František Všetička

Dílo hledající měšťáka

Roku 1932 uplynulo sto let od skonu Johanna Wolfganga Goetha a Thomas Mann jako jeho dobrý znalec a obdivovatel přednesl o něm několik přednášek, jejichž konečná verze dostala název Goethe jako reprezentant měšťanské epochy (Goethe als Repräsentant des bürgerlichen Zeitalters). Mannův goethovský esej je adorací německého měšťanství, jehož čelným představitelem byl podle něho právě výmarský básník. Mimo jiné v tomto příspěvku praví: Měšťanská důstojnost coby domov všelidskosti, světová velikost coby dítě měšťanství – tento osud původu a nejodvážnějšího růstu není nikde zakořeněn tak jako u nás; a všechno německé, co vyrostlo z měšťanství v duchovnost, se usmívá z toho rodného frankfurtského domu, který je jeho pravým domovem (Konec měšťanské epochy, Praha 2008).

Jsou to slova neobyčejně důstojná, která třeba doplnit konstatováním, že Thomas Mann je posledním představitelem tohoto německého měšťanství, přesněji řečeno autorem, který zaznamenával úpadek a zánik tohoto měšťanství. Úpadek, který ve své obšírnosti je vyjádřen už v prvním románě, jenž jej proslavil, v Buddenbroocích (Buddenbrooks, 1901). Úpadková fáze obchodnické rodiny (a vlastně celého rodu) je zachycena zejména na osudech Tomáše a Kristiána Buddenbrookových, jimiž podnikatelská a společenská činnost v podstatě končí. Osamocený Tomáš, tradicionálně smýšlející, není schopen konkurovat dravčím kapitalistickým silám. A jeho bratr Kristián, hrající si na uměleckého bohéma, je prvním, kdo Tomášovo úsilí nezodpovědně podrývá. Paradoxně vyznívá především závěr románu – umírá Tomáš, na tyfus zemře jeho hudebně nadaný syn Hanno a Kristián je zadržován v ústavu pro choromyslné. Moc imperiálních sil vzrůstá, měšťanství beznadějně upadá. Ostatně obdobný proces prodělala rodina Mannových v rodném Lübecku (Thomas se zde narodil 6. června 1875); po otcově smrti rodinná firma zanikla a rodina se odstěhovala do Mnichova.

Pro Thomase Manna je svým způsobem příznačné, že zanikání měšťanství a měšťanské kultury často zachycoval na osudech umělců. Z rané fáze jeho tvorby se tak děje v novelách Tristan (1903) a Smrt v Benátkách (Der Tod in Venedig, 1912). V obou prózách jde o spisovatele, v první z nich má být Tristanem Detlev Spinell, který navodí skon své partnerky; v druhé novele je jím rozkolísaný a homoeroticky závislý Gustav Aschenbach, jenž se nakonec stane obětí cholerové nákazy. Do galerie těchto umělců patří rovněž hudebně nadaný Hanno z Buddenbrooků a jeho strýc Kristián, který není umělec, ale na umělce si hraje (preluduje mizerně na klavíru a chová se přitom přehnaně jako virtuózní umělec, svět divadla a jeho zákulisí jsou jeho světem). Thomas Mann měl kritický vztah k modernistickým směrům, k dekadenci a expresionismu, a negativní umělecké typy, jež ve svých prózách zobrazoval, jsou postavy z této oblasti. Vojtěch Jirát vyjádřil Mannův postoj k tomuto druhu umělců jednoznačně: typ bohémského a poživačného umělce byl měšťansky cítícímu spisovateli nepřijatelný (Listy pro umění a kritiku 1, 1933).

K tématu měšťanství se Mann po letech znovu vrátil ve svém posledním dokončeném románě Doktor Faustus (1947), s upřesňujícím podtitulem Život německého hudebního skladatele Adriana Leverkühna, který vypráví jeho přítel. Román vznikal za války a byl dokončen v roce jeho vydání. Druhá světová válka pohřbila německé měšťanství, jež naprosto kapitulovalo před agresivním nacismem. Tuto stěžejní myšlenku sdílel i Mann a vyjádřil ji na postavě fiktivního umělce Adriana Leverkühna a jeho přítele profesora Serena Zeitbloma, jenž hudebníkovy osudy zaznamenává a komentuje. Nezadržitelný pád Adriana Leverkühna sepjal Mann s postavou legendárního Fausta, jenž se upsal ďáblu. Stejně tak učiní i Mannův Leverkühn, který podléhá nejen ďáblovu svodu, ale také, a především dobové společenské situaci.

Thomas Mann končí řadu měšťanské německé kultury, na jejímž počátku stál Goethe. Oba zpracovali vábivé faustovské téma, jež má u každého z nich jiné vyznění – u Goetha osvobodivé, kdežto u Manna mířící k zániku a zmaru.

Thomas Mann byl nejen vynikajícím beletristou, ale zároveň interpretem vlastní tvorby. Nejobsáhleji a nejdůsledněji tak učinil právě u svého pozdního románu, jehož genezi a smysl vyložil v publikaci Jak jsem psal Doktora Fausta (Die Entstehung des Doktor Faustus, 1949). Tato memoárová kniha podává nejen svědectví o autorových exilových osudech ve Spojených státech, ale rovněž o osudech německé emigrace v Americe. Mann v této souvislosti vyzvedává zejména osobnost mladého Theodora Adorna, který měl nemalý vliv na podobu Doktora Fausta. Mann doznává: Popis řadové hudby a její kritika, rozvedená v dialog, jak ji podává XXII. kapitola Fausta, zakládají se zcela na Adornových rozborech, a stejně se o ně opírají i některé poznámky o hudebním výrazu pozdního Beethovena, jež se už na začátku knihy uvádějí v Kretzschmarových výrocích, totiž postřehy o duchovém vztahu, který mezi géniem a konvencí vytváří smrt.

Souběžně s občanským měšťanstvím dochází v Mannově tvorbě také k zániku měšťanského realistického románu, zahrnujícího detailní popis, přílišný výčet a obšírnost záznamu (viz např. popisné partie v Doktoru Faustovi). Svůj vlastní měšťanský román pozvedává a oživuje Mann některými prostředky, v prvé řadě ironií, která v jeho próze sehrává nemalou roli. Funkci Mannovy ironie vystihl Zdeněk Kožmín, který o ní napsal: Ironie není Mannovi jen oddychem, ale přímo filosofickou konfesí. Je mu všesouhlasem ve všezáporu, ,velikostí, která je plná něžností pro malé. Zatím co Goethovi byla zrníčkem soli, bez níž se nedá jídlo jíst, je Mannovi smyslem umění, objektivitou uměleckého poznání (Host do domu 5, 1958).

V Mnichově-Bogenhausenu žil Mann ve vlastní vile na Poschingerstrasse, dnes Thomas-Mann-Allee 10. Dům je v současnosti opatřen pamětní deskou, která zmiňuje osudy tohoto objektu po Mannově odchodu do emigrace. Vila byla za války zničena a později obnovena. Roku 1933, ještě před Hitlerovým nástupem k moci, odjel Thomas Mann spolu s manželkou na přednáškové turné, z něhož se už do nacistického Německa nevrátil. Za francouzského pobytu žil v provensálském Sanary-sur-mer, které se v třicátých letech stalo střediskem německých spisovatelů v emigraci. Mann bydlel ve vile na Chemin de la Colline 442. Po Hitlerově vpádu do Francie se uchýlil do Spojených států, z nichž se vrátil teprve roku 1954 do švýcarského Kilchbergu u Curyšského jezera. V ulici Alte Landstrasse 39 tam spolu s ním a jeho ženou Katiou žili rovněž jejich dcera Erika a syn Golo. Thomas Mann zemřel 12. srpna 1955 v Curychu, pochován je v Kilchbergu spolu s manželkou, dcerami Erikou a Monikou a synem Michaelem. Syn Golo spočívá na témže hřbitově samostatně, což je patrně projevem toho, že měl vůči otci vždycky výhrady. Na hřbitově odpočívají rovněž prozaik Conrad Ferdinand Meyer a filozof Ludwig Klages.

František Všetička (1932) je literární historik a teoretik, žije v Olomouci.

Obsah Listů 4/2022
Archiv Listů
Autoři Listů

František Všetička

Dílo hledající měšťáka

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu