Heda Čepelová, Miroslav Jašurek

Národní energetická bezpečnost táhne, ale kam?

Evropa zažívá renesanci politické ekonomie. V Česku máme tendenci vést debatu stylem ode zdi ke zdi, a tak někdejší byznysoví i političtí proponenti volného trhu bez přívlastků rovnou volají po národním protekcionismu. Jako obvykle ale platí, že krajní řešení je z hlediska společenských nákladů to nejméně výhodné.

Není větší téma dnešních dní než ceny energií. Spolu s nápady, jak docílit, aby nám po zaplacení složenek za plyn a elektřinu ještě něco zbylo z výplaty, se od politiků i analytiků všeho druhu dozvídáme spoustu detailů o dnešním fungování energetického ekosystému. Občas se ale jimi předkládané informace zarážejícím způsobem liší, někdy dokonce až tak, že si divák prostě musí myslet, že tu někdo lže.

Příklad? Výrobní náklady u jednotlivých zdrojů energie. Lidsky řečeno: za kolik korun která elektrárna vyrobí jednu megawatthodinu elektřiny. To je jasný, měřitelný údaj, který by měl být poměrně snadno zjistitelný, ověřitelný. Přesto se četní mluvčí ve veřejných debatách neshodnou, zda jsou obnovitelné zdroje energie levné, nebo naopak drahé. Působí to dojmem, jako by se hádali, zda je venku 10 nebo 27 stupňů.

Každá ekonomie je politická

Proč nemáme shodu na jasném, měřitelném ekonomickém údaji? Protože samotná představa měřitelnosti je podmíněná jistou průvodní teorií, domněnkou například o tom, že s pomocí rtuti můžu dobře odhadovat vnější teplotu, protože právě rtuť svými fyzikálními vlastnostmi na teplotu reaguje.

Vědecké poznání, nebo obecně lidské poznání, funguje v rámci své vlastní průvodní teorie o poznatelnosti lidského světa. Je to vůbec základní podmínka logiky, kauzálních reakcí, racionálního rozhodování. A vzhledem k tomu, že jako lidstvo jsme schopní například provozovat systém satelitů nebo léčit rakovinu, je potřeba této průvodní teorii o poznatelnosti světa přiznat, že funguje.

Zpátky k elektrárnám: problém s měřitelností nákladů na výrobu elektřiny je v tom, že se bavíme o ekonomickém údaji. Ačkoliv ekonomie aspiruje (alespoň to o sobě tvrdí) na empirickou a exaktní disciplínu, je z povahy věci také vědou sociální. A ty se od přírodních věd odlišují tím, že zpravidla pracují s vícero průvodními teoriemi. Říká se jim paradigmata a jsou nějakým způsobem hodnotově ukotvené. Tudy nám do ekonomie vstupuje politika.

Na příkladu s výrobními náklady na jednu megawatthodinu se to projevuje tím, že jedna strana říká levné, technologie dnes stojí málo a vstupní surovinou je slunce či vítr, ty nestojí nic, zatímco druhá strana oponuje drahé, protože kvůli nim potřebujete záložní plyn a taky rozsáhle investovat do navýšení kapacity přenosové soustavy. Normální člověk bez detailních znalostí designu energetického trhu vůbec nemá šanci rozklíčovat, ke kterému pojetí se má přiklonit a jaké to má důsledky.

Důsledky jsou ale to, o co v tomto případě jde. Spor ve skutečnosti vůbec není o tom, jak to je s cenami elektřiny z obnovitelných zdrojů, ale o tom, jak se má energetický trh přenastavit, ke komu mají být pravidla vstřícnější a v neposlední řadě, kdo na tom víc vydělá. To je ostatně právě vlastnost paradigmat, díky nim můžeme rozvíjet ideový spor prakticky na úplné banalitě v jakékoliv oblasti.

Peníze nejsou to jediné, o co v politice jde

Pro paradigmatický přístup k ekonomii se běžně používá pojem politická ekonomie. V něm jde čistě o to, vyložit karty na stůl a říct například: ano, já říkám, že obnovitelné zdroje jsou drahé, protože chci větší podporu pro uhelné elektrárny, protože věřím na jejich budoucnost, navíc jsem do nich investoval a nechci o svůj majetek přijít. Politická ekonomie zkrátka označuje přístup, kdy se debata nevede jen o konkrétním údaji, ale o celé průvodní myšlence za ním.

Jako pojem byla politická ekonomie dlouhá léta v Česku zprofanovaná, mimo jiné proto, že nemalá část českých ekonomických elit se necítila komfortně při představě, že by musela poodhalit svůj základní politický světonázor nebo provázanost s konkrétními podnikatelskými zájmy. Nezřídka najdeme takový přístup u některých expertů i dnes, minimálně v zemích okolo nás ale politická ekonomie zažívá zásadní rehabilitaci.

Důvodem je samozřejmě válka na Ukrajině a nutnost najít nějaké myšlenkové schéma, ve kterém se můžeme bavit o životních nákladech, podmínkách pro podnikání či obchod, a zároveň obhájit přísné sankce proti Rusku. Jde tedy o vyjádření myšlenky, že peníze nejsou to jediné, o co v politice jde.

Například předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyenová ve svém každoročním projevu ke Zprávě o stavu Unie vyzdvihla větší potřebu evropské energetické soběstačnosti, včetně například zajištění kontroly nad takzvanými kritickými surovinami – to jsou třeba vzácné kovy, které se používají ve výrobě baterií.

Jinými slovy a jinou optikou – jiným paradigmatem – tak pojmenovává nástroje, které už dávno máme k dispozici, jako třeba evropsky řízené investiční programy nebo jednotný energetický trh. Jen neříká: to uděláme proto, abychom byli konkurenceschopní na globálních trzích, ale: děláme to proto, že chceme snížit závislost na Rusku a dalších autokratických státech.

Energetická bezpečnost, nebo přetahovaná o vliv?

Také v Česku se zastánci klasických tržních mechanismů jednoho dne ráno probudili s vědomím, že odteď je potřeba naopak chránit národní ekonomiku před nefunkčními trhy. Jejich paradigma je ale odlišné. Jednak jsou si vědomi, že na rozdíl od evropské nezávislosti je téma národní bezpečnosti mnohem emotivnější, a to se v politice počítá (zkuste si představit volební výsledky strany, která slibuje nezávislou Evropu, a strany, která slibuje bezpečné Česko).

A jednak je tu podstatný rozdíl v tom, do jak rozsáhlé části ekonomiky si takové domácí paradigma může dovolit zabíhat. Jednoduše řečeno, Evropská komise toho moc víc než investiční prostředky a společné víceleté strategie nemá. Zato takový stát má: daně a jejich odpouštění, státní garance, úvěry, kompenzační schémata, dnes dokonce vidíme příklady přebírání některých energetických podniků vládou (třeba Uniper v Německu nebo EDF ve Francii) nebo urychlené budování infrastruktury, kterou v důsledku využívají soukromé firmy. Takové paradigma národní bezpečnosti se může široce rozběhnout po všech těchto oblastech a v každé si vymyslet nějaký ten požadavek.

Otázka je stále stejná: v čím zájmu vlastně ty změny pod vlajkou národní bezpečnosti mají být? Kdo bude nakonec příjemcem výhod z toho, když například stát za úplatu převezme krachující podniky? Jak vysoká má být taková úplata a jak si morálně obhájit, že v takovém případě budou dluhy ze soukromého podnikání nakonec hradit daňoví poplatníci ze svých kapes?

Nebo často skloňované pozastavení vývozu elektřiny, fakticky tedy exportní kvóta. Profesor sociálních věd a ekonomie Douglas Irwin, expert na dějiny Velké hospodářské krize, poměrně přesvědčivě doložil, že když USA ve 30. letech minulého století uplatňovaly podobná protekcionistická opatření na import, vedlo to ke zvýšení cen ostatního dovozu, zvýšení spotřebitelských cen a prohloubení ekonomické recese namísto oživení. Mají proponenti výše uvedeného řešení jistotu, že se to nebude opakovat a že tu sice budeme mít elektřinu za dostupnou cenu, zato extrémní náklady na všechno ostatní?

Ještě starší doložený poznatek o ekonomickém protekcionismu pak pochází už z konce 19. století a jeho autorem je ekonom Frank Wiliam Taussig. Problém podle něj spočívá v tom, že ochranná opatření většinou pomáhají nastavovat samotné firmy, které má daná politika chránit. Jejich zájmy jsou ale různorodé a tak se mezi nimi velmi rychle strhne boj o to, kdo má lepší vztahy s ministrem a dokáže si prolobbovat řešení víc šité na míru, přinášející větší ekonomický profit danému byznysmenovi. Takové řešení ale pak zpravidla znamená vyšší společenské náklady, než by bylo nutné.

Je potřeba vyložit karty na stůl

Politická ekonomie je z podstaty věci užitečný nástroj, protože umožňuje říct, že kromě zisku existují i jiné hodnoty, které potřebujeme z dobrých důvodů zohlednit. Například bezpečnostní hledisko, ale taky společenské nerovnosti, příjmovou chudobu nebo nutnost přestat ničit životní prostředí. Základní podmínkou je ovšem schopnost jasně formulovat tyto hodnoty, nebo, chcete-li, veřejný zájem, kterému má dané ekonomické paradigma sloužit. Prostě vyložit karty na stůl a říct, co je vlastně cíl, kdo a proč má mít větší užitek než dnes, a teprve od toho odvíjet nástroje, jak k tomu dospět.

Namísto toho v Česku pozorujeme přetahovanou o stále méně srozumitelná řešení problému, jehož podstata je na jedné straně velmi brizantní – část lidí prostě nemá na plyn a elektřinu, nebo se toho důvodně obává – na straně druhé poměrně komplexní, protože nikdo z nás běžných smrtelníků doopravdy neví, jak fungují emisní povolenky. Vláda má ještě nějaký čas vzít to za správnější konec. Pokud se jí to nepovede, budeme se nespíš jenom divit, jak rychle se dá státní kasa vyprázdnit, aniž by to pro život většiny z nás mělo nějaký hmatatelný efekt.

Heda Čepelová (1988) je socioložka a příležitostná publicistka, působí v Masarykově demokratické akademii.

Miroslav Jašurek (1983) je politolog a analytik, člen představenstva Masarykovy demokratické akademie.

Obsah Listů 5/2022
Archiv Listů
Autoři Listů

Heda Čepelová, Miroslav Jašurek

Národní energetická bezpečnost táhne, ale kam?

Každá ekonomie je politická

Peníze nejsou to jediné, o co v politice jde

Energetická bezpečnost, nebo přetahovaná o vliv?

Je potřeba vyložit karty na stůl

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu