Zdeněk Víšek

Zapomenutý premiér

Zcela jistě nejvýznamnějším rodákem z Klobuk u Slaného byl prvorepublikový politik Jan Malypetr, od jehož úmrtí na sklonku září letošního roku uplynulo již sedmdesát pět let.

Budoucí předseda tří československých vlád se narodil v rodině statkáře a klobouckého starosty Josefa Malypetra (1828–1900). V mládí Jan Malypetr navštěvoval nižší pražské Źreálné gymnázium, středoškolská studia ukončil na hospodářské škole v severočeské Kadani maturitou s vyznamenáním.

Třicetiletý Jan Malypetr roku 1903 uzavřel sňatek s Boženou Vopršalovou (1883–1976), jež pocházela ze selského rodu z Lisovic u Zlonic nedaleko Klobuk. V rodině Jana Malypetra se narodili dva synové – Jan (1904–1987) a Jiří (1910–1911) – a dcera Božena (1905–1984), která se později provdala za JUDr. Karla Stránského, významného pražského advokáta a sokolského činovníka v Praze.

Vstup do politiky

Na politickou dráhu vstoupil Jan Malypetr roku 1901, kdy byl zvolen členem obecního zastupitelstva v Klobukách. O deset let později byl v rodné obci zvolen starostou (1911–1919). Roku 1906 se stává členem slánského okresního zastupitelstva, později byl zvolen členem okresního výboru a náměstkem starosty slánského okresu. V nelehké době první světové války pak vykonával úřad okresního starosty ve Slaném. Politicky byl organizován do roku 1911 v mladočeské Národní straně svobodomyslné, poté vstoupil do agrární strany, jež hájila zájmy českých zemědělců. Roku 1916 se stal členem širšího výkonného výboru agrární strany. S touto pravicově orientovanou stranou budou později Jana Malypetra osudově spojovat nejen velké politické úspěchy, ale i hořké porážky.

Po vyhlášení národní samostatnosti 28. 10. 1918 byl pětatřicetiletý Jan Malypetr kooptován za poslance tehdejšího parlamentu – Revolučního Národního shromáždění. Poslanecký mandát, který vykonával až do roku 1939, dokázal obhájit jako kandidát agrární strany i ve všech následujících volbách do poslanecké sněmovny tehdejšího parlamentu (1920, 1925, 1929, 1935). Dne 7. 12. 1922 se Jan Malypetr stal ministrem vnitra ve vládě premiéra Antonína Švehly a tento mocensky důležitý post zastával do 9. 12. 1925.

Období přelomu let 1922–1923 bylo politicky a ekonomicky stále velmi neklidné, třebaže již nebylo tak ostře vyhrocené, jako tomu bylo v prvních popřevratových letech 1918–20. V lednu 1923 bylo v ČSR evidováno 440 000 nezaměstnaných, a právě v této době dvacetiletý mladík Josef Šoupal, bývalý člen KSČ, smrtelně zranil ministra financí Aloise Rašína, který byl postřelen 5. 1. 1923 a zranění podlehl 18. 2. 1923.

V reakci na tento atentát byl 19. 3. 1923 vydán Zákon na ochranu republiky, který výrazně zpřísňoval tresty za realizaci i přípravu trestných činů směřujících proti demokratickému charakteru státu. Tento zákon byl namířen především proti komunistické straně, jejíž činnost však nebyla zakázána, i protistátním aktivitám tzv. nestátotvorných menšin – především pak menšiny německé. Jedním z politiků, kteří pomohli k prosazení tohoto zákona, byl i ministr vnitra Malypetr.

Během výkonu ministerské funkce se Malypetr sblížil s prezidentem Masarykem, kterému pravidelně referoval o politické situaci, avšak hlubší osobní vztahy mezi nimi patrně nevznikly. Podle svědectví Masarykova tajemníka Antonína Schenka neměl Malypetr kromě úředních věcí nic, co by presidenta zaujalo.

V čele Poslanecké sněmovny a premiérem, 1925–1932, 1932–1935

Po vítězství agrární strany v parlamentních volbách v listopadu 1925 Jan Malypetr opustil funkci ministra vnitra a byl zvolen předsedou Poslanecké sněmovny Národního shromáždění, tedy dolní komory čs. parlamentu. Toto postavení, vedle funkce prezidenta republiky a předsedy Senátu, představovalo jednu ze tří nejvyšších ústavních funkcí, ovšem Malypetrův osobní politický vliv byl v té době dočasně spíše zeslaben, neboť tato politická funkce měla v předválečném Československu význam spíše reprezentativní. Nejdůležitější rozhodnutí nebyla přijímána na půdě sněmovny, nýbrž byla předjednána úzkým okruhem představitelů vládních koaličních stran a poslancům těchto stran – vázaných značnou politickou loajalitou – byly výsledky těchto ujednání pouze předloženy k schválení.

K této politické praxi, která zcela opomíjela vlastní stanoviska jednotlivých poslanců, je možno mít mnoho závažných výhrad, ovšem tato skutečnost – vynucená pestrým národnostním a politickým složením předválečného parlamentu – přispívala k hospodářské a společenské stabilizaci československého státu.

Na pomyslný politický vrchol vystoupil Jan Malypetr 29. října 1932, kdy byl prezidentem T. G. Masarykem po demisi vlády Františka Udržala jmenován předsedou čtrnácté československé vlády. Malypetrova vláda tzv. široké koalice zahrnovala představitele všech demokratických československých a německých politických stran, včetně sociálních demokratů. Premiér Malypetr stanul v čele i dvou dalších kabinetů, které československý stát spravovaly až do podzimu 1935.

Malypetr zastával úřad předsedy vlády v době vrcholící světové hospodářské krize, která po roce 1929 velmi citelně zasáhla i tehdejší Československo. V únoru 1933 bylo v ČSR registrováno 920 000 nezaměstnaných, ovšem jejich skutečný počet byl o několik set tisíc vyšší. Malypetrova vláda se pokusila řešit nepříznivou ekonomickou situaci devalvací koruny, jež měla podpořit československý export, úpravami celních sazebníků a státními zásahy na podporu průmyslové výroby. Ekonomické účinky těchto opatření byly rozporuplné, nicméně hospodářská krize začala od roku 1934 ustupovat.

Za nesporně pozitivní je možno také považovat fakt, že v době, kdy byl předsedou vlády Jan Malypetr, došlo ve srovnání s předchozími lety k výraznému omezení násilných zásahů četnictva proti demonstracím nezaměstnaných – s mnohdy tragickými následky, byť například ještě 7. 6. 1933 četníci zastřelili tři demonstranty v Čierném Balogu na Slovensku. V letech 1930–1933 bylo ve stávkových zápasech a protiexekučních střetech v českých zemích, na Slovensku na Podkarpatské Rusi zastřeleno 29 osob a 101 dalších bylo raněno.

Hospodářské problémy ovšem vedly k radikalizaci některých politických sil, jež usilovaly o rozvrácení demokratického systému v ČSR.

Dne 4. 10. 1933 Malypetrova vláda zakázala činnost sudetoněmecké pronacistické strany DNSAP a 11. 11. 1933 vydala nařízení o jejím rozpuštění. V červnu 1934 byl vydán zatykač na představitele Komunistické strany Československa Klementa Gottwalda a Václava Kopeckého, kteří před prezidentskými volbami v květnu 1934 v letáku Ne Masaryk, ale Lenin napadli T. G. Masaryka, když jej označili za patrona válečných příprav, který je povolán k tomu, aby stál v čele dosazené fašistické diktatury.

Vedoucí představitelé KSČ krátce nato emigrovali do Sovětského svazu, kde setrvali až do vydání amnestie na podzim roku 1935.

Republika v ohrožení

Mnohem závažnějším nepřítelem československé demokracie i samotné československé státnosti bylo však stále více agresivněji se projevující Německo, kde v lednu 1933 převzala moc nacistická strana pod vedením Adolfa Hitlera.

Jan Malypetr byl prvním předsedou československé vlády, který čelil hrozbě nacismu. Již 6. 10. 1933 vznikla Nejvyšší rada obrany státu, řízená ministerským předsedou. V roce 1934 byla rozhodnutím vlády prodloužena délka vojenské služby z 18 na 24 měsíců a v témže roce se začalo budovat vojenské opevnění v pohraničí. Malypetrova vláda – z iniciativy ministra zahraničí Edvarda Beneše – v roce 1934 diplomaticky uznala Sovětský svaz a 16. 5. 1935 s ním – v zájmu rozšíření možností obrany republiky – uzavřela dokonce spojeneckou smlouvu.

Parlamentní volby 19. 5. 1935 přinesly závažnou vnitropolitickou změnu, neboť jejich vítězem se stala Henleinova Sudetoněmecká strana (SDP), která nejprve skrytě, později však zcela otevřeně usilovala o připojení českého pohraničí k nacistickému Německu.

Po volbách se Jan Malypetr postavil proti zastoupení SDP v československé vládě, ale vůči Henleinově straně doporučoval postupovat politickými, ne mocenskými prostředky. Pro francouzský list Petit Parisien 17. 6. 1935 uvedl: Postaráme se o svobodný projev všech názorů. Měli jsme možnost nepřipustiti politický kartel Henleinův, jelikož se v mnoha věcech pohybuje na okraji ústavy. Nechtěli jsme tomu však. Není to osudná velkomyslnost. Lze to vysvětliti tím, že se ničeho nebojíme, jelikož právo jest na naší straně.

V tomto ohledu premiér Malypetr zcela podcenil destruktivní sílu henleinovského hnutí, je však nutné zdůraznit, že podobné stanovisko zastával i prezident T. G. Masaryk, nikoliv ale Edvard Beneš.

Počátkem listopadu 1935 Jan Malypetr na funkci předsedy vlády rezignoval a novým byl jmenován Milan Hodža.

Jan Malypetr určitě nebyl výraznou charismatickou osobností Švehlova typu a nevytvářel žádné geopolitické koncepce, jako například Beneš či Hodža, přesto jeho působení v čele tří našich vlád můžeme hodnotit jako vcelku úspěšné.

Novinář a spisovatel Ferdinand Peroutka v Lidových novinách 4. 11. 1935 v bezprostřední reakci na jeho odstoupení z funkce premiéra konstatoval, že vedl tento stát v letech nejtěžší krize a vedl jej s pracovitostí a svědomitostí, která mu uznala obecné uznání.

Podruhé v čele sněmovny (1935–1939)

V listopadu byl Jan Malypetr podruhé zvolen do čela Poslanecké sněmovny. Jeho hlavním politickým cílem, který si předsevzal ve své staronové funkci, bylo udržení demokracie v Československu, ovšem ve druhé polovině třicátých let se vliv Jana Malypetra, ač zastával vysoké postavení, začal postupně z československé politiky vytrácet, neboť funkce předsedy dolní komory parlamentu měla význam spíše reprezentativní než reálně-mocenský.

Nepřímým potvrzením této skutečnosti mohou být i pětisetstránkové paměti Edvarda Beneše Mnichovské dny, ve kterých se o Janu Malypetrovi zmiňuje pouze na jednom místě, a to v nevýznamné souvislosti.

V době mnichovské krize na podzim roku 1938 Jan Malypetr nehrál žádnou významnější politickou roli. Osudné rozhodnutí prezidenta Beneše o vydání pohraničí Německu nebylo parlamentu předloženo ani k projednání, třebaže pouze parlament jakožto nejvyšší zákonodárný sbor měl právo podle ústavy z roku 1920 schvalovat změny státních hranic.

Po demisi Edvarda Beneše na úřad prezidenta republiky byl jako možný kandidát zvažován i Jan Malypetr, ale prezidentem pomnichovského Česko-Slovenska byl nakonec 30. 11. 1938 zvolen předseda Nejvyššího správního soudu Emil Hácha. Politický vývoj v té době byl poznamenán útoky krajně pravicového tisku proti Edvardu Benešovi, Karlu Čapkovi i T. G. Masarykovi, antisemitskými štvanicemi i projevy separatismu na Slovensku i Podkarpatské Rusi a celkovým ústupem od liberálních hodnot první republiky.

Z dnešního pohledu se jeví jako jeden z velmi problematických momentů období druhé republiky například přijetí tzv. zmocňovacího zákona 15. 12. 1938, kterým Poslanecká sněmovna – tedy v době Malypetrova předsednictví – vybavila vládu Rudolfa Berana velmi rozsáhlými pravomocemi, které Beranovu kabinetu umožňovaly vládnout bez spoluúčasti parlamentu, jenž nebyl do nacistické okupace již svolán. Toto ne zcela demokratické opatření bylo svědectvím o narůstajících autoritářských tendencí podstatné části pomnichovských politických elit, do značné míry bylo však vynuceno narůstajícím tlakem nacistického Německa i situací na Slovensku, kde po vyhlášení autonomie v říjnu 1938 převzala téměř neomezenou moc Hlinkova slovenská ľudová strana. Omezenou demokracii se však v českých zemích podařilo udržet až do nacistické okupace 15. 3. 1939.

V době okupace

Po vzniku Protektorátu Čechy a Morava se před českým národem otvírala dosti pochmurná a zlověstná perspektiva fyzicky ohroženého národního společenství. Za této situace se v českých zemích odehrávaly desetitisíce vnitřních svárů mezi osobní ctí a statečností na straně jedné a veřejně deklarovanými, třebaže vynucenými, postoji na straně druhé. Tento konflikt svědomí za války několikrát podstoupil i Jan Malypetr, kdy pro záchranu života svých blízkých byl nucen činit kroky, jež byly plny osobního ponížení a které mu byly po válce nespravedlivě vytýkány.

Po nacistické okupaci Jan Malypetr odešel z veřejného života. Nestal se členem protektorátní vlády ani činitelem protektorátní státní správy. V květnu 1939 byl zvolen předsedou správní rady První české vzájemné pojišťovny v Praze a tuto funkci vykonával až do konce války. Jan Malypetr svou finančně příznivou situaci využíval mimo jiné k hmotné podpoře nacisty pronásledovaných rodin.

Rodina Jana Malypetra byla za války Źsledována gestapem a jeho nejbližší příbuzní – zeť Karel a syn Jan – byli vystaveni přímým nacistickým represím. Dne 8. 10. 1941 – tedy po příchodu nového říšského protektora Heydricha do Prahy – byl zatčen jeho zeť JUDr. Karel Stránský, starosta Sokola na Malé Straně, a v lednu 1942 byl deportován společně s dalšími zatčenými sokoly do Osvětimi.

V mezní životní situaci využil Jan Malypetr svých neformálních společenských kontaktů s protektorátním prezidentem Háchou, který mu doporučil, aby požádal o intervenci státního tajemníka K. H. Franka. Stalo se tak Malypetrovým listem ze dne 16. 2. 1942. Na počátku června 1942 došlo skutečně – na základě tiché amnestie – k propuštění dvaceti vězněných sokolů z Osvětimi, včetně Karla Stránského. Krátce poté zaslal Malypetr Frankovi děkovný dopis za propuštění svého zetě, v němž rovněž odsoudil atentát na Heydricha. V té době ovšem nemohl tušit, že se tak nestalo na zákrok K. H. Franka. Tyto Malypetrovy aktivity je však nutno chápat jako krajní situací vynucené projevy nesvobodné vůle.

V lednu 1943 byl kladenským gestapem zatčen Malypetrův starší syn JUDr. Jan Malypetr a jedenáct měsíců vězněn – na Pankráci, ve Vratislavi, v Brně i Terezíně. Za této situace vyšel v protektorátním Poledním listě 4. 3. 1943 vynucený rozhovor s bývalým premiérem Malypetrem, který již svým titulkem Jeden přece promluvil nechtěně prozrazoval míru oné dobrovolnosti. Cílem aktivistických novinářů bylo dotlačit sedmdesátiletého Malypetra, jehož syn se nacházel v nacistickém vězení, k jednoznačnému odsouzení předválečné činnosti prezidenta Beneše, což se však zcela nepodařilo, neboť Jan Malypetr pouze dosvědčoval, že Beneš vždy zastával postoje nepřátelské vůči nacismu a jeho exponentům v ČSR, například Konradu Henleinovi a jeho Sudetoněmecké straně.

O rok později – 23. 1. 1944 – se Malypetrovo jméno objevilo pod prohlášením přípravného výboru Ligy proti bolševismu, avšak Jan Malypetr nikdy nedal souhlas se zveřejněním svého jména, což konstatoval i poválečný soud v osvobozujícím rozsudku: Ze zjištěných okolností vyplývá, že obžalovaný neměl být veden jako člen výboru Ligy proti bolševismu, neboť do tohoto výboru přihlášku nepodal, ani s přijetím do tohoto výboru nesouhlasil. V roce 1944 bylo však nemyslitelné domáhat se tiskové opravy, či snad dokonce omluvy.

Malypetrovy občanské postoje za okupace byly čestné a vlastenecké. Ty postoje, které se mohou jevit bez znalosti širších dobových souvislostí jako určité zaváhání a zakolísání, byly skutky člověka, jenž jednal v obavách o život svých blízkých, ohrožovaných zločinnou státní mocí.

Po válce

Jaro 1945 přineslo českému národu osvobození od nacismu a ukončení válečných hrůz, avšak poválečná snaha o potrestání kolaborantů a zrádců vedle nesporných viníků postihla i nevinné.

Jan Malypetr byl na příkaz komunisty ovládaného ministerstva vnitra zatčen 8. 6. 1945 v Lisovicích u Zlonic na Slánsku. Po šesti týdnech byl dne 25. 7. 1945 pro vysoký věk a špatný zdravotní stav ze zajišťovací vazby v Praze propuštěn, avšak na svobodě byl stále vyšetřován. Skutečným důvodem jeho stíhání nebyly samozřejmě některé vynucené projevy z doby protektorátu, nýbrž jeho postavení v agrární straně, jejíž činnost nebyla po válce povolena.

Bývalý předseda vlády byl 22. 5. 1946 na základě dekretu prezidenta republiky ze dne 19. 6. 1945 obviněn z propagace a podpory nacistického a fašistického hnutí, čehož se měl dopustit zmíněným rozhovorem pro Polední list v březnu 1943 a údajným členstvím v Lize proti bolševismu.

Soudní přelíčení před Národním soudem v Praze, které se konalo v lednu 1947, skončilo po třech dnech Malypetrovým osvobozením. Dne 9. 1. 1947 vynesl Národní soud rozsudek, kterým Jana Malypetra zprostil všech obvinění, když konstatoval: Uvažuje všechny prokázané skutečnosti dospěl Národní soud k přesvědčení, že se obžalovaný ani v nejmenším neprovinil proti národní cti československého občana.

Epilog

Osvobozující rozsudek byl pro těžce nemocného Jana Malypetra morální a společenskou rehabilitací, avšak trýznivé chvíle osobního ponížení již odčinit nešly. Bývalý československý premiér Jan Malypetr zemřel v nemocnici ve Slaném 27. 9. 1947 ve věku nedožitých 74 let. Pohřben byl o pět dní později do rodinné hrobky v rodných Klobukách.

Po komunistickém převratu utrpení a pronásledování rodiny Malypetrů a Stránských pokračovalo – manželka Božena byla komunistickými úřady šikanována, Malypetrův zeť Karel Stránský byl již roku 1949 z politických důvodů poslán do tábora pro nespolehlivé živly ve Svatém Janu pod Skalou a Malypetrův vnuk Jiří Stránský, dnes již zemřelý filmový scénarista a bývalý předseda českého PEN klubu, jako politický vězeň pobýval v komunistických žalářích v letech 1953–1960.

Připomenutí památky Jana Malypetra

Osobnost Jana Malypetra mohla být veřejně připomínána a hodnocena pochopitelně až po roce 1989. Památku tohoto českého politika uctilo zastupitelstvo obce Klobuky za přítomnosti předsedy Poslanecké sněmovny Lubomíra Zaorálka 9. 8. 2003 odhalením pamětní desky na jeho rodném statku. O čtrnáct let později se pietního aktu na hřbitově v Klobukách u příležitosti 70. výročí Malypetrovy smrti zúčastnil v září 2017 ministr vnitra Jan Hamáček.

Pamětní desky věnované J. Malypetrovi byly odhaleny také v dalších místech spjatých s jeho pobytem – na statku v Lisovicích u Zlonic a v Praze v ulici Na Baště sv. Jiří, kde se nacházel byt jeho rodiny.

Zdeněk Víšek (1968) je učitelem ve Slaném; publikuje v odborných a popularizačních časopisech.

Obsah Listů 5/2022
Archiv Listů
Autoři Listů