Jiří Silný

Je malé pořád milé?

Kniha s původním názvem Small is Beautiful vyšla poprvé v roce 1973. V roce 1995 ji The Times Literary Suplement označil za jednu ze sta nejvlivnějších knih po druhé světové válce. Něco na té knize musí být, že si pořád nachází nové čtenáře. Jistě není vlivná v tom smyslu, že by se Schumacherovy myšlenky široce prosazovaly a měnily podobu ekonomiky. Je to právě naopak. Kniha je přitažlivá svou stálou aktuálností. Podmiňovací způsob v druhé části názvu vyjadřuje děj možný, který by nastal, kdyby se splnily určité podmínky. Pro ekonomii, které by záleželo na lidech zcela zřejmě dosud vhodné podmínky nenastaly. Všechny hrozivé trendy, které Schumacher před padesáti lety popsal (a nebyl sám – dva roky před vydáním jeho knihy byla publikována zpráva Římského klubu Meze růstu), se od té doby znásobily a ekologická katastrofa, před kterou coby budoucí možností varoval, se už rozjíždí samospádem. To činí z její četby zkušenost emočně náročnou.

E. F. Schumacher, britský ekonom německého původu, měl pestrý život a také jeho myšlení prošlo dlouhým vývojem – obojí přehledně představuje životopis na konci knihy. Malé je milé je plod jeho zralého poznání, ve kterém propojuje akademické poznatky se zkušenostmi z praxe úředníka britského znárodněného uhelného průmyslu, rozvojového experta i zahrádkáře. Zároveň hledá, na jakých duchovních základech by mohla cesta k humánnější ekonomice být budována. Mezi jeho zdroje lze zařadit antické filozofy, marxismus, katolickou sociální nauku (v roce 1971 vstoupil do římskokatolické církve) i buddhismus. Knihu lze obtížně charakterizovat. Podobá se koberci utkanému z různobarevných vláken, která nakonec tvoří zajímavý a harmonický celek. Pokud bychom ekonoma Schumachera přece jen zkoušeli zařadit do škatulky, pak by nejspíše patřil mezi náboženské socialisty.

Schumacher píše velmi srozumitelně, a to jistě přispělo k popularitě knihy. Používá při výkladu jednoduché výpočty a prosté logické úvahy, a tak i formou dokládá, že mu jde o lidský rozměr: ekonomika se týká všech lidí a všichni jejím základům mohou porozumět a podílet se na jejím utváření.

Kniha je členěná do čtyř částí s názvy Moderní svět, Zdroje, Třetí svět a Organizace a vlastnictví. Základem jsou přednášky, které Schumacher proslovil při různých příležitostech. Z velkého množství témat, které v celkem devatenácti kapitolách nastoluje, vybírám několik, která se jeví jako zvlášť aktuální.

Hned na začátku knihy autor boří mýty spojené s úsilím o budování společnosti blahobytu. Ukazuje slepou uličku vývoje, který je zaměřen na růst materiální spotřeby za cenu vyčerpávání přírodních zdrojů: Promrháme-li fosilní paliva, ohrozíme civilizaci; ale promrháme-li kapitál ztělesněný živou přírodou kolem nás, ohrozíme samotný život. (s. 25) Přírodní kapitál je součástí toho, čemu dnes říkáme externality. Píše o nepředvídatelných následcích produkce syntetických látek cizích přírodě i o iluzi, že jaderná energetika vyřeší problémy s energií. V podobných případech se snažíme vyřešit jeden problém tím, že ho přesuneme do jiné sféry – a tam vytvoříme problém neskonale větší. (s. 26) Také hned v úvodu nastiňuje alternativní program: () rozvinout nový životní styl, s novými metodami výroby a novými vzorci spotřeby (), zdokonalení biologicky zdravých metod pěstování a chovu (), věnovat pozornost vývoji techniky v malém měřítku (), nové formy partnerství mezi vedením a zaměstnanci (...), formy společného vlastnictví. (s. 27 a nn.)

Při hledání příčin neblahého vývoje se Schumacher zaměřuje na kritiku převládajícího ekonomického myšlení, podle kterého: Neekonomické je to, z čeho neplyne dostatečný zisk ve formě peněz. (s. 42). V praxi se to projevuje i v tom, jak měříme ekonomický výkon – už tehdy bylo zřejmé, že způsoby vedení účetnictví nebo hrubý domácí produkt jako měřítko vypovídají velmi málo o přínosu ekonomiky pro kvalitu života a že nekonečný růst v konečném ekosystému Země je zjevně nemožný. (s. 47) Podobně kritizuje vztah naší civilizace k technice jako svébytné oblasti vývoje s vlastními zákonitostmi. Technika nezná žádný sebeomezující princip, co se týče například velikosti, rychlosti nebo násilí. (s. 118) Schumacher je také skeptický k funkci trhu, který lze podle něj aplikovat smysluplně jen na výrobky, ale ne na další statky a služby. (s. 49)

Z toho vyvozuje, že takové zdánlivě autonomní systémy, nemají-li být destruktivní, je třeba regulovat na základě hodnot ležících mimo jejich oblast. Mluví přitom o metafyzice (a metaekonomice) a o etice jako souboru základních přesvědčení (s. 78 a nn.), která určují vědomě či nevědomě způsoby organizace společnosti. Schumacher kritizuje ekonomickou vědu, ale i jiné humanitní vědy jako redukcionistické, protože pomíjejí právě základní hodnoty. Vědecké myšlení je podle něj nutné doplnit moudrostí.

Humanistické hodnoty lidské důstojnosti mají, jak už název knihy prozrazuje, podle Schumachera hodně společného s velikostí. Průmyslová civilizace ztratila lidský rozměr a člověk díky ní propadl iluzi, že technickými prostředky lze vyřešit vše, že je všemocný. Tato hybris, arogantní pýcha přivolává katastrofu. Proto je jedním z hlavních témat přiměřená velikost techniky – Technologie s lidskou tváří (název 10. kapitoly, s. 118 a nn.). Epiteton je pravděpodobně inspirován československým jarem a jeho socialismem s lidskou tváří. S obavami sledoval Schumacher počátky automatizace a koncentraci výroby do stále větších celků. Tuto ekonomii gigantismu považoval za přežitek 19. století. Potřebujeme úplně nový systém myšlení, systém, v jehož centru pozornosti by stáli lidé namísto vyráběných statků (výrobky se o sebe postarají samy!). A cituje Gándhího: Ne masová výroba, ale vyrábějící masy.

Schumacher působil v době, kdy socialistické strany (jako Labour Party) byly skutečně pro socialismus, kdy byla znárodněna velká část britské ekonomiky a socialistické země nebyly vnímány jako říše zla, ale jako alternativní systém, který má své silné a slabé stránky. Některé jeho názory na soukromé vlastnictví v dnešním kontextu působí velmi radikálně: () lze říci, že forma vlastnictví není tak docela rozhodující otázkou. Zároveň je ale také potřeba si uvědomit, že soukromé vlastnictví výrobních prostředků je ve svém výběru cílů silně omezeno, protože je nuceno jít za ziskem a má tendenci dívat se na věci úzkoprse a sobecky. Veřejné vlastnictví poskytuje při výběru cílů naprostou svobodu a může být využito k jakémukoli zvolenému účelu. (s. 194)

V souvislosti se základní otázkou přiměřené velikosti píše (v navázání na křesťanského socialistu R. H. Tawneye), že na soukromém vlastnictví majitele, který zde sám pracuje, je něco přirozeného zdravého. () na soukromém majetku pasivního majitele, který parazituje na práci druhých, je něco nepřirozeného a nezdravého. (s. 197)

K tehdejší kritice znárodněného průmyslu, v kterém jsou podobné poměry jako v soukromém, až na zisk, v Británii píše: Příčinou není chyba v původní socialistické inspiraci ani nějaké vážnější selhání v chování znárodněného průmyslu (), ale nedostatek vize ze strany socialistů samých. (s. 195)

Od doby sepsání knihy problémy a hrozby, které Schumacher identifikoval, narostly násobně. Podstatně se zhoršilo i politické prostředí. Většina socialistických stran vizi socialistické společnosti opustila úplně, druhý svět státního socialismu zkolaboval a teorie i praxe neoliberální ekonomiky dominuje navzdory periodickým a prohlubujícím se krizím, které působí. Může se zdát, že zejména v důsledku postupující klimatické a ekologické katastrofy roste i množství těch, kdo se snaží o přechod na udržitelnější způsoby života a hospodaření. Vznikají tisíce lokálních iniciativ, sílí družstevní hnutí, postupně roste objem ekologického zemědělství, některé státní politiky podporují ekologická opatření.

Tyto snahy bohužel dosud ale ani zdaleka neohrožují dominanci tradičního průmyslu a průmyslového zemědělství nebo maloobchodu ovládaných převážně gigantickými nadnárodními korporacemi. K tomu přistupují nové, v sedmdesátých letech minulého století ještě nerozvinuté, mechanismy vykořisťování přírody a lidí, jako jsou neomezované formace finančního kapitálu či ovládnutí nových forem komunikace a médií soukromými firmami. Je to prostředí, které je hodnotám ekonomie s lidskou tváří i ekonomie v souladu s přírodou nepřátelské.

Rosa Luxemburgová ve druhé kapitole své práce Sozialreform oder Revolution (1899) píše o problému tehdejšího mohutného družstevního hnutí přežít v podmínkách nastavených kapitalistickým trhem. Podobně skepticky – v polemice s Bernsteinem – viděla i roli odborů. Ta zkušenost se opakuje i s konceptem sociální tržní ekonomiky. Pokud nejen ekonomice, ale i politice vládnou síly soukromého kapitálu a jeho zájmům odpovídající pravidla, jsou sociální ohledy a ohledy na přírodu to první, co je při nejbližší krizi opuštěno.

Pracovat na lokálních aktivitách je smysluplná a užitečná činnost. Ale nestačí to. Vedle praktických projektů sociální solidární ekonomiky potřebujeme pracovat na proměně hodnot, myšlení a kultury. K obojímu je Schumacherova kniha velkou inspirací. Navíc potřebujeme své cíle formulovat do podoby společného zájmu a vstupovat do politického zápasu za proměnu společnosti.

E. F. Schumacher, Malé je milé aneb jak by vypadala ekonomie, které by záleželo na lidech,z angličtiny přeložila Naďa Johanisová, Kořeny, 2. vydání, Praha 2021, 231 s.

Jiří Silný (1951) je teolog.

Obsah Listů 4/2022
Archiv Listů
Autoři Listů

Jiří Silný

Je malé pořád milé?

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu