Někteří kosmologové čili vědci si prý pohrávají s myšlenkou, nejen že existují paralelní vesmíry, ale že jich existuje neomezený a zřejmě stále rostoucí počet, protože kdykoli kdokoli z lidí udělá nějakou volbu, v paralelním vesmíru nějaký jeho dvojník udělá tu volbu, kterou on neudělal.
Mě tohle napadlo někdy v patnácti letech, což byl kosmologický pravěk, ještě před Gagarinem, a moc se mi to líbilo (kdo by nechtěl mít všechno, byť i tak rozdrobené?), jenže potom jsem přemýšlel. A nejdřív ze všeho mě napadlo: které z mých rozhodnutí (neboli jaká úroveň rozhodování) stačí na to, aby kvůli tomu existoval paralelní vesmír? Těch rozhodnutí přece neudělá jeden člověk pět za rok, ale sto za minutu. Jenom třeba jestli teď zvednu zadek ze židle nebo ne, a když ho zvednu, půjdu se vyčurat, nebo si radši namažu chleba, a když chleba, čím vlastně si ho namažu, to už dělá tři alternativní vesmíry za pár vteřin.
Navíc toho, co neudělám, může být daleko víc než toho, co udělám: pominu to čurání a s ním otázku, jestli mi to prostata dovolí nebo nedovolí (vesmír se chvěje v základech). Ale když si namažu chleba, mám přece tolik možností, čím si ho namazat, a to počítám jenom to, co mám doma, ale je také spousta pochutin, které doma ani nemám, ale v nějakém alternativním vesmíru bych mít mohl a jistě také mám, protože jsem si je tam na rozdíl od toho zdejšího koupil (nebo jsem je dostal, nebo vyrobil, nebo ukradl). Takže má existovat alternativní vesmír, ve kterém si namažu chleba máslem a nic dalšího si na něj nedám, jiný, ve kterém si na máslo přidám džem, jiný, ve kterém přidám hořčici (džem ovšem ne, i když v nějakém dalším vesmíru jsem možná blázen, který si dává na chleba džem i hořčici: tady mě to jen napadlo, ale jinde to možná, ó hrůza! dělám!), jiný, ve kterém přidám kus sýra (a kterého sýra? mohu jich mít doma tolik!), jiný, ve kterém použiju sádlo (vepřové, husí, kachní, psí, kobylí, z komára, z velblouda), v dalším si dám chléb suchý a v zatím posledním si chleba ani nedám, protože dostanu chuť na kyselou okurku? Atd., atd., atd., atd., atd., atd., atd., atd., atd
Kvůli každému takovému smítku má existovat alternativní vesmír? A teď to vynásobte všemi vteřinami všech životů všech lidí, kteří za všech dob na Zemi žijí a žili, a teď, hrůza! nemělo by to platit také pro všechny mimozemšťany, co jich v našem poměrně velkém vesmíru nejspíš je? A co zvířata? Ta si nevybírají? (Šutry jsou aspoň spolehlivé, příliš se nerozhodují, ale stejně: nevznikají i tam víceznačné situace? však víte, teorie chaosu...)
Krom toho jsou lidé, kteří mají spoustu nápadů a představ, a lidé, kteří nemají skoro žádné: budou se pořádat závody o to, kdo má alternativních vesmírů víc? Už se skoro i těším: když vidím, co všechno si dokážu jenom dát (respektive nedat) na chleba.
Nebo existují dokonce alternativní vesmíry, ve kterých se uskuteční i volby, které mě vůbec nenapadly? Strašné! Co všechno mě nenapadlo, to si radši ani nechci představovat. Určitě bych to ani nedokázal. Ale nekonečno krát nekonečno krát nekonečno (∞n) to zřejmě nějak registruje. Co má taky jiného dělat. Být až tak nekonečné musí být k uzoufání.
A to jsme prozatím jenom v tomhle jediném vesmíru a v jeho už velice nepřehledných alternativách. Ale proč by měl být zrovna náš vesmír nějak privilegovaný? Takže jistě i alternativní vesmíry mají nekonečný počet vlastních alternativních vesmírů; i když by to fakticky měly být také naše alternativy, takže tím by se počet vesmírů vlastně nezvyšoval, ale člověk nikdy neví: když se nějaké alternativní já rozhodne rozvíjet možnosti vyplývající z možností, které jsem já nezvolil, už vlastně rozvíjí jiné možnosti než ty moje původní, a tudíž musí produkovat vlastní alternativní vesmíry.
A další dramatická otázka: produkování vesmírů! Má se předpokládat, že každá volba vyprodukuje příslušný počet alternativních vesmírů ve chvíli, kdy je činěna (máslo, sádlo, džem, sýr, šunka, salám...), nebo že je počet alternativních vesmírů dán předem, což by znamenalo, že je někde nějak spočítáno množství i těch nejdrobnějších voleb, které učinil, činí a učiní jakýkoli živý tvor (a nedejbože i nerost) v jakémkoli vesmíru, dokud mají existovat, takže počet vesmírů je tak ustálen (∞#8734;) a každou tisícinu vteřiny nevznikají po statriliónech vesmíry další a další, a to jen proto, že se v ikstém vesmíru na entou nějaký kosmolog uprdne a nějaká jeho podoba o sedm vesmírů dál to udělá teprve chvilku poté – až bude v místnosti sama?
Že by někomu přišel jeden stávající vesmír tak malý, aby jich musel mít stejně velkých další nekonečný počet, a to prosím kvůli uprdnutí, to mi přišlo (v těch patnácti) dost dětinské a hypotézu paralelních vesmírů jsem ve svém nitru zavrhl jako nesmysl s největší pravděpodobností naprosto nepravděpodobný (0-#8734;).
A teď se dozvídám, že v tomhle vesmíru, kde jsem bohužel z neobhajitelných důvodů musel podle všeho zůstat, přicházejí s tím nápadem vědecké kapacity vyzbrojené kvantovou teorií a teorií relativity?
Troškaři.
To už mi přijde jako daleko racionálnější a serióznější první přikázání: V jediného Boha věřiti budeš; a že i s tím mám jistou potíž.
P. S. – A to jsem zapomněl na volbu být, či nebýt. Zvolím-li být, jak vypadá paralelní vesmír na nebýt? Je, a já v něm nejsem, nebo vůbec není? A zvolím-li nebýt, zůstávám v jiných vesmírech vesele dál až donekonečna, anebo všechny mé paralelní vesmíry zanikají? Pak by ovšem nebýt bylo krajně nezodpovědné i když co sejde na pár miliardách vesmírů? V každém případě si dovedu celkem dobře představit alternativu, že jsem nesmrtelný: takže jsem zřejmě v neznámém počtu paralelních vesmírů skutečně nesmrtelný (nebo se jím přinejmenším někde jinde stanu, až budu tady umírat). To je hezké. A nešlo by, abych byl také pořád mladý, krásný, zdravý, chytrý a neodolatelný? Vševědoucí, všudypřítomný a všemohoucí?
Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour
Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem
Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát
Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse
Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříeného Ducha
Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze enevy
Jiří Weil:
trasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?
Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.
Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!
Mapa webu - přehled článků a struktury webu.
Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.
Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu
Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.