Theatrum mundi

Hynek Skořepa

Působivý obraz boje s osudem

Návštěvníci 30. ročníku Festivalu Boskovice měli možnost zhlédnout makedonský film Země medu. Drsný celovečerní debut Ljubomira Stefanova a Tamary Kotevské bývá uváděn jako dokumentární film, protože byl v kategoriích dokument a nejlepší zahraniční film nominován na Oscara. Označil bych jej však spíše za hraný film s neherci v hlavních rolích. Snímek posbíral řadu cen (např. cena filmových kritiků na MFF v brazilském Sao Paulu 2019), speciálně pak byli oceněni kameramani (Fejmi Daut a Samir Ljuma). Natáčel se po tři roky v zanikající osadě Bekirlija sv. od Prilepu a v okolních horách.

Hlavní hrdinka Atidže patří ke komunitě makedonských Turků (původní znění filmu je v turečtině). Ti jsou se svými čtyřmi procenty po Albáncích (25 %) nejvýznamnější národnostní menšinou v Severní Makedonii, kde většinové slovanské obyvatelstvo (Makedonci) tvoří cca 65 % populace. Atidže žije se svou umírající starou matkou, psem a několika kočkami v polorozpadlé vylidněné vesnici. Živí se polodivokým chovem včel, jejichž med odnáší jednou za čas prodat na trh do Skopje. Atidže je poslední příslušnicí starobylého včelařského rodu. Zaběhlý rytmus života a smíření se samotou však naruší příjezd další turecké rodiny s několika dětmi. Jejich otec sice původně hodlá živit manželku a potomky chovem krav, inspiruje se však také zdánlivě snadným výdělkem své sousedky a založí několik včelstev v klasických dřevěných nástavkových úlech s rámky. Nedbá ovšem Atidžina varování, že smí včelám odebrat jen polovinu medu a zbytek jim musí nechat pro jejich potřebu. Jeho hladové včely vykradou med z Atidžiných pradávných úlů a zničí tak její živobytí. Jej však nakonec také stihne trest za bezohledné nakládání s okolní přírodou (vypalování jalovcových keřů kvůli rozšíření pastvin), velká část jeho stáda onemocní a mnoho dobytčat uhyne. Proto rodina znechuceně odjíždí zase jinam.

Atidže nejdřív příchod nových sousedů vítá, hraje si s dětmi, snaží se navázat přátelské vztahy. Narazí však na bezohlednost, která nepramení ani tak z lidí samých, jako z nutnosti vydělat peníze pro rodinu za každou cenu. Pouze jeden ze synů Atidžiných sousedů se dokáže do značné míry tlaku své rodiny vymknout. Dokud mu to otec nezakáže, učí se od Atidže včelařskému umění. Ve chvíli, kdy oba sedí o samotě u ohně v jeskyni v horách, položí stárnoucí ženě otázku: Atidže, proč odsud neodejdeš? A ona mu odpovídá, že kdyby měla syna, jako je on, mohla by svůj život změnit. Ale takto už pro ni není jiné cesty.

Tamara Kotevska se narodila v r. 1993 v Prilepu v dnešní Severní Makedonii, Ljubomir Stefanov roku 1975 ve Skopje. V rozhovoru dostupném na cineuropa.org/en/video/380035/ se svěřují se svojí filozofií udržitelného využívání přírodních zdrojů (člověku patří polovina, druhá polovina zůstává přírodě) a snahou zachytit mizející způsob života, který podléhá současnému globálnímu kapitalismu. Film je cílený nikoliv na domácí makedonské, nýbrž evropské publikum, kterému přináší exotický, nádherně barevný pohled na těžkosti života, ale také nezdolnost lidské vůle zápasit s osudem v jednom z nejchudších míst našeho kontinentu.

Země medu začíná mystickou scénou, jak hlavní hrdinka v rozsedlině skalního srázu odkrývá hnízdo divokých včel a hledá matku, kterou by si mohla odnést domů a založit s ní nové včelstvo. Na stejném místě film také končí, tentokrát ovšem v zimní zasněžené krajině, když sem Atidže přichází po smrti matky se svým psem, opět odkrývá hnízdo a odebírá několik pláství, o které se pak dělí s jediným spřízněným tvorem, který jí zůstal. Čerstvý med jim dává sílu, aby se dočkali jara...

Země medu (Medena zemja), režie Tamara Kotevska, Ljubomir Stefanov, Severní Makedonie 2019, 87 minut.

Hynek Skořepa (1975) je geograf.

Obsah Listů 4/2022
Archiv Listů
Autoři Listů

Hynek Skořepa

Působivý obraz boje s osudem

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu