Jedním ze základních dlouhodobých pilířů demokratického právního státu je dělba moci. Tedy na moc zákonodárnou, výkonnou a soudní, jak ji kdysi designovali filozofové Charles Montesquieu a John Locke. Dalším principem, který ji vhodně rozvádí, je liberální teorie brzd a rovnováh. Žel na oba tyto principy zdá se zapomněli čeští zákonodárci (resp. přímo ústavodárci), když před skoro třiceti lety psali naši normu norem – Ústavu ČR, konkrétně její článek číslo 62. Zde se mj. autoritativně vymezuje, že prezident republiky jmenuje členy Bankovní rady České národní banky. A to bez jakéhokoliv spolupodpisu či jiné vyvažující kontroly. Mám za to, že jde o obrovský systémový nedostatek. A propos, čím se vlastně liší význam členů Bankovní rady ČNB oproti například ústavním soudcům? Chtěl nám snad tehdejší český ústavodárce naznačit, že vrcholní reprezentanti centrální banky jsou pro naši republiku méně důležití než soudci Ústavního soudu ČR? A proto je může prezident republiky jmenovat sám, na rozdíl od citovaných konstitučních soudců, kde je povinný souhlas Senátu PČR? Kdo má alespoň středoškolské základy ekonomie, tak ví, jak klíčová je role Bankovní rady ČNB. Takže vložit výběr jejích členů do rukou jediného člověka, byť sídlícího na Hradě, je čirý nerozum.
Aby mi bylo rozuměno, daný problém nijak nespojuji s osobou dnešního prezidenta. Tento systémový s odpuštěním nesmysl jsem kritizoval i za prezidentů předchozích. Je mi jasné, že poslední zbylí fanoušci Hradu si mnou ruce a říkají – teď jim to náš Miloš zase natře. Nicméně z pohledu moderního ústavního práva je taková koncentrace moci v jedněch rukách krajně nevhodná, možná až nebezpečná.
Až se bude měnit česká ústava, jedna z věcí, která by se měla určitě lépe ošetřit, je způsob ustanovování členů této veledůležité instituce. Ústavní zákony se mají měnit jen zcela výjimečně, nicméně zde by byla změna bezvýhradně žádoucí. Autor pléduje, aby se tady uplatnil stejný princip jako u výběru nových ústavních soudců. Tedy aby prezidentovy návrhy povinně schvalovala horní komora Parlamentu ČR.
Žijeme snad v roce 2022, ne 1922 nebo dokonce 1822, takže sny o moudrých vševědných vladařích z Hradu by měly již odkráčet do pomyslného propadliště dějin. Víc hlav víc ví, by mělo platit i zde.
Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour
Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem
Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát
Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse
Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříeného Ducha
Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze enevy
Jiří Weil:
trasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?
Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.
Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!
Mapa webu - přehled článků a struktury webu.
Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.
Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu
Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.