Martin Burian

Boj neboj, návrat ztraceného slova

Koncem září při procházce městem či během jízdy autem si návštěvník Rakouska nemusel vůbec povšimnout, že se budou konat prezidentské volby. Rakouský občan zase mohl získat pocit, že tyto volby jsou již rozhodnuté či zcela bezvýznamné. Občas bylo možno objevit menší plakát úřadujícího prezidenta Alexandra Van der Bellena. Svobodní byli zřejmě ochotnější investovat do předvolební kampaně více peněz. Poutače jejich kandidáta, právníka Waltera Rosenkrance, byly mnohem rozměrnější a i na první pohled početnější. Propagační materiál ostatních šesti kandidátů autor na ulicích nebo v tisku neviděl.

Svobodní, třetí nejsilnější parlamentní strana, vehementně prohlašují, že jsou zcela jednotní. Stranická křídla, tvořená současným vedoucím Herbertem Kicklem a jeho předchůdcem Norbertem Hoferem, údajně neexistují. O pravdivosti tohoto prohlášení lze oprávněně pochybovat. Bývalý šéf strany Hofer prohrál v roce 2016 prezidentské volby minimálním rozdílem 3,8 procenta. Následně prohlásil, že se vrátí a příští volby už nepochybně vyhraje. Bezesporu nadějný kandidát pravděpodobně nepožívá důvěry svého hlučnějšího nástupce.

V období krátce před letošními volbami bylo možné zakoupit denní tisk, ve kterém o této důležité politické události nebyla ani zmínka. To by se před šesti lety stát opravdu nemohlo. Časy se mění; na první stránky se prodrala jiná témata. Mnohé nepředstavitelné se stalo skutečností. Toužebně očekávaný výdech po ukončení většiny proticovidových opatření zadusily válečné aktivity následovníka Leonida Iljiče Brežněva na Ukrajině. Sbližování Ruska a Číny za těchto podmínek a okolností by se Brežněvovi zcela jistě nelíbilo. Jak analytici poznamenávají, nejedná se o rovnocenné partnerství. Výhodné nákupní ceny surovin mají čínští soudruzi pod kontrolou. Velkým mediálním tématem byl pohřeb anglické královny, pro mnohé bylo zajímavější či důležitější sledovat tradiční podzimní vyjednávání odborů kovoprůmyslu se zaměstnavateli o výši mezd. Odbory vstoupily do prvního kola jednání s rekordním požadavkem zvýšit mzdy o 10,6 procenta. Tyto v Rakousku nejsilnější odbory vstupují do jednání vždy jako první. Výsledek nepřímo ovlivňuje pozdější směřování a strategii jejich kolegů z dalších oborů.

Klid jménem VdB

Prezidentské volby se konaly 9. října, toto číslo Listů šlo do tisku o několik dní dřív. Předvolební situace však vypovídala mnohé o náladách a současném stavu společnosti. Obhájce titulu Alexander Van der Bellen byl absolutní favorit. Dle prognóz měl zvítězit již v prvním kole s necelými šedesáti procenty. I když on sám se prohlašuje za nezávislého kandidáta, většinu peněz pro jeho kampaň mu poskytla strana Zelených. VdB (často používaná zkratka příjmení současného prezidenta) je bývalý člen této strany a rekordních jedenáct let byl jejím předsedou. Pro letošní volební boj zvolil stejnou taktiku jako jeho dva předchůdci Thomas Klestil a Heinz Fischer. Odmítl pozvání do všech televizních debat včetně té ve veřejnoprávní ORF.

Van der Bellen se prezentuje jako vyrovnaný člověk a zkušený politik, který chce přispět ke klidnému chodu země. Za vášnivého diskutéra ho označit nelze. V jeho životopise, zvláště pak v části, která se týká jeho předků, se autenticky odráží mnoho tragického z historie Evropy. V první polovině osmnáctého století emigrovali tehdy ještě von der Bellenovi z Holandska do carského Ruska. Později, po takzvané Velké říjnové socialistické revoluci před létem 1919 v oprávněných obavách bolševické Rusko opustili a zamířili do tehdy nezávislého Estonska. Zde si rodina změnila své příjmení na Van der Bellen. Jejich putování však neskončilo. Po obsazení země Sovětským svazem byla rodina donucena odejít do Německa. Nelehké putování plné peripetií skončilo prozatím ve Vídni, kde se Sascha – jak bývá VdB přáteli dodnes oslovován – v lednu 1944 narodil. Když se koncem druhé světové války přiblížila sovětská vojska k Vídni, přestěhovala se rodina do západní okupační zóny, do Tyrolska. Strach, který u nich vzbuzovala tehdejší sovětská tajná policie NKVD, byl zcela oprávněný. Alexander Van der Bellen má dodneška nárok na Estonské státní občanství.

Jak ušetřit

Z původních dvaceti tří kandidátů na post rakouského prezidenta zůstalo nakonec sedm mužů. I tak byl tento zredukovaný, genderově jednostranný seznam nejdelší v historii. Dvě nejsilnější strany – Lidovci a Socialisté – nevyslali do voleb žádného kandidáta. Podobné kroky, i když z mnoha důvodů pochopitelné, k rozvoji demokracie nepřispívají. Naopak při pohledu na jednoznačné předvolební předpovědi si lze položit otázku, proč kandidáti do voleb vůbec šli. To, že Svobodní chtějí svoje témata co nejčastěji a nejhlasitěji veřejně propagovat, lze označit za osvědčenou taktiku. U několika ostatních kandidátů se vnucuje otázka, zda se jim nejednalo pouze o osobní reklamu. Základní pravidla, jako například sehnat minimálně šest tisíc podpůrných podpisů a být starší třiceti pěti let, splnili. Na rozdíl od České republiky mají volební právo již šestnáctileté a šestnáctiletí.

V období posledních voleb vyvstala debata, zda rakouský prezident nemá v rukou příliš mnoho moci. Alexander Van der Bellen by s okleštěním pravomocí souhlasil. Prezident má například možnost rozpustit vládu, aniž by k tomu potřeboval dvoutřetinovou parlamentní většinu. Tato varianta byla víceméně poprvé celostátně tematizovaná až v roce 2016 v rámci volebního boje. Norbert Hofer nahlas zvažoval možnost této pravomoci využít. Situace se opakuje také nyní, i když ve zcela odlišné konstelaci a intenzitě. Tři protikandidáti VdB prohlásili, že by vládu po nástupu do funkce rozpustili. Čtyři z nich odmítají protiruské sankce a tři by chtěli, aby Rakousko opustilo Evropskou unii. Bůh ochraňuj Rakousko – tak zněl titulek článku na toto téma z první strany deníku Der Standard.

Do sdělovacích prostředků a také do úst veřejných činitelů se po mnoha letech opět mohlo vrátit slovo šetřit. Dříve pravděpodobně nechtěli riskovat politickou sebevraždu. Nyní se – zcela pochopitelně – vytvářejí pravidla pro stav nejvyšší nouze. Uvažuje se, jakým způsobem povinnost šetřit uzákonit. To by se týkalo například redukce teploty při vytápění budov státních institucí či omezení osvětlení veřejných prostranství. V tisku se objevují celostránkové rady, jak je možné spotřebu energií v domácnosti snížit. Ne že by se autor považoval za geniálního šetřílka, ale zatím mu žádná rada obzory nerozšířila. Až na jednu výjimku: V létě, při jízdě autem, je úspornější zapnout klimatizaci nežli otevřít okna. Narušená aerodynamika způsobí větší spotřebu pohonných hmot, klimatizace spolkne méně, než jsem předpokládal. Těšme se tedy společně na příští léto s nadějí, že budeme řešit pouze podobné technické záležitosti.

Martin Burian (1960) je výtvarník, spoluvydavatel Listů. Žije v Dolním Rakousku.

Obsah Listů 5/2022
Archiv Listů
Autoři Listů

Martin Burian

Boj neboj, návrat ztraceného slova

Klid jménem VdB

Jak ušetřit

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu