Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2022 > Číslo 4 > Knihy 4/2022

Knihy 4/2022

Konec stárnutí. Proč stárneme a proč už nemusíme

– Základní autorovu myšlenku lze stručně vyjádřit jednou větou: Stáří není nezbytný závěr života, ale nemoc, kterou lze léčit. Podle něho už v nepříliš vzdálené budoucnosti „život bude nejen delší, ale také aktivnější, zdravější a šťastnější – sto dvacet let možná nebude extrém, ale norma“. Po takovémto úvodu může skeptický čtenář zapochybovat, nakolik může autorovi důvěřovat. Další čtení ho však přesvědčí, že jde o seriózní dílo: napsal je významný vědec, pracovník Centra pro biologii stárnutí na Harvardu. Jeho výzkum se týká hlavně jednodušších biologických organismů, vliv uplatňování svých názorů na člověka zkoumá především sám na sobě. Věří, že se v dobrém fyzickém i duševním stavu setká se svými pravnuky. V knize se čtivým způsobem prolínají různé roviny – kromě historie a současnosti biologického výzkumu jsou zahrnuty i osobní autorovy zážitky, vzpomínky na to, jak se se stárnutím vyrovnávali jeho předkové, zážitky ze spolupráce s kolegy. Smyslem „léčení stáří“ nemá být ani tak zvětšování délky života jako prodlužování vitality. Podle autora se dá mnohého dosáhnout už změnou životního stylu. V budoucnosti ovšem přistoupí i nové možnosti poskytované vědou – organismy bude možné čas od času „přeprogramovat“ a snad tak prodloužit lidský život i daleko za hranici sto dvaceti let. Když to čtu, vzpomenu nejprve na Čapkovu Věc Makropulos: autor by patrně řekl, že dokud je život plně aktivní, člověka neomrzí. Pak ještě vzpomenu na úvahu otce kybernetiky Norberta Wienera – byl kdysi pozván na lékařský kongres a překvapilo ho, jak přítomní vědci s nadšením hovoří o perspektivách prodloužení délky život a netrápí se tím, jak by ovlivnilo život lidské společnosti zpomalení střídání generací, které by to nutně přineslo. Tyto problémy autor sice nepomíjí, ale jako by se domníval, že detaily budoucnosti předvídat nikdy nebude možné – proto je to budoucnost – a zítřejší den si se svými trápeními poradí. Optimistický tón knihy se nakonec přenesl i na mne: možná lidstvo čekají ještě velké věci, vymaní-li se z archaického uvažování válečníků.

David Sinclair: Konec stárnutí. Proč stárneme a proč už nemusíme, z angličtiny přeložila Helena Mitrovská, Jan Merhaut, Brno 2020, 384 s.

-jn-

Anomálie

– Recenze a anotace charakterizují knihu jako thriller nebo jako sci-fi, ani jedno k ní však příliš nepřiléhá. Jde spíše o dílo založené na naprosto originálním nápadu, který pak autor (označovaný jako matematik, novinář, lingvista či básník) již zcela realisticky rozvádí. V červnu roku 2021 je nad USA zaznamenáno letadlo, které tam „nemá být“. Je tedy donuceno k přistání a posádka i cestující jsou internováni. Vyšetřování ukáže, že let byl až do průletu silnou turbulencí zcela identický s letem, který se odehrál už v březnu. Následek je, že březnoví cestující mají své červnové dvojníky, v jejichž životech ovšem chybí tříměsíční časový úsek (pokud v něm „březnový“ exemplář zemřel, dvojník se v červnu objeví živý). Co si počnou se svými životy dvojníci, co si počnou jejich rodiny a partneři, co si s nimi počne společnost? Na fantastickou expozici navazuje poutavé a psychologicky věrohodné vylíčení osmi případů. Zavádí nás do různých prostředí ve Francii, v USA a v Nigérii, mihnou se i politikové – Macron, Si Ťin-ping a ovšem i americký prezident, pod nímž si autor zřejmě nepředstavoval Trumpa. Zejména se však setkáváme s názory exaktních vědců, teologů a filozofů, ale i fanatiků. Celkový dojem je optimistický – lidé i lidstvo si dokáží se zcela nepředvídatelnými situacemi poradit. Kniha vzbudila velký a podle mého názoru zasloužený zájem a získala Goncourtovu cenu. Čtenáři doporučuji, aby si graficky znázornil vztahy jednotlivých hrdinů a měl graf během četby před očima. V závěru románu se anomálie opakuje a rozhodnutí je nyní na americkém prezidentovi v době, kdy letadlo je ještě ve vzduchu. Zde bych čtenáři doporučil, aby se nepodíval na konec, ale nejprve se zeptat sám sebe, jak by rozhodl na jeho místě.

Hervé Le Tellier: Anomálie, z francouzštiny přeložila Sára Vybíralová, Host, Brno 2021, 332 s.

-jn-

Collective Bargain: Unions, Organizing, and the Fight for Democracy

– Odbory stojí na straně pracujících proti nadnárodním korporacím a nejbohatším lidem. Tato polarizace je charakteristická pro dnešní Spojené státy. Tak bychom mohli shrnout východisko knihy Kolektivní vyjednávání: Odbory, organizování a boj za demokracii vysokoškolské pedagožky, odborářky a ekologické a politické aktivistky Jane McAleveyové. Svůj výklad začíná v 30. letech 20. století, kdy odbory získaly na síle díky podpoře Rooseveltovy administrativy na počátku tehdejšího New Dealu. Kongres nejprve v zákonu o národní průmyslové obnově (1933) ukotvil kolektivní vyjednávání a následně schválil zákon o národních pracovních vztazích (1935) vyžadující, aby podniky vyjednávaly v dobré víře s jakýmikoli odbory podporovanými většinou zaměstnanců. Autorka odbory představuje nejen jako nástroj zajišťující spravedlivější rozdělování zisků, všímá si i jejich role při společenské emancipaci. Díky dlouhodobému tlaku odborů, zejména největší Americké federace práce (AFL), byl v roce 1964 přijat přelomový Civil Rights Act, který mimo zákon postavil diskriminaci při hledání zaměstnanců a na pracovišti na základě rasy či pohlaví. Autorka své teze dokládá v trojici případových studií: píše o zdravotnickém personálu v Pensylvánii, který se snaží založit odbory a zabránit zhoršení kvality péče o pacienty. Bere čtenáře do Oaklandu v Kalifornii, kde v místním hotelu odboráři bojují nejen za vyšší mzdy, ale i proti sexuálnímu obtěžování. Věnuje se demonstracím učitelů veřejných škol v Los Angeles. Tématem pro ni jsou i protiodborové taktiky známé jako Union Busting. Kniha je dobrým úvodem do problematiky odborů v USA, využít ji ale můžete i jako příručku, podle které můžete odborovou organizaci založit, správně ji řídit a zastupovat pracující navenek.

Jane McAlevey, Collective Bargain: Unions, Organizing, and the Fight for Democracy, Ecco, New York 2020, 304 s.

Šimon Pokorný

Božská rovnice. Hledání teorie všeho

– Kdysi mi mladý přítel vrátil zklamaně skvělou knížku Maria Livia Je Bůh matematik? Byla totiž výhradně o matematice, zato on nedávný konvertita. Užívat „jméno boží“ při popularizaci vědy je časté, asi i kvůli nakladatelskému a mediálnímu marketingu. Vzpomeňme na „božskou částici“ – Higgsův boson. O bohu v obecném smyslu, tedy jako o přírodních zákonech, skrytém řádu vesmíru, nejednou přemítali i slavní fyzikové Albert Einstein a Stephen Hawking. Michio Kaku ve své knize nazývá božskou rovnicí dosud nenalezenou teorii všeho, která má vysvětlit společně všechny čtyři známé základní přírodní síly. Oblíbený japonský astrofyzik – i v češtině vyšla řada jeho knih – nepatří k autorům, kteří čtenáře nechají bloudit v záhadných hlubinách poznání (ti však i to rádi podstupují). Jeho způsob výkladu je naopak přístupný a zjednodušující, nikdy však zavádějící – jak tomu bývá v médiích, když referují o vědeckých objevech. Kaku je příznivcem teorie strun, která již padesát let (!) dává naději na vyřešení obtíží při hledání oné božské rovnice propojující obecnou relativitu s kvantovou mechanikou. Pochyby části vědecké obce a správnosti této cesty autor nesmlčuje, věří v ni však stále pevně, přestože teorie strun předpokládá například deset rozměrů prostoru. Na úvahy o existenci boha – ať už „osobního a všemocného“, nebo „stvořitele“ – v knize také dojde. Jde vlastně o smysl vesmíru, jenže „fyzika neříká nic, odkud pocházejí samy fyzikální zákony“. Podstata vesmíru i pravděpodobného multiverza tkví dle autora v symetrii. Odkud však ona symetrie pochází? Důkaz existence boha Tomáše Akvinského ohledně prvního hybatele či první příčiny, mysí si Kaku, neztrácí relevanci.

Michio Kaku: Božská rovnice. Hledání teorie všeho, Z angličtiny přeložil Jan Petříček,nakladatelství Prostor, Praha 2022, 208 s.

-tt-

Knihy všech ročníků

Obsah Listů 4/2022
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříšeného Ducha

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

Ondřej Vaculík

Alena Wagnerová

Jan Novotný

Tomáš horvath

Tomáš Tichák

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.