohoto data vznikla československá federace. A teprve nyní Slováci dostali své ústavní instituce, které byly rozsahem pravomocí zcela rovnocenné těm českým. Trochu paradoxně bylo zrovnoprávnění Slováků jediným výsledkem reformních snah roku 1968 označovaných jako Pražské jaro.

Mraznička přestala mrazit

Ve federálním parlamentu platil na základě přijatých ústavních předpisů princip, podle kterého jeden národ nesměl být přehlasován druhým (tzv. zákaz majorizace). Tato formálně nastavená a rovná pravidla však byla v realitě jen hezkou papírovou fasádou. V praxi byly proklamovaná rovnoprávnost, jednota a bratrství obou národů překryty vedoucí úlohou komunistické strany, která všemu šéfovala. Federální parlament jen mechanicky a povinně schvaloval, co mu komunisté navrhli.

A stejně povinně se měli rádi Češi a Slováci. V realitě ale panovalo mezi bratry napětí. Na Slovensku byl rozšířený pocit, že jim z Prahy poroučejí. V Čechách a na Moravě zase měli Slováky za nevděčné, neboť si nevážili toho, kolik se tam dává. Starší česká generace Slovákům potichu vytýkala i jejich odtržení v době války.

Zlom přišel v roce 1989. V souvislosti s rozpadem sovětského bloku se celá střední a východní Evropa přirovnává k mrazničce, která byla náhle vypnutá. Co bylo dosud v daném regionu uměle zmrazeno komunismem, se odstavením mrazáku začalo ohřívat a vyplouvat na povrch.

Fotbalistovi při hře ošetříme zranění tak, že na něj aplikujeme chladicí směs, aby nebylo tak bolestivé. Jakmile však studený sprej po zápase přestane působit, zranění je mnohdy ještě palčivější. Totéž se stalo na počátku devadesátých let. Mraznička přestala mrazit a vzájemné nevraživosti se znovu ozvaly se zvýrazněnou bolestí.

Československo proto nebylo jedinou vícenárodní postkomunistickou zemí, která se ve stejné době rozpadla. Stejný osud potkal Jugoslávii a Sovětský svaz. Symbolické je, že Polsko po roce 1990 vyměnilo všechny své sousedy, aniž by samo pohnulo se svými hranicemi. Pouze Baltské moře zůstalo na svém místě.

Češi a Slováci vůči sobě v minulosti nepáchali zvěrstva jako třeba Srbové a Chorvati. Přesto zde česko-slovenské rozpory byly. A to natolik velké, že nebylo možné je za daných historických okolností překonat. Jak se brzy ukázalo, předmětem sváru se stal samotný název společného státu.

Svůj podíl na rozpadu měla také česká neschopnost soužití s menšinami. Jakmile Slováci začali vystupovat sebevědoměji, dostavil se tradiční český pocit, že nám všichni ubližují, či přímo ohrožují naši českou národní krev. Proto se na slovenské snahy o větší emancipaci dívali Češi s krajní nedůvěrou, neboť se Slováky jsme uměli žít zřejmě jen v pozici staršího a většího.

Konečně zde byl rozdílný vztah ke společnému státu, jímž si Češi v roce 1918 svůj sen o samostatnosti naplno zrealizovali, Slováci až tak úplně ne.

Cesta nejmenšího odporu

Nejpodstatnějším problémem však bylo výše zmíněné právní nastavení vzájemných vztahů. Jak bylo řečeno, vláda KSČ, která stála nad fasádně existujícími federálními orgány, v roce 1989 skončila. Ústavní instituce jako federální vláda a zejména federální parlament, dosud jen mlčenlivá stafáž, byly nyní uvedeny do skutečného chodu. A naráz jsme neuměli s těmito institucemi zacházet, respektive v důsledku zákazu národního přehlasování byly tyto orgány zablokovány a v politické realitě nemohly fungovat. Panoval také naprostý chaos v jejich možné reformě. Objevovaly se návrhy jako konfederace, dvojdomek nebo samostatná slovenská hvězdička na vlajce Evropské unie. Aniž by bylo zcela zřejmé, co tyto koncepce znamenají.

Tehdejší politik ODS Miroslav Macek jeden ze slovenských návrhů na uspořádání společného státu nazval slovenskou samostatností s českou pojišťovnou. Instituce referenda jako dalšího prvku nově zřízené demokracie byla naším dosavadním zkušenostem cizí úplně.

Byla tak zvolena cesta nejmenšího odporu, Češi si nechali svůj stát, byť o něco menší, Slováci dostali svůj vlastní. V našem případě naštěstí rozhodoval rozum, nikoliv emoce. Vyhnuli jsme se tím krvavému řešení, ke kterému došlo na Balkáně.

Československo zde tedy bylo mezi dvěma světovými válkami. Pak v době komunismu. Prvorepubliková demokracie vzniklá v roce 1918 byla příliš mladá, nezkušená, tedy ne úplně kvalitní. Státy okolo jí navíc nepřály. Po roce 1945 se o demokracii nedalo hovořit vůbec.

Do doby opravdu demokratické, která nastala po Sametové revoluci, se už Československo nehodilo. Češi a Slováci se v době bezstarostné svobody už nepotřebovali. Jejich soužití jim nikdo nenařizoval, a proto se rozešli. Nastal čas k umírněným oslavám. A jak připomíná historik Michal Stehlík, Češi v posledním dni roku 1992 slavili Silvestra a Slováci samostatnost.

Pavel Uherek (1975) pracuje jako právník ve zdravotnictví, absolvoval politologii na FSS MU v Brně.

Obsah Listů 5/2022
Archiv Listů
Autoři Listů

Pavel Uherek

Už jsme se nepotřebovali

Třicet let od zániku federace

Mraznička přestala mrazit

Cesta nejmenšího odporu

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu