Zuzana Říhová

Slet 1912

Závěr léta byl nezvykle horký. Splašky pod domem štiplavě páchly, horké slunce rozkládalo bramborové slupky do mazlavých šedavých kaší, odér koňského potu předcházel spřežení o několik délek. Všechno bylo nejprve cítit a oči slzely. Dny byly tak dlouhé, že se zdálo, že už nikdy nepřijde tma. A když konečně dorazila a s ní i vítaný chlad, bylo stále velmi teplo a až příliš dobře vidět.

Přestože se celá Praha chladila na Občanské plovárně, kterou měla Marta přes most, ona se vykoupat nešla. To je pro mladé, říkala a nebyla si úplně jistá, co tím myslí. Mladá žena, která bydlela v rohovém pokoji, se před několika měsíci odstěhovala. Pokoj dlouho zůstával prázdný, sloužil jako sušárna prádla, odkladiště starého nábytku, který sice již nebyl k užitku, ale ani na vyhození. Nový nájemník nepřicházel a pokoj zarůstal věcmi. A když konečně přišel, otevřela mu dveře do přeplněného doupěte. Slabě se usmál a ona měla na chvíli pocit, že takový úsměv již někde viděla.

Vzduch v pokoji byl vždy čerstvý, stále větral. I teď bylo okno dokořán rozevřené, z Mikulášské třídy měl dobrý výhled na protější dům, za kterým se táhla Vltava. Rybáři sedí ve svých dřevěných pramicích jako sochy, elektriky lomozí po nedávno dokončeném Čechově mostě. Podzim na Letné začal jako každý rok nepravidelnými údery kaštanů o dlažební kostky. Plody byly čerstvé a voňavé, v bělavé dužinaté blance byly často složeny dva, přiléhající k sobě tak těsně jako se přiléhá z lásky. Marta držela děti od kaštanové aleje co nejdál. První zářijové dny byly veselými sběrači, v dalších týdnech odhodlanými kaštanovými teroristy. Všechny kaštany světa byly narvány do kapes a odneseny domů, kde v pečlivě zvolených skrýších hnily až do jara.

Dnes mu s obědem přinesla i trochu květů, které koupila na dopolední procházce s dětmi. Byla bez zástěry, zpocená od vaření. Vlhká košile se jí lepila na tělo, sukně se zadrhávala na promáčených stehnech. Vlasy měla sčesané do drdolu, ale pár pramenů uniklo sevření a vydalo se potem po mokré tváři. Květiny, sladká jablka a hrušky z trhu. Vypadala jako zestárlá Pomona, zšedlá pražskými ulicemi. Na podnose ležel domácí věneček, hustě zasypaný cukrem. Marta naservíruje jídlo na stůl a vypráví o slavnostním otevření Obecního domu. Věneček, který si tam tenkrát dala, se jí doma nikdy nepovedlo napodobit. Kdykoliv se o to pokusila, náplň měla hrudky, nebo byl korpus příliš měkký a při polknutí obalil patro, namísto aby po křupnutí sklouzl na jazyku jako na klouzačce, usměje se tomu příměru a on se na ni dívá. Neřekne mu, že si zákusek objednala po té slávě na Letné. Sokolský slet. Třicet tisíc mladých svalnatých mužů v tílku a těsných trenýrkách, to přece poškádlí imaginaci i žen mnohem starších než byla Marta. Ale ona na ně stále myslí. Exotická těla propletená exotickými jazyky. Angličtina, francouzština. Američanky s raketami nebyly špatné. Ale pak přišla velkolepá scéna Marathón s patnácti stovkami účastníků. Hold antice, povzbuzení národa. Vypracované pevné svaly mužů bez tílek, s čelenkami na hlavách jako antičtí bohové. Vysoké korouhve na čepicích ve větru divoce vlály. Antický lid mává, na těle dlouhé bílé tuniky, v rukou kopí a štíty. Jsou to Athéňané. Athéňané. Může znít něco ještě víc exoticky? Lidé prosili bohy o pomoc, avšak ten, který nesl zprávu o úspěších vojska, ten nejkrásnější, skoro nahý, se skácel k zemi mrtev. Martě při pohledu na něj vyhrkly slzy. Athénský lid se raduje z porážky Peršanů, vítá své vojáky zpět, a ti, to se Martě přece jen trochu nezdálo, protože měla ke sportu velmi rezervovaný vztah, oslaví své válečné vítězství atletickým pětibojem. Jejich radostné výskoky a hody naruší další posel. Marta se strachuje zbytečně, tento nezemře, snad proto, že přinesl špatnou zprávu. Peršané obepluli mys Súnion a chystají se k dalšímu útoku. Peršané. Peršané! Může něco znít víc exoticky? A tak vojáci zničení pětibojem odcházejí znovu bojovat, což je sice opět velmi málo uvěřitelné, ale při pohledu na křídla svalů a tvrdá, vyrýsovaná břicha publikum chápe, že tato těla nepotřebují odpočinek, tato těla jsou připravena k boji. Tato těla jsou krása. Těla Athéňanů, tvrdá mužská těla byla minulostí mající moc nad její přítomností. Athéňané, opakovala si ještě večer šeptem. Slabikovala do noci: Athéna, Athéna. A hlásku é protahovala k zešílení.

Opravdu stále větrá, v pokoji začalo být nepříjemně chladno. Ztuhlé bledé rty se jí jemně chvějí. Měla by jít, měla by opustit pokoj, ale zůstává stát. Nadechne se, vůně žloutkové náplně zaplavila pokoj.

Od jeho postele jsou to ke stolu jen dva kroky, tak je pokoj malý. Dva kroky. Natáhl ruku po talíři, věneček vypadal křehce. V tu chvíli pocítila Marta vtíravou trapnost svého vyčkávání, proboha, na co tady vlastně čekám, čeho myslím, že se tady dočkám. Učinila vzhledem ke své postavě nečekaně energickou otočku ke dveřím.

Ocitli se těsně u sebe. Cítil bylinný šampon, kterým si ráno myla vlasy. Zastavila neklidné mrkání, dívá se zpříma. Mohli by se dotknout nosem, aniž by se naklonili, tak jsou blízko. Ona by si ovšem musela stoupnout na špičky, byl velmi vysoký. Dotýkají se, aniž by pro to něco udělali. Zvedne k němu hlavu, poprvé z blízka vidí její oči, připravené k pláči. Byla na něj hodná, shovívavá. Míval pocit, že by jí po namáhavých dnech mohl položit hlavu do klína a zavrnět hlasem kočky Ály. Jistě by ho utěšila. Každý přece potřebuje utěšit.

Zuzana Říhová (1981) vystudovala bohemistiku a komparatistiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Od roku 2007 působí v Ústavu pro českou literaturu Akademie věd ČR, přednáší na Vysoké škole kreativní komunikace v Praze. V letech 2014–2017 vedla katedru bohemistiky v Oxfordu. Je autorkou řady vědeckých článků, vydala antologii české avantgardní prózy Neplač, vstaň a střílej (2016) a monografii Vprostřed davu (2016). V roce 2016 debutovala jako básnířka sbírkou Pustím si tě do domu. Následovala próza Evička (2018) a román Cestou špendlíků nebo jehel (2021).

Obsah Listů 4/2022
Archiv Listů
Autoři Listů

Zuzana Říhová

Slet 1912

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu