Dvouměsíčník pro kulturu a dialog
V adolescenci jsem zbožňoval, jak jinak, romantické básníky. Bez ohledu na to, že jsem se tehdy musel vracet o víc než století zpátky. K moderní poezii, stejně jako k soudobé hudbě, musí asi člověk dospět. Mělo to jako podvědomá reakce trochu smysl, v padesátých letech byl rozpor mezi realitou a humanistickými ideály francouzské revoluce ještě hlubší. V romantismu citovost převládala nad realitou. Ale jak se vzdát četby George Gordona Byrona, Johna Keatse, Waltera Scotta, Charlotte Brontëové, Johanna Wolfganga Goetha, Friedricha Schillera, Victora Huga, Charlese Baudelaira, z našich kromě Máje deníků Karla Hynka Máchy a Babičky Boženy Němcové? A nesporně Evžena Oněgina Alexandra Sergejeviče Puškina a Démona Michaila Jurjeviče Lermontova? Puškin, s Goethem a Byronem, je z romantiků nejen nejznámější, ale i největší.
A najednou jsem se dozvěděl, že v Mukačevu byl odstraněn pomník ruského básníka Alexandra Sergejeviče Puškina, a ze školy, která nesla jeho jméno, byla sejmuta jeho pamětní deska. Podle městské radnice údajně jde o derusifikační opatření. V napjatých dobách lze pochopit leccos, známe to z doby naší okupace, ne ale vše. Navíc jsme museli pátrat, je-li to vůbec pravda. Ať už je to jakkoli, Puškin žádnou válku nezavinil. I když se nám některé jeho verše s politickým podtextem nemusejí líbit.
Před lety jsem do Listů napsal článek Rusko v mém životě. Text zakončil verši: Pamatujete od onoho dne, / kdy jsme se z vůle sudby spřátelili, / čeho už všeho jsme tu svědky byli...! / Tak jako hříčky ve hře záhadné / padaly vládci, měnily se mravy / a divně zmítaly se národy. / Krev rudě tekla na oltáře slávy, / hrdosti lidské, cti a svobody.
Ty verše jsou od Puškina. Ale v červnu přijali na Ukrajině zákon o derusifikaci.
Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour
Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem
Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát
Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse
Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříeného Ducha
Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy
Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?
Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.
Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!
Mapa webu - přehled článků a struktury webu.
Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.
Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu
Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce.
Statistiky.
