Adam El Chaar

Bestseller českého Joyce

Karel Poláček po sobě zanechal nádherné dílo, na které narazíte v každém antikvariátu. Ze zažloutlých, čpících stran zní jeho archaická, ale životem překypující čeština nejlépe. Seznámíte se se slovy, která už se v běžném diskursu z důvodu nějaké evoluční nevýhody nevyskytují. Používal i slova známá, mnohdy v záhadném významu. Místy je to jako číst v jazyce, který není mateřský – musíte se dovtipovat, ale intuitivně rozumíte.

Za nacistické okupace odmítl emigrovat – podobně jako Josef Čapek nebo Vladislav Vančura. Zůstal ve své zemi, ve svém jazyku. Dochovaly se jeho osobní zápisky, vyšly pod názvem Se žlutou hvězdou. Při vědomí blížícího se transportu napsal také svou nejznámější knihu Bylo nás pět. V červenci 1943 následoval svou družku Doru Vaňákovou do Terezína, kde přednášel. Nastoupil s ní pak i do vlaku, který je odvezl do Osvětimi. Tehdy byl prý už jen kost a kůže, ale – možná díky pomoci fanoušků – dlouho přežíval. Až na jedné ze zastávek pochodu smrti byl v polských Gliwicích 21. ledna 1945 zavražděn.

Muži v offsidu poprvé vyšli v roce 1931, kdy šel do kin i stejnojmenný film. Díky této podpoře se knize dostalo vysoké čtenosti a autorovi náhlé popularity, přestože románově debutoval už o tři roky dříve Domem nad předměstí. Po úspěchu Mužů zfilmovali v roce 1933 také jeho prvotinu, opět s Hugem Haasem v hlavní roli. V Domě na předměstí majordomus svým nájemníkům neustále zpřísňuje pravidla bydlení, až je zbaví všech svobod. Muži v offsidu jsou o fotbale a pocitu sounáležitosti, který se v tehdy i dnes nejpopulárnějším kolektivním sportu emotivně odráží.

Knihu vydalo nakladatelství knihkupce Dobrovského v edici 1400. Na její poslední straně poutá na fotbalistický opus jiného novináře-vypravěče – Poláčkova šéfredaktora z Lidových novin Eduarda Basse – Klapzubovu jedenáctku. Ve Čtrnátistovce už vyšly také knihy Franze Kafky nebo Karla Čapka, který bývá s Poláčkem spodobňován. Poláček byl synem židovského majitele obchodu z Rychnova nad Kněžnou. Jak ze židovství, tak z prostředí koloniálu a maloměsta ve svých knihách bohatě čerpal.

V jeho příbězích vystupují i antisemité, ke kterým zastává smířlivé stanovisko. V Okresním městě je židovský zasilatel Wachtl nejlepším přítelem fanatika Facalína, který na tváři neustále nosí ironický úsměv. Ve chvílích vytržení obrací zlobu i proti svému příteli, nakonec se ale oba vždy udobří. Hrdinovi Mužů v offsidu panu Načeradci řekne v hledišti jeden kmet: Když se vám to nelíbí, proč nejdete do Palestiny? On si v reakci jen povzdychne: Jak se to má vyhrát, když máme takový natvrdlý stoupence? (s. 218)

Poláček ve svých prózách úročil žurnalistickou praxi. Každá scéna, kterou popisuje, je prošpikovaná detaily specifického chování a vyjadřování lidí. Muži v offsidu jsou reportáží a dobovým dokumentem zasazeným do fabulované románové humoresky rytmizované proslulou autorovou repeticí. Humor u Poláčka nechybí nikdy, patinou úsměvu zaopatřoval i své vážnější kusy – hlavně nedokončenou pentalogii, která začala v roce 1936 Okresním městem. Joycovsky v nich pracuje s charaktery postav i atmosférou.

V Mužích popisnost obětuje volnému odvíjení příběhu, který zřejmě psal už s vidinou filmového zpracování, na jehož scénáři se spolupodílel. Dobrovský sympaticky nešetřil místem a natiskl je obrovskými písmeny, což je skvělé. Poláček o čtenářskou přívětivost nejen tohoto textu pečuje také číslovanými mezititulky, které umožňují četbu kdykoli přerušit a zase začít. Popisky prozrazují, co se vzápětí odehraje, ale vzhledem k miniaturní následné sekvenci to není rušivé. Četba odsýpá i díky častým ilustracím, které ale už tak skvělé nejsou. Schematicky nastiňují dějové momenty, a postavy na nich navíc vypadají totálně nesympaticky. Židé na nich mají dlouhé zahnuté nosy, přestože v textu o ničem takovém není řeč. Čtenáři se vybaví karikatury z hitlerovského Německa a zamrazí, když bratr hlavního hrdiny JUDr. Max Načeradec říká: Svět se chýlí ke zkáze. Židi přijdou k vyhubení, uvidíte. (s. 88) Následuje dialogická úvaha o nezvedenosti tehdejší mládeže, která jen nosí licousy a píská si šlágry.

Poláček byl vycepovaným novinářem Lidových novin a své romány zpestřoval trefnými úvahami. Přirovnává fotbalové klání k válce, zabývá se otázkou příslušnosti ke skupině. Moderní doba stvořila velké státní celky, kdežto ve středověku se zdvíhala města proti městům, ba i městská čtvrť proti městské čtvrti. Lidé tenkrát umírali pro slávu erbu a čest barev. V naší duši pořád ještě žije opevněná městská čtvrť, do níž se vchází po padacím mostě. (s. 305)

Nezdráhá se od příběhu na dlouho odbočit do bitevního snu odehrávajícího se ve středověké Praze. V kratším snu proti sobě s obřadnou důležitostí hrají svatí muži křesťanští a židovští. Poláček scény líčí s nejrůznějšími nepravděpodobnými detaily, které přispívají k jejich uvěřitelnosti. Ruku v ruce s jazykovou a stylistickou extravagancí jde zvláštnost chování postav, které jsou řízeny nevyjádřenými vlivy podvědomí. V knize Michelup a motocykl (1935) způsobí s neodolatelnou slevou zakoupená motorka rozvrat v životě hrdiny a jeho rodiny. Dopravní prostředek umístí do bytu jako jeho dominantu a naruší tak jeho nepsané zákonitosti.

V Hlavním přelíčení (1932) se sňatkový podvodník nedokáže přiznat své oběti, že ji obelhal. Zavraždí ji s pocitem, že ho k tomu sama donutila. V Mužích uvažuje o nejhorším Eman starší, kterého uhání vilná vdova. Nevidí jiné východisko než ji vzít po hlavě pohrabáčem. Zajímavé je také nahlédnutí do dobových genderových stereotypů, kdy žena měla roli o dost jasnější než dnes. Shovívavě je nahlíženo na domácí násilí, kdy pan Šefelín doma hrdě třímá řemen jako žezlo. Jasného odsouzení takového zřízení se čtenář od autora nedočká. Svou snoubenku Emilku Šefelínovou si pak Eman mladší vyučí zapálenou fanynkou Viktorie Žižkov. Ona je mu z lásky po vůli, přestože jinak by o fotbal nezavadila okem. To je podáno jako metafora šťastného manželství.

Při četbě některých svých oblíbených autorů mívám pocit souznění, jako bych text psal spolu s nimi. U Poláčka, který neoslňuje stylistickou jednoduchostí, ne. Píše s kudrlinkami a obrovským množstvím rekvizit. Přichází s nečekanými, originálními jazykovými obraty, bezelstně nekorektními vyjádřeními a rychlými, a přitom plynulými dějovými převraty. Často se u něj mluví o sžíravé kritice maloměšťáctví, ale o lidech píše prostě, jak je vidí. Nesoudí je. Určitý postoj je v jeho textech samozřejmě implicitně obsažený, ale jen neokázale. Je zajímavé ho dekódovat.

Poláčkův styl se člověku zažere pod kůži, začne myslet jako jedna z jeho postav. Je pak v pokušení tak i psát. Často se imituje diskurs jeho posledního románu Bylo nás pět s jeho pitvornými jelikož a poněvadž. Volání imitace podlehl i Dobrovský, který zadní obal Mužů popsal reklamním sdělením, které se na první pohled jeví být z Poláčkova pera. Knihu uvádí předkapitolou s názvem Manifest nakladatele, pokoušejícího se (ovšem s malým zdarem) napodobiti skvělý sloh autorův a naznačiti bohatý obsah jeho knihy. Končí výhrůžkou: Kdo opomene číst tuto knihu, ten bude doživotně diskvalifikován. (s. 7)

Karel Poláček: Muži v offsidu, Dobrovský, s. r. o., Praha 2021, 344 s.

Adam El Chaar (1984) je prozaik, básník a redaktor. Věnuje se internetovému blogovaní. Autor knih Praha Zlín Praha, Zlín Praha Zlín, BerZlín a Ženy.

Obsah Listů 4/2022
Archiv Listů
Autoři Listů

Adam El Chaar

Bestseller českého Joyce

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu