Lukáš Jelínek

Ulita, v níž není bezpečno

Krize stíhá krizi a lidstvo je už i v blahobytných končinách těžce zkoušeno. Odvykli jsme epidemiím i válkám a neumíme si představit život bez příjemně vytopeného domu či bytu, bez plné ledničky ani bez plné nádrže auta. Jakmile se tyto jistoty začnou drolit, propadáme chaosu a skepsi. Nevíme, komu a čemu věřit. Všímáme si, že politici jsou vesměs naprogramováni jen do pěkného počasí. Ke zvládání mimořádných úkolů jim chybí fantazie, odvaha a praktické zkušenosti.

Nejsmutnějším poznatkem ale je, jak se stahujeme do svých ulit. Soukromých i národních. Ujišťujeme se, že v naší bublině se potkáváme s jedinci stejných názorů, cítíme se bezpečně a podobně čteme vnější dění. Je to však obrovský klam. Atomizace nikdy žádné společnosti neprospěla. Snadněji si podrobíte, zfanatizujete nebo zmanipulujete malý hlouček než obrovskou masu, a z ekonomického hlediska končí výhody drobných komunit někde u společné zahrádky, na níž lze levně pěstovat zeleninu pro vlastní spotřebu.

O tom, že košile je bližší než kabát, nás ukázkově přesvědčila koronavirová pandemie. Národní státy jely raději na vlastní triko, evropská koordinace se ocitla na druhé koleji. Úplně bokem pak zůstaly země třetího světa, které na drahé vakcíny neměly, a přitom hrozilo (a dodnes hrozí), že se pro nákazu a její mutování stanou živnou půdou.

Národní sobectví povzbudila i válka na Ukrajině. Podpora napadené zemi naštěstí neutuchá, přestože řada států již začíná uvažovat nad tím, jak dodávkami zbraní Kyjevu neohrozit svoji obranyschopnost. Vždyť kdo se může dnes cítit být v absolutním bezpečí?

Skutečnou zatěžkávací zkouškou solidarity se však staly sankce uvalené na Rusko. Jedná se o dvojsečnou zbraň. Od počátku muselo být všem jasné, že Vladimír Putin zvedne hozenou rukavici a pokusí se nám být v ekonomické válce vyrovnaným soupeřem. Jakkoliv lze plyn a ropu sehnat i jinde, nahradit dodávky z Ruska (které příště nejspíš zamíří do Číny, Indie a dalších četných zemí, jež se proti Putinovi nepostavily) není žádná legrace. Však též evropské vlády rozpoutaly festival kreativity. Vedle evropských summitů také telefonáty a sólo cesty do Kremlu, hledání řešení, kdy by se vlk nažral a koza zůstala celá, o maďarském systematickém koketování s Ruskem ani nemluvě.

Česká vláda si občas zahrává s druhým extrémem. Například když soustavně prosazuje neudělování víz ruským občanům. V případě kremelské vrchnosti to smysl dává. Chudé Rusy, o něž se Putin snaží opírat, opatření nepostihne. Ne cestování nemají peníze ani chuť. Zvlášť když jsme v jejich očích líčeni jako fašistické saně. Za hranice by se mohlo chtít střední třídě, která bývá pokládána za oporu demokracie. Jenže ani ona nemá mít podle naší vlády možnost nasávat a v Rusku pak propagovat vůni svobody. Kdyby se k Čechům a Slovákům takto točil zády Západ před devětaosmdesátým, možná by ani sametový listopad nepřišel.

Slýcháme, že čím dál od Ukrajiny, tím víc klesá vůle občanů, aby se jejich země nějak angažovala v konfliktu. Jenže problémy začínají už za ukrajinskou hranicí. Sociologové vyzkoumali, že na Slovensku již větší množství lidí fandí Rusku než Ukrajině. U nás těsně pod padesát procent dotázaných projevilo ochotu jednat o dodávkách energií s Putinem. A tím to končit nemusí.

Ukrajincům pomyšlení, nám dva svetry, stálo počátkem září na jednom z transparentů na sedmdesátitisícové protivládní demonstraci na pražském Václavském náměstí. Jako by snad měli uprchlíci nárok na levnější plyn a elektriku než my ostatní. Ne, i oni budou muset do dek a svetrů. Měnil by snad s nimi někdo? Musejí se sžívat s jiným prostředím, jinou prací, provizorním bydlením I tak se ale najdou tací, kteří z nich činí terče nenávisti. Vždy to nejvíc odskáčou ti nejslabší a jiní, kteří jsou vybráni za obětní beránky. Copak by nám bylo líp bez nich? Byla by drahota menší a zájem vlády o potřeby občanů větší?

Nevábným českým stereotypem je představa, jak by se nám tady žilo – bez Ukrajinců, bez Romů, bez Němců, bez Slováků. A také bez členství v Evropské unii. Vždyť Brusel může v očích velké části společnosti za všechno. Od energetické krize až po migraci.

Německý kancléř Olaf Scholz přednesl v Praze zajímavý projev. Týkal se nejen praktických receptů jak z krize, ale i budoucí podoby EU. Podle něj se má dál rozšiřovat na východ. Aby ale byla i poté akceschopná, navrhuje řadu organizačních a procedurálních změn. Mezi nimi i přechod od jednomyslného k většinovému rozhodování v rámci Evropské rady. Bylo by to rozumné. V opačném případě hrozí, že se nepodaří dohodnout na konkrétních krocích nebo že se o nich bude licitovat příliš dlouho. A za něco stojí jen ten spolek, který koná. Jinak nemá smysl v něm být.

Přesto se ozval tradiční pokřik o německé snaze válcovat a diktovat a o potlačování suverenity národních států. Copak to dilema není zřejmé? Buď můžeme společně krize krotit a předcházet jim, nebo se můžeme krčit na národním dvorečku a modlit se, aby bouře nad našimi hlavami rychle ustaly. Adekvátní reakcí na válku, energetickou pohromu a drahotu by bylo těsnější partnerství v EU, ba její federalizace. Většinové mínění tomu ale příliš nefandí, tudíž kráčíme cestou zdlouhavější a klikatější.

Lidé by masivnější europeizaci třeba i fandili. To by ovšem EU nesměla být brána jen jako ekonomický či politický, nýbrž také sociální projekt. Kdyby si dala za cíl zvyšování kvality života, s níž jde ruku v ruce vyrovnávání sociálních rozdílů a důsledná pomoc potřebným, byla by lidem bližší.

Časy, kdy na semaforu svítila zelená mezinárodní spolupráci, globalizaci a odzbrojování, jsou ty tam. Zavzpomínat jsme na ně mohli nad rakví Michaila Sergejeviče Gorbačova. Poslední generální tajemník sovětských komunistů se stal patronem sjednocení Německa, pádů komunistických režimů ve střední a východní Evropě, rozkladu Varšavské smlouvy i stažení sovětských vojsk z Československa. O nic z toho přímočaře neusiloval, ale všechno to umožňovala jeho politika glasnosti a nevměšování se do věcí druhých zemí. Byl duše čistá, otevřená a chtěl provětrat poměry. Jenže přišel takový fičák, který nenechal kámen na kameni. Vzal si i Sovětský svaz a Gorbačova odfoukl na okraj dění. Přesto si zaslouží náš vděk. Už proto, že dal šanci lepšímu uspořádání světa.

Vážili jsme si jí dostatečně? Nakolik jsme ji využili? Jisté je, že s Vladimírem Putinem se do Kremlu vrátil mráz prosakující i za jeho zdi. Zpět je studená válka i blokové myšlení. Doby, kdy země G7 dominovaly světovému obchodu, jsou už ale pryč. Roste význam velkých států mimo Evropu a severní Ameriku. Co s nimi? Nechat je spadnout do čínského nebo dokonce ruského vlivu? Kolik soupeřů si vlastně EU a NATO mohou dovolit? Není v zájmu ostrakizace Ruska oteplení našich vztahů s Čínou?

Na nové geopolitické otázky už staré odpovědi nestačí. Na stránkách periodik v USA a západní Evropě se již o tom vede otevřená diskuse, tady však máme ve zvyku být papežštější než papež. Kdo u nás vybočí z hlavního proudu, je bezmála za nepřátelského agenta. Stejně tak kritici liknavé reakce vlády na energetickou krizi. Opozičního lídra líčí vládní strany skoro coby Putinovo dvojče. A kdo tepe Starosty a nezávislé za jejich kauzy, usiluje prý o pád vlády a změnu hodnotového kursu České republiky.

Lépe by se nám dýchalo, kdyby byli politici méně paranoidní, kdyby zodpovědněji vykonávali mandáty, nejlépe za přispění zahraničních inspirací, a kdyby nad všechny ideologické bitvy o rozpočet, daně či dávky stavěli nutnost zachování sociálního smíru. Pak by byli i pro veřejnost důvěryhodnější. To samé platí v evropském rozměru – méně gest a frází a více zájmu o to, kde a jak lidé žijí, jaké mají příjmy, nakolik jsou jim dostupné veřejné služby.

Kde je mezi voliči a politiky zeď, tam odumírá demokratický právní stát a nastupuje volání po jednoduchých řešeních, která vesměs nabízejí populisté a extremisté. To vše je doprovázeno šířením dezinformací a konspiračních teorií. Užili jsme si jich za covidu, čerstvá várka přišla s válkou na Ukrajině a energetickou krizí.

Střežíme si své domácí ulity i národní dvorky. Doufáme, že ony nám v tom bezčasí zajistí bezpečí. Osudy druhých stavíme na vedlejší kolej, k rozplétání uzlů v nadnárodním rámci se stavíme skepticky. Ani z historie nejsme s to se poučit, že za takové situace pouze houstne dusno. Je to jako se pohodlně uvelebit na sudu se střelným prachem. Vyjít se zdravou kůží můžeme jen když najdeme tu správnou cestu ze šlamastyky, v níž jsme se ocitli. Dosud jsme ale spíš ve stádiu prozkoumávání slepých uliček.

Lukáš Jelínek (1973) je politolog a politický komentátor.

Obsah Listů 5/2022
Archiv Listů
Autoři Listů

Lukáš Jelínek

Ulita, v níž není bezpečno

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu