Tomáš Tichák

Get Back

Letní čas svádí zjevně fejetonisty k psaní o vlacích, a tak se přidám, ač jsem po kolejích už dost dlouho necestoval. Ale proč necestovat časem? Mohu to vzít i několikanásobně.

Před pár lety jsem si krátil cestu do Prahy poslechem přednášky Jana Novotného o cestování časem ve fyzice a v umělecké literatuře. Cesta ubíhala až nepříjemně rychle a začal jsem mít strach, že záznam nestihnu doposlouchat. Ale naštěstí se v Pardubicích porouchala lokomotiva, hodinu jsme tam stáli. Ještě před Wilsonovým nádražím jsem tak v klidu vyslechl i odpovědi na otázky z publika. Čas ve vlaku uběhl jako voda.

Cestování zpět časem, ač by si to čtenáři literatury sci-fi – například Výletů pana Broučka – přáli, není možné. Brání tomu proslulé paradoxy dědečka nebo motýlích křídel a další důkazy a indicie, známé z literatury populárně vědecké. Cestovat v čase dopředu ovšem lze. Albert Einstein na to přišel, když cestou do patentového úřadu pozoroval vlaky na bernském nádraží. Vlak se taky od té doby používá při vysvětlování jeho speciální teorie relativity. Zkrátit si cestu do budoucnosti, například vlakem, tedy můžeme. Má to jen dvě ale. Aby to bylo patrno, musel by se vlak řítit tisíckrát rychleji než francouzský TGV, tedy skoro rychlostí světla, a především – nešlo by si koupit zpáteční jízdenku.

Častým dotazem návštěvníků na závěr vědeckých přednášek, a stává se to myslím i panu profesoru Janu Novotnému, bývá: Jaké objevy ve svém oboru v budoucnu očekáváte? Je to příslovečná nahrávka na smeč. Vědec odpoví s úsměvem: Učinit objev znamená přijít na něco, co jsme nečekali. Vzpomenu si na to občas, když se dovím o nějakém úžasném vynálezu. K některým není ani potřeba sofistikovaných přístrojů a metod, jen nápadu – jaký měl i Einstein při pohledu na vlaky. Například že se dá z tisíce let starého kusu dřeva zjistit na měsíc přesně, kdy byl poražen strom, z nějž pochází.

Nedávno mě podobně uchvátil nápad jiný. Z dávných čínských letopisů, ale i z Kosmovy kroniky, se dovídáme o neobvyklých úkazech na obloze. Víme dnes, že to byly často výbuchy velkých hvězd, tedy takzvané supernovy. Dnes už po nich zůstaly jen chabé pozůstatky. Jakéhosi astronoma ale napadla úžasná myšlenka: protože vesmír je plný prachových mračen, stačí zaměřit teleskop na mračno, vzdálené od nás polovinu světelných let, než kolik roků od výbuchu uběhlo. A supernovu tu máme před sebou v plné kráse jako v zrcadle!

Podobné myšlenky mi běžely hlavou při sledování osm a půlhodinového filmového dokumentu režiséra Petera Jacksona, zaznamenávajícího čtrnáctidenní zkoušení skupiny Beatles před posledním koncertem na střeše londýnského studia. Přes půlstoletí staré šestnáctimilimetrové filmy Jackson oživil tak dokonale, že v divákovi vyvolává sugestivní pocit stroje času. Minulost najednou není vybledlá, zamlžená a s praskajícím zvukem, vše se odehrává právě teď. Minulost se stává přítomností, a my jsme při tom. Minimální užívání filmového střihu dojem ještě posiluje. Před třídílnou filmovou sérií The Beatles: Get Back vytvořil novozélandský režisér dokumentární film z první světové války Nikdy nezestárnou. Prý stejně uhrančivý.

Třeba, říkám si, jednou někdo dá dohromady stejně skutečný film o Mozartovi, skládajícím Rekviem v přestávkách mezi zkouškami své Kouzelné flétny. Jak toho bude dosaženo, ještě nevím, odrazem od kosmického prachu? Spíš ne, objevy přece nelze předvídat.

Samozřejmě, i když se to podaří, o stroj času nepůjde, jen o virtuální realitu. Jenže – ani ten odraz vesmírné exploze bychom nespatřili, kdyby oné původní hvězdy nebylo. A kdybychom se nacházeli v místě onoho zrcadlícího mračna, viděli bychom přece supernovu stejně reálně, jako vidíme cokoli kolem sebe. Skutečné je totiž vše, co existuje, i vše, co bylo, jen se o tom dovídáme s jistým zpožděním.

Tomáš Tichák

Obsah Listů 4/2022
Archiv Listů
Autoři Listů

Tomáš Tichák

Get Back

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu