Hynek Skořepa

Dlouhý život Venjamina Kaverina

Prozaik Venjamin Kaverin (vl. jm. Venjamin Alexandrovič Zilber) se narodil na jaře 1902 v provinčním Pskově, kde byl jeho otec vojenským kapelníkem. Všichni Venjaminovi sourozenci se již v mládí vyznačovali nadáním k různým vědním oborům (chemie, medicína), on sám měl od dětství literární sklony. Po absolvování pskovského gymnázia vystudoval arabistiku a rusistiku na petrohradské univerzitě, stal se vědeckým pracovníkem a zároveň se začal věnovat literatuře (od r. 1920 psal verše, obdivně vzhlížel k Blokovi a Majakovskému). Jeho tvůrčí zrání ovšem nebylo jednoduché a nevyhnul se sporům s učiteli, jelikož po celý život věřil, že buřiči určují tvářnost světa. Již jeho první soubor příběhů s polofantastickými a dobrodružnými motivy Mistři a tovaryši (1923) byl příznivě přijat. V raných dílech se mísí romantismus s realismem, ne bez vlivu Gogolova a Hoffmannova (Mathesius, Franěk: Přehled sovětské literatury, 1971).

Serapionovi bratři

Kaverin byl nejmladším z proslulých leningradských Serapionových bratrů, spisovatelů, kteří krátce po ruské revoluci psali fantaskní povídky, inspirované díly německého romantika E. T. A. Hoffmanna. Podle hrdiny jeho povídky, mnicha Serapiona, deset mladých literátů dokonce pojmenovalo své volné sdružení. Kaverina ostatní přezývali bratrem Alchymistou. Serapionovi bratři ve svých manifestech navazovali na romantické Schillerovo učení o umělecké tvorbě jako hře, v níž se nejsvobodněji uplatňují tvůrčí síly a schopnosti člověka (Ladislav Zadražil v doslovu k Dvouhodinové procházce, 1983). Pro literární zrání členů kroužku bylo nejvýznamnější, že všichni hájili právo každého na vlastní umělecké i životní postoje (L. Zadražil v doslovu k Rozuzlení, 1988). Sám Venjamin Kaverin si zvolil pseudonym podle proslulého bouřliváka a skandalisty Kaverina, husara, současníka A. S. Puškina.

Ve vzpomínkové knize Neznámý přítel (1960, česky 1963 v překladu Květy Horské) ve stejnojmenné povídce autor vzpomínal na svoje petrohradské začátky. Žil v té době u spisovatele Jurije Tyňanova, jehož sestra se později stala Kaverinovou ženou:

Nejdřív jsem bydlel v samostatném pokoji, dlouhém, s novými přepychovými, avšak nepohodlnými křesly Právě jsem přijel z Moskvy a s hrdě vztyčenou hlavou jsem chodil po ještě pustém podzimním Petrohradu dvacátého roku. Bodejť bych se nepyšnil! Div ne každý den jsem býval v slavné Pegasově stáji. Viděl jsem Majakovského, Jesenina, Brjusova. Jednou jsem měl příležitost pobýt dokonce u Andreje Bělého, jenž mi ukázal právě vydané Snílkovy zápisky a mluvil se mnou tak, jako bych já, chlapec sotva odrostlý škole, byl jedním z oněch snílků, vyvolenců lidstva a poezie

Právě Tyňanov Kaverina popíchl, aby odjel do Petrohradu a zapsal se na univerzitu. Ve snaze uspíšit příchod neobyčejných událostí ve svém životě, které jsem s jistotou očekával, zapsal jsem se ještě na Ústav živých orientálních jazyků. Nelekala mne Gribojedova smrt (pozn. známý dramatik byl zavražděn jako diplomat v perském Teheránu, když rozvášněný dav vzal útokem ruskou ambasádu) a obdivoval jsem se životu Mériméa. Světová revoluce se blížila

Arabové se chovají k svému jazyku jako k umění. Neustále jej přikrášlujíce, učinili jeho studium takřka nemožným. Těžko jsem mohl ocenit opovržení k samohláskám – samohlásky se nepsaly Slovesných tvarů bylo dvakrát více, než kolik potřebuje normální člověk

Jaroslav Žák v doslovu k Neznámému příteli uvádí: Kaverinovy autobiografické povídky jsou zajímavou četbou nejen pro své umělecké hodnoty, ale i z hlediska některých stylotvorných stránek jeho díla Vznik povídek datuje spisovatel rokem 1957, kdy pro těžkou chorobu nesměl vůbec nic dělat, dokonce ani mluvit. Vzpomínal tedy

Vraťme se ale k raným Kaverinovým dílům Skandalista aneb Večery na Vasiljevském ostrově (1929) přenáší zvídavé hledače pravd ze středověkých německých městeček do Petrohradu, na Vasiljevský ostrov. Román, plný parodií na reálné životní příběhy, umělecké a literární žánry i styly, připsal Kaverin prvnímu z pochybovačů, mistru zautomatizovaných skandálů Viktoru Šklovskému. Leningradský kulturní svět poznával spisovatel v tyňanovovské komuně, kde padaly zdánlivě nedotknutelné autority, vedly se bouřlivé diskuse o tradicích a novátorství, o proměnách forem a žánrů, o právu umění na experiment a exaktních zákonitostech vědy o umění, o archaistech a novátorech Puškinovy doby i současnosti (L. Zadražil)

Román Konec zapadáku z petrohradského podsvětí (zapadákem je míněno doupě karetních hráčů) vyšel již o čtyři roky dříve a byl obratem vydán česky v překladu Jiřího Weila. Horší to bylo s Neznámým mistrem (1931), který si na české vydání počkal rovné půlstoletí.

Neznámý mistr

Kaverinovo umění se plně projevilo až v druhém románu Neznámý mistr (1931). Autobiografický hrdina v něm vládne pronikavým intelektem a badatelskou erudicí, je mu bytostně vlastní kritické myšlení, schopnost nadhledu nad věcmi, vzácný smysl pro ironii a sebeironii Vypravěč je čtenáři především spolehlivým průvodcem periférií velkoměstského života, z níž dýchne cosi Petrohradu sklepů a podkroví Dostojevského... V osobně prožívaném konfliktu naivistického malíře Archimedova a pragmatického technika Špektorova se formuje velkorysá koncepce umění jako těžkého poslání, jako sebeoběti, jako vědomého zničení sebe sama ve jménu vytvoření nadosobní hodnoty. Spor o morálku budoucnosti, budoucí tvář světa a potomky vyúsťuje v očistnou katarzi umělcovy životní tragédie i v katarzi skutečnosti, z jejíchž drásavých výjevů povstává umělecké dílo ke svému věčnému bytí (L. Zadražil).

Hlavní hrdinové jsou jakýmisi protipóly, i jejich pokoje se na první pohled zcela odlišují. V tom Špektorovově panuje dokonalý pořádek, vše je na svém místě, Archimedovův je naopak zanedbaný, špinavý a chudobný, přestože v něm bydlí se svou ženou a malým synkem. Přemýšlím o zaostávání morálky za technikou, o tom, že lidská důstojnost se musí stát živou součástí socialismu, říká Archimedov. Špektorov dává přednost pragmatičtějším věcem a úvahám.

Některé pasáže románu se odehrávají v neopakovatelné atmosféře petrohradské noci (Leningradem bylo město nazýváno až od r. 1924): Bílá noc vstoupila do socialistického světa. (Nábřeží Něvy) bylo pusté jako vybledlý plán, ze kterého se dá stěží vyčíst dávno zamýšlená realizace architektonického celku

Kormidelníku, řekl (Archimedov před sochou Měděného jezdce – cara Petra I.), pořadateli lidí, který jsi zvedl na zadní celé Rusko Vidíš míjet a odcházet lidi, dějiny nocují u tvého podstavce. Řekni mi, kdo z nás má pravdu

V epilogu románu je pak popsán Archimedovův obraz, na kterém znázornil svou ženu, jež ukončila život sebevraždou. Ona leží, jako by to byl let, nikoliv pád, jako by se neroztříštila na zemi, ale zalkla výškou To se mohlo podařit pouze tomu, kdo s naprostou svobodou geniálního talentu dokázal překonat opatrnost a strnulost malířství, které se tolik vzdálilo lidem Bylo třeba zničit se k smrti, aby autor něco takového namaloval Neznámý mistr.

Překladatelem Neznámého mistra byl Josef Sedlák, učitel a posléze ředitel školy ve Šterrnberku (své básně publikoval mimo jiné v Listech). V tiráži je ovšem uvedena Vlasta Tafelová, která za normalizace zakázaného kolegu pokrývala (vyšlo v rámci stejnojmenného výboru, 1981). V celém Kaverinově díle vůbec se pak neustále vrací téma umělce, který nemohl jednat jinak, protože jen jeho dílo je důkazem, že měl pravdu (L. Zadražil v doslovu k Neznámému mistru).

Dva kapitáni a další dobrodružství

V Leningradě počátku 20. let se odehrávají Splněné touhy (1934–1936), román s dobrodružnou zápletkou. Kaverin byl autorem oblíbených knih pro mládež, z nichž největší úspěch měl román Dva kapitáni, za nějž se mu dostalo i oficiálního uznání, obdržel Stalinovu cenu (M. Hrala: Ruská moderní literatura 1890–2000, 2007). Česky vyšel mezi lety 1947 a 1972 hned několikrát. Nejpopulárnější Kaverinův román se nerodil snadno. Po odmítnutí jeho první verze zamýšlel spisovatel umělecky ztvárnit osud významného ruského matematika Lobačevského. Vrhl se do archivů, ale po půl roce usilovné práce zjistil, že mu biografie známé osobnosti příliš svazuje ruce. Vrátil se ke Dvěma kapitánům a využil zde sesbíraných autentických historických pasáží. Prolínají se v nich různé příběhy, které souzní s krédem, vyjádřeným ve slovech dětské přísahy: Zápasit a hledat, najít a nepovolit!

Na Dva kapitány navázala Otevřená kniha (1953–1956), která se soustředila na sám proces formování člověka v nové společnosti (L. Zadražil). Ovšem krach Sovětského svazu posléze ukázal, že ona společnost nebyla zase až tak nová a rychle se propadla zpátky do nepřehledného a bezohledného gründerského kapitalismu. Kateřina Clarková ve studii Sovětský román: Dějiny jako rituál (první americké vydání 1981, česky 2015) píše, že Kaverin (stejně jako Jevgenij Zamjatin) původně prosazoval status umělce jako buřiče-vizionáře, do oficiálního hlavního proudu pak našel cestu tématem objevování Arktidy (viz zmínění Dva kapitáni). Z autora podezřelé knihy Neznámý mistr se stal jeden ze vzorů socialistického realismu. Nicméně i ve Dvou kapitánech Venjamin Kaverin stále částečně hájil intelektuální hodnoty. Teoretici avantgardy (Zamjatin, Šklovskij, Lunc, Kaverin a další) ve 20. letech tvrdili, že by sovětská literatura měla být zábavnější, a doporučovali spisovatelům inspiraci dobrodružnými příběhy západní provenience. Sovětský svaz de facto přijal za svého Jacka Londona. Lenin si podle pamětí N. Krupské oblíbil Londonovu povídku Láska k životu, a další z jeho povídek si prý dokonce nechal předčítat krátce před smrtí. Nejvýmluvnějším příkladem přímého vlivu J. Londona na sovětskou literaturu je ve své době velmi známý Příběh opravdového člověka (1946) Borise Polevého. Zůstaňme však u Kaverina.

Občanské postoje

V 50. letech se Kaverin spolu s Konstantinem Paustovským postavil na obranu pronásledovaných spisovatelů a za rehabilitaci těch násilně umlčených (Bulgakov), včetně celých literárních skupin (jeho Serapionovi bratři). Po odhalení kultu osobnosti se obrátil k nedávným traumatům i současným problémům, např. v románu Dvojitý portrét (1966), o vědci neprávem odvlečeném do lágru. Dotkl se jej již v povídce Šikmý déšť (1962, česky 1964 ve výboru Kousek skla v překladu Evy Bešťákové):

Dospělí diskutovali o Chruščovově projevu (pozn. na XX. sjezdu strany), vzrušovali se, radovali, přeli se, doufali a divili se. Celý dům, celá Moskva mluvila o tom projevu, a bezpochyby celý svět

V téže povídce, vyprávějící příběh svobodné matky a jejího nadaného syna Igora, je také krásná pasáž o tom, jak máma Igorovi vyprávěla o dědovi, svém otci:

Byl potulným barvířem, prošel celé Rusko a ještě ve dvacátých letech jezdil z vesnice do vesnice se svými barvami a nádobami. Igor si dědečka přetvořil: všechno, co dědeček barvil, nikdy nevybledlo. Zatímco se nitě, šaty a plátno vařily v kotlích, vyprávěl pohádky. Ano, nebyl jen barvířem! Když odjížděl, celá vesnice ho vyprovázela v bledě modrých, zelených, žlutých, červených a modrých košilích, blůzách a šátcích.

V těch několika větách je ukryto kouzlo ruské duše. Duše, která dokáže být citlivá i krutá, všeobjímající i uzavřená, vnímající, ale také zatvrzelá

Z vědeckého prostředí je Dvouhodinová procházka (1978, česky 1983 v překladu Vlasty Tafelové), řešící morální dilemata, která se nevyhýbají ani vědcům, včetně těch současných. Celý román je pojat jako svérázná šachová partie, jako vysoká hra, kdy se hraje s lidskými osudy i s vědou (L. Zadražil).

Román vznikal v době, kdy Kaverin připravoval do tisku vydání Tyňanovových statí (mimo jiné vynikající studie o parodii) a zároveň připisoval kapitoly ke svým vlastním pamětem.

Mistrně napsaná povídka Sedm párů nečistých (přeložil Josef Dítě, česky ve výboru Kousek skla, 1964) se odehrává v blízkosti Murmansku v prvních dnech druhé světové války. Starý parník odváží vězně do práce, spisovatel otevřeně píše o tom, že mnoho z nich bylo odsouzeno neprávem. Týkalo se to i námořního důstojníka Verjovkina. Na lodi se připravovala vzpoura, jeden ze skutečných zločinců ji chtěl unést a odplout s ní do Norska, jež tehdy už zažívalo německou okupaci. Pasoval se do role starosty trestanců a snažil se je všechny ovládnout. Jediným ze všech vězňů, který starostovi nejen nepodlehl, ale ani jako by nepozoroval, že se mu ostatní dávno bez námitek podřídili, byl právě Verjovkin. Byl to člověk naprosto jiného, starostovi nepochopitelného světa. Starosta to vycítil okamžitě, protože se už v životě setkal s lidmi, kteří jako by neměli žádný určitý cíl, ale přesto se řídili zcela vyhraněnými zásadami, od nichž za žádnou cenu neustupovali

Válka už doslova visela ve vzduchu. Po napadení Sovětského svazu na loď zaútočila německá letadla a těžce ji poškodila. Řada vězňů, kteří byli do té chvíle nakloněni pokusu o útěk, chtěla raději bránit svoji vlast a zasloužit si tak svobodu. Námořníci i vězni museli vzít svůj osud do společných rukou, Verjovkin byl určen kormidelníkem. Později byl rehabilitován a řada dalších bývalých vězňů prokázala během bojů velké hrdinství.

Román pro mládež Tánino mládí (1978, slovensky 1981 jako Tanina mladosť) líčí osudy chudé dívky Táni, která se díky náhodě ocitne v intelektuálské rodině. Pod vlivem starého strýce, lékaře, opouští sen stát se herečkou a po absolvování medicíny odmítne všechny lákavé nabídky, aby se vrátila do rodné obce a tam pomáhala lidem.

Drobnokresby lidských osudů

Pozdní spisovatelovy povídky (česky ve výboru Rozuzlení, 1988, přeložila Jaroslava Sluková) se zaměřily především na vykreslení lidských povah a toužení. Zdánlivě banální životní peripetie jeho hrdinů odkrývají složitost lidského života. Sny se uskutečňují, když je člověk dokáže vzít pevně do rukou. Musí je spojit, jako se spojují do spřežení koně, spojit a šlehat je bičem po zádech a bocích, píše se v Rozuzlení. Důležitou roli v nich hraje vzájemná blízkost a v neposlední řadě pak morální otázky: Obyčejný člověk přece jen nemusí tak často lhát, protože skoro nic nepotřebuje (Školní představení).

Jak shrnuje v doslovu Ladislav Zadražil, Kaverin předává čtenářům své poselství o nezbytnosti kontinuity života, která se musí prosadit i navzdory generačním sporům, o nutnosti vycházet z toho, čeho dosáhla pokolení předchůdců a dále rozvíjet, a obohacovat jejich duchovní odkaz.

Dvojjediné životní téma

Tak nazval rusista Ladislav Zadražil svůj doslov ke zmíněné Kaverinově novele Dvouhodinová procházka. Píše v něm:

Hledáme-li univerzální, vskutku životní téma Kaverinova rozsáhlého prozaického díla, procházejícího šesti desetiletími sovětské literatury, nalezneme je nejspíše v motivu tvorby jako nejvyššího projevu lidství V tvorbě, ať již umělecké a publicistické, či odborné a ediční, nalézá smysl svého života i sám spisovatel

Tento náhled na tvorbu a člověka jako takového tkví svými kořeny v klasické německé filozofii a evropském romantickém a klasickém umění.

Venjamin Kaverin zemřel v Moskvě začátkem května 1989. Patřil ke spisovatelům, jejichž celoživotní umělecké snažení bylo soustředěno na hledání skrytých hodnot lidského charakteru. Minimálně některé jeho knihy jsou i desetiletí po spisovatelově smrti v Rusku vyhledávány, třeba jako předloha pro filmový scénář. Tak bylo v roce 2018 natočeno válečné drama Sedm párů nečistých (režie Kirill Bělevič).

Právě Vy se nemáte proč bát každodennosti a odmítat ji, neboť máte všechny předpoklady k tomu, abyste lehce přeměnil těžkou všednost v překrásnou fantazii, napsal V. Kaverinovi Maxim Gorkij. A měl, zdá se, pravdu. Venjamin Kaverin si dal říci a dovedl drobnokresbu lidských osudů a charakterů k uměleckému mistrovství.

Hynek Skořepa (1975) je geograf.

Obsah Listů 4/2022
Archiv Listů
Autoři Listů

Hynek Skořepa

Dlouhý život Venjamina Kaverina

Serapionovi bratři

Neznámý mistr

Dva kapitáni a další dobrodružství

Občanské postoje

Drobnokresby lidských osudů

Dvojjediné životní téma

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu